Karin Slaughter

Karin Slaughter

Grant County 01. Zběsilost

1. kapitola

Sára Lintonová se opřela zády o opěradlo židle a konejšivým hlasem promluvila do telefonu: „Ano, mami.“ Hlavou jí bleskla pochybnost, zda bude někdy dost stará na to, aby ji matka nepřehnula přes koleno jako malou holku.

„Jo, mami,“ řekla ještě jednou a nervózně přitom ťukala propiskou o stůl. Prvotní nával horkosti pomalu ustoupil hlubokým rozpakům.

Od dveří kanceláře se ozvalo tiché zaklepání, po němž následoval ženský hlas: „Paní doktorko?“

Sára se snažila nedat na sobě znát, jak se jí ulevilo. „Musím už končit,“ řekla matce, která si neodpustila, aby jí neuštědřila ještě jednu dobrou radu do života, než definitivně zavěsila.

Nelly Morganová pootevřela dveře a vrhla po ní zkoumavý pohled. Na heartsdaleské dětské klinice pracovala, kam až Sáře paměť sahala. Byla zde dokonce už v době, kdy na jednom z pokojů ležela Sára ještě jako pacientka. Měla na starosti veškerou organizační činnost, a tudíž často zastoupila i roli sekretářky.

„Celá se červenáte,“ řekla.

„Máma mě právě pořádně sjela.“

„Jistě pro to měla pádný důvod,“ opáčila a nepatrně nadzvedla obočí.

„Těžko říct,“ snažila se Sára zahrát toto téma do autu.

„Přišly laboratorní výsledky Jimmyho Powella,“ obrátila list Nelly, nespouštějíc ze Sáry oči.

„A taky pošta,“ dodala a na krabici s příchozí poštou zlehka pohodila kupu dopisů. Plastikové víko se pod tou tíhou prohnulo.

Sára pročítala faxovou zprávu a neubránila se povzdechu. Když nemusela diagnostikovat nic vážnějšího než zánět uší nebo bolení v krku, pokládala to za šťastný den. Dnes bude muset rodičům dvanáctiletého chlapce oznámit, že jejich syn trpí chronickou myeloidní leukemií.

„Špatné zprávy, viďte,“ uhodla Nelly. Letité zkušenosti ji naučily číst laboratorní výsledky.

„Ano,“ musela s ní souhlasit Sára. „Velice špatné.“ Zabořila se do židle a promnula si oči. „Jestli se nepletu, Powellovi si dnes vyjeli do Disneylandu,“ ujistila se.

„Měli to v plánu, kluk má narozeniny,“ odpověděla Nelly. „Vrátí se večer.“

Na Sáru dolehl pocit smutku. Vždy se cítila nesvá, když byla nucena někomu sdělit podobně nepříjemné zprávy.

„Můžu je objednat hned na ráno, jako první,“ nabídla Nelly.

„Děkuju,“ odpověděla Sára, zatímco zakládala výsledky testů do zdravotní karty. Pohledem hodila po nástěnných hodinách. „To už je tolik,“ vyhrkla. Aby se ujistila, podívala se na hodinky.

„Jdu s Tessou na oběd, už mám patnáct minut zpoždění.“

I Nelly se podívala na hodinky. „Tak pozdě a na oběd? Není už čas spíš na svačinu?“

„Jindy se mi to nehodilo,“ odpověděla Sára a chvatně se pustila do uklízení zdravotních karet. Zavadila přitom o krabici s poštou a nechtíc ji shodila ze stolu. Celý obsah se vysypal na podlahu.

„Sakra,“ zasupěla.

Nelly jí chtěla pomoct sklidit rozsypané papíry, ale Sára jí to nedovolila. Nestrpěla, aby za ni někdo uklízel její nepořádek. Navíc kdyby si Nelly klekla, mohlo by se snadno stát, že by bez cizí pomoci jen tak nevstala.

„To zvládnu,“ prohlásila Sára. Všechny papíry smetla na jednu hromadu a položila je na stůl.

„Ještě něco nového?“

„Na lince tři máte vrchního inspektora Tollivera,“ řekla Nelly s potutelným úsměvem.

Sára ustoupila o krok dozadu. Přepadl ji nepříjemný pocit. Nebyla jenom dětskou lékařkou, ale i patoložkou. Policejní ředitel Jeff Tolliver byl její bývalý manžel. Napadaly ji jenom dva důvody, proč by jí mohl volat. Ani jeden nevěstil nic dobrého.

Rozhodla se však nemyslet hned na to nejhorší a zvedla sluchátko. „Doufám, že jde o nějakou mrtvolu.“

Jeffreymu bylo špatně rozumět, z čehož usoudila, že volá z mobilního telefonu. „Promiň, že tě zklamu,“ řekl. „Čekám už deset minut. Co kdyby šlo opravdu o něco vážného?“

Sára se ve spěchu snažila napěchovat do tašky nějaké papíry. Bylo nepsaným pravidlem, že kdykoli Jeffrey zavolal, musel projít zkouškou ohněm, než byl konečně přepojen k Sáře.

Zaskočilo ji proto, že si na něj Nelly vzpomněla tak brzo.

„Jsi tam, Sáro?“

S pohledem upřeným na dveře pronesla napůl pro sebe. „Měla jsem se už dávno sbalit a vypadnout.“

„Cos říkala?“ zachrastila ozvěna v telefonu.

„Říkám, že kdyby opravdu o něco šlo, rovnou sem někoho jako obvykle pošleš,“ zalhala.

„Kde vůbec jsi?“

„Na univerzitě,“ odpověděl. „Čekám tady na ty zdejší hafany.“

Tak přezdívali bezpečnostní službě Grantské státní technické univerzity v centru města.

„A co potřebuješ ode mě?“ zeptala se.

„Chtěl jsem jenom vědět, jak se ti vede.“

„Jde to,“ řekla úsečně, vytahujíc z tašky papíry, které do ní před chvílí vložila. Nedokázala si vzpomenout, proč je tam vůbec dala. Vybrala z nich několik zdravotních záznamů a vsunula je do boční kapsy.

„Jdu na oběd s Tessou a mám zpoždění. Vysyp, co potřebuješ.“

Byl zaražen její strohostí. „Jen jsi mi včera v kostele připadala poněkud roztržitá.“

„To se ti zdálo,“ zapřela a začala listovat čerstvou poštou. Jedna pohlednice ji zaujala.

Najednou celá zkoprněla. Na přední straně byla vyfocena univerzita jménem Emory v Atlantě, Sářina alma mater. Na zadní straně, vedle jejího jména a adresy dětské kliniky, stála úhledně napsána slova: „Proč jsi mě opustila?“

„Slyšíš mě, Sáro?“

Na čele jí vyrazil studený pot. „Musím už jít.“

„Chtěl jsem…“

Dřív než stihl dokončit, zavěsila. Spolu s pohlednicí vložila do tašky ještě několik zdravotních záznamů a vedlejším východem vyklouzla ven, aby se vyhnula dalším setkáním.

Když se ocitla na ulici, slunce jako by se před ní schovalo. Vzduch byl citelně chladnější než ráno a tmavá mračna slibovala na večer déšť.

Kolem projížděl červený thunderbird a ze staženého okénka na ni mávala drobná dětská ruka.

„Dobrý den, paní doktorko.“

„Ahoj,“ zamávala zpátky, když přecházela ulici. Tašku si přendala z jedné ruky do druhé a přes trávník přímo před univerzitou si zkrátila cestu. Když byla opět na chodníku, zamířila na hlavní ulici. Ani ne za pět minut byla na místě.

Tessa seděla v boxu na vzdáleném konci prázdného bistra a ukusovala z hamburgeru. Hned na první pohled bylo zřejmé, že není příliš nadšená.

„Promiň, že jdu pozdě,“ omluvila se Sára, když dorazila ke stolku. Usmála se, ale Tessa úsměv neopětovala.

„Řekly jsme ve dvě. Je skoro půl třetí.“

„Měla jsem spoustu papírovaní,“ vysvětlila Sára, zatímco pokládala tašku na lavici. Tessa, stejně jako otec, se živila jako instalatérka. Ve firmě Linton a dcery sice občas nastal stav pohotovosti, avšak ne tak často jako u Sáry, u níž byl shon na denním pořádku. Rodina proto neměla pro její zaneprázdněnost příliš pochopení a svou nedochvilností je neustále vyváděla z míry.

„Ve dvě jsem volala do márnice,“ prohlásila Tessa a dál chroupala hranolky. „Už jsi tam nebyla.“

Sára se s povzdechem posadila a prsty si zajela do vlasů. „Cestou jsem se stavila na klinice, pak mi volala máma a já zapomněla, kolik je hodin.“ Odmlčela se a vzápětí dodala svou obvyklou omluvu: „Promiň, měla jsem ti zavolat.“ Protože Tessa nereagovala, zkusila to ještě jednou: „Buď na mě budeš naštvaná do konce oběda, nebo se přestaneš zlobit a já tě pozvu na čokoládový dort.“

„Červený velvet,“ poručila si Tessa.

„Platí,“ odpověděla Sára s neobyčejným pocitem úlevy. Stačilo, že se na ni zlobí máma.

„Když už jsme u toho telefonování,“ spustila Tessa, ale ještě než dokončila, Sára už věděla, co má na jazyku, „ozval se ti Jeffrey?“

Sára vstala a z kapsy u kalhot vytáhla dvě pětidolarové bankovky. „Zastihl mě, než jsem odešla z kliniky.“

Tessin štěkavý smích naplnil celé bistro. „Co říkal?“

„Než se stihl vymáčknout, zavěsila jsem,“ odpověděla Sára a podala sestře peníze.

Bankovky zmizely v kapse Tessiných džínů. „Takže máma ti volala taky. Měla na tebe pěkně spadeno.“

„Taky na sebe nejsem zrovna pyšná,“ neskrývala Sára svou rozmrzelost. Ani dva roky po rozvodu nedokázala pustit svého bývalého manžela z hlavy. Její pocity byly nevyzpytatelné.

Jednou Jeffreyho nesnášela, pak se zas proklínala za to, že se dá tak snadno vyprovokovat.

Přála si, aby na něj dokázala alespoň jeden den nemyslet. Včera, stejně jako dnes, se jí to příliš nedařilo.

Sářina matka pokládala velikonoční neděli za významný slavnostní den. Třebaže Sára nebyla nábožná, nečinilo jí potíže jednou za rok pro klid paní Lintonové zajít na mši.

Nenapadlo ji však, že by v kostele mohla natrefit na Jeffreyho. Zahlédla ho koutkem oka hned po prvním hymnu. Seděl po její pravé straně, jen o tři řady vzadu. Vypadalo to, že se spatřili ve stejném okamžiku, avšak Sára odvrátila pohled jako první.

Seděla v lavici, ale ze slavnostního kázání nevnímala ani slovo. Jeffreyho pronikavý pohled jí rozpaloval šíji. Cítila, jak její tělo, navzdory přítomnosti rodičů, usazených po její straně, na intenzitu toho pohledu reaguje. Tato roční doba na ni měla zhoubný vliv.

Představovala si, jak se jí Jeffrey dotýká. Vzpomněla si na jeho ruce, jak ji hladí po kůži.

Vtom ji máma dloubla do žeber, protože se nevědomky začala nepatřičně vrtět. Matčin výraz prozrazoval, že ví přesně, co se jí honí hlavou, a že se jí to ani v nejmenším nezamlouvá.

Rozezleně si položila ruku přes ruku a z jejího držení těla se dalo vyčíst, že se už nejspíš smířila s tím, že její dcera bude zatracena pro nečisté myšlenky o velikonoční bohoslužbě.

Následovaly přímluvné modlitby, pak další hymnus. Když se jí zdálo, že uběhla dost dlouhá chvíle, ohlédla se přes rameno dozadu. Jeffrey spal s hlavou svěšenou na prsa. V tom spočívala potíž s Jeffreym – skutečnost pokulhávala za představami.

Tessa zaťukala prsty o stůl, aby ji vytrhla ze zamyšlení. „Sáro!“

Sára si přiložila ruku na prsa. Srdce jí bouchalo stejně překotně jako včera dopoledne v kostele. „Co se děje?“

Tessa ji obdařila zasvěceným pohledem, ale naštěstí její rozpoložení dál nerozebírala. „Co říkal Jeb?“

„Jak to myslíš?“

„Viděla jsem tě s ním po mši mluvit,“ pokračovala. „O čem jste si povídali?“

Sára na zlomek okamžiku zvažovala, zda říct pravdu. Nakonec odpověděla: „Chtěl mě dnes pozvat na oběd. Řekla jsem mu, že se mám sejít s tebou.“

„Mohly jsme se vidět jindy.“

Sára pokrčila rameny. „Domluvila jsem se s ním na středu večer.“

Tessa div nezalomila rukama.

„Propánakrále,“ zaúpěla Sára. „To jsem si mohla myslet, že se budeš takhle tvářit.“

„Nemáš zas pro změnu chuť to zkusit s Jeffreym, viď,“ prohodila Tessa. „Nebo jo?“

Sára vzala z držáku na ubrousky jídelní lístek, ačkoli ho vůbec nepotřebovala. Od svých tří let se v bistru Grant Filling Station stravovala alespoň jednou týdně. A když ne ona, tak někdo z rodiny. Za celou tu dobu přibyla na jídelníčku pouze arašídová pochoutka, kterou začal majitel Pete Wayne nabízet na počest někdejšího prezidenta Jimmyho Cartera.

Tessa se natáhla přes stůl a ohleduplně jí menu sebrala. „Není ti nic?“

„To je jen tou roční dobou,“ omluvila se Sára a začala se přehrabovat v tašce. Vylovila z ní pohled a podala jí jej.

Tessa si jej nevzala, proto Sára nahlas přečetla zadní stranu: „Proč jsi mě opustila?“ Pak pohlednici položila mezi ně na stůl a čekala na Tessinu reakci.

„Parafráze bible?“ zeptala se Tessa, přestože o tom nebylo pochyb.

Sára se zahleděla z okna a snažila se srovnat si myšlenky. Najednou vstala od stolu a prohlásila: „Jdu si opláchnout ruce.“

„Sáro?“

Nad Tessiným ustaraným výrazem jenom mávla rukou a zamířila do zadní části bistra. Než dorazila na toalety, snažila se nedat na sobě nic znát. Dveře dámských toalet šly odjakživa špatně otevřít, proto se do nich pořádně opřela. Uvnitř místnosti s bíločerným obložením bylo příjemné, téměř chlácholivé klima. S tváří v dlaních se opřela o zeď a snažila se vymazat z paměti posledních pár hodin. Ještě stále na ni těžce doléhala beznadějnost zdravotního stavu Jimmyho Powella. Před dvanácti lety, když nastoupila na stáž v nemocnici Grady v Atlantě, viděla spoustu umírání a na smrt, pokud to vůbec lze, si zvykla. Grady se mohla pochlubit vyhlášenou pohotovostí, na které Sára zažila dostatek těžkých případů. Od dítěte, co spolklo balíček žiletek, až po dívku, která podstoupila potrat pletací jehlicí. Tyto případy byly hrozné, ale v tak velkém městě nepříliš překvapivé.

Případy jako Jimmy Powell, které se vyskytly na dětské klinice, zasáhly Sáru pokaždé do hloubky duše. V podobných situacích se její dvě profese prolnuly. Jimmy Powell, nadšený fanoušek školního baseballového týmu Hot Wheels a vášnivý sběratel klubových suvenýrů, jejichž ohromnou sbírkou se jí jednou pochlubil, se s největší pravděpodobností nedožije konce příštího roku.

Zatímco se napouštěla voda, Sára si sepnula vlasy dozadu. Když se nahnula nad umyvadlo, do nosu ji udeřil nepříjemný sladký zápach. Pete zřejmě do odpadu nalil ocet, aby zamezil šíření hnilobného puchu. Starý instalatérský zlepšovák, který Sára dobře znala. Jak však tu octovou vůni nesnášela!

Když se sklonila nad umyvadlem podruhé, zadržela dech. Aby se probrala, obličej si důkladně opláchla vodou. Pak se podívala do zrcadla, ale nezaznamenala žádnou změnu k lepšímu, jenom mokrou skvrnu těsně pod límečkem.

„To se mi povedlo,“ pomyslela si.

Ruce si osušila o kalhoty a otočila se ke kabinkám. Když uviděla, v jakém jsou stavu, zamířila k poslední, vyhrazené pro postižené.

Když otevřela dveře, vyjekla. Před tím, co spatřila uvnitř, začala podvědomě couvat, až narazila opět do umyvadla. S rukama za zády se o ně opřela. V ústech pocítila nepříjemnou kovovou příchuť. Aby neomdlela, zhluboka se několikrát nadechla. Sklonila hlavu, zavřela oči, a než je opět otevřela, počítala do pěti.

Na toaletní míse seděla mladá univerzitní profesorka Sibyl Adamsová. Oči měla zavřené, hlavu opřenou dozadu o kachličky. Kalhoty spuštěné kolem lýtek a nohy roztažené od sebe.

Někdo ji bodl do břicha. Mísa byla plná krve a stejně tak i podlaha.

Sára se přiměla vstoupit do kabinky. Dřepla si, aby se na tu mladou ženu podívala zblízka.

Košili měla vyhrnutou a na břiše byl patrný dlouhý svislý řez, přetínající pupík a končící u stydké kosti. Další řezná rána, vodorovná a mnohem hlubší, byla vedena pod prsy. Ta byla příčinou silného krvácení, které ještě stále zcela nepřestalo. Sára přiložila ruce k ráně, aby je zastavila, ale krev jí prosakovala mezi prsty, jako by svírala nasáklou houbu.

Ruce si utřela do košile a podepřela Sibyl hlavu. Ze rtů se jí vydral vzdech, ale Sára nebyla schopna posoudit, zda šlo o únik vzduchu z mrtvého těla, nebo o sten ještě živé ženy. „Sibyl,“

zašeptala Sára, sotva schopna ze sebe vyrazit slovo. Hrdlo jí svíral nepředstavitelný strach.

„Sibyl,“ zopakovala ještě jednou a palcem se jí snažila nadzvednout víčko. Tělo měla horké, jako by bylo doteď vystaveno slunci. Pod okem spatřila rozeznatelný otisk pěsti a na pravém líci svítila velká modřina. Když se té modřiny dotkla, kost se s praskáním pohnula. Znělo to, jako by se o sebe třely dva kusy mramoru.

Tělo sebou bez varování škublo, převážilo se dopředu a povalilo ji na podlahu. Vzápětí se kolem vytvořila louže krve. Sára se instinktivně snažila vymanit zpod těla zmítaného křečí.

Rukama a nohama šmátrala po kluzké podlaze po něčem, čeho by se mohla zachytit. Nakonec se jí podařilo vyprostit. Když pak Sibyl otočila naznak, podepřela jí hlavu, aby jí pomohla překonat křeče. Najednou křeče zničehonic odezněly. Sára přiložila ucho k jejím ústům, zda neuslyší dýchání. Nebylo slyšet nic.

Klekla si a masáží srdce se snažila přivést tělo k životu. Prsty přidržela nos a začala s umělým dýcháním. Sibylina hruď se však jen krátce nadzvedla, a pak už nic. Zkusila to znovu, ale zalykala se krví. Několikrát vyplivla, aby si pročistila ústa a mohla pokračovat. Byla si však jista, že je pozdě. Sibyliny oči se přetočily v sloup a z prsou se jí s nepatrným zachvěním vydral poslední výdech. Z těla vyšel tenký proud moči.

Byla mrtvá.

2. kapitola

Grantův kraj byl nazván podle Lemuela Pratta Granta, stavitele železnic, který se počátkem devatenáctého století zasloužil o rozsáhlé rozšíření Atlantské železnice hluboko na jih státu Georgie až k moři. Právě po této Grantově trati putovaly celou Georgií vlaky naložené vlnou a jiným zbožím. Díky železnici se dostaly na mapu města jako Heartsdale, Madison nebo Avondale a pár dalších jich bylo podle tohoto významného muže dokonce pojmenováno. Po vypuknutí občanské války vypracoval poručík Grant plán obrany města Atlanty pro případ obležení. Avšak, jak známo, při stavbě železnic měl šťastnější ruku než při budování obranných linií.

V době hospodářské recese se občané měst Avondale, Heartsdale a Madison rozhodli vytvořit společnou policii, hasičský sbor a školy. Tím dosáhli významných úspor obecních finančních prostředků a zároveň se tak naskytl důvod, proč ponechat Grantovu železnici v provozu – užším propojením měst se podařilo vytvořit větší územní a hospodářský celek.

V roce 1928 byla v Madisonu vybudována vojenská základna, která znamenala příliv nových rodin do dosud málo obydleného Grantova kraje. O pár let později se Avondale stalo významným železničním uzlem na lince Atlanta – Savannah. Uběhlo dalších pár let a v Heartsdaleu vyrostla Grantova univerzita. Téměř šedesát let se kraji dařilo nadmíru dobře, dokud kvůli zrušení vojenské základny a reaganovské ekonomické politice nedošlo k úpadku Madisonu a tři roky poté i Avondaleu. Kdyby nebylo univerzity, která v roce 1946 získala aprobaci v oblasti zemědělství, Heartsdale by se nevyhnulo podobnému úpadku jako okolní města.

Univerzita představovala životodárný orgán města, proto bylo stěžejním přáním radnice vyhovět všem jejím požadavkům. O to, pokud nechtěl přijít o zaměstnání, musel pečovat vrchní inspektor Jeffrey Tolliver. V okamžiku, kdy mu zazvonil telefon, byl také zrovna na schůzce s univerzitní bezpečnostní službou, na které se řešila série nedávných krádeží kol. Chvíli mu trvalo, než poznal Sářin hlas, a tak se nejdřív domníval, že jde o hloupý žert. Se Sárou se znali už osm let, ale ještě nikdy ji neslyšel tak vyděšenou. Hlas se jí chvěl, když vyřkla dvě slova, která by z jejích úst nikdy nečekal: „Potřebuju tě.“

Jeffrey vyšel ven, prošel vstupní univerzitní bránou, dal se doleva, nasedl do služebního auta a po hlavní zamířil směrem k bistru. Jaro přišlo letos poměrně brzy, stromy rozkvétaly a kolem silnice vytvářely bílý závoj poupat. V malých květináčích podél chodníků kvetly tulipány, které kdysi vysadily členky zahrádkářského klubu za pomoci několika středoškoláků, kteří místo toho, aby museli zůstat po škole, dali přednost úpravě obecních chodníků. Majitel galanterie vyložil na chodník před obchod regál s oblečením a před železářstvím, nad jehož výlohou byla stahovací markýza, stál reklamní stojan s různým zbožím. Jeffrey věděl, že pohled, který na něj čeká v bistru, tak hezký rozhodně nebude.

Stáhl okénko a dovnitř rozpáleného auta pronikl čerstvý, osvěžující vzduch. Kravata ho škrtila, a tak si ji jednou rukou bezmyšlenkovitě sundal. V hlavě si dokola opakoval telefonát se Sárou a snažil se proniknout za fakta, která se od ní dozvěděl. V bistru byla k smrti ubodána Sibyl Adamsová.

Ani po dvacetileté zkušenosti u policie nebyl na podobnou zprávu připraven. Polovinu své policejní kariéry si odkroutil v Birminghamu ve státě Alabama, kde vražda nedokázala nikoho vyvést z míry. Neuběhl týden, aby jej nepřivolali k případu násilné smrti, kterou bylo obvykle možné připsat na vrub extrémně bídných poměrů: zpackaný kšeft s drogami, rodinná hádka, při které se některému z aktérů připletla do ruky pistole. Zavolala-li by Sára z Madisonu nebo dokonce i z Avondaleu, nepřekvapilo by ho to. Drogy a řádění pouličních band se v těchto městečkách začínaly vymykat kontrole. Městečko Heartsdale však bylo hotový ráj.

Nejtragičtější, co se zde za posledních deset let přihodilo, byl případ staré dámy, která zemřela na infarkt poté, co jí vlastní vnuk ukradl televizi.

„Vrchní inspektore?“

Jeffrey se natáhl po vysílačce. „Ano?“

Marla Simmsová, recepční z policejní stanice, mu sdělila: „Zařídila jsem, co jste si přál.“

„Dobře,“ pravil. „Od teď až do odvolání rádiový klid.“

Marla byla zticha, potlačujíc otázku, která se nabízela. V Grantu panovaly maloměstské poměry a i na stanici byli lidé, kteří by všechno roztroubili. Jeffrey chtěl tragickou událost, k níž došlo, udržet co nejdéle v tajnosti.

„Co zpráva pro tisk?“ zeptal se.

Po chvilce řekla: „Zařízeno, pane.“

Při vystupování z auta si strčil mobilní telefon do kapsy u bundy. Před bistrem už hlídkoval Frank Wallace, jeden z nejzkušenějších policistů, které měl.

„Někdo přišel nebo odešel?“ zeptal se ho.

Frank zavrtěl hlavou. „Brad hlídá zadní východ,“ řekl. „Než jsme přijeli, alarm byl vypnutý.

Tudy se pachatel nejspíš dostal dovnitř a pak zmizel.“

Jeffrey se rozhlédl kolem sebe. Majitelka domácích potřeb Betty Reynoldsová zametala před svým krámem a pohledy házela po bistru. Za chvíli se začnou sbíhat lidé – pokud ne ze zvědavosti, tak proto, aby si v bistru dali večeři.

Znovu se otočil k Frankovi: „Nikdo nic neviděl?“

„Ani ťuk,“ potvrdil Frank. „Přišla sem přímo z domu. Pete říká, že sem chodila každé pondělí, když opadl polední nával.“

Jeffrey se přiměl k mírnému přikývnutí a vykročil k bistru. Bistro Grant Filling Station stálo uprostřed Hlavní ulice. Uvnitř se to ode dne, kdy jej Peteův otec otevřel, příliš nezměnilo – červené boxy, na baru flekaté dečky, chromované zábradlí a plechovky s brčky.

Dokonce i bílé linoleum, prošoupané tak, že na některých místech prosvítaly velké černé skvrny, tady bylo už odnepaměti. Jeffrey zde už téměř deset let den co den obědval. Toto bistro pro něj mělo důvěrnou atmosféru, ve které si po celodenním řešení lidských problémů dobře odpočinul. S pocitem, že už nikdy se tady nebude cítit jako dřív, se porozhlédl po interiéru.

Tessa Lintonová seděla u barového pultu s hlavou zabořenou do dlaní. Pete Wayne seděl proti ní a tupě zíral z okna. Od exploze vesmírné rakety Challenger to bylo poprvé, co si v bistru sundal z hlavy svůj papírový klobouček. Vlasy mu však stály do špičky, což ještě prodlužovalo už tak dost protáhlý obličej.

„Tess?“ řekl Jeffrey a položil jí ruku na rameno. S pláčem se naklonila k němu. Pohladil ji po tváři a kývnutím pozdravil Petea.

Pete Wayn byl veselý mužíček, ale dnes se v jeho výrazu dalo číst zděšení. Jeffreyho málem nezaregistroval, jenom pořád civěl přes skla oken podél celé čelní zdi bistra a nehlučně pohyboval rty.

Uběhlo několik mlčenlivých okamžiků, a pak se Tessa napřímila. Nervózně si pohrávala s prázdným stojánkem na ubrousky, proto jí nabídl kapesník. Vyčkal, než se vysmrká, a vzápětí se jí zeptal: „Kde je Sára?“

Tessa složila kapesník: „Stále je na toaletě. Nevím…“ Hlas se jí zlomil. „Bylo tam tolik krve.

Nechtěla mě pustit dovnitř.“

Přikývl a odhrnul jí vlasy z tváře. Sára chovala k mladší sestře pečovatelské sklony, které během jejich manželství poznal sám na sobě. I po rozvodu cítil, že je s Lintonovými jakýmsi způsobem rodinně svázán.

„Není ti nic?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Běž za ní. Potřebuje tě.“

Jeffrey se na to snažil nereagovat. Kdyby Sára nebyla patoložkou, neměl by příležitost ji potkat. To, že někdo musel zemřít, aby se spolu sešli v jedné místnosti, o jejich vztahu leccos vypovídalo.

Jak kráčel do zadní části bistra, cítil, že v něm narůstá pocit hrůzy. Věděl sice, že došlo k násilnosti, při které byla zabita Sibyl Adamsová. Když však vstupoval na dámské toalety, neměl ponětí, na co se má připravit. Pohled, který se mu naskytl, mu doslova vyrazil dech.

Sára seděla uprostřed místnosti a v klíně měla položenou hlavu Sibyl Adamsové. Všechno bylo od krve – tělo, Sára, její košile a kalhoty, nasáklé, jako by ji někdo postříkal hadicí. Na zemi byly krvavé otisky bot a rukou, jako by se tady odehrál velký zápas.

Jeffrey stál ve dveřích jako přikovaný a snažil se to všechno vstřebat. Zalapal po dechu.

„Zavři dveře,“ zašeptala Sára s rukou na Sibylině čele.

Udělal to, aniž by odstoupil od zdi. Otevřel ústa, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Nabízelo se hned několik otázek, ale najednou nevěděl, chce-li na ně slyšet odpovědi. Měl chuť vzít Sáru, posadit ji do auta a jet tak dlouho, až oba zapomenou na všechen ten zápach a svinčík. Ve vzduchu bylo cítit násilí – byl to morbidní a lepkavý pocit, který mu uvízl v krku.

„Vypadá jako Lena,“ vypravil ze sebe nakonec. Lena, která pracovala jako inspektorka na Jeffreyho oddělení, byla Sibylino dvojče. „Na okamžik mě napadlo, že…“ Neschopný pokračovat zavrtěl hlavou.

„Lena má delší vlasy.“

„Jo,“ řekl, aniž odtrhl oči od oběti. Jeffrey už viděl leccos, ale ještě nikdy se mu nestalo, že by osobně znal oběť násilného trestného činu. Ne že by se se Sibyl nějak blíže znal, ale v městečku jako Heartsdale jsou vlastně všichni sousedé.

Sára si odkašlala: „Už jsi to řekl Leně?“

Její otázka ho zabolela jako rána železnou tyčí. Když byl vrchním inspektorem teprve dva týdny, přijal Lenu Adamsovou jako čerstvou absolventku akademie v Maconu. V té době byla, podobně jako Jeffrey, outsiderem. Ve svých třiatřiceti letech byla nejmladší inspektorkou a navíc jedinou ženou na oddělení. A teď tady, snad pět set metrů od stanice, leží její zavražděná sestra. Tížil ho pocit osobní odpovědnosti.

„Jeffrey?“

Zhluboka se nadechl. „Jela s nějakým důkazním materiálem do Maconu,“ přiměl se nakonec k odpovědi. „Zavolal jsem dálniční hlídku a požádal je, aby ji doprovodili zpátky.“

Sára se na něj dívala. Oči měla zarudlé, ale nebrečela. Jeffrey jí byl za to vděčný. Ještě nikdy ji neviděl uronit slzu a napadlo ho, že kdyby ji viděl brečet teď, něco by se v něm zlomilo.

„Věděls, že byla slepá?“ zeptala se.

Jeffrey se opřel o zeď. Tento detail se mu vykouřil z hlavy.

„Nemohla ani tušit, že se ji někdo chystá napadnout,“ zašeptala. Sklonila hlavu a podívala se na Sibyl. Jako obvykle, Jeffrey si nebyl schopný představit, na co myslí. Rozhodl se, že počká, než něco řekne. Bylo patrné, že potřebuje čas, aby si srovnala myšlenky.

Strčil si ruce do kapes a soustředil se na prostor kolem. Byly zde dvě kabinky s dřevěnými dveřmi, naproti nimž stálo umyvadlo. Nad umyvadlem viselo zrcadlo se zlatými skvrnami, v rozích zcela ošoupané. Všeho všudy mohla celá místnost měřit tak šestnáct metrů čtverečných a díky kostičkovaným černobílým obkladům působila mnohem menším dojmem.

Krvavá louže na podlaze všechno ještě zhoršovala. Jeffrey nikdy netrpěl klaustrofobií, ale Sářino mlčení bylo tak hmotné, až se jej děsil. Zvedl oči ke stropu, aby získal odstup.

Sára nakonec promluvila. Její hlas zněl pevněji a odvážněji: „Našla jsem ji na toaletní míse.“

Jeffreyho nenapadlo nic lepšího než vyndat si notýsek v hřebenové vazbě. Z přední kapsy u košile si vytáhl tužku a začal zapisovat sled událostí, které předcházely tomuto okamžiku.

Sára mu monotónně a s klinickou přesností popsala Sibylinu smrt.

„Pak jsem poprosila Tess, aby mi přinesla mobil.“ Odmlčela se a Jeffrey odpověděl na její otázku dřív, než ji stihla vyslovit: „Je v pořádku,“ řekl. „Cestou sem jsem zavolal vašemu otci.“

„Pověděl jsi mu, co se stalo?“

Jeffrey se pokusil o úsměv. Její otec nepatřil zrovna k Jeffreyho obdivovatelům. „Můžu si blahopřát, že rovnou nezavěsil.“

Sára se ani neusmála, ale když k němu zvedla oči, viděl v nich něhu, jakou už dávno ne.

„Musím udělat předběžné ohledání, a pak ji můžeme převézt do márnice.“

Zatímco si Jeffrey zastrkoval notes do kapsy u bundy, Sára ohleduplně položila Sibylinu hlavu na podlahu. Pak se posadila na paty a ruce od krve si utřela do kalhot.

„Chtěla bych, aby byla čistá, než ji uvidí Lena,“ řekla.

Jeffrey přikývl. „Dorazí nejdřív za dvě hodiny. To by mělo stačit, abychom prošli místo činu.“

Pokynul směrem ke dveřím kabinky. Zámek byl vylomený. „Takhle to vypadalo, když jsi ji našla?“

„Ten zámek je rozlámaný, co pamatuju,“ řekla a ukázala na svou tašku u dveří. „Podej mi rukavice.“

Jeffrey otevřel tašku a snažil se přitom nedotknout krve, jíž byla potřísněna její ucha. Z vnitřní kapsy vytáhl gumové rukavice. Když se otočil, Sára stála u nohou oběti. Měla změněný výraz a nehledě na krev na šatech se zdálo, že se znovu dokonale ovládá.

Přesto se však neubránil, aby se jí ještě jednou nezeptal: „Jsi si jistá, že to zvládneš? Mohli bychom na to zavolat někoho z Atlanty.“

Sára zavrtěla hlavou a nacvičeným pohybem si natáhla rukavice. „Nechci, aby na ni sahal někdo cizí.“

Jeffrey jí rozuměl. Takovou věc si místní vyřeší bez cizí pomoci.

Sára si dala ruce v bok a vykročila kolem těla. Věděl, že se snaží dívat se na věc s odstupem. Přistihl se, jak svou bývalou manželku pozoruje. Byla to štíhlá, asi sto sedmdesát centimetrů vysoká žena se smaragdově zelenýma očima a tmavě rezavými vlasy. Připomněl si, jak to bylo skvělé, když ještě byli spolu, než ho její hlas vytrhl ze zadumání: „Jeffrey?“ Tvrdě se na něj podívala.

S vědomím, že se v duchu snažil vrátit se do šťastnějších a bezpečnějších dní, její pohled opětoval.

Chvíli se jí díval do očí, pak se otočil ke kabince. Z tašky vytáhl ještě jedny rukavice, a zatímco ji poslouchal, natahoval si je.

„Jak už jsem řekla,“ pravila Sára, „když jsem ji našla, seděla na toaletě. Obě nás povalila na zem, pak jsem ji přetočila na záda.“

Zvedla Sibyliny ruce a podívala se pod nehty. „Nic tady není. Počítám, že byla zaskočená, a když se vzpamatovala, bylo už pozdě.“

„Myslíš, že se to odehrálo rychle?“

„Ne tak docela. Ať už jí provedl cokoli, vypadá to, že to měl naplánované. Místo činu bylo až do mého příchodu překvapivě čisté. Kdybych nezašla na toaletu, vykrvácela by do mísy.“

Odvrátila pohled. „Anebo taky ne, kdybych přišla o něco dřív.“

Jeffrey se ji snažil utěšit: „Tak to nemůžeš brát.“

Setřásla ze sebe nepříjemný pocit a pokračovala: „Na zápěstích má modřiny od toho, jak se praštila o opěrky pro postižené. Taky tady,“ Sibyliny nohy dala trochu od sebe, „vidíš ty nohy?“

Jeffrey se podíval po směru, který naznačila. Na kůži na vnitřní straně kolen byly odřeniny.

„Od čeho to může být?“ zeptal se.

„Od mísy,“ konstatovala. „Spodní okraj je dost ostrý. Předpokládám, že při zápase sevřela nohy kolem mísy. Na prkýnku jsou drobné kousíčky kůže.“

Jeffrey sjel pohledem na toaletu, pak znovu na Sáru. „Myslíš, že ji přitlačil zpátky na mísu a pak ji bodl?“

Sára neodpověděla. Místo toho ukázala na Sibylin obnažený trup. „Řezné rány nejsou příliš hluboké, s výjimkou místa, kde se protínají,“ vysvětlila, zatlačila na břicho a otevřela ránu, aby se podíval. „Domnívám se, že šlo o nůž s dvojitým ostřím. Na obou stranách bodné rány je vidět stopu připomínající písmeno v.“ Sára vklouzla ukazováčkem do rány. Ozval se mlaskavý zvuk, při kterém Jeffrey se zaskřípěním zubů odvrátil oči. Když se znovu podíval, Sára na něj upírala tázavý pohled.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

V obavě otevřít ústa jenom přikývl.

Prstem projela v ráně na prsou. Vytékala z ní krev. „Čepel musela mít alespoň dvanáct centimetrů,“ konstatovala s pohledem upřeným na něj. „Dělá se ti špatně?“

Zavrtěl hlavou, přestože přesně uhodla, jak se cítí.

Vytáhla prst z rány a pokračovala: „Byl to ostrý nůž. Řezná rána byla vedena bez zaváhání, takže – jak už jsem říkala – věděl, co dělá.“

„Co jako?“

Mluvila věcně: „Rozřízl jí břicho. Rány jsou velmi jisté, jedna vertikální, jedna horizontální napříč a jedna bodná. Ta byla podle všeho smrtelná. Příčina smrti – pravděpodobně vykrvácení.“

„Vykrvácela?“

Sára pokrčila rameny. „Zdá se, že ano. Zemřela následkem vykrvácení. Mohlo to trvat tak deset minut. Křeče byly vyvolané šokem.“

Jeffrey nedokázal potlačit třes, který se ho zmocnil. Ukázal na tělo. „To je kříž, viď?“

Sára se zkoumavě podívala na ránu. „Řekla bych, že jo. Na nic jiného to nevypadá, nebo snad jo?“

„Myslíš, že v tom je něco náboženského?“

„Jak se to dá při znásilnění poznat?“ zeptala se, zaražená výrazem na jeho tváři. „Copak?“

„Byla znásilněna?“ řekl a vrhl pohled na Sibyl Adamsovou, zda nezahlédne stopy po znásilnění. Na stehnech neviděl žádné modřiny, ani žádné škrábance v okolí genitálií. „Našlas něco, co by tomu nasvědčovalo?“

Sára byla zticha. Nakonec řekla: „Ne, nevím.“

„Cos našla?“

„Nic,“ strhla si rukavice. „Jenom to, co jsem ti řekla. Dokončím to v márnici.“

„Já…“

„Brnknu Carlosovi, aby přijel pro tělo,“ řekla a myslela tím svého asistenta z márnice. „Přijď za mnou, až tady budeš hotov.“ Když neodpovídal, dodala: „Tím znásilněním si nejsem jistá.

Opravdu, Jeffe, jenom jsem si tipla.“

Jeffrey nevěděl, co říct. Svou bývalou ženu znal dost dobře na to, aby věděl, že pokud jde o ohledání mrtvoly, nemá ve zvyku jen tak tipovat. „Sáro?“ zeptal se. „Zvládneš to?“

Sára se nuceně zasmála. „Jestli to zvládnu?“ zopakovala. „Kristepane, Jeffrey, co je to za pitomou otázku.“ Přešla ke dveřím, ale neotevřela je. Když promluvila, její slova zněla důrazně a stroze: „Musíte toho grázla, co to provedl, najít.“

„Vím.“

„Ne, Jeffrey.“ Sára se k němu otočila a provrtala ho pohledem. „Tady jde o rituální útok. Ještě neskončil. Podívej se na její tělo. Všimni si, jak ji tady nechal.“ Odmlčela se, pak pokračovala: „Ať už Sibyl Adamsovou zabil kdokoli, měl to dobře naplánované. Věděl, kde ji hledat. Sledoval ji na toalety. Jde o metodickou vraždu a ten, kdo ji spáchal, nám chce něco sdělit.“

Zamotala se mu hlava, když si uvědomil, že to, co říká, je podle všeho pravda. Podobné případy už viděl. Věděl přesně, o čem mluví. Toto nebyla práce amatéra a ten, kdo to udělal, má pravděpodobně v plánu ještě něco mnohem dramatičtějšího.

Sáře se stále zdálo, že jí dost dobře nerozumí: „Myslíš, že se spokojí s jednou obětí?“

Jeffrey tentokrát nezaváhal, když odpověděl: „Ne.“

3. kapitola

Lena Adamsová svraštila obočí a modré Hondě Civic, jedoucí před ní, dala bliknutím světel znamení, že brzdí rychlý jízdní pruh. Podle dopravního značení byla na silnici Georgia I-20

povolená stodesetikilometrová rychlost, ale stejně jako ostatní domácí pokládala Lena tento předpis za pouhé doporučení pro turisty, jedoucí na Floridu a zpátky. Podle ohijské poznávací značky se dalo soudit, že modrou Hondu vepředu řídí podobný turista.

„Pohni kostrou,“ zaúpěla při pohledu na tachometr. Musela přibrzdit, protože z pravé strany ji blokoval kamion a řidič v Hondě před ní zjevně neměl v úmyslu překročit povolenou rychlost.

Leně blesklo hlavou, že si na cestu měla vzít policejní vůz. Nejenže byl silnější než její Toyota Celica, ale měl především tu výhodu, že auta v rychlém pruhu se mu s obavou vyhýbala.

Jako zázrakem nakonec kamion ve vedlejším pruhu zpomalil a Honda se zařadila. Lena sešlápla plyn a řidiči Hondy, který ji posunkem ruky pouštěl před sebe, vesele zamávala. Snad pochopil, že na jihu se jezdí ve shodě s darwinistickými principy.

Lena vyjížděla z Maconu. Rychlost její Celicy se vyšplhala téměř na sto čtyřicet. Vyndala kazetu, kterou jí na zpáteční cestu nahrála Sibyl, a vsunula ji do přehrávače. Neubránila se úsměvu, když podle prvních tónů rozeznala Joan Jettovovou. Píseň Špatná pověst byla pro její sestru na střední škole téměř hymnou. Často ji spolu zplna hrdla zpívaly, když se potloukaly po nocích. Se slovy „Kašlu na to, co si o mně říkaj“ nebylo těžké se ztotožnit. Kvůli strejdově pověsti pobudy je totiž všichni pokládali za uličnice, které nemají právo na soucit, protože na to nejsou dost chudé a navíc po matce španělského původu zdědily snědou pleť.

Zajet s důkazy do laboratoře v Maconu byla práce spíš pro poslíčka, ale Lena byla ráda, že tento úkol dostala. Jeffrey jí řekl, ať si udělá volnější den, což byl jenom jemnější způsob, jak jí naznačit, že by se měla víc ovládat. Frank Wallace a Lena naráželi stále na stejný problém, který je pronásledoval od první chvíle, co se stali parťáky. Frankovi bylo osmapadesát a představa, že by měl spolupracovat s ženou, se mu nezamlouvala – natož aby byla jeho parťákem. Neustále ji z vyšetřování vynechával, zatímco ona se naopak neodbytně snažila prosadit. Bylo nutné s tím něco udělat. Jelikož Frankovi chyběly dva roky do důchodu, Lena si uvědomovala, že je to on, kdo tahá za kratší konec.

Frank nebyl ve své podstatě špatný a snad kromě umíněnosti, stupňované přibývajícím věkem, se mu nedalo nic vytknout. Když měla Lena dobrou náladu, byla nakloněna věřit, že jeho přehlíživý postoj má kořeny hlouběji než v pouhém zraněném egu. Frank byl z mužů, kteří ženě galantně podrží dveře a kteří vědí, že v místnosti si mají sundat klobouk. Byl dokonce členem místní svobodozednářské lóže. To, aby žena vedla výslech nebo se účastnila přepadové akce, se jednoduše příčilo jeho principům. Naopak když měla Lena špatnou náladu, nejraděj by Franka zavřela do garáže s nastartovaným autem.

Jeffrey správně uhodl, že se potřebovala odreagovat. Do Maconu jela, co to dalo, a celou trasu zvládla o třicet minut rychleji než obvykle. Vrchní inspektor, který byl naprostým opakem Franka Wallacea, jí padl do oka hned od začátku. Zatímco Frank se řídil vnitřním pocitem, Jeffrey spoléhal na rozum. Navíc Jeffrey se cítil ve společnosti žen přirozeně a nevadilo mu, když žena vyslovila názor. Za to, že ji hned první den zařadil jako detektiva, mu byla vděčná.

Jeffrey to neudělal proto, že by se snažil o naplnění nějaké administrativní kvóty, nebo proto, aby se dělal lepším než jeho předchůdce. Koneckonců tohle byl Grant, městečko, které ještě před padesáti lety nebylo na mapě. Jeffrey dal Leně práci, protože si vážil jejího úsudku a nasazení. Skutečnost, že je žena, v tom nehrála žádnou roli.

„Sakra,“ zasyčela, když ve zpětném zrcátku zahlédla modré světlo majáku. Zpomalila a zajela ke krajnici. Kolem projela Honda, řidič zatroubil a zamával jí. Teď to byla ona, kdo musel nechat projet rychlejšího.

Silniční hlídka si dávala na čas, než vystoupila z auta. Lena se otočila a z kabelky na zadním sedadle se snažila vylovit služební průkaz. Na chvíli zvedla oči a překvapilo ji, když uviděla policajta stát přímo za jejím autem. Ruku měl položenou na pistoli. V duchu si vynadala, že nepočkala, než přijde k ní. Nejspíš usoudil, že hledá zbraň.

Lena pustila policejní odznak do klína, ruce zvedla do vzduchu a otevřeným okénkem zavolala: „Omlouvám se.“

Policajt udělal pár kroků dopředu. Hranaté čelisti se mu mírně pohybovaly. Sundal si sluneční brýle a upřeně se na ni podíval.

„Koukněte,“ řekla s rukama stále ve vzduchu, „tohle je služební záležitost.“

„Jste inspektorka Salena Adamsová?“ skočil jí do řeči policajt.

Spustila ruce a pátravě se na něj podívala. Byl nižší postavy, ale měl vypracovanou horní část těla, jak to často bývá u mužů, kteří se svaly snaží dohnat chybějící výšku. Paže měl svalnaté, až mu odstávaly od těla, a knoflíky uniformy měl přitlačené k vypouklému hrudníku.

„Říkají mi Lena,“ řekla přátelsky a pohledem hodila po jmenovce na jeho uniformě. „Známe se?“

„Nikoliv, slečno,“ odpověděl a znovu si nasadil brýle. „Spojil se s námi váš nadřízený s žádostí, abychom vás doprovodili do Grantu.“

„Kdože se s vámi spojil?“ zeptala se nechápavě, jako by se chtěla ujistit, že slyšela správně.

„Můj nadřízený? Jeffrey Tolliver?“

Policajt souhlasně přikývl. „Ano, slečno,“ řekl, a než se ho stihla zeptat na cokoliv dalšího, otočil se a vykročil ke svému autu. Lena počkala, než hlídkový vůz vyjel na silnici, a pak se rozjela za ním. Jeli rychle, místy až stopadesátikilometrovou rychlostí. Předjeli modrou Hondu, ale Lena si toho ani nevšimla. Byla zabrána do svých úvah. Co jsem asi provedla tentokrát?

4. kapitola

Přestože heartsdaleské zdravotní středisko stálo na konci hlavní ulice, nevypadalo tak honosně, jak by se dalo čekat. Malá dvoupatrová nemocnice nebyla zařízena na vážnější zákroky; léčila se zde převážně drobná povrchová zranění a akutní žaludeční nevolnosti. Větší nemocnice se nacházela ve městě Augusta, vzdáleném asi půl hodiny cesty, kam se taky posílaly všechny závažnější případy. Kdyby v přízemí heartsdaleského zdravotního střediska nesídlila márnice, jistě by byla jeho budova už dávno přestavěna na studentskou ubytovnu.

Stejně jako zbytek města byla nemocnice vybudována v době rozkvětu ve třicátých letech.

Její nadzemní patra prošla od té doby několika rekonstrukcemi, zatímco márnice, kterou vedení nemocnice nepokládalo za prvořadou, vypadala ponuře. Zdi zdobily bleděmodré obklady, které byly tak staré, až se málem znovu vracely do módy. Podlahu pokrývala kombinace zeleného a žlutohnědého linolea, na spravovaném stropě byly místy patrné fleky po vytopení. Zařízení bylo zastaralé, ale funkční.

Sářina kancelář se nacházela v zadní části a od zbytku márnice ji dělila skleněná příčka.

Seděla za stolem a s pohledem upřeným přes sklo se snažila uspořádat si myšlenky.

Soustředila se na zvuky márnice – kompresor mrazicího boxu a šustění hadice, kterou Carlos používal při mytí podlahy. Tady v podzemí zdi veškerý hluk spíš pohlcovaly, než odrážely.

Typicky šustivé zvuky márnice měly na Sáru zvláštně uklidňující účinek. Ticho přetrhlo drnčení telefonu.

„Sára Lintonová, prosím,“ řekla v očekávání, že uslyší Jeffreyho. Ozval se však její otec.

„Ahoj, Sáro.“

Usmála se. Jakmile uslyšela otcův hlas, zlepšila se jí nálada. „Ahoj, tati.“

„Chceš slyšet vtip?“

„Jasně,“ řekla s nucenou lehkostí, neboť věděla, že otec humorem obvykle zakrývá stres.

„Povídej.“

„Titanic jde ke dnu a na palubě se sejdou pediatr, právník a kněz,“ spustil. „Pediatr povídá: ‚Zachraňte děti!‘ Právník namítne: ‚Děti nám všem můžou vylízat.‘ A kněz na to: ‚Máme tolik času?‘“

Sára se zasmála, aby otci udělala radost. Když dořekl vtip, odmlčel se a čekal, než promluví Sára. „Jak se cítí Tessie?“ zeptala se.

„Šla si zdřímnout,“ odpověděl. „A co ty?“

„O mě nemusíš mít starost.“ Sára začala do kalendáře čmárat kolečka. Obvykle to neměla ve zvyku, ale potřebovala něco dělat s rukama. Na jedné straně měla chuť podívat se do kufříku, jestli jí tam Tessa strčila tu pohlednici, na druhé straně to vlastně ani nechtěla vědět.

Otec ji vytrhl ze zamyšlení. „Máma ti vzkazuje, ať přijdeš zítra na snídani.“

„Opravdu?“ Kolem koleček začala kreslit čtverečky.

Otec drmolivým hlasem řekl: „Budou vafle, ovesná kaše a toasty se slaninou.“

„Ahoj,“ ozvalo se za ní.

Sára upustila pero a zvedla hlavu. „Vyděsils mě,“ vyhrkla, a pak do telefonu řekla: „Tati, je tady Jeffrey…“

Její otec ze sebe vypravil několik neartikulovaných zvuků. Byl toho názoru, že Jeffrey by zasloužil pěstí do obličeje.

„Tak jo,“ řekla Sára do telefonu a křečovitě se usmála na Jeffreyho. Ten si zatím prohlížel jmenovku na dveřích, kde její otec přelepil příjmení Tolliverová a dopsal místo něj Lintonová.

Jelikož Jeffrey podvedl Sáru právě s dívkou, která měla obchod se jmenovkami na dveře, nebylo pravděpodobné, že by si v nejbližší době pořídila nějakou lepší.

„Tati,“ rozhodla se Sára ukončit rozhovor, „uvidíme se zítra ráno. Ahoj.“ Než stihl cokoli říct, zavěsila.

„Můžu hádat? Posílá mi vřelé pozdravy,“ poznamenal Jeffrey.

Sára jeho uštěpačnost ignorovala, aby nemusela zabřednout do rozhovoru na osobní téma.

Jeffrey si osvojil strategii, jejímž cílem bylo přesvědčit ji, že je normální, čestný mužský, na něhož se může spolehnout. Skutečnost však byla taková, že jakmile by ho vzala na milost, nejspíš by jí zase hned zahnul.

„Jak se má Tessa?“ zeptal se.

„Dobře,“ odpověděla a z pouzdra si vytáhla brýle. Nasadila si je na nos a zeptala se: „Kde je Lena?“

Podíval se na nástěnné hodiny. „Asi hodinu cesty odsud. Frank mi pošle zprávu na pager, až bude deset minut od města.“

Sára se postavila a upravila si nemocniční oděv, který měla na sobě. Poté, co se vysprchovala, vložila své oblečení do pytle na důkazy, aby bylo k dispozici pro případné soudní řízení.

„Už sis připravil, co jí řekneš?“ byla zvědavá.

Zavrtěl hlavou. „Doufal jsem, že dokážeme něco zjistit, než ji uvidím. Lena je policajtka, bude chtít vědět, co se jak stalo.“

Sára se naklonila přes stůl a zaklepala na skleněnou příčku. Carlos se ohlédl směrem k ní.

„Můžete běžet,“ řekla mu. Pak dodala na vysvětlenou k Jeffreymu: „Zanese krev a moč do laboratoře, aby se na ně koukli.“

„Fajn.“

Sára se znovu posadila. „Našli jste něco na toaletách?“

„Slepeckou hůl a brýle. Ležely pohozené za mísou. Byly důkladně očištěny.“

„Co dvířka od kabinky?“

„Nic,“ řekl. „Lépe řečeno hodně. To víš, na tom záchodě byla snad každá ženská z města.

Matt sesbíral nejmíň padesát různých otisků.“ Z kapsy vytáhl několik polaroidových snímků a pohodil je na stůl. Bylo na nich tělo ležící na podlaze, Sářina bota od krve a krvavé stopy po jejích rukou.

Sára je vzala do ruky. „To jsem tomu dala, takhle zasvinit místo činu, viď?“

„Nemělas na výběr.“

Své myšlenky si nechala pro sebe a seřadila si obrázky do logické posloupnosti.

Zopakoval její dřívější závěr: „Ať už to udělal kdokoli, věděl, co dělá. Byl si jistý, že půjde do restaurace sama. Věděl, že je nevidomá. A taky dobře věděl, že v té době bude bistro liduprázdné.“

„Myslíš, že si na ni počíhal?“

Jeffrey pokrčil rameny. „Vypadá to tak. Nejspíš přišel a odešel zadním vchodem. Pete odpojil poplašné zařízení, aby mohli nechat otevřené dveře a vyvětrat.“

„Jasně,“ řekla a vzpomněla si, že zadní vchod bistra bývá častěji otevřený než zavřený.

„Takže hledáme někoho, kdo znal její zvyky a kdo věděl, jak to chodí v Peteově bistru?“

Sára neměla chuť odpovídat na otázku, která naznačovala, že vrah je z Grantu – nejspíš někdo místní –, protože zná zdejší lidi a zvyklosti. Místo toho, aby odpověděla, vstala a přešla dozadu k plechové skříňce za stolem. Vytáhla z ní čerstvou laboratorní složku a pohodila ji na stůl. „Udělala jsem rentgen a prohlídla její šaty. Je připravena na pitvu.“

Jeffrey se otočil a pohledem přes sklo zavadil o kovový stůl uprostřed márnice. Sára se podívala týmž směrem a napadlo ji, že Sibyl Adamsová se zdá po smrti mnohem drobnější než zaživa. Nedokázala si zvyknout na to, jak smrt lidi zmenší.

„Znalas ji dobře?“ zeptal se Jeffrey.

Sára si tu otázku několikrát v duchu přebrala a nakonec řekla: „Docela jo. Vloni jsme se potkaly na střední škole na přednášce o volbě povolání. Kromě toho jsem ji čas od času potkávala v knihovně.“

„V knihovně?“ podivil se Jeffrey. „Měl jsem za to, že byla slepá.“

„Nejspíš si půjčovala knihy namluvené na kazetách.“ Postavila se před něj se založenýma rukama. „Poslyš, chci ti něco říct. Před několika týdny jsme se s Lenou trochu chytly.“

Na jeho tváři se objevilo překvapení. I Sára nebyla ve své kůži. V městečku nebylo mnoho lidí, s nimiž by nedokázala vyjít. Lena Adamsová k nim však rozhodně patřila.

Sára se pustila do vysvětlování: „Volala do laboratoře v Georgii a chtěla po Nickovi Sheltonovi toxikologický nález, týkající se jednoho případu.“

Jeffrey nechápavě zavrtěl hlavou. „Proč?“

Sára pokrčila rameny. Taky jí nešlo do hlavy, proč ji chtěla obejít, přestože dobře věděla, že s Nickem Sheltonem z Úřadu pro vyšetřování v Georgii, který má na starosti grantský kraj, mají dobré pracovní vztahy.

„A?“ čekal Jeffrey na další vysvětlení.

„Nevím, čeho chtěla Lena dosáhnout, když volala přímo Nickovi. Chytly jsme se proto.

Netekla krev, ale nerozešly jsme se úplně v nejlepším.“

Jeffrey bezradně pokrčil rameny, jako by chtěl říct: Co s tím mám dělat? Lena byla známá tím, že si nebrala při jednání s lidmi servítky. Ještě když byli se Sárou svoji, často si pro tuto vlastnost na ni před Sárou postěžoval.

„Jestli byla…“ Odmlčel se, pak znovu pokračoval: „Jestli byla znásilněna, Sáro, tak nevím.“

„Pusťme se do práce,“ spěšně odpověděla Sára a prošla kolem něj do márnice. Zamířila ke skříni a hledala chirurgický plášť. Na chvíli se zapomněla a s rukama na dveřích skříňky si zpětně přehrála rozhovor s Jeffreym. Překvapilo ji, jak přešli od faktické úvahy až k Jeffreyho potenciálnímu pobouření nad tím, že Sibyl možná byla i znásilněna.

„Děje se něco, Sáro?“ zeptal se.

Tato nešťastně volená otázka v ní vyvolala vztek. „Jestli se něco děje?“ Vytáhla plášť a práskla dveřmi, až se plechová konstrukce skříňky celá roztřásla. Otočila se a roztrhla sterilní balení. „Děje se to, že mi leze na nervy tvoje vyptávání, co se děje, když to bije do očí.“

Odmlčela se a z pytlíku vytáhla plášť. „Přeber si to, Jeffrey. Člověk – a to ne někdo cizí, ale žena, kterou jsem znala – mi doslova dodýchá v náručí. Touto dobou bych měla být doma, dát si sprchu a jít vyvenčit psy a místo toho se tady chystám rozřezat tělo té ženy ještě víc, než je, jen abych ti mohla říct, jestli máš začít vyslýchat všechny devianty v okolí.“

Když si navlékala plášť, ruce se jí třásly vzteky. Nemohla se strefit do rukávu, a než se jí to podařilo, Jeffrey jí přiskočil na pomoc.

Nepříjemně na něj vyštěkla: „Zvládnu to sama, neměj péči.“

S omluvným gestem zvedl ruce do vzduchu. „Promiň.“

Sára se nemotorně snažila zavázat si tkaničky u pláště, až je nakonec netrpělivě zauzlovala.

„Sakra,“ zaklela a dala se do rozmotávání.

„Mohl bych říct Bradovi, ať ti vyvenčí psy,“ nabídl Jeffrey.

Sára rezignovaně spustila ruce. „O to tady přece nejde, Jeffrey.“

„Vím,“ odpověděl a přibližoval se k ní opatrně jako k rozzuřenému psovi. Vzal tkaničky a ona pozorovala, jak se je snaží rozplést. Pohledem mu sklouzla na temeno hlavy a v jeho černých vlasech si všimla několika šedivých pramínků. Přála si, aby místo toho, že jen všechno zlehčuje, byl schopný poskytnout jí útěchu. Přála si, aby měl nekonečnou schopnost vcítit se do její kůže. Po deseti letech by ji mohl znát trochu lépe.

S úsměvem rozvázal tkaničky, jako by tento jednoduchý akt dokázal všechno vylepšit.

„Tak už to máš,“ řekl.

Sára si je vzala a znovu se je pokusila zavázat.

Rukou si podepřel bradu. „Nic se neděje,“ řekl, ale už nikoli jako otázku.

„Máš pravdu,“ souhlasila a poodstoupila. „Nic se neděje.“ Vzala si gumové rukavice a přistoupila k práci. „Dejme se do toho, než přijde Lena.“

Přistoupila k porcelánovému pitevnímu stolu připevněnému k podlaze uprostřed místnosti.

Měl zaoblené vyvýšené bočnice, takže to působilo, jako by drobné Sibylino tělo objímal. Carlos podložil Sibyl hlavu gumovým polštářkem a tělo přikryl bílou plachtou. Kdyby neměla pod okem tmavou modřinu, zdálo by se, že spí.

„Pane na nebi,“ vzdechla si Sára, když odhrnula plachtu. Po přenesení těla z místa činu byl pohled na všechny rány jenom horší. Pronikavé osvětlení márnice nekompromisně zvýrazňovalo každé poranění. Řezné rány na břiše byly hluboké, dlouhé a tvořily téměř dokonalý kříž. Na některých místech se kůže stáhla, což odpoutalo Sářinu pozornost od samotné hloubky ran a přimělo ji prozkoumat místo, kde se protínaly. Po smrti nabyly rány tmavého, téměř černého zbarvení. Rozchlíplá kůže Sibyl Adamsové připomínala vlhká pootevřená ústa.

„Měla málo tělesného tuku,“ poznamenala Sára a ukázala na břicho, kousek nad pupík, kde se rána poněkud více rozevírala. Řez byl na tomto místě hlubší a kůže se rozestupovala jako těsná košile, u které chybí knoflík. „V podbřišku, kde ostří porušilo střeva, jsou patrné výkaly.

Těžko říct, zda se jednalo o úmysl, nebo je hloubka rány dílem náhody. Kůže tady vypadá namáhaná.“

Ukázala na kraje rány. „Tady na konci jsou viditelné drobné zářezy do kůže. To ukazuje na možnou směrovou manipulaci s nožem. Mohl s ním třeba zakroutit. Taky…“ Odmlčela se, aby usoudila, co mohlo být příčinou toho, na co se dívala. „Na rukou se nalézají stopy po exkrementech, stejně jako na madlech v kabince. Pravděpodobně došlo k tomu, že když utržila řeznou ránu, sáhla si rukama do břicha a následně se z nějakého důvodu chopila madel.“

Zvedla hlavu a podívala se na Jeffreyho, aby viděla, jak se drží. Při pohledu na Sibylino tělo stál jako přikovaný. Sára z vlastní zkušenosti věděla, jak rozum dokáže zmírnit představu toho, co způsobuje násilí. I pro ni bylo těžké dívat se na Sibyl; teď možná ještě těžší než v první chvíli.

Sára položila ruce na její tělo a překvapilo ji, že je ještě teplé. Jelikož márnice byla v podzemí, i v letních měsících se zde udržoval chlad. Čekala, že tělo bude chladnější.

„Sáro?“ řekl Jeffrey.

„Nic,“ odpověděla, ještě nepřipravená udělat si závěr. Stiskla místo, kde se řezné rány protínaly. „Nůž, kterým byla usmrcena, měl dvojité ostří,“ začala. „To by vám mohlo trochu pomoct. Ve většině podobných případů používají pachatelé lovecké nože se zoubkováním, viď?“

„Ano.“

Ukázala na zahnědlou stopu poblíž středu rány. Na umytém těle viděla Sára mnohem víc než při prvním ohledání na toaletách. „Tahle stopa je od jílce nože. To znamená, že čepel zajela hodně hluboko. Předpokládám, že když ji otevřu, najdu nějaké stopy po noži i na vnitřní straně páteře. Když dám do rány prst, cítím nějaké hrbolky. Zřejmě je uvnitř nějaká roztříštěná kost.“

Jeffrey jí dal kývnutím znamení, aby pokračovala.

„S trochou štěstí se dopracujeme otisku čepele. Jestli ne, tak budeme mít alespoň otisk jílce nože. Až se na ni podívá Lena, můžu odebrat kousek kůže.“

Ukázala na bodnou ránu ve středu kříže. „Zdá se, že jde o silnou ránu, vedenou seshora.

Všimni si, že má sklon přibližně pětačtyřicet stupňů.“ Zkoumala řez, jako by se snažila přijít něčemu na kloub. „Skoro bych řekla, že rána do břicha je jiná než na hrudníku. Nedává mi to smysl.“

„Proč jiná?“

„Řezy vypadají jinak.“

„Jak jinak?“

„To nedokážu říct,“ přiznala upřímně. Vzápětí zaměřila pohled na ránu uprostřed kříže.

„Představuju si, že nad ní stál s nohama pokrčenýma v kolenou, ruku s nožem natáhl podél boku dozadu,“ natáhla ruku dozadu, aby svou představu znázornila, „a pak ten nůž vrazil do ní.“

Jeffrey se podrbal na bradě a zadíval se na ránu na hrudníku. „Proč ji nebodl do srdce?“

„Za prvé srdce není uprostřed hrudníku, kam musíš bodnout, jestli chceš zasáhnout střed kříže. Pak musíš vzít v úvahu taky to, že srdce je chráněno žebry a chrupavkou. Musel by bodnout několikrát, než by se k němu dostal. Tím by se narušil vzhled kříže.“ Odmlčela se.

„Kdyby bylo zasaženo srdce, zapříčinilo by to silný a rychlý úbytek krve. Tomu se možná chtěl vyhnout.“ Pokrčila rameny a podívala se na Jeffreyho. „Kdyby se chtěl dostat k srdci, určitě by se přes žebra dostal. Způsobil by tím však příliš mnoho nepořádku.“

„Chceš naznačit, že pachatel měl nějaké lékařské znalosti?“

„Víš, kde je srdce?“ odpověděla Sára otázkou.

Ruku si položil na levou stranu hrudníku.

„Správně. Taky víš, že žebra se uprostřed hrudníku úplně nespojují.“

Zaťukal si na prostředek hrudníku. „Co je tady?“

„Sternum, hrudní kost,“ odpověděla. „Rána je však níž, v místě mečovitého výběžku. Nedokážu říct, jestli je to vykalkulované, nebo jde o náhodu.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že pokud bys měl v úmyslu vyřezat někomu na hrudník kříž, a pak do středu zapíchnout kudlu, toto je nejlepší místo. Hrudní kost se skládá ze tří částí,“ řekla a výklad ilustrovala na svém hrudníku. „Z rukověti, což je horní část, těla hrudní kosti, což je střední část, a mečovitého výběžku, který je nejměkčí. Hlavně u člověka jejího věku. Mohlo jí být tak kolem třiceti, jestli se nepletu.“

„Třiatřicet.“

„Tolik, co Tesse,“ řekla pro sebe a na chvíli myšlenkami zaletěla k sestře. Hned se však vzpamatovala a znovu se soustředila na tělo. „Mečovitý výběžek s věkem vápenatí. Chrupavka tvrdne. Jestli bych někoho chtěla bodnout do hrudníku a udělat mu na něm X, mířila bych sem.“

„Možná se zdráhal pořezat ji na prsou.“

Sára se zamyslela. „Podle mě jde o něco osobnějšího.“ Snažila se najít ta správná slova.

„Čekala bych, že by ji naopak s nadšením pořezal na prsou, jestli víš, co mám na mysli.“

„Hlavně pokud jde o sexuální motiv,“ navázal na její myšlenku. „Při znásilnění jde přece v podstatě o moc, o touhu ovládnout ženy, o agresi vůči nim, nebo snad ne? Proč by ji řezal jinde než na místě, které ji dělá ženou?“

„Při znásilnění jde taky o penetraci,“ nadhodila Sára. „To vidíme i tady. Byla to silná rána, nemyslím, že…“ Odmlčela se a s pohledem upřeným na ránu formulovala v duchu další myšlenku. „Proboha,“ vyjekla.

„Co se děje?“ zeptal se Jeffrey.

Na několik okamžiků ztratila řeč. V hrdle jí vyschlo a nemohla ze sebe vypravit ani hlásku.

„Sáro!“

V márnici se ozvalo zapípání. Jeffrey se podíval na pager. „To snad ještě nemůže být Lena,“

řekl. „Můžu si zatelefonovat?“

„Jistě.“ Sára zkřížila paže, jako by chtěla zabránit vlastním myšlenkám, aby se k ní přiblížily.

Počkala, než si Jeffrey sedl za její stůl, teprve pak pokračovala v ohledání.

Natáhla se nad hlavu po světle a natočila si je tak, aby dobře viděla na pánevní oblast.

Nastavila si kovové zrcadlo na prohlížení vnitřních dutin a modlila se k bohu, k sobě, ke komukoli, kdo mohl slyšet, ale marně. Než se Jeffrey vrátil, byla si jistá.

„Takže?“ nadhodil Jeffrey.

Když si sundávala rukavice, třásly se jí ruce. „Byla sexuálně zneužita hned v počáteční fázi útoku.“ Odmlčela se a na stůl hodila použité rukavice. Snažila se představit Sibyl Adamsovou, jak sedí na toaletě, rukama si sahá na otevřenou ránu na břiše a vzápětí se vrhne po madlech, úplně bezmocná vůči tomu, co se děje.

Chvíli počkal, než se odhodlal vybídnout ji, aby pokračovala. „A co dál?“

Sára se rukama opřela o roh stolu. „Ve vagině se nacházejí exkrementy.“

Jeffrey nevěděl, co si má myslet. „Anální znásilnění?“

„Nejsou stopy po vniknutí do konečníku.“

„Ale vždyť jsi mluvila o exkrementech,“ řekl stále nechápavě.

„Hluboko ve vagině,“ řekla Sára. Nechtěla to vyslovit, ale věděla, že bude muset. Když promluvila, slyšela, jak se jí nezvykle chvěje hlas. „Není pochyb, že řezná rána na břiše byla záměrně hluboká, Jeffrey.“ Odmlčela se, aby našla slova, jež by vyjádřila hrůzu, kterou objevila.

„Znásilnil ji,“ řekl Jeffrey za ní, nikoli jako otázku. „Našlas stopy po pohlavním styku.“

„Ano,“ odpověděla Sára, stále váhajíc, jak to objasnit. Nakonec řekla: „Avšak místem pohlavního styku byla rána na břiše. Přitom také došlo k protržení vaginy 5. kapitola

Rychle se schylovalo k večeru a se západem slunce výrazně poklesla teplota. Jeffrey přecházel přes cestu právě v okamžiku, kdy Lena vjížděla na parkoviště před policejní stanicí.

Než přišel k ní, už stačila vystoupit.

„Co se děje?“ zeptala se, ale z jejího výrazu se dala vyčíst špatná předtucha. „Jde o strejdu?“

Aby zahnala chlad, promnula si ruce. Na sobě měla tenké tričko s krátkým rukávem a džíny.

Pokud byla ve službě, obvykle nosila služební oděv, ale cesta do Maconu jej nevyžadovala.

Jeffrey si sundal bundu a nabídl jí ji. V hlavě ho tížilo to, co slyšel od Sáry. Pokud by to bylo jenom na něm, Lena by se nikdy nedozvěděla podrobnosti o smrti své sestry. Nikdy by jí neřekl, co jí to zvíře provedlo.

„Pojďme dovnitř,“ navrhl a zlehka ji vzal za loket.

„Nechci dovnitř,“ vyškubla se mu. Bunda se svezla na zem mezi ně.

Jeffrey se shýbl, aby ji sebral. Když se narovnal, Lena stála s rukama opřenýma o boky.

Statečnost jí byla vždycky vlastní a jen tak něco ji nepoložilo. Přesto v koutku duše očekával, že bude potřebovat rameno, na kterém se bude moct vyplakat. Neuměl si představit, že by mohla být zcela nezranitelná; možná proto, že je žena, anebo možná proto, že před chvílí viděl její sestru, jak leží rozpáraná na pitevním stole. Měl si vzpomenout, že Lena dokáže být tvrdá jako skála. Měl být na její vztek připravený.

Jeffrey si bundu znovu oblékl. „Nechci o tom mluvit venku.“

„Nechceš mluvit o čem?“ nedala se odbýt. „Chceš mi asi říct, že zase sedl za volant, viď?

A pak že sjel ze silnice, jo?“ Začala odříkávat a na prstech ruky počítat kroky, jak podle policejní příručky postupovat při oznamování smrti pozůstalým zemřelého. Nejdůležitější při tomto postupu je to, aby pozůstalí měli čas se na špatnou zprávu připravit. Není dobré vyrukovat s ní přímo. Je důležité, aby rodina měla čas si zvyknout na představu, že někdo z blízkých je po smrti.

Lena pokračovala. Její hlas nabíral s každou větou na intenzitě. „Narazilo do něj jiné auto, co? Byl převezen do špitálu? Snažili se mu zachránit život, ale marně. Udělali pro to všechno, že jo?“

„Leno…“

Otočila se a zamířila zpátky k autu. „Kde je vůbec moje sestra? Už to ví?“

Jeffrey se zhluboka nadechl.

„Koukni tam,“ zasyčela Lena, otočila se ke stanici a zamávala. Z jednoho okna se na ně dívala Marla Simmsová. „Pojď ven, Marlo,“ zavolala Lena.

„No tak,“ snažil se ji Jeffrey uklidnit.

Odstoupila od něj. „Kde je moje sestra?“

Nebyl schopný pohnout ústy. Silou vůle ze sebe nakonec vypravil: „Byla v bistru.“

Lena se otočila a vykročila směrem k bistru.

„Šla na toalety,“ pokračoval Jeffrey.

Lena se zastavila.

„Někdo byl uvnitř. Bodl ji do hrudníku.“ Jeffrey čekal, že se obrátí k němu, ale Lena zůstala nehnutě stát. Ramena měla vypjatá, ani se nezachvěla. „Doktorka Lintonová tam právě obědvala se svou sestrou. Šla na záchod a objevila ji.“

Lena se pomalu otočila a nepatrně pootevřela ústa.

„Sára se ji pokusila zachránit.“

Zpříma se mu podívala do očí. Nebylo to pro něj snadné, ale nesklopil oči a její pohled opětoval.

„Je mrtvá.“

Slova se držela ve vzduchu, jak můry kolem pouliční lampy.

Lena si rukou přikryla ústa. Jako by byla opilá, vrávoravou chůzí obešla půlkruh a znovu se otočila k Jeffreymu. Pohledem se mu zabodla do tváře. Je to snad nějaký vtip? Proč s ní tak krutě žertuje?

„Je mrtvá,“ řekl tak, že o tom nebylo možné pochybovat.

Začala přerývaně dýchat. Bylo vidět, že mozek jí pracuje na plné obrátky, aby tuto informaci zpracoval. Vykročila k márnici, ale najednou se zarazila. Otočila se na Jeffreyho. Ústa měla dokořán, ale nevypravila ze sebe ani slovo. Pak se bez varování vydala k bistru.

„Leno!“ zvolal Jeffrey a rozběhl se za ní. Byla zdatná běžkyně a navíc měla na nohou tenisky, takže Jeffrey jí v polobotkách nemohl stačit. Běžel, co mu síly stačily, aby ji dohonil.

Když se blížili k bistru, znovu na ni zavolal jménem. Lena běžela dál, minula bistro a utíkala ke zdravotnímu středisku.

„Ne,“ zaúpěl a pokusil se zrychlit. Měla namířeno do márnice. Znovu na ni zavolal, ale to už dobíhala k nemocnici. Vrazila do posuvných dveří, až je vylomila a spustila poplašné zařízení.

Jeffrey doběhl o několik vteřin po ní. Vrhl se ke schodišti, z kterého se ozýval dusot Leniných tenisek. Bylo slyšet, jak vrazila do márnice, a celým schodištěm se ozvalo bouchnutí dveří.

Jeffrey se zastavil. Už jenom čtyři schody ho dělily od suterénu, když vtom zaslechl Sářino překvapené zvolání: „Leno!“

S vypětím sestoupil těch posledních pár schodů a vstoupil do márnice.

Lena byla skloněná nad sestrou a držela ji za ruku. Sára se pokusila zakrýt nejhorší zranění prostěradlem, ale velkou část trupu bylo stále vidět.

Lena stála vedle sestry a krátkými vdechy se snažila popadnout dech. Po celém těle se třásla, jako by jí až do morku kostí pronikal podivný chlad.

Sára propíchla Jeffreyho pohledem. Ten se zmohl jen na bezradné zdvižení rukou. Snažil se ji zastavit.

„Kdy se to stalo?“ procedila Lena přes cvakající zuby. „V kolik umřela?“

„Kolem půl třetí,“ odpověděla Sára. Ruce, na kterých měla zakrvácené rukavice, se snažila skrýt v podpaží.

„Je tak teplá.“

„Ano.“

„Musela jsem jet do Maconu, Sibby,“ řekla sestře tlumeným hlasem a rukou jí přihladila vlasy.

Jeffrey byl rád, že Sáru napadlo odstranit z nich krev.

Márnici naplnilo hrobové ticho. Bylo nezvyklé pozorovat Lenu, jak stojí vedle těla mrtvé ženy.

Sibyl a Lena byly jednovaječná dvojčata. Jejich podobnost se nedala přehlédnout. Obě byly menší postavy, měřily málo přes sto šedesát centimetrů a vážily kolem pětapadesáti kil. Obě měly podobný olivový odstín pleti. Obě měly tmavé vlasy, Lena je nosila delší, zatímco Sibyl se víc vlnily. Tváře však měly naopak zcela odlišné. Lenina tvář byla plochá, nepříliš výrazná, zatímco Sibyl se v obličeji zračil smutný melancholický výraz.

Sára se pootočila a sundala si rukavice. „Mohli bychom jít nahoru, co říkáte?“ navrhla.

„Vy jste tam byla,“ promluvila Lena tlumeným hlasem. „Jak jste se snažila jí pomoct?“

Sára sklopila pohled na své ruce. „Dělala jsem, co jsem mohla.“

Lena pohladila sestru po tváři a poněkud tvrdším tónem se zeptala: „Co si mám pod tím představit?“

Jeffrey udělal krok vpřed, ale Sára se na něj tvrdě podívala, aby ho zarazila. Jako by mu svým pohledem chtěla naznačit, že před deseti minutami měl šanci pomoct, ale promrhal ji.

„Šlo to velmi rychle,“ vypravila ze sebe. „Když jsem ji objevila, už se dostavily smrtelné křeče.“

Lena položila Sibylinu ruku na stůl. Povytáhla plachtu, aby zakryla tělo až po bradu, a teprve pak znovu promluvila. „Vy jste dětská lékařka, pokud se nepletu? Co jste konkrétně dělala, abyste pomohla mé sestře?“ Pohledem se vpila do Sáry. „Proč jste nezavolala skutečného doktora?“

Sára se krátce nevěřícně zasmála. Než odpověděla, zhluboka se nadechla. „Leno, nejlepší by bylo, kdyby vás teď Jeffrey vzal domů.“

„Nechci domů,“ odpověděla Lena vyrovnaným tónem, jako by se jí to nedotýkalo. „Volala jste sanitku? Volala jste svému příteli?“ Posunkem hlavy ukázala na Jeffreyho.

Sára si dala ruce za záda, jako by se chtěla fyzicky distancovat. „Teď se o těchto věcech nebudeme bavit. Jste příliš rozrušená.“

„Jsem příliš rozrušená,“ zopakovala Lena, dlaně sevřené v pěst. „Zdám se vám příliš rozrušená?“ zvedla hlas. „Zdám se vám do hajzlu příliš rozrušená na to, abych s vámi mohla mluvit o tom, proč jste nedokázala mé sestře pomoct.“

Stejně rychle, jak vyrazila k márnici, teď přiskočila k Sáře.

„Jste snad doktorka, ne!“ zařvala jí do obličeje. „Jak se sakra mohlo stát, že vám umřela před očima?“

Sára neodpovídala a odvrátila pohled.

„Ani se na mě nedokážete podívat?“ pronesla Lena rozčíleně.

Sára se dívala pořád stejným směrem.

„Necháte mou sestru chcípnout a ani se mi nedokážete podívat do očí!“

„Leno,“ položil jí Jeffrey ruku na rameno.

„Nech mě být!“ zakřičela a začala do něj bušit pěstmi. Tloukla ho do prsou, ale Jeffrey jí chytil pěsti a pevně je sevřel. Nepřestávala s ním zápasit; rozdávala kolem sebe kopance, prskala sliny a nadávky. Držet ji za ruce bylo stejné jako krotit živý ostnatý drát. Jeffrey však nepovolil a všechny její rány a nadávky přijímal, až se nakonec zhroutila na podlahu a svinula do klubíčka. Jeffrey si dřepl vedle ní a držel ji za ruku. Když po chvilce zvedl hlavu, Sáru už neviděl.

Jednou rukou vytáhl Jeffrey ze svého stolu kapesník a druhou si u ucha přidržoval sluchátko.

Kapesník si přiložil k rozbitým rtům, zatímco ze sluchátka k němu promlouval Sářin hlas ze záznamníku.

„Ahoj,“ řekl a z úst si sundal kapesník. „Jsi tam?“ Chvíli počkal, pak dodal: „Chci vědět, jestli jsi v pořádku?“ Uběhlo dalších několik okamžiků. „Jestli to nezvedneš, přijedu se podívat osobně.“ Čekal, že po této hrozbě to zvedne, ale nic se nestalo. Slyšel, jak se záznamník automaticky vypnul, a pak zavěsil.

Na dveře kanceláře zaklepal Frank. „Je na záchodě, holka,“ řekl a měl tím na mysli Lenu.

Jeffrey věděl, že Lena nesnáší, když se jí říká holka. Pro Franka Wallacea však bylo toto oslovení jediným způsobem, jak jí jako svému parťákovi projevit účast.

„Koukám, žes to od ní pěkně schytal,“ poznamenal Frank.

„Jo.“ Jeffrey přeložil kapesník a čistou stranou si ho znovu přitiskl ke rtům. „Ví, že na ni čekám?“

„Zařídím, aby za tebou zašla.“

„Dobře,“ řekl Jeffrey. „Dík.“

Zahlédl ji, jak s nezlomně vztyčenou bradou kráčí po policejní stanici. Když vešla k němu do kanceláře, dala si na čas, než za sebou zavřela dveře. Pak se spustila do jedné ze dvou židlí naproti němu. Vypadala jako středoškolačka, kterou si zavolali do ředitelny.

„Promiň, že jsem tě praštila,“ zabručela.

„To nic,“ řekl Jeffrey a stále si na rtech přidržoval kapesník. „Už jsem schytal i horší.“

Lena se naklonila dopředu a rukou si podepřela bradu. „Máme nějaké stopy?“ zeptala se. „Je někdo podezřelý?“

„Zadali jsme to do počítače,“ řekl. „Do rána bychom měli mít k dispozici seznam podezřelých.“

Lena si dala ruku přes oči. Jeffrey si znovu přeložil kapesník a čekal, než promluví.

„Byla znásilněna?“ zeptala se šeptem.

„Ano.“

„Bylo to špatné?“

„Nevím.“

„Byla rozřezaná,“ konstatovala Lena. „Provedl to snad nějaký náboženský fanatik?“

„Nevím,“ odtušil upřímně.

„Je toho poměrně dost, co nevíš,“ zhodnotila jeho odpovědi Lena.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Musím ti položit několik otázek.“

Lena se na něj nedívala, ale slabě přikývla.

„Chodila s někým?“

„Ne,“ zvedla k němu oči.

„Bývalá známost?“

V očích se jí objevil zvláštní záblesk, a než odpověděla, na chvíli se odmlčela. Nakonec řekla: „Ne.“

„Jsi si jistá?“

„Ano, naprosto.“

„Co třeba někdo z dávnější minulosti? Sibyl se sem přistěhovala tak před šesti roky, jestli se nepletu?“

„To si pamatuješ dobře,“ mínila a v hlase se jí znovu ozval nepřátelský tón. „Přijala místo na univerzitě, abychom bydlely blíž k sobě.“

„Žila s někým?“

„Co jsou to za otázky?“

Jeffrey dal dolů ze rtů kapesník. „Leno, takové otázce se nemůžeme vyhnout. Byla slepá a předpokládám, že potřebovala něčí pomoc. Žila s někým?“

Lena se kousla do rtu, jako by přemýšlela, jestli odpovědět, nebo ne. „Měla spolubydlící, Nan Thomasovou. Pronajímaly si spolu dům.“

„S tou holkou, co dělá v knihovně?“ To by vysvětlovalo, proč tam Sára Sibyl vídala.

„Budu to muset Nan říct.“

Jeffrey si pomyslel, že Nan to už bude vědět. V Grantu se nic neudrželo dlouho v tajnosti.

Přesto se nabídl: „Jestli chceš, promluvím s ní.“

„Ne,“ poměřila si ho pohledem. „Lepší bude, když se to dozví od někoho, koho zná.“

Bylo jasné, o co Leně jde. Hledala další záminku k hádce, ale Jeffrey se rozhodl, že jí ji neposkytne. „Jsem si jistý, že už se to k ní doneslo. Ale nebude znát okolnosti.“

„Chceš říct, že nebude vědět o tom znásilnění?“ Nervózně klepala nohou. „Asi bys mi doporučil, abych jí neříkala o tom kříži.“

„Ano,“ odpověděl. „Podrobnosti musíme držet v tajnosti pro případ, že by se někdo doznal.“

„U falešného doznání bych teda chtěla být,“ neovládla se. Noha jí stále poskakovala.

„Neměla bys dnes v noci zůstat sama,“ řekl jí. „Mám zavolat tvému strýci?“ Už se natáhl po telefonu, ale Lena ho zastavila.

„Zvládnu to,“ prohodila a vstala. „Uvidíme se zítra.“

Jeffrey se postavil a dodal: „Brnknu ti, jakmile budeme něco mít.“

Překvapeně se na něj podívala. „V kolik je zítra porada?“

Věděl, kam míří. „Nemůžu ti dovolit pracovat na tomhle případu, Leno. To přece víš.“

„Tak aby bylo jasno,“ odpověděla. „Jestli mě nenecháš na tom dělat, tvoje kámoška bude mít v márnici o mrtvolu víc.“

6. kapitola

Lena zabouchala pěstí na dveře sestřina domu. Už se chystala vrátit do auta pro klíče, když tu Nan Thomasová otevřela.

Nan byla nižší než Lena a vážila aspoň o pět kilogramů víc. Vypadala jako prototyp knihovnice; měla krátké vlasy myší barvy a brýle s tlustými obroučkami.

Z nateklých a zarudlých očí jí po tvářích stékaly slzy. V ruce svírala kapesník zmuchlaný do kuličky.

„Asi už víš, co se stalo,“ promluvila Lena.

Nan se otočila a zamířila dovnitř. Dveře nechala otevřené, aby ji Lena mohla následovat.

Nikdy spolu příliš dobře nevycházely. Kdyby Nan Thomasová nebyla Sibylinou partnerkou, nepromluvila by s ní ani dvě slova.

Přízemní domek, ve kterém bydlely, byl postaven ve dvacátých letech. Mnoho prvků původní architektury zůstalo neporušených, včetně dřevěné podlahy a zárubní. Z vchodových dveří se vcházelo do velkého obývacího pokoje s krbem na jednom konci a jídelním stolem na druhém.

Z obývacího pokoje se procházelo do kuchyně. Kromě toho měl dům ještě dvě ložnice a koupelnu.

Lena vykročila chodbou za svým cílem. Otevřela první dveře vpravo a vešla do ložnice, upravené na Sibylinu pracovnu. V pokoji panoval řád a pořádek, který byl naprosto nezbytný.

Jelikož Sibyl byla nevidomá, věci musely ležet vždy na svém místě, jinak by je nenašla. Knihy v Braillově písmu ležely úhledně seřazeny na poličce. Časopisy, rovněž pečlivě srovnané do komínku, ležely na stolku u starého futonu. Psací stůl s počítačem stál na vzdálené straně pokoje. Lena jej právě zapínala, když do dveří vstoupila Nan.

„Co to tady děláš?“

„Potřebuju projít její věci.“

„Proč?“ zeptala se Nan, pak přistoupila ke stolu a položila ruku na klávesnici, jako by Lenu mohla zastavit.

„Musím zjistit, jestli se v posledních dnech nestalo něco neobvyklého, jestli ji třeba někdo nesledoval.“

„Myslíš, že se to takhle dozvíš?“ zeptala se Nan a sebrala klávesnici. „Počítač používala jenom k práci. Ty přece neumíš hlasový režim ani používat.“

Lena jí klávesnici vytrhla. „Přijdu na to.“

„Nepřijdeš,“ namítla Nan. „A kromě toho, tohle je můj dům.“

Lena si založila ruce v bok a poodstoupila doprostřed místnosti. Vedle oprýskaného braillovského psacího stroje zahlédla kupu starého papíru. Zvedla ji a otočila se k Nan. „Co je tohle?“

Nan k ní přiskočila a vytrhla jí papíry z ruky. „To je deník.“

„Umíš to přečíst?“

„To je její osobní deník,“ zopakovala Nan vyděšeně. „Jsou tam její nejniternější myšlenky.“

Lena se snažila rychle vymyslet jemnější taktiku, a jak se zamyslela, začala si okusovat spodní ret. V tomto domě nebylo tajemstvím, že nemá Nan Thomasovou příliš v lásce. „Ty umíš číst v braillu, viď?“

„Trochu.“

„Nan, musíš mi říct, co se tady píše. Někdo ji zabil!“ Lena zaťukala prstem na stránky. „Možná ji někdo sledoval. Možná se něčeho bála a nechtěla nám to říct.“

Nan se s hlavou skloněnou nad stránkami odvrátila. Prsty proběhla po prvním řádku teček, ale Lena na ní viděla, že nečte. Měla takový pocit, že se těch stránek dotýká proto, aby do sebe nasála celou Sibyl, a nejen její slova.

„Každé pondělí se chodila najíst. Byl to den, kdy si dělala samostatný program.“

„Vím.“

„Měly jsme v plánu udělat si dnes k večeři buritos.“ Nan vztekle máchla papíry. „Dělej, co musíš,“ řekla. „Budu v obýváku.“

Lena počkala, než odejde, a pak se pustila do práce. Nan se nepletla. Neuměla ovládat hlasový systém počítače a navíc Sibyl jej používala výhradně k práci. Diktovala do něj, co potřebovala, a asistent se jí postaral o přepis.

Druhá ložnice byla o něco prostornější. Lena stála ve dveřích a dívala se na pečlivě ustlanou postel. Mezi polštáři seděl starý, místy olysalý plyšový medvídek Pú. Když byla Sibyl malá, nedala ho z ruky. Odložit ho byť jen na chvíli by pokládala za zradu. Lena se opřela o dveře a zavzpomínala na Sibyl, jak v náručí svírá medvídka Pú. Zavřela oči a ponořila se do svých představ. Jen máloco si z dětství chtěla uchovat ve vzpomínce, ale na jeden den si pamatovala přesně. Několik měsíců po nehodě, po níž Sibyl oslepla, si spolu hrály v zahradě. Lena ji houpala na houpačce. Sibyl si na prsa tiskla medvídka a s hlavou zakloněnou dozadu a s širokým úsměvem na tváři se oddávala čirému požitku. Vládla mezi nimi naprostá důvěra.

Sibyl si vylezla na houpačku a věděla, že sestra ji nebude houpat ani příliš rychle, ani vysoko.

Lenu tehdy naplňoval pocit odpovědnosti a houpala ji, až ji z toho rozbolely ruce.

Promnula si oči a zavřela za sebou dveře ložnice. Vešla do koupelny a otevřela skříňku s léky. Kromě obvyklých vitamínových a rostlinných přípravků, které Sibyl používala, v ní nic nebylo. Otevřela skříňku s hygienickými potřebami a podívala se, zda mezi toaletním papírem, tampony, gelem na vlasy a ručníky nenajde něco neobvyklého. Nevěděla, co hledá. Sibyl neměla ve zvyku ukrývat věci. Kdyby to dělala, sama by měla problémy je najít.

„Sibby,“ vzdechla si a zahleděla se do zrcadla na lékárničce. V odrazu viděla nikoli sebe, ale sestru. „Řekni mi něco, prosím,“ promluvila k ní.

Zavřela oči a snažila se orientovat hmatem, jak by to dělala sestra. Místnost byla malá. Když stála uprostřed a rozpažila, dotýkala se obou zdí. S unaveným povzdechem oči znovu otevřela.

Nic nenašla.

Nan Thomasová seděla na gauči v obývacím pokoji a na klíně měla položený Sibylin deník.

Když vešla Lena, nezvedla hlavu. „Pročetla jsem zápisky z posledních několika dní,“ řekla tiše.

„Nic neobvyklého. Dělala si starosti o jednu studentku, které to ve škole moc nešlo. Byla nová.“

„Ach tak,“ řekla Lena a hlavou se opřela o zeď. „Nebyli u vás za poslední dobu nějací dělníci, instalatér nebo někdo podobný?“

„Vůbec.“

„Ani se neobjevil cizí pošťák? Doručovatel z UPS nebo FedExu?“

„Nikdo nový, tady jsi v Grantu, Lee.“

Lena nerada slyšela familiární zdrobnělinu svého jména, ale snažila se svou nevoli skrýt.

„Neříkala, že měla pocit, že ji někdo sleduje?“

„Nic takového neříkala. Všechno bylo jako obvykle.“ Nan si tiskla Sibylin deník na prsa. „Ve škole byla spokojená a mezi námi to taky klapalo.“ Ústa se jí zvlnila letmým úsměvem. „Tento víkend jsme si chtěly vyjet na celodenní výlet do Eufally.“

Lena vytáhla z kapsy klíče od auta. „Tak jo,“ prohodila. „Kdyby tě cokoli napadlo, zavolej mi.“

„Lee…“

Lena vztyčila odmítavě paži. „Prosím tě, ne.“

Nan se zasmušilým výrazem její varování uposlechla. „Když na něco přijdu, zavolám.“

Než odbyla půlnoc, stihla do sebe Lena kopnout tři lahve Rolling Rocku, nasednout do auta a rozjet se po silnici přes Grant ven z Madisonu. Měla chuť vyhodit prázdnou lahev ven oknem, ale v poslední chvíli se ovládla. Svému smyslu pro morálku se musela zasmát; byla opilá a klidně řídila, ale vyhodit lahev z okna se jí příčilo. Člověk musí mít nějakou hranici.

Lenina matka Angela Nortonová se celý život musela dívat na to, jak její bratr Hank stále víc a víc propadá alkoholu a drogám. Hank jednou vyprávěl Leně, že její matka cítila vůči alkoholu úplnou averzi. Proto když se provdala za Calvina Adamse, vypáčila z něj slib, že nebude s kolegy od policie chodit do hospody. Čas od času se jejímu manželovi podařilo tento zákaz obejít, ale obvykle ochotně ctil manželčino přání. Jednou, tři měsíce po svatbě, řídil ve službě křižovatku u Reece v Georgii a nějaký muž na něj vytáhl zbraň. Dostal dvě kulky do hlavy a byl mrtvý dřív, než padl na zem.

Lenina matka nebyla ve třiadvaceti připravena na to, že se stane vdovou. Když při pohřbu omdlela, rodina to přičetla na vrub oslabeným nervům. Po dalších čtyřech týdnech ranní nevolnosti jí však doktor sdělil diagnózu. Byla těhotná.

Jak těhotenství postupovalo, začala podléhat trudnomyslnosti. Neměla nejmenší důvod, proč se cítit šťastná. Život v Reece nebyl snadný a rodina Nortonových si zde prožila své. Hank Norton byl všude známý svou prchlivou povahou, a když se opil, což bylo často, nebylo s ním snadné pořízení. Od tohoto staršího bratra se Lenina matka naučila, že se nemá s těžkostmi prát, a dva týdny po narození dvojčátek podlehla infekci. Bylo jí čtyřiadvacet. Hank Norton byl jediný příbuzný, který byl ochotný se o její dvě holčičky postarat.

Jak by řekl Hank, Sibyl a Lena mu změnily život. Od toho dne, co si je přivezl domů, si přestal huntovat tělo. Tvrdil, že díky nim našel boha, a dodnes si dokázal přesně vybavit každičký detail toho okamžiku, kdy vzal Sibyl a Lenu poprvé do rukou.

Skutečnost však byla taková, že Hank s příchodem holčiček pouze přestal zvyšovat svou už tak dost vysokou konzumaci alkoholu. S pitím přestal až mnohem později. To už bylo holkám osm. Hank měl tehdy v práci špatný den, a tak si přihnul. Když mu pití došlo, sedl za volant a vyrazil do obchodu. Sibyl s Lenou si právě hrály s míčem na dvorku před domem. Lena se do dnešního dne ptala sama sebe, proč Sibyl utíkala za míčem až na vozovku. Auto ji nabralo ze strany, a jak se skláněla pro míč, nárazník ji praštil do spánku.

Na místo přijela policie, ale z vyšetřování moc nebylo. Nejbližší nemocnice byla čtyřicet minut cesty, což Hankovi stačilo, aby vystřízlivěl a vymyslel si věrohodnou verzi nehody. Lena měla v živé paměti, jak spolu seděli v autě a Hank si připravoval svou historku. Osmiletá Lena si tehdy neuvědomovala, co se děje, a proto když se jí policie ptala, potvrdila Hankovu verzi.

Leně se stále čas od času vracely sny o té nehodě. Sibylino tělo v nich dopadalo na zem skoro jako ten míč. To, že se Hank od toho dne nedotkl alkoholu, bylo pro Lenu slabou satisfakcí. Co se stalo, nebylo možné odčinit.

Lena spustila ruce z volantu, aby si mohla otevřít další pivo. Dlouze se napila a mimoděk se zašklebila. Alkohol jí nikdy kdovíjak nechutnal. Neměla ráda, když nad sebou ztrácela kontrolu, a taky nesnášela pocit otupělosti a spavost, které se jí po alkoholu zmocňovaly. Pití bylo podle ní pro slabochy, kteří nedokáží čelit problémům a potřebují před něčím utíkat. Alkohol byl způsob úniku. Lena si upila pořádný doušek a pomyslela si, že o nic jiného jí teď ani nejde.

Její Toyota Celica sebou smýkla a prudce zabočila k výjezdu ze silnice. Lena jednou rukou srovnala řízení a v druhé stále třímala lahev piva. Další ostrá zatáčka doprava ji dovedla k benzinové pumpě. Všude bylo zhasnuto. Jako ostatní obchody v Reece, i benzinové pumpy byly v deset zavřené. Věděla však, že kdyby šla dozadu, určitě by narazila na skupinky kouřící a popíjející mládeže, jež se zde věnovala nejrůznějším aktivitám, které by jejich rodičům byly proti mysli. Lena a Sibyl sem kdysi samy často v noci zabloudily, když unikaly Hankově nepříliš bedlivému dohledu. Lena sebrala prázdné lahve a vystoupila z vozu. Nohou však zakopla o rám dveří a jedna lahev jí vypadla z rukou a s rámusem se rozbila o zem. S proklínáním odhrnula střepy pryč od pneumatik a zamířila k odpadkovému koši. Když vyhazovala zbylé lahve, zahlédla svůj odraz ve výloze pumpy. Asi vteřinu se jí zdálo, že se dívá na Sibyl. Přišla blíž ke sklu a dotkla se rtů a očí.

„Prokristapána,“ vzdechla si. To byl jeden z důvodů, proč neměla ráda alkohol. Pod jeho vlivem začínala měknout.

Z baru na opačné straně ulice se linula hudba. Hank to považoval za zkoušku pevné vůle, vlastnit bar a nemoct se napít. Podnik, který mu patřil, se jmenoval Chýše a přesně tak i vypadal. Došková střecha, pocházející ještě z doby, kdy na tom někomu záleželo, byla flekovaná rezavým plechem. Namísto hořáků byl vchod osvětlen lacinými lucernami s červeně a oranžově svítícími žárovkami. Vchodové dveře byly pomalované, aby vypadaly jako tráva.

Barva na zdech se olupovala a vnitřek byl v bambusovém stylu.

Ačkoli byla opilá, ještě měla tolik opatrnosti, že než přešla přes cestu, rozhlédla se na jednu i druhou stranu. Nohy jí zaostávaly asi deset vteřin za tělem, a když kráčela přes štěrkové parkoviště, rozpaženýma rukama se snažila udržet rovnováhu. Mezi přibližně padesáti auty na parkovišti bylo asi čtyřicet pick-upů. Že i na jih však dorazila moderní doba, bylo patrné z toho, že místo nosičů na pušky zdobily boky aut chromované tyče a zlaté proužky. Zbytek tvořily jeepy a jiná terénní vozidla. Některá měla na zadním skle nalepené číslo jako závodní auta.

Hankův mercedes z roku 1983 byl jediným sedanem na celém parkovišti.

Chýše byla načichlá cigaretovým kouřem. Aby se nerozkašlala, musela se zpočátku nadechovat jenom krátce. Zamířila k baru. Oči ji pálily. Za posledních dvacet i více let se to tady moc nezměnilo. Všechno bylo jako dřív, podlaha lepila od rozlitého piva a pod nohama praskaly vyloupané arašídové skořápky. Po levé straně byly boxy, v kterých by se dalo vyškrábat víc DNA materiálu než v laboratořích FBI v Quanticu. Vpravo stál barový pult vyrobený z padesáti dvěstělitrových pivních sudů v kombinaci s borovicovým dřevem. Na vzdáleném konci se nacházelo pódium, po jehož stranách se vcházelo na pánské a dámské toalety. Uprostřed baru bylo místo, které Hank nazýval tanečním parketem. Skoro každou noc se na něm tlačilo plno chlapů a ženských v různém stádiu podnapilosti. V Chýši se nalévalo do půl třetí a před závěrečnou tady nikdy nebylo střízlivé duše.

Lena se rozhlédla, ale Hanka neviděla. Věděla však, že bude někde poblíž, jelikož se měl konat večer amatérských vystoupení. Každé druhé pondělí měli příznivci Chýše možnost vystoupit na pódium a ztrapnit se před sebou samými a před celým městem. Když na to pomyslela, pokrčila rameny. Vedle Reece vypadalo i Heartsdale jako rušná metropole. Kdyby tady nebyla fabrika na výrobu pneumatik, většina chlapů by odsud už dávno vypadla. Takto se mohli spokojit s tím, že se upíjeli k smrti a sami před sebou předstírali, jak jsou šťastní.

Lena se posadila na první volnou židli, kterou našla. Na celou hospodu řval hrací automat, z kterého se ozývala country písnička. Lena se lokty opřela o bar a zacpala si uši, aby se mohla věnovat vlastním myšlenkám.

Ucítila, jak se jí někdo otřel o rameno. Když se ohlédla, viděla, jak si vedle ní sedá typický venkovský balík. Tvář měl opálenou do ruda od krku až po čelo, do výšky přibližně dvou centimetrů pod vlasy, takže by nezapřel, že pracuje venku a nosí kšiltovku. Košili měl naškrobenou, že by se dala lámat, a manžety napnuté kolem zápěstí. Najednou hrací automat zmlkl a Lena zakroutila čelistí, aby jí odlehlo v uších a necítila se jak v tunelu.

Džentlmen vedle ní jí dloubl do paže a s širokým úsměvem na tváři se snažil zapříst rozhovor. „Jak se vede, slečinko?“

Lena obrátila oči v sloup. Pak se otočila na barmana. „Jednu whisky s ledem,“ poručila si.

„To je na mě,“ řekl muž a na pult hodil desetidolarovou bankovku. Drmolil, že mu málem nebylo rozumět, a Lena postřehla, že je opilejší, než si sama přála být.

Věnoval jí nadrátovaný úsměv a pronesl: „Víš, zlato, rád bych tě poznal – takřečeno po biblicku.“

Naklonila se mu k uchu. „Jen něco zkus a klíči od auta ti uříznu koule.“

Otevřel ústa, ale než se zmohl na slovo, něčí ruka ho zvedla za límec z barové židle. Byl to Hank. Chvíli provinilce podržel a pak ho strčil mezi lidi. Tvrdý pohled, který pak na ni upřel, by si s jejím nezadal.

Lena nikdy neměla svého strýce v lásce. Na rozdíl od Sibyl nedokázala odpouštět. Když čas od času zavítala do Reece, aby přivezla Sibyl za Hankem na návštěvu, zůstávala sedět v autě nebo na schodech před domem, připravená odjet, jakmile Sibyl vyjde z domu.

Svého času, to mu bylo tak kolem dvaceti třiceti, se Hank Norton neštítil žádné drogy. Přesto nebyl nějaká vymytá hlava, a když se Lena uprostřed noci objevila – metaforicky řečeno – na jeho prahu, domyslel si, co to může znamenat.

Hrací automat znovu spustil. Celá Chýše se od podlahy až po strop začala otřásat hudbou a jenom oni stáli nehnutě, pohledem zaklesnutí do sebe. Spíš odečetla z úst, než slyšela Hankovu otázku: „Kde je Sibyl?“

Vzadu za barem byl průchod do Hankovy kanceláře, která ze všeho nejvíc připomínala kůlnu. Byla to prostá dřevěná bouda s plechovou střechou. Ze stropu visel drát se žárovkou – přesně tak, jak to bylo kdysi provizorně namontováno. Zdi byly místo tapet oblepeny reklamními plakáty na pivo a tvrdý alkohol. Podél jedné zdi stály na sobě bílé kartonové krabice s alkoholem. V místnosti zbývalo místo jen pro stůl a dvě židle. Všude kolem se povalovaly stohy krabic s recepty, které Hank nashromáždil za ta léta, co mu bar patřil. Za boudou tekl potůček, takže vzduch uvnitř byl nakyslý a vlhký. Lena věděla, že Hankovi tahle tmavá zatuchlá místnost vyhovuje a že tady rád tráví čas.

„Vidím, žes to tady úplně předělal,“ poznamenala Lena ironicky a položila sklenku na stoh krabic. Nedokázala s jistotou posoudit, jestli vystřízlivěla, nebo toho už v sobě má tolik, že si svou opilost přestala uvědomovat.

Hank se letmo podíval na sklenku a pak zas na Lenu. „Ty přece nepiješ.“

Lena zvedla sklenku a pronesla přípitek: „Na všechny, kteří začnou, ač pozdě.“

Hank si sedl na židli a založil ruce. Byl vysoký, vyhublý a měl ten typ pokožky, která špatně snáší zimu a je náchylná k popraskání. Hankův otec byl španělského původu, ale Hank se podobal spíše matce, která byla bílá – a taky zatrpklá – jak syrovátka. Lena si v duchu pomyslela, že Hank by se dal nejvýstižněji popsat jako albín mezi hady.

„Co tě přivádí do těchto končin?“ zeptal se.

„Měla jsem cestu kolem,“ řekla vyhýbavě. Whisky v puse měla hořkou příchuť. S pohledem upřeným na Hanka do sebe hodila obsah sklenky a položila ji zpátky na krabici.

Něco – nevěděla co – jí bránilo vyslovit se. Celá léta si přála, aby měla nad ním navrch. Teď nastala chvíle, kdy mu mohla ublížit stejně krutě, jako on ublížil Sibyl.

„Taky sis šňupla koksu, nebo jsi jenom brečela?“

Lena si hřbetem ruky utřela pusu. „Co bys řekl?“

Hank na ni upíral pohled a nepřestával si třít předloktí. Lena dobře věděla, že to není jenom projev nervozity. Drogy, které si kdysi píchal, u něj vyvolaly předčasnou artritidu. K té se postupně přidávaly další potíže vyvolané toxickými látkami, které obsahují příměsi způsobující kornatění cév a následně poruchy oběhu. Hank trpěl bolestmi končetin a ruce měl věčně studené jako led.

Najednou si přestal třít předloktí a prohodil: „Tak vyklop, co máš na srdci, Lee. Dnes je v baru program, na který musím dohlédnout.“

Lena otevřela ústa, ale nevypravila ze sebe ani hlásku. Něco se v ní bouřilo proti přehlíživému postoji, který vůči ní odjakživa zaujímal. Taky nevěděla, jak začít. Přestože k němu cítila nevraživost, zdráhala se ho zranit. Sibyl zbožňoval. Během střední školy s ní trávil hodně času, protože Lena ji nemohla brát všude s sebou. To pomohlo, že se mezi nimi utvořilo silné pouto. Lena měla sice chuť teď Hankovi oplatit, co Sibyl způsobil, ale nedokázala se k tomu přimět. Milovala Sibyl a Sibyl milovala Hanka.

Hank vzal do ruky propisku a chvíli si s ní hrál, než se odhodlal zeptat: „Děje se něco, Lee?

Potřebuješ peníze?“

Kdyby to bylo tak jednoduché, pomyslela si.

„Pokazilo se ti snad auto?“

Pomalu zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„Jde o Sibyl,“ nadhodil a zadrhl se.

Když neodpovídala, sám si přikývl a sepjal ruce jakoby k modlitbě. „Je nemocná?“ zeptal se, ale z jeho hlasu bylo slyšet, že je připravený na nejhorší. Jedinou strohou větou Hank najednou odkryl před Lenou víc emocí než za celý dřívější život. Pozorně se na něj zadívala, jako by ho viděla poprvé v životě. Na tváři se mu zjevily rudé skvrny, jako u starších mužů se špatným zdravím. Vlasy, které měl šedivé, co si pamatovala, nabyly pod lampou mdlého žlutého nádechu. Na sobě měl pomačkanou havajskou košili, jakou na něm nikdy neviděla.

Ruce, jimiž nepřestával pohybovat, se mu chvěly.

Lena začala stejně jako Jeffrey Tolliver: „Zašla si dnes do bistra ve městě,“ spustila. „Tam naproti obchodu s oblečením, určitě ten podnik znáš.“

Hank jenom nepatrně přikývl.

„Šla z domu,“ pokračovala. „Chodila tam každý týden, aby mohla něco dělat sama.“

Hank přitiskl ruce dlaněmi k sobě a ukazováčky si přiložil na čelo.

„Takže,“ zvedla Lena sklenici, aby nějak zaměstnala své ruce. Vysrkla rozpuštěný led, který zůstal ve sklenici, a pokračovala: „Šla na toaletu a někdo ji zabil.“

V kanceláři nebylo slyšet téměř žádné zvuky. Venku cvrlikaly luční kobylky a zurčel potůček.

Z baru doléhaly tlumené zvuky veselí.

Hank se otočil, začal se hrabat v krabicích a bez úvodu se zeptal: „Cos měla?“

Lena byla tou otázkou zaskočená, ačkoli podobnou reakci měla čekat. Hank byl mistr v tom, jak se vyhnout nepříjemným zprávám. Právě potřeba před vším utíkat ho přivedla k drogám a alkoholu. „V autě jsem si dala pivo,“ odpověděla mu ochotně, šťastná, že nechce slyšet žádné podrobnosti. „Tady Jacka Danielse.“

Hank se zastavil a s lahví Jacka Danielse v ruce pronesl: „Na pivo panáka, kombinace na draka.“

Lena nastavila svou sklenici a zacinkala zbylými ledy, aby si všiml, že chce nalít. Pozorovala ho, jak jí nalévá panáka, a nepřekvapilo ji, když se u toho oblízl.

„Jak ti to jde v práci?“ zeptal se dutým roztřeseným hlasem. Spodní ret se mu nepatrně chvěl.

Výraz jeho tváře naprosto kontrastoval se slovy, které pronesl. Bylo vidět, jak ho to vzalo.

„Všechno v pořádku?“

Lena přikývla. Připadala si, jako by ji porazilo auto. Najednou beze zbytku pochopila, co znamená slovo „surrealistický“. V tom malém prostoru jí všechno připadalo neskutečné.

Sklenice v ruce jí ztěžkla. Hank jako by byl od ní na kilometry. Všechno se jevilo jakoby ve snu.

Lena na jeden doušek vyprázdnila sklenku, aby se od toho pocitu osvobodila. Alkohol ji pálil v puse jako oheň. Měla pocit, jako by spolkla vařící asfalt.

Když do sebe obracela panáka, Hank se nedíval na ni, nýbrž visel pohledem na sklenici.

Přesně toto potřebovala. „Sibyl je mrtvá, Hanku,“ vyrazila ze sebe.

V očích se mu zaleskly slzy a Lenu napadlo jenom to, že najednou vypadá staře, strašně staře.

Dívat se na něj bylo stejné jako pozorovat vadnoucí kytku. Vytáhl si kapesník a utřel si nos.

Lena skoro přesně zopakovala, co jí před pouhou chvílí řekl Jeffrey Tolliver: „Je mrtvá.“

„Jsi si jistá?“ zeptal se a v půlce věty se mu zlomil hlas.

Lena několikrát prudce přikývla. „Viděla jsem ji.“ Pak ještě dodala: „Někdo ji pořádně zřídil nožem.“

Otevřel ústa a naprázdno je jako ryba znovu zavřel. Zpříma se jí díval do očí, jak to dělával, když ji chtěl načapat při lži. Nakonec se odvrátil a zamumlal: „To nedává smysl.“

Kdyby se chtěla překonat, mohla se natáhnout, poplácat ho po ruce nebo se ho pokusit utěšit. Neudělala to. Seděla na židli, neschopná se pohnout. Místo toho, aby jako předtím myslela na Sibyl, soustředila se na Hanka, na jeho vlhké rty, na jeho oči a chlupy v nosních dírkách.

„Ach, Sibby,“ povzdechl si a osušil si oči. Lena pozorovala, jak mu při polykání poskakuje hrtan. Sáhl po lahvi a uchopil ji za hrdlo. Bez toho, aby se jí zeptal, ji otevřel a nalil jí dalšího panáka. Teď dosáhla tmavá tekutina téměř po okraj.

Uběhlo několik chvil. Hank se hlasitě vysmrkal a oči si utřel kapesníkem. „Nechápu, kdo by ji chtěl zabít,“ vypravil ze sebe. „Kdyby tebe, to bych pochopil.“

„To ti děkuju.“

Tato odpověď stačila na to, aby Hanka popudila. „Samozřejmě kvůli práci, kterou děláš. Tak se přestaň hned tak kysele tvářit.“

Lena se zdržela komentáře. Dobře Hanka znala.

Dlaně položil na stůl a probodl ji očima. „A kdes byla ty, když se to stalo?“

Lena do sebe kopla celou sklenku, ale tentokrát to tolik nepálilo. Když ji položila na stůl, Hank se na ni ještě stále upřeně díval.

„V Maconu,“ zamumlala.

„Byl to snad zločin z nenávisti?“

Lena se naklonila dopředu a popadla lahev. „Nevím. Možná.“ Jak si začala nalévat, v lahvi zabublalo. „Možná si ji vybral jako oběť proto, že byla lesbička. Možná proto, že byla slepá.“

Lena se podívala úkosem na Hanka a pozorovala jeho reakci na tento bolestivý zásah. Po chvilce svou myšlenku dál rozvedla: „Násilníci si většinou vybírají ženy, které mohou snadno ovládnout a kontrolovat. Ona byla snadný terč, Hanku.“

„Takže za všechno můžu já?“

„To jsem neřekla.“

Natáhl se po lahvi. „Tak jo,“ vybafl a vrátil zpola prázdnou lahev do krabice. Znovu byl rozčílený a přestával se ovládat. Podobně jako Lena, nerad na sobě dával znát city. Sibyl vždycky tvrdila, že spolu vycházejí špatně jenom proto, že jsou si tak podobní. Lena si v té malé kůlničce naplněné Hankovým vztekem uvědomila, že Sibyl měla pravdu. Dívala se na něj a viděla sebe za dvacet let. Pocítila nával bezmoci.

„Mluvila jsi už s Nan?“ zeptal se.

„Jo.“

„Musíme zajistit pohřeb,“ řekl, vzal do ruky tužku a do kalendáře na stole nakreslil čtvereček, do kterého velkými písmeny vepsal POHŘEB. „Neznáš v Grantu firmu, na kterou by se dalo spolehnout?“ Chvíli čekal, zda odpoví, pak dodal: „Tam to bude nejlepší, měla tam spoustu přátel.“

„Cože?“ zeptala se Lena, než si znovu přiložila sklenku ke rtům. „O čem to mluvíš?“

„Lee, musíme se o to postarat. Musíme se jí postarat o pohřeb.“

Lena dopila. Když zvedla oči, aby se podívala na Hanka, připadal jí rozmazaný. Popravdě řečeno celý pokoj byl jaksi rozmazaný. Cítila se jako na housenkové dráze a stejně se choval i její žaludek. Lena si přiložila ruku na ústa, aby potlačila nutkání zvracet.

Hank z vlastní zkušenosti věděl, co to gesto znamená, a stihl k ní přiskočit s odpadkovým košem, ještě než tomu nutkání podlehla.

ÚTERÝ

7. kapitola

Sára se naklonila nad dřez a s pomocí otcova hasáku se snažila uvolnit kohoutek. Celý včerejší večer strávila v márnici při pitvě Sibylina těla. Představa, že by se měla vrátit do svého tmavého a prázdného domu, jí nepřipadala nikterak lákavá, a proto šla na noc k rodičům. Když vzala v úvahu Jeffreyho výhružku, že se u ní zastaví, neměla ani moc na vybranou. Doma se stavila, jenom aby vyzvedla psy. Dokonce se ani nepřevlékla.

Utřela si pot z čela a vrhla pohled po hodinách na kávovaru. Půl sedmé ráno. Zdřímla si slabé dvě hodiny. Kdykoli totiž zavřela oči, viděla před sebou Sibyl, jak sedí na toaletě, vůči útočníkovi naprosto bezmocná, vyděšená bolestí a strachy.

Vyjma rodinnou pohromu si nedokázala představit horší den, než prožila včera.

Cathy Lintonová vešla do kuchyně, otevřela skříňku a vyndala z ní hrníček. Teprve pak si všimla, že v kuchyni stojí její starší dcera. „Co děláš?“

Sára vložila do baterie nové těsnění. „Kape vám kohoutek.“

„V domě dva instalatéři a kapající kohoutek nechají na doktorku,“ posteskla si Cathy a nalila si šálek kávy.

Sára se usmála a pořádně se opřela do hasáku. Lintonovi byli instalatérská rodina. I Sára kdysi často během prázdnin pomáhala otci čistit odpady a svářet potrubí. Čas od času ji napadlo, že střední školu dokončila o rok dřív a na vysoké během prázdnin dávala přednost studiu jenom proto, aby nemusela s otcem prolézat sklepy zaneřáděné pavučinami. Proti otci samozřejmě nic neměla, ale na rozdíl od Tessy byl její odpor k pavoukům nepřekonatelný.

Cathy si sedla na kuchyňskou židli. „Tys tady spala?“

„Jo,“ odpověděla Sára a opláchla si ruce. Zavřela kohoutek, a když se ujistila, že nekape, usmála se. Stačil chvilkový pocit uspokojení a myšlenky, které ji tížily, se hned zdály o trochu snesitelnější.

Cathy se uznale usmála. „Jestli tě ta medicína přestane bavit, aspoň máš něco v záloze.“

„Víš, že to stejné mi řekl otec, když mě poprvé vezl na univerzitu?“

„Vím,“ řekla Cathy. „Tenkrát jsem měla chuť ho za takové řeči přerazit.“ Usrkla si z kávy a přes okraj šálku pozorovala Sáru. „Proč jsi nešla spát domů?“

„Včera jsem byla dlouho v práci a měla jsem chuť zajít k vám. Doufám, že to nevadí.“

„Samozřejmě že to nevadí,“ řekla Cathy a hodila Sáře utěrku. „Jak tě něco takového může napadnout?“

Sára si osušila ruce. „Přišla jsem pozdě. Snad jsem vás nevzbudila.“

„Mě ne,“ odpověděla Cathy. „Proč jsi nespala u Tess?“

Sára složila utěrku a důkladně ji přehodila přes tyč u kuchyňské linky. Tessa bydlela v dvoupokojovém bytě za garáží. Když se Sáře někdy nechtělo být doma samotné, přenocovala u Tess. Bylo to jistější než riskovat, že svým příchodem vzbudí otce, který by ji dlouze vyslýchal, co ji trápí.

„Nechtěla jsem ji otravovat,“ řekla.

„Podobné nesmysly mi nevykládej,“ zasmála se Cathy. „Pane na nebi, máš vzdělání za čtvrt milionu dolarů a to ses ani nenaučila pořádně lhát?“

Sára si vzala svůj oblíbený hrneček a nalila si kávu. „To bych musela vystudovat práva.“

Cathy si dala nohu přes nohu a svraštila obličej. Byla drobné postavy a ve formě se udržovala cvičením jógy. Měla blond vlasy a modré oči, které po ní zdědila jenom Tessa.

Kdyby neměly podobnou povahu, sotva by někdo hádal, že jsou matka a dcera.

„Tak co se dělo?“ vybídla ji Cathy.

Sára se neubránila úsměvu. „Řekněme, že když jsem vešla, Tessa byla příliš zaneprázdněna.“

„Zaneprázdněna sama sebou?“

„Prokristapána, mami,“ zasmála se Sára celá červená a cítila se trochu nepříjemně.

„Samozřejmě že ne.“

Cathy ztlumila hlas. „Devon Lockwood?“ zeptala se spiklenecky.

„Devon?“ Sára byla tou představou zaskočena. Neviděla přesně, s kým byla Tessa v posteli, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že by to mohl být Devon Lockwood, kterého otec přijal před dvěma týdny na výpomoc.

„Mluv potichu, nebo to zaslechne otec,“ řekla Cathy.

„A co?“ zeptal se otec a šouravým krokem vešel do kuchyně. Když spatřil Sáru, oči se mu rozzářily. „Vítej, holčičko,“ pozdravil ji a na líce jí vtiskl hlasitý polibek. „Tak to ty jsi přišla tak pozdě k ránu!“

„Ano, já,“ přisvědčila Sára.

„V garáži mám několik barev,“ řekl jí. „Po snídani si můžeš vybrat odstín, který bys chtěla v pokoji.“

Sára si usrkla kávy. „Já se nestěhuju zpátky, tati.“

Ukazováčkem dloubl do hrnku, který držela v ruce. „Jestli budeš pít tohle, tak nenarosteš.“

„Pánbůh zaplať,“ řekla Sára. Od deváté třídy byla po tátovi, který ji přesahoval jen o několik málo centimetrů, druhým nejvyšším členem rodiny.

Sára se usadila na židli, na které předtím seděla matka, a pozorovala každodenní ranní rituál rodičů. Táta se motal po kuchyni, dokud mu matka neřekla, aby si sedl na své místo. Když se posadil, rukou si přihladil vlasy a začetl se do novin na stole. Černé, místy prošedivělé vlasy mu stály na všechny strany, stejně jako obočí. Na sobě měl vytahané tričko, na kterém se už kolem švů na ramenech dělaly díry, obnošené pyžamové kalhoty, u nichž se nedal rozeznat zašlý původní vzor, a pantofle rozedrané na patě. To, že po matce zdědila cynismus a po otci nedbalost v oblékání, Sára svým rodičům zazlívala.

„Koukám, že v Observeru se neostýchají uveřejnit cokoli, jen aby zvedli prodej,“ poznamenal otec.

Sára vrhla letmý pohled po titulku v místních novinách. Stálo v nich: „Neznámý pachatel bestiálně napadl a usmrtil univerzitní profesorku.“

„Co píšou?“ zeptala se, než si to stačila rozmyslet.

Jak četl, pohyboval prstem po stránce. „Sibyl Adamsová, přednášející na místní univerzitě, byla včera surově zbita k smrti v bistru Grant Filling Station. Policie je zaskočena hrůzností činu. Šerif Jeffrey Tolliver,“ otec na chvíli přestal číst, aby si mohl pod nos zamumlat „prevít jeden“, a pak pokračoval, „nám sdělil, že policie prošetřuje i ty nejmenší stopy, aby pachatel v co nejkratší době stanul před soudem.“

„Vůbec nebyla zbita k smrti,“ poznamenala Sára, neboť dobře věděla, že úder, který Sibyl dostala do obličeje, ji nezabil. Při vzpomínce na to, co viděla při pitvě, se mimoděk otřásla odporem.

Otec si její reakce všiml a zeptal se: „Stalo se jí něco horšího?“

Sáru překvapilo, že se jí otec na to ptá. Na věci související s patologií se jí rodiče obyčejně neptali. Od začátku měla pocit, že se jim tento její vedlejší úvazek příliš nezamlouvá.

„Jako třeba co?“ zeptala se Sára nechápavě. Cathy s vyděšeným pohledem zvedla hlavu od přípravy palačinek.

V té chvíli do kuchyně vrazila Tessa. Málem přitom vylomila z pantů lítací dveře. Čekala, že najde Sáru samotnou, proto jenom překvapeně otevřela ústa.

Cathy prohodila od sporáku přes rameno pozdrav: „Dobré ráno, zlato.“

Tessa sklonila hlavu a zamířila rovnou ke kávovaru.

„Vyspala ses dobře?“ zeptal se otec.

„Jako mimino,“ odvětila Tessa a políbila ho na čelo.

Cathy ukázala obracečkou směrem na Sáru. „Měla by ses od své sestry učit.“

Tessa tuto poznámku taktně ignorovala. Otevřela dveře vedoucí na verandu a kývla hlavou na Sáru, aby ji následovala.

Sára vyšla poslušně ven, a než se dveře zavřely, nepromluvila ani slovo. Pak zašeptala: „Devon Lockwood?“

„Já jsem jim taky neřekla o tvém rande s Jebem,“ odpověděla jí Tessa protiútokem.

Sára pevně stiskla rty na znak souhlasu s příměřím.

Tessa se posadila na houpačku a jednu nohu si dala pod zadek. „Kdes byla včera tak dlouho?“

„Trčela jsem v márnici,“ řekla Sára na vysvětlenou a přisedla si k sestře. Rukama si třela paže, aby zahnala vtíravý ranní chlad. Stále měla na sobě jenom šortky a tenké bílé tričko, které ji nemohly zahřát. „Musela jsem si ověřit několik věcí. Lena…,“ odmlčela se, protože si nebyla jistá, může-li sestře říct o tom, jak Lena přišla do márnice. Obvinění, kterých se jí dostalo, ji stále zraňovala, přestože si uvědomovala, že z Leny mluvila bolest.

„Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou,“ řekla.

Z Tessiny tváře zmizela veselá nálada. „Našlas něco?“

„Pitevní zprávu jsem odfaxovala Jeffreymu. Snad mu to pomůže dobrat se nějaké solidní stopy.“ Odmlčela se, aby se ujistila, že ji Tessa pozorně poslouchá. „Poslyš, Tessie, dávej na sebe pozor, ano? Měj pořád zamčeno. Nechoď ven sama, a tak podobně.“

„Jo,“ stiskla jí Tessa ruku. „Neboj se.“

„Víš,“ odmlčela se, protože si nepřála sestru vyděsit, ale zároveň se cítila povinna upozornit ji na nebezpečí, „jsi stejně stará jako ona. Chápeš, na co narážím?“

„Ano,“ přikývla Tessa, ale výraz její tváře naznačoval, že o tom nechce mluvit. Sára se na ni nemohla zlobit. Pro ni samotnou bylo tíživé do detailů vědět o všem, co se Sibyl stalo.

„Ten pohled jsem ti nechala…,“ nadhodila Tessa, ale Sára ji přerušila.

„Našla jsem ho v tašce,“ řekla. „Dík.“

„Jo,“ řekla Tessa klidným hlasem.

Sára spočinula pohledem na jezeře a nemyslela přitom na nic – ani na to panorama, ani na Sibyl Adamsovou, ani na Jeffreyho. Voda působila pokojným dojmem, až Sára poprvé po několika týdnech cítila jisté uvolnění. Když přivřela oči, dohlédla až na molo u svého domu.

U něj stála malá zastřešená loděnice, podobná ostatním na jezeře a z dálky připomínající stodolu.

Představila si samu sebe, jak posedává v rozkládacím lehátku, popíjí margaritu a čte si brakový román. Proč to vidí právě takhle, bylo pro ni záhadou. Poslední dobou si ani neměla pořádně kdy sednout, alkohol jí nechutnal a z celodenního čtení lékařských záznamů, pediatrických periodik a příruček soudního lékaře jí přecházel zrak.

Ze zadumání ji vytrhla Tessa. „Minulou noc ses asi moc nevyspala, viď?“

Sára přikývla a opřela si hlavu o Tessino rameno.

„Jaké to včera bylo, setkat se s Jeffreym?“

„Kdybych si tak mohla vzít nějakou pilulku a na všechno zapomenout.“

Tessa vzala Sáru kolem ramen. „To proto jsi nemohla spát?“

Sára si vzdechla a zavřela oči. „Vlastně ani nevím. Myslela jsem na Sibyl. A taky na Jeffreyho.“

„Dva roky, to je dost dlouhá doba držet za někoho smutek,“ řekla Tessa. „Jestli chceš opravdu zapomenout, měla by sis někoho najít.“ Nedovolila Sáře, aby se ohradila. „Ale ne tak, že se s někým seznámíš, a jak začne jít do tuhého, tak vycouváš.“

Sára se napřímila a kolena si přitáhla na prsa. Věděla, na co sestra naráží. „Nejsem jako ty.

Nedokážu se s někým jen tak vyspat.“ Tessy se tato poznámka nedotkla a Sára to ani nepředpokládala. S výjimkou otce nebylo pro nikoho tajemstvím, že Tessa žije bohatým sexuálním životem.

„Když jsme se se Stevem dali dohromady, bylo mi šestnáct,“ začala Sára vyprávět o svém prvním významném vztahu. „A pak… vždyť víš, co se přihodilo v Atlantě.“ Tessa přikývla.

„Jeffrey mě naučil, jak si sex užít. S ním jsem se poprvé cítila jako normální ženská.“ Sevřela pěsti, jako by ten pocit mohla zachytit. „Nemáš ponětí, jaký to pro mě mělo význam. Po všech těch letech studia a práce se najednou opět cítit naživu.“

Tessa byla zticha a nechala Sáru, aby se vymluvila.

„Pamatuju si naše první rande,“ pokračovala. „Vezl mě v dešti domů svým autem a najednou zničehonic zabrzdil. Myslela jsem si, že žertuje, protože těsně předtím jsme si povídali o tom, jak rádi se oba procházíme v dešti. Světla nechal rozsvícená a vystoupil.“ Sára zavřela oči a znovu viděla Jeffreyho, jak s vyhrnutým límcem stojí v dešti. „Na silnici ležela kočka. Někdo ji přejel. Na první pohled bylo jasné, že je mrtvá.“

Tessa byla zticha a čekala. „No a?“ vybídla Sáru, aby pokračovala.

„No a on ji zvedl a odnesl ji z cesty, aby ji už nikdo další nepřejel.“

Tessa nedokázala zakrýt své zděšení. „On ji zvedl?“

„Ano,“ usmála se Sára při té vzpomínce. „Nechtěl, aby ji přejelo další auto.“

„On se dotkl chcíplé kočky?“

Sára se její štítivosti zasmála. „Nikdy jsem ti o tom neřekla?“

„To bych si určitě pamatovala.“

Sára se opřela dozadu a jednu nohu měla položenou na zemi, aby se houpačka nerozhoupala. „Nejlepší na tom všem je to, že těsně předtím mi u večeře popisoval, jak strašně nesnáší kočky. A najednou tam stál ve tmě, uprostřed cesty a v dešti, a ze silnice odtahoval mrtvou kočku, aby ji nesrazilo další auto.“

Tessa se nepokoušela zakrýt své znechucení. „A pak nastoupil do auta s rukama od chcíplé kočky?“

„Řídila jsem já, protože nechtěl na nic sahat.“

Tessa svraštila nos. „Už přijde happy end? Začíná se mi z toho dělat šoufl.“

Sára se na ni úkosem podívala. „Zavezla jsem ho k sobě. Musel samozřejmě dovnitř, protože si potřeboval umýt ruce.“ Sára se rozesmála. „Vlasy měl promáčené od deště a ruce držel ve vzduchu jako chirurg, který se bojí, aby se nedotkl něčeho nesterilního.“ Sára zvedla ruce do vzduchu s dlaněmi od sebe, aby předvedla, jak to vypadalo.

„Co bylo pak?“

„Zavedla jsem ho do kuchyně, kde jsem měla antibakteriální tekuté mýdlo. Nechtěl se však dotknout ani lahve, tak jsem mu ho musela vymačkat přímo na ruce.“ Z plic se jí vydral povzdech. „Nakláněl se nad dřezem a mydlil si ruce. Pak jsem mu je vydrhla ještě i já. Byly teplé a silné a on si byl sebou tak zatraceně jistý, že se na mě podíval a bez zaváhání mě políbil přímo na pusu. Jako by tušil, že celou tu dobu, co jsem mu myla ruce, se mi honilo hlavou, jaké by to asi bylo, kdyby se mě dotýkal…, kdyby měl své ruce na mém těle.“

Tessa počkala, než skončí, a pak řekla: „To je to nejromantičtější rande, o jakém jsem kdy slyšela. Teda až na tu zdechlinu.“

„No jo.“ Sára vstala a poodešla k zábradlí verandy. „On dává určitě každé své holce pocit výjimečnosti. To mu jde skvěle.“

„Sáro, ty snad nikdy nepochopíš, že někdo bere sex jinak. Někdy má člověk prostě chuť jenom se s někým vyspat.“ Odmlčela se. „Je to jenom určitý způsob, jak dosáhnout toho, aby ti někdo věnoval pozornost.“

„Ale já mu věnovala pozornost.“

„Taky tě stále miluje.“

Sára se otočila a posadila se na zábradlí. „Chce, abych se k němu vrátila, protože nesnese pocit, že jsem ho opustila.“

„Kdybys ho opravdu chtěla vymazat ze svého života, nechala bys práce v márnici,“ mínila Tessa.

Sára už otevřela ústa, aby sestře na to něco řekla, ale nedokázala najít způsob, jak jí vysvětlit, že právě práce v márnici jí někdy pomáhá zůstat při zdravém rozumu. Těch zanícených mandlí a zánětů středního ucha na dětském oddělení má už po krk. Dát výpověď na patologii by znamenalo vzdát se toho, co ji navzdory určité hrůzostrašnosti bavilo.

Když si uvědomila, že by tomu Tessa nerozuměla, jenom poznamenala: „Nevím, co budu dělat.“

Tessa na to nic neřekla, jenom se podívala za sebe dovnitř do kuchyně. Sára se podívala tímtéž směrem a viděla Jeffreyho Tollivera, jak stojí u sporáku a povídá si s matkou.

Lintonovi obývali dvoupodlažní domek, který celých čtyřicet let, co v něm bydleli, procházel neustálou rekonstrukcí. Když se matka začala zajímat o malování, vzadu za domem vyrostl ateliér se sociálním zařízením. Když se Sáry zmocnila posedlost učením, v podkroví jí zařídili pracovnu s vlastní koupelnou. Když se Tessa začala zajímat o kluky, přestavěli suterén tak, aby do něj otec mohl z kterékoli části domu doběhnout za pouhé tři vteřiny. Vedla do něj dvě schodiště a do koupelny a na toaletu se muselo o poschodí výš.

Od té doby, co odešla Tessa na internát, se suterén příliš nezměnil. Stále zde byl stejný avokádově zelený koberec a sedačka rezavé barvy. Uprostřed místnosti se vyjímal pingpongový stůl, který se dal změnit na biliárový. Sára si zde jednou při hře nepříjemně narazila ruku, když se vrhala po míčku a praštila se o stolek pod televizí.

Sára a Jeffrey sešli dolů, kde na sedačce leželi uvelebení Sářini chrti Billy a Bob. Dokud na ně Jeffrey nehvízdl, ani se nehnuli. Jakmile ho však zahlédli, začali vrtět ocasem a čekali, než se s nimi pomazlí.

Jeffrey podrbal Boba na břiše a směrem k Sáře pronesl: „Včera jsem se ti zkoušel dovolat.

Kdes byla?“

Sára měla pocit, že na takovou informaci nemá nárok. „Už jsi v tom případu nějak pokročil?“

zeptala se místo odpovědi.

Zavrtěl hlavou. „Lena tvrdí, že Sibyl s nikým nechodila. To znamená, že žárlivost můžeme jako motiv vyloučit.“

„Ani v minulosti s nikým nechodila?“

„Ani v minulosti,“ odpověděl. „Asi dnes zajdu za její spolubydlící a položím jí pár otázek.

Bydlela s Nan Thomasovou. Znáš ji, dělá v knihovně?“

„Znám,“ začala pronikat do souvislostí. „Dostals mou zprávu?“

Nechápavě zavrtěl hlavou. „Jakou zprávu?“

„Pitevní. Teď už víš, kde jsem byla, když tě to tak zajímalo. Prováděla jsem pitvu.“

„Cože?“ zeptal se překvapeně. „Víš přece, že pitvu nesmíš provádět bez přítomnosti další osoby.“

„To vím, Jeffrey,“ odsekla se založenýma rukama. Neměla chuť podruhé za sebou někomu dovolit, aby jí předhazoval, že svou práci dělá špatně. „Proto jsem přizvala Brada Stephense,“

řekla.

„Brada Stephense?“ Jeffrey se k ní otočil zády, a zatímco drbal Billa pod krkem, mumlal si něco pro sebe pod nos.

„Říkáš něco?“

„Říkám, že se poslední dobou chováš divně.“ Otočil se k ní a podíval se jí do očí. „Provádělas pitvu uprostřed noci?“

„Je mi líto, jestli ti to připadá divné, ale dovol, abych ti připomněla, že nedělám jenom patoložku.“ Snažil se ji přerušit, ale nedala se. „Možná jsi zapomněl, že kromě márnice pracuju taky na klinice. Mimochodem,“ aniž by chtěla vědět, kolik je hodin, podívala se na hodinky. „Za několik minut mě tam čeká spousta pacientů.“ Ruce si dala v bok. „Proč jsi přišel?“

„Abych se ujistil, jestli jsi v pořádku,“ řekl. „Což zjevně jsi. Nevím, proč se tomu vlastně divím.

Ty jsi vždycky v pořádku.“

„To máš pravdu.“

„Sára Lintonová – tvrdší než ocel.“

Sára mu věnovala blahosklonný pohled. Od rozvodu si tuto scénu přehrávali už tolikrát, že uměla všechny repliky zpaměti. Ona byla příliš nezávislá, on příliš náročný.

„Musím už jít,“ poznamenala.

„Počkej vteřinu,“ zastavil ji. „Co ta zpráva?“

„Poslala jsem ti ji faxem.“

Teď si dal pro změnu ruce v bok on. „To jsem pochopil. Našlas něco?“

„Jo,“ odpověděla, a vzápětí se opravila: „Ne.“ Nedůtklivě zkřížila paže. Nesnášela, když od hádky odbočil k pracovním záležitostem. Byl to laciný trik, na který ji pokaždé nachytal.

Opanovala se a řekla: „Nejdřív potřebuju znát výsledky z krevního. Nick Shelton slíbil, že zavolá v devět. Pak ti budu snad moct něco říct.“ Ještě dodala: „To jsem ti napsala na obálku té zprávy.“

„Proč tě zajímá krev?“ zeptal se.

„Intuice,“ odpověděla. Nic víc mu v tu chvíli říct nechtěla. Nerada mluvila o věcech, dokud neměla všechny dostupné údaje. Byla lékařkou, nikoli jasnovidkou. Jeffrey to věděl.

„Tak cos našla při pitvě?“ zeptal se.

Sára překřížila paže. Nechtělo se jí do vysvětlování. Pohledem přejela po schodišti, zda někdo neposlouchá. „Přečti si zprávu,“ řekla mu.

„Chci to slyšet od tebe,“ naléhal. „Prosím.“

Sára se opřela o zeď. Na okamžik zavřela oči. Ne však proto, aby si na něco vzpomněla, ale naopak aby získala odstup od toho, co se dozvěděla.

„Byla napadena na toaletě,“ spustila. „Asi nekladla moc velký odpor. Jednak ji znevýhodňovala nevidomost a svou roli sehrál zřejmě i moment překvapení. Myslím, že první přišly řezné rány. Zvedl jí košili a vyřízl kříž na břicho. Tyto rány nejsou dost hluboké pro penetraci. Penis jí strčil do břicha zřejmě jenom proto, aby ji ponížil. Pak ji znásilnil vaginálně, což vysvětluje exkrementy, které jsem objevila. Nejsem si jistá, jestli dosáhl vyvrcholení, ale nemyslím si, že mu o ně kdovíjak šlo.“

„Domníváš se, že mu šlo spíš o to, aby ji ponížil a zneuctil?“

Pokrčila rameny. Mnoho deviantů trpí nějakou sexuální poruchou. Nebyl důvod, aby tomu v tomto případě muselo být jinak. Znásilnění, u něhož byla místem pohlavního styku bodná rána, si o takové vysvětlení přímo říkalo.

„Možná pachatele vzrušuje, že to dělá téměř na veřejném místě. Bylo sice už po poledním návalu, ale někdo ho přesto mohl přistihnout.“

Jeffrey se podrbal na bradě. Potřeboval čas, aby ty informace vstřebal.

„Ještě chceš něco vědět?“

„Můžeš si najít přes den chvilku?“ zeptal se. „V půl desáté chci svolat poradu.“

„Chceš tam podrobnou svodku?“

Zavrtěl hlavou. „Nechci, aby se věděly podrobnosti,“ řekl a Sára s ním byla po dlouhé době zajedno.

„Souhlasím s tebou,“ řekla.

„Můžeš teda přijít tak kolem půl desáté?“ zeptal se ještě jednou.

Sára si promítla, co ji dopoledne čeká. Rodiče Jimmyho Powella jsou objednáni na osmou.

Jít z jedné hrozné schůzky na další bude možná lepší, než si kazit dva dny za sebou. Navíc čím dřív informuje inspektory o pitevním nálezu, tím dřív se rozběhne vyšetřování a tím větší je možnost, že vrah bude dopaden.

„Dobře,“ řekla a zamířila ke schodům. „Budu tam.“

„Ještě počkej,“ zarazil ji. „Chtěl jsem ti říct, že Lena přijde taky.“

Sára se otočila a potřásla hlavou. „Vyloučeno. Nebudu jí přece líčit, co vrah udělal s její sestrou.“

„Jinak to nejde, Sáro. Věř mi.“ Uhodl její myšlenky a dodal: „Chce znát podrobnosti. To je její způsob, jak se s tím vyrovnat. Je polda.“

„To, co uslyší, se jí ani trochu nebude líbit.“

„Sama se tak rozhodla,“ řekl bezradně. „Ať už tak, či onak, stejně přijde na to, jak se to stalo.

Bude lepší, když se to dozví od nás, než aby četla všechny ty lži v novinách.“ Na chvíli se odmlčel. Nejspíš si všiml, že se mu stále nepodařilo ji přesvědčit. „Kdyby šlo o Tessu, taky bys chtěla vědět, co se stalo.“

„Jeffrey,“ řekla a cítila, jak ji proti její vlastní vůli začíná obměkčovat. „Není nutné, aby si sestru pamatovala takhle.“

Rozhodil rukama. „Možná je.“

Bylo tři čtvrtě na osm a Grant County se zatím jenom probouzelo k životu. Náhlá noční sprška spláchla z ulic usazený pyl, a ačkoli bylo ještě chladno, Sára ujížděla ve svém kabrioletu BMW Z3 se střechou staženou. Tenhle vůz si koupila v obtížné době těsně po rozvodu, kdy se potřebovala něčím rozptýlit. Vystačilo jí to tak na dva týdny, než si poprvé všimla pohledů a poznámek lidí a začala si připadat hloupě. Nebylo obvyklé projíždět se po tak malém městečku v tak okázalém autě. Zejména když byla lékařkou, a ještě ke všemu dětskou. Kdyby se tady nenarodila, musela by své auto prodat, nebo by mávnutím ruky přišla o polovinu pacientů. Takto si musela jenom zvyknout na matčiny poznámky, jak je to absurdní, že žena, která se nedovede ani pořádně obléct, jezdí v tak nablýskaném sporťáku.

Cestou na kliniku Sára zahlédla Stevea Manna, majitele železářství, a zamávala mu z okénka. S překvapeným úsměvem jí zamával zpátky. Steve byl ženatý a měl tři děti, ale Sára věděla, že má pro ni jako pro svou první lásku pořád velkou slabost. On byl rovněž její první láskou, proto ho měla ráda. Avšak nic víc. Vzpomněla si na ty rozpačité momenty, kdy mu na zadním sedadle jeho auta dovolila, aby ji osahával. Taky se jí vybavilo, jak se mu po tom, co se spolu poprvé vyspali, ostýchala podívat do očí.

Steve byl v Grantu spokojený. Ke štěstí mu stačilo, že byl kdysi zadáckou hvězdou školního baseballového týmu Roberta E. Leea. Když přestal hrát, ochotně začal pracovat v otcově železářství. Sára si tehdy nic nepřála víc než vypadnout z Grantu, odjet do Atlanty a žít vzrušujícím a náročnějším životem, než jaký jí mohlo nabídnout rodné městečko. To, že skončila v Grantu, bylo záhadou jak pro ni, tak pro všechny, co ji znali.

Když projížděla kolem bistra, pohled měla upřený před sebe, aby se jí nevybavilo, co se včera stalo. Tak úporně se snažila vyhnout pohledu na tu stranu ulice, že málem zajela Jeba McGuirea, který měl právě namířeno do lékárny.

Sára zpomalila a krokem jela vedle něj. „Promiň,“ omluvila se.

Jeb se dobrosrdečně zasmál. „Snažíš se předejít našemu zítřejšímu rande, viď?“ prohodil.

„Samozřejmě že ne,“ řekla a přinutila se k úsměvu. Po tom, co se stalo včera, jí úplně vypadlo z hlavy, že přijala jeho pozvání na rande. Bylo to už jedenáct let, co se Jeb přistěhoval do města a koupil lékárnu. A přesně tolik let, co si spolu čas od času vyšli. Nikdy mezi nimi nebylo nic vážného, a když se objevil Jeffrey, nebylo mezi nic už vůbec nic. Nedokázala by říct, proč po tolika letech znovu souhlasila, že se začnou blíž stýkat.

Jeb si odhrnul vlasy z čela. Měl vytáhlou, hubenou postavu maratonce. Tessa o něm jednou prohlásila, že se podobá Sářiným chrtům. Byl však pohledný a určitě neměl nouzi o ženy, které by si s ním rády vyšly.

Naklonil se k Sáře. „Už sis rozmyslela, co bys chtěla k večeři?“ zeptal se jí.

Sára pokrčila rameny. „Nemůžu se rozhodnout,“ zalhala. „Překvap mě něčím.“

Jeb nadzvedl obočí. Matka měla pravdu. Jako lhářka stála za málo.

„Vím, žes měla včera perný den,“ nadhodil a mávl směrem k bistru. „Jestli to chceš odložit, pochopím to.“

Sáře poskočilo srdce radostí. Jeb McGuire byl ztělesněná ohleduplnost. U lidí, kteří k němu chodili do lékárny, si svým taktem snadno získával respekt a úctu. Dalo by se říct, že jeho jediná slabina vlastně spočívala v tom, že byl až příliš ohleduplný a ochotný. Nikdy se například nepohádali – na to byl příliš přizpůsobivý –, a proto ho Sára brala spíš jako bratra než jako potenciálního partnera.

„Nechci to odložit,“ řekla a ke svému vlastnímu překvapení si uvědomila, že nelže. Možná jí prospěje, když si bude víc užívat. Tessa má možná pravdu. Je načase, aby přišla na jiné myšlenky.

Jebovi se rozzářila tvář. „Jestli nebude příliš chladno, vezmu člun a můžeme si vyjet na jezero.“

Škádlivě se na něj zadívala. „Neříkals, že si člun pořídíš až příští rok?“

„Trpělivost nikdy nebyla moje silná stránka,“ odpověděl, ačkoli samotný fakt, že si povídá se Sárou, dokazoval spíš opak. Palcem ukázal směrem k lékárně, aby naznačil, že má napilno. „Uvidíme se v šest, platí?“

„Platí,“ potvrdila Sára a cítila, jak se jeho nadšení přelévá částečně i do ní. Když se odpojil a zamířil k lékárně, přidala plyn a vyrazila. Než ho ztratila z očí, zahlédla, jak přišel ke vchodu, kde už na něj čekala jeho pomocnice Marty Ringová. Odemkl dveře, položil jí ruku kolem ramen a vešel s ní dovnitř.

Sára vjela na parkoviště před klinikou. Budova heartsdaleské dětské kliniky měla obdélníkový půdorys a z jejího průčelí vystupovala čekárna ve tvaru osmiúhelníku, postavená ze skleněných cihel. Doktor Barney, který budovu sám navrhl, byl dobrý lékař, ale špatný architekt. Čekárna byla obrácená na jih, takže v létě se z ní stávala pec a v zimě mrazák.

Nebylo nezvyklé, že během čekání se zdravotní stav pacientů podstatně zhoršil.

Když otevřela dveře prázdné čekárny, pocítila chlad. Porozhlédla se šerou místností a jako obvykle jí blesklo hlavou, že by to chtělo změnu. Židle pro pacienty a jejich rodiče, rozestavěné kolem zdí, byly funkční, ale poněkud nevzhledné. Kdysi si na nich odseděly svoje i Sára a Tess, když spolu s mámou čekaly, než se z ordinace ozve jejich jméno. V rohu byl malý dětský koutek se třemi stolky, kde si děti mohly během čekání kreslit a číst. Ke čtení zde byla hromádka časopisů Dům a zahrada a společenské magazíny Highlights a People. Kromě toho ležely na stolcích krabičky s pastelkami a papíry na kreslení.

Sára se zamyslela, zda právě tady se nezrodila myšlenka, že se stane lékařkou. Na rozdíl od Tessy se Sára návštěv u doktora Barneyho nikdy nebála. Možná to bylo tím, že jako dítě zřídka stonala. U doktora se jí líbilo. Sestra vyvolala její jméno, ona směla jít dovnitř, kam jinak mohl jenom doktor. Když pak v sedmé třídě projevila zájem o vědu, otec jí u jednoho středoškolského profesora, který zrovna potřeboval vyměnit v domě hlavní přívod vody, sjednal výměnou za svou práci kondice. O dva roky později, když profesor chemie potřeboval novou vodoinstalaci, mohla Sára spolu se středoškoláky provádět chemické pokusy.

Když rozsvítila, musela nejdřív zamrkat, aby si její oči zvykly. Nelly otevřela dveře spojující ordinaci a čekárnu.

„Dobré jitro, paní doktorko,“ řekla, zatímco jí brala tašku a místo ní jí podávala hromadu vzkazů. „Dostala jsem ráno váš vzkaz ohledně schůzky na policejní stanici. Některé lidi jsem podle toho přeobjednala. Nebude vám vadit, když zůstaneme dnes o trochu déle?“

Sára zavrtěla hlavou a probírala se zprávami.

„Powellovi tady budou za pět minut. Taky máte na stole fax.“

Sára zvedla hlavu, aby jí poděkovala, ale už byla pryč. Pravděpodobně šla korigovat denní plán Elliota Felteaua, kterého Sára přijala čerstvě po stáži v augustské nemocnici. Elliot byl snaživý kluk, který měl ambici hodně se naučit a stát se jednou spolumajitelem Sářiny praxe.

Sára zatím neměla jasno, jestli by jí vyhovovalo mít partnera. Věděla však, že Elliotovi bude trvat přinejmenším deset let, než si bude moct dovolit jí něco podobného navrhnout.

Na chodbě potkala Sára sekretářku Molly Stodardovou. „Ten nález Powellova chlapce se na pětadevadesát procent potvrdil,“ oznámila jí laboratorní výsledky.

Sára přikývla. „Budou tady za pět minut.“

Molly se na Sáru soustrastně usmála, nezáviděla jí úkol, který ji čeká. Powellovi byli hodní lidé. Přestože se před několika lety rozvedli, pokud šlo o dítě, projevovali velikou míru soudržnosti.

„Můžete mi vytočit jedno číslo?“ zeptala se Sára. „Chtěla bych je odkázat na jednoho specialistu v Emory, který má zajímavé přístupy k léčbě raného stádia AML.“

Sára jí nadiktovala jméno a otevřela dveře do své kanceláře. Nelly jí už mezitím položila tašku vedle židle a na stole ji čekal hrnek s čajem. Vedle něj ležel fax, o kterém mluvila. Byla to laboratorní zpráva o krevním testu Sibyl Adamsové. Na první stránce byla Nickovým rukopisem naškrábaná omluva, že bude celý den na různých schůzkách a aby ji nenapínal, posílá jí zprávu faxem. Sára si ji se sevřeným žaludkem pročetla dvakrát po sobě.

Sedla si na židli a rozhlédla se po ordinaci. Když se vrátila z Atlanty, první měsíc byl hektický, ale ani tak se to nedalo srovnat s tempem, na jaké byla zvyklá z nemocnice Grady.

Asi tři měsíce jí trvalo, než si zvykla na pomalejší tempo. Nachlazení a záněty středního ucha byly časté, ale jenom málo případů bylo vážných, a ty se posílaly do nemocnice v Augustě.

Daryl Harperová byla první, která Sáře darovala fotku svého dítěte. Pak začala dostávat další a vylepovat je na zdi své ordinace. Od doby, kdy dostala první fotku, až po dnešní den, kdy byly zdi kanceláře celé pokryté a další fotky musela lepit do koupelny, uběhlo už dvanáct let.

Stačilo, aby se podívala na kteroukoli z těch fotek, a hned si vybavila nejen jméno, ale i diagnózu dítěte. Mnoho z nich už dospělo a přišlo za ní, že se chtějí nechat přeřadit k dorosteneckému doktorovi. Některé z nich se rozbrečely, když jim dávala zdravotní karty.

I Sára musela kolikrát polknout dojetí. Jelikož sama nemohla mít děti, ke svým pacientům si často vytvářela silné citové pouto.

Otevřela tašku a vyndala z ní kartu. Pohledem přitom zavadila o pohlednici, která jí přišla.

Byla na ní zachycena vstupní brána univerzity v Emory. Když měla jít studovat, nabízelo se jí několik stipendií na severu, ale Sára odjakživa toužila jít na univerzitu v Emory. Měla pocit, že tam se dělá skutečná medicína, a nedokázala si představit, že by žila jinde než na jihu.

Otočila pohlednici a prsty projela po úhledně napsané adrese. Od doby, co opustila Atlantu, jí každý rok přibližně v půli dubna přišla podobná pohlednice. Vloni na ní bylo napsáno: „On drží ve svých rukou celý svět.“

Když se z mikrofonu telefonu ozval Nellyin hlas, polekala se.

„Paní doktorko,“ řekla Nelly. „Powellovi jsou tady.“

Sára stiskla červené tlačítko, aby mohla odpovědět, a pohlednici mezitím hodila zpátky do tašky. „Hned jsem tam.“

8. kapitola

Když byly Sibyl a Lena v sedmé třídě, jeden starší kluk jménem Boyd Little přišel na nápad přikrást se zezadu k Sibyl a strčit jí prsty do uší. Lena si to s ním později chtěla vyřídit – vystoupila ze školního autobusu na stejné zastávce jako on a pustila se s ním do rvačky. Byla drobná a mrštná, ale ten kluk byl o rok starší a vážil nejméně o dvacet kilo víc. Než řidič stihl zasáhnout, zmaloval ji do modra.

Ve srovnání s tím, jak se cítila druhý den ráno po smrti sestry, se však tento výprask zdál mírným pohlazením. Byla naprosto zničená. Tělo jí volně a bezvládně viselo na kostech a trvalo dobrou půl hodinu, než ji horká sprcha přivedla zpět k životu. Hlava jí praskala od všeho, co v sobě dusila. Ani tuna zubní pasty by nedokázala zakrýt nepříjemný pocit v ústech a žaludek měla stažený, jako by jí ho někdo omotal drátem a zubní nití.

Seděla v zadní části zasedačky a modlila se, aby nepotřebovala znovu zvracet. Ne že by měla co. Byla tak dokonale vyprázdněná, že měla žaludek snad naruby.

Přišel k ní Jeffrey a nabídl jí hrnek kávy. „Napij se, udělá ti to dobře,“ poručil jí.

Nevzpírala se. Hank jí ráno doma řekl totéž. Bylo jí však trapné cokoli od něj přijmout – natož radu, co s opicí –, a tak mu řekla, ať si tu kávu nechá.

Jen co se napila a odložila hrnek, Jeffrey jí připomněl: „Ještě si to můžeš rozmyslet, Leno.“

„Chci zůstat,“ trvala na svém. „Musím vědět, jak to bylo.“

Skoro věčnost se na ni upřeně díval. Ačkoli ji světlo bodalo do očí, neodvrátila pohled.

Počkala, než odejde z místnosti, a teprve pak se znovu posadila. Zavřela oči a hrnek s kávou si položila na koleno.

Nepamatovala si, jak se včera v noci dostala domů. Obvyklá třicetiminutová cesta z Reece jí zůstávala zastřená. Domyslela si, že řídil Hank, protože když ráno nasedla do auta, aby vyrazila na stanici, sedadlo bylo posunuté dozadu a zpětné zrcátko nastavené do nezvyklé polohy. Poslední, co si dokázala vybavit, byl vlastní obraz, dívající se na ni z výlohy benzinové pumpy. Následující věc, kterou si pamatovala, bylo zuřivé řinčení telefonu. Volal Jeffrey.

Informoval ji o poradě, a když mu řekla, že se chce také zúčastnit, pokusil se jí to rozmluvit.

O ničem, co bylo mezi tím, nevěděla.

Nejvíc jí dalo zabrat ranní oblékání. Po dlouhé sprše měla chuť zalézt si zpátky do postele a stočit se do klubíčka. Dokázala by tak proležet celý den, ale nechtěla se té slabosti poddat.

Vyčítala si, že se noc předtím tak zřídila, ale věděla, že jinak nemohla. Musela se poddat svému zármutku, jinak to nešlo.

Ráno však už bylo všechno jinak. Lena si silou vůle natáhla kalhoty a pohodlné sako – oblečení, jaké obvykle nosila do práce. Když si pak připásala na tělo pouzdro na zbraň a zkontrolovala svou služební pistoli, byla najednou policajtkou, nikoli sestrou oběti. Hlava jí přesto nepřestávala třeštit a myšlenky se jí v ní mlely jako nějaká lepkavá hmota. Nyní dokázala docela dobře pochopit, jak snadno se z člověka může stát alkoholik – někde hluboko se v ní ozývalo přesvědčení, že pořádný panák by jí udělal moc dobře.

Dveře zasedací místnosti se se zaskřípěním otevřely, a když Lena zvedla hlavu, zahlédla venku na chodbě Sáru Lintonovou, otočenou zády. Sára promlouvala s Jeffreym a zdálo se, že mu neříká nic pěkného. Lena se cítila provinile za to, jak se k ní včera chovala. Přes to, co jí vyčetla, si byla vědoma, že je dobrou lékařkou. Podle toho, co se proslýchalo, se vzdala slibné kariéry v Atlantě, aby se mohla vrátit do Grantu. Zasloužila si omluvu, ale Lena teď neměla na něco podobného ani pomyšlení. Kdyby někdo sledoval poměr nespravedlivých obvinění a omluv mezi členy místní policie, Lena by si včerejším výstupem pořádně zhoršila skóre.

„Leno,“ oslovila ji Sára. „Pojďte prosím se mnou.“

Lena překvapeně zamrkala, protože si nevšimla, že Sára vešla dovnitř. Stála u dveří do kumbálu. Lena zapomněla na kafe, odložené na koleně, a vyskočila ze židle. Polila si nohavice, ale nevěnovala tomu pozornost. Hrnek položila na zem a následovala Sáru.

Místnost, kterou nazývali kumbálem, byla relativně prostorná. Uvnitř byla uskladněná evidence případů, panáci pro školení první pomoci, která policie organizovala vždy na podzim, a lékárničky.

„Tady,“ Sára přitáhla židli. „Posaďte se.“

Lena znovu bez reptání poslechla a pozorovala, jak Sára vytahuje z hromady věcí kyslíkovou bombu.

Když ji vytáhla, začala k ní připevňovat masku. „Máte bolesti hlavy, protože alkohol vám z krve odčerpává vzduch.“ Vzala masku a podala jí Leně. „Dýchejte pomalu, zhluboka a za chvíli se budete cítit líp.“

Lena si masku od Sáry nedůvěřivě vzala, přestože se cítila tak hrozně, že by čichala třeba ke zdechlému tchoři, kdyby jí to mělo přinést úlevu.

„Je to lepší?“ zeptala se Sára po několika nadechnutích.

Lena přikývla. Opravdu se cítila lépe. Pořád sice ještě nebyla úplně ve své kůži, ale mohla už alespoň dokořán otevřít oči.

„Leno,“ oslovila ji Sára a pomohla jí sundat masku. „Chtěla jsem se vás zeptat na něco, co jsem objevila.“

„Ano?“ odpověděla Lena a zpozorněla. Čekala, že Sára se jí bude snažit domluvit, aby nechodila na informační schůzku, proto ji překvapilo, když Sára začala.

„Když jsem prohlížela Sibyl,“ spustila a odklidila kyslíkovou lahev zpátky ke zdi, „našla jsem něco nečekaného.“

„Jako co?“ Leně se mozek rozběhl na plné obrátky.

„Domnívám se, že se to k vyšetřování nevztahuje. Přesto o tom musím uvědomit Jeffreyho, protože takové posouzení je na něm.“

Přestože ji Sára zbavila bolesti hlavy, na podobné průtahy jí scházela trpělivost. „O čem to mluvíte?“

„O tom, že panenská blána vaší sestry byla až do znásilnění neporušená.“

Lena pocítila slabost v žaludku. Mělo ji to napadnout, ale posledních čtyřiadvacet hodin se toho semlelo tolik, že jí některé věci nedocházely. Teď se všude rozkřikne, že její sestra byla lesbička.

„Podívejte, Leno, mě se to netýká,“ nadhodila Sára. „Ať se vaše sestra rozhodla pro jakýkoli život, já to respektuju.“

„Co to má sakra znamenat?“

„Znamená to přesně to, co vám říkám,“ odpověděla Sára, která toho začínala mít dost. Když Lena nereagovala, dodala: „Leno, vím o Nan Thomasové. Umím si dát dvě a dvě dohromady.“

Lena si opřela hlavu o zeď a zavřela oči. „Tak to vypadá, že mi chcete říct, ať to beru statečně, viďte? Předtím, než všude rozhlásíte, že sestra byla lesbička.“

Sára chvíli mlčela, a pak řekla: „Neměla jsem v plánu mluvit o tom na poradě.“

„Řeknu to Jeffreymu sama,“ otevřela oči Lena. „Dejte mi minutku.“

„Samozřejmě.“

Lena počkala, než Sára odejde, a pak si vložila hlavu do dlaní. Chtělo se jí brečet, ale slzy nepřicházely. Byla tak dehydrovaná, až se sama divila, že má ještě vůbec nějaké sliny.

Zhluboka se nadechla, aby nabrala odvahu, a vstala.

Když vyšla z kumbálu, v zasedačce už seděli Frank Wallace a Matt Hogan. Frank jí kývl na pozdrav, zatímco Matt byl zaneprázdněn přiléváním smetany do kávy. Oběma inspektorům bylo přes padesát a byli jakoby z jiného světa než Lena. Jako ostatní starší inspektoři na oddělení ctili staré zásady, podle kterých platilo, že žádná cena není za spravedlnost vysoká. Panovala mezi nimi soudržnost a cokoli se stalo jednomu z nich, jako by se stalo všem. Jestli si v Grantu byli lidé blízcí, tihle inspektoři si byli ještě blíž. Pro Lenu nebylo tajemstvím ani to, že její kolegové patřili k místní svobodozednářské lóži. Měla pocit, že kdyby jí nechyběl penis, taky by jí nabídli – ne-li z úcty, tak alespoň z povinnosti –, aby se stala jednou z nich.

Přemýšlela, co by si asi tihle dva mysleli, kdyby věděli, že mají pátrat po vrahovi lesbičky.

Kdysi dávno Lena zaslechla Matta, jak říká: „Tehdy, když ještě klan dělal prospěšné věci…“

Byli by stejně horliví, kdyby věděli, že Sibyl byla lesbička, nebo by se jejich snaživost rozplynula jako dým? Lena snad raději ani nechtěla znát odpověď.

Jeffrey právě pročítal zprávu, když zaklepala na otevřené dveře jeho kanceláře.

„Sára ti pomohla dát se do kupy?“ zeptal se.

Ta otázka jí byla proti srsti, ale přesto přisvědčila a zavřela dveře.

Jeffreyho překvapilo, že zavřela. Odložil zprávu a počkal, než si sedne. „Děje se něco?“

Lena měla pocit, že nejlepší bude jít rovnou k věci. „Sibyl byla lesbička.“

Její slova visela ve vzduchu jako bubliny v komiksu. Lena potlačila nutkání nervózně se zasmát. Nikdy o tom nikomu neřekla. Mluvit o Sibylině sexuální orientaci pro ni nebylo snadné, dokonce ani se Sibylou samotnou. Když necelý rok poté, co se nastěhovala do Grantu, začala bydlet s Nan, Lena o tom nechtěla nic vědět. Pokud to šlo, zacpávala si před tím uši.

„Inu,“ Jeffrey nedokázal ve svém hlase potlačit překvapení. „Děkuju, žes mi to řekla.“

„Domníváš se, že by to mohlo nějak souviset s vyšetřováním?“ Lena zaváhala, jestli se neptá zbytečně.

„Nevím,“ odpověděl a Lena věděla, že mluví upřímně. „Dostala nějaký výhružný dopis?

Odsuzoval ji za to někdo?“

Lenu tyhle otázky taky napadly. Nan ji ujistila, že během posledních týdnů se nestalo nic zvláštního. Taky si ale uvědomovala, že nebyla přístupná žádnému rozhovoru, z kterého by vyplynulo, že spolu spaly. „Nejlepší bude, když zajdeš za Nan.“

„Nan Thomasovou?“

„Jo,“ řekla Lena. „Žily spolu. Možná bychom tam mohli zajet po poradě.“

„Spíš o něco později. Tak ve čtyři?“ zeptal se.

Lena souhlasně přikývla. „Řekneš o tom chlapům?“ nemohla se nezeptat.

Zdálo se, že ho svou otázkou zaskočila. Dlouze se na ni zadíval, než řekl: „Myslím, že to nebude zapotřebí. Odpoledne zaskočíme za Nan a od toho se odpíchneme.“

Leně spadl kámen ze srdce.

Jeffrey hodil pohledem po hodinkách. „Nejvyšší čas sfouknout tu poradu.“

9. kapitola

Jeffrey stál v čele zasedací místnosti a čekal, než se Lena vrátí z toalety. Po jejich rozhovoru jej poprosila o pár minut strpení. Doufal, že se trochu sebere. Přese všechnu vznětlivost a náladovost to byla chytrá ženská a dobrá policajtka. Bolel ho pohled na to, jak se trápí, ale věděl, že by nesnesla žádný projev soucitu.

Sára seděla s nohou přes nohu v první řadě. Měla na sobě olivově zelené plátěné šaty, které jí sahaly až po kotníky. Po obou stranách je zdobily rozparky, ukončené těsně pod koleny.

Zrzavé vlasy měla sepnuté do culíku, přesně jako v neděli v kostele. Jeffreymu se vybavilo, jak se zatvářila, když si všimla, že sedí za ní, a hlavou mu bleskla pochybnost, dožije-li se ještě někdy toho, že jí jejich setkání bude příjemné. Tehdy v neděli proseděl celou bohoslužbu s hlavou skloněnou na prsa, neodtrhl pohled od svých rukou a jenom čekal, až se bude moct nenápadně vytratit.

Sára byla typ ženy, který Jeffreyho otec přirovnával k čisté vodě – ve všem střízlivá. Jeffreyho přitahovala svou pevnou vůlí a naprostou nezávislostí. Obdivoval ji pro její způsob uvažování.

Měl na ní rád, že s ní mohl otevřeně mluvit o své práci, pro kterou u ní vždy našel pochopení.

Taky se mu líbilo, že neumí vařit a bez problémů zaspí třeba i hurikán. Vyhovovalo mu, že není moc horlivá v uklízení a má tak velké nohy, že by mohla klidně nosit jeho boty. Ze všeho nejraděj však měl na ní to, že si všechny tyto své vlastnosti uvědomovala a byla na ně hrdá.

Její nezávislost měla samozřejmě i svůj rub. Ani po šesti letech manželství si nebyl jist, zda ji vůbec aspoň trochu zná. Tak dovedně se schovávala za masku soběstačnosti a nezávislosti, až začal pochybovat, že ho potřebuje. Vedle rodiny, ordinace a márnice jí na Jeffreyho nezbývalo příliš mnoho času.

Ačkoli si uvědomoval, že podvádění není nejlepší způsob, jak něco v manželství změnit, jejich vztah už došel do fáze, kdy byl odhodlán udělat cokoli. Chtěl ji vidět trpět. Chtěl vidět, jak o něj a o jejich vztah bojuje. Dodnes se pořádně nevzpamatoval z toho, že zatímco to první přání se mu splnilo, to druhé nikoli. V některých okamžicích měl na Sáru bezmála vztek, že dopustila, aby jejich vztah rozbila hloupá sexuální avantýra.

Opřel se o pultík před sebou a sepjal ruce. Zahnal myšlenky na Sáru a soustředil se na to, co ho čeká. Na stolku vedle něj ležel šestnáctistránkový seznam jmen a adres. Každý, kdo byl v minulosti usvědčen ze sexuálně motivovaného trestného činu a měl bydliště ve státě Georgia, musel být podle zákona registrován na Státním úřadu vyšetřování. Od roku 1996, kdy vešlo toto nařízení v platnost, bylo v Grantu registrováno sedmašedesát takových osob. Jeffrey strávil ráno tím, že pořídil jejich kompletní seznam. Pročítat příslušné záznamy bylo pro něj skličující, protože dobře věděl, že sexuální devianti jsou jako švábové. Na každého, kterého se policii podaří dopadnout, připadá dalších dvacet, kteří jsou někde bezpečně zalezlí.

Než začala porada, snažil se zahnat podobné myšlenky. Zasedačka nebyla zdaleka plná.

Frank Wallace, Matt Hogan spolu s pěti dalšími inspektory patřili k služebně starším. Jeffrey s Lenou doplňovali jejich počet na devět. Jenom Frank a Jeffrey měli ze všech přítomných za sebou zkušenosti z větších měst. To hrálo do karet vrahovi Sibyl Adamsové.

U dveří hlídal Brad Stephens, pochůzkář, který přes své mládí uměl držet jazyk za zuby.

Brada pokládali všichni za takového maskota oddělení. Měl řídké blond vlasy, které se mu ježily, jako by je někdo elektrizoval, a buclatou, dětsky vyhlížející tvář, připomínající postavičky z kreslených seriálů. Maminka mu často nosila oběd na stanici. Přes to všechno však byl prima kluk. Když kdysi přišel za Jeffreym, že by chtěl k policii, chodil ještě na střední školu. Podobně jako Brad, všichni mladší kluci na oddělení pocházeli z Grantu. Jeffrey věděl, že pořádek ve městě dokážou nejlépe udržet místní.

Lena se vracela a Brad jí podržel dveře. Vzápětí si Jeffrey odkašlal, aby naznačil, že můžou začít. Jestli někoho překvapilo, že se porady účastní i Lena, nedal to na sobě znát. Lena si našla místo vzadu a s rukama na prsou se posadila. Oči měla stále zarudlé – podepsala se na nich probdělá noc, pláč, nebo dost možná obojí.

„Děkuju, že jste všichni přišli,“ začal Jeffrey a dal Bradovi znamení, že může rozdat pět kopií materiálu, který předem připravil.

„Na úvod bych chtěl říct, že všechno, o čem se tady budeme bavit, je přísné důvěrné.

Očekávám, že informace, které obdržíte, se nedostanou na veřejnost. Případný únik informací by mohl významně ovlivnit průběh vyšetřování.“ Počkal, než Brad rozdá složky.

„Předpokládám, že už jste slyšeli o smrti Sibyl Adamsové, která byla zavražděna včera v bistru Grant Filling Station.“ Všichni chlapi, kteří se právě nedívali do spisů, přikývli. Při další větě zvedli oči i ti, co četli. „Vraždě předcházelo znásilnění.“

Jakmile zaznělo toto prohlášení, v místnosti jako by teplota náhle vyletěla nahoru. Tito chlapi byli jako z jiné planety. Žena pro ně byla stejnou záhadou jako počátek světa. Nic by je nedokázalo vybudit k akci víc než to, že Sibyl byla znásilněna.

Jeffrey zvedl svou kopii seznamu, který Brad rozdal podle jmen nadepsaných na deskách.

„Dnes ráno jsem z počítače vytáhl tenhle seznam podezřelých. Jména jsem rozdělil do týmů podle obvyklého klíče. S výjimkou Franka a Brada.“ Viděl, jak se Lena chystá něco říct, ale nedal jí příležitost. „Lena půjde do týmu s Bradem a Frank bude pracovat se mnou.“

Lena se na židli vzdorovitě napřímila. Brad pro ni nebyl rovnocenným partnerem. Z jejího pohledu se dalo vyčíst, že prokoukla, o co se Jeffrey snaží. Později, po několika rozhovorech s podezřelými, které měli s Bradem proklepnout, se potvrdila její předtucha, že se Jeffrey snaží držet ji co nejdál od vyšetřování. Pachatelé sexuálně motivovaných činů si obvykle vybírají oběti stejné národnosti nebo věkové skupiny. Všem, kteří se dostali na Lenin a Bradův seznam, bylo nad padesát a pocházeli z nejrůznějších etnických menšin.

„Doktorka Lintonová je tady, aby vám sdělila podrobnosti o okolnostech činu.“ Na chvíli se odmlčel, než dodal: „Podle mého prvního dojmu by se mohlo jednat o nábožensky motivovaný čin, provedený nějakým fanatikem. Nechci, abyste se tímto dojmem řídili, ale berte jej při vyšetřování v potaz.“ Na pultíku si srovnal papíry. „Pokud budete mít pocit, že by bylo třeba se na někoho podívat zblízka, kontaktujte mě vysílačkou. Nepřeju si, aby se kterémukoli podezřelému něco stalo ve vazbě, anebo aby byl náhodně zastřelen.“

Jeffrey se při těchto slovech vyhnul Sářině pohledu. Jako polda dobře věděl, jak to na ulici chodí. Uvědomoval si, že všichni tito chlapi budou v případě Sibyl Adamsové muset bojovat taky sami se sebou. Měl totiž dobrou představu, jak snadné je splést si při práci v terénu spravedlnost právního systému se spravedlností lidskou, která by k bestii, co dokáže znásilnit nevidomou ženu a vyříznout jí kříž na břicho, byla rozhodně krutější.

„Otázky?“ zeptal se, aniž by nějakou čekal. Když se nikdo neozval, dodal: „Předám teď slovo doktorce Lintonové.“

Odstoupil od pultíku, přešel na konec místnosti a stoupl si kousek vpravo za Lenu. Mezitím Sára přistoupila k tabuli a stáhla promítací plátno. Většina přítomných inspektorů si Sáru pamatovala už od plenek. Skutečnost, že všichni do jednoho měli poctivě připravené notesy, svědčila o tom, že vůči jejím profesionálním kvalitám chovají respekt.

Sára dala Bradovi znamení, aby zhasl, a v místnosti zavládla tma.

Starý zelený projektor se rozdrnčel a ozářil stažené plátno. Sára založila první diapozitiv.

„Sibyl Adamsovou jsem objevila na dámských toaletách bistra Grant Filling Station včera kolem půl třetí odpoledne,“ pronesla a snažila se zaostřit obrázek.

Když se na plátně objevilo napůl odhalené Sibylino tělo, místností proletěla vlna zašumění.

Jeffrey se přistihl při tom, jak zírá na ránu na hrudníku a přemýšlí, jak mohl někdo té ubohé ženě udělat něco podobného. Nechtěl si ani představit, jak Sibyl Adamsová seděla na toaletě a někdo jí pro své zvrácené potěšení rozpáral břicho. Nechtěl ani jen pomyslet na to, co se jí mohlo honit hlavou, když jí někdo strkal penis do žaludku.

„Když jsem otevřela dveře, seděla na toaletní míse. Ruce a nohy měla od sebe,“ pokračovala a ukázala na plátno. „Krvácení bylo velmi silné.“

Jeffrey se naklonil dopředu, aby viděl Leninu reakci. Seděla nehnutě, rovná jak pravítko.

Rozuměl tomu, že potřebuje vědět pravdu, ale nechápal, jak ji dokáže unést. Kdyby se něco takového stalo v jeho rodině, kdyby podobným způsobem byla znásilněna Sára, určitě by to nechtěl vědět.

Sára stála vepředu a popisovala sled událostí po nalezení Sibyl. „Právě když jsem nahmatala puls, zmocnily se jí křeče. Povalila nás obě na zem. Pokusila jsem se jí pomoct, ale za několik vteřin zemřela.“

Sára vytáhla diapozitiv a vložila další. Byl to předpotopní projektor, zapůjčený z místní střední školy. Ani diapozitivy, které měla k dispozici, nebyly nejkvalitnější.

Na dalším obrázku byl detailní záběr na krk a hlavu. „Modřina pod okem byla způsobena úderem vedeným seshora. Nejspíš k ní došlo záhy po útoku, aby byla u oběti potlačena vůle k odporu. Pachatel držel oběti pod krkem nůž. Ostrý, asi patnáct centimetrů dlouhý. Mohlo jít o běžný kuchyňský vykosťovací nůž. Tady můžete vidět mělkou stopu,“ prstem na plátně projela Sibyl po krku. „Nedošlo k poranění ani krvácení, ale tlak nože stačil na to, aby po něm zůstala stopa.“ Rozhlédla se po místnosti a pohledem zavadila o Jeffreyho. „Mám za to, že nožem ji ohrožoval proto, aby během znásilnění nekřičela.“

Po chvilce pokračovala: „Na levém rameni je nepatrná stopa po kousnutí.“ Následoval obrázek. „Při znásilnění jsou podobné stopy obvyklé. V tomto případě je vidět jenom otisk horních zubů. Nevšimla jsem si žádných zvláštností, ale poslala jsem…“ Náhle si vzpomněla, že v místnosti je i Lena, a než pokračovala, udělala pomlku. „Otisk byl odeslán ke srovnávací zkoušce do laboratoří FBI. Jestli se objeví shoda otisku na Sibylině těle s otisky chrupu u jiných případů, posunulo by nás to o krok dál. Má to však háček,“ upozornila je. „Jak víme, náš případ nebude pro FBI na prvním místě, takže se na podobný důkaz nedá v téhle fázi vyšetřování příliš spoléhat. Domnívám se, že otisk, který máme, nám může posloužit spíše jako důkazní materiál.

To znamená, že nejdřív je třeba zajistit podezřelého a teprve následně ho usvědčit podle otisku chrupu.“

Na dalším diapozitivu se objevila vnitřní strana Sibyliných nohou. „Tady můžete vidět škrábance, které si oběť způsobila při zápase, když se nohama snažila zachytit toaletní mísy.“ Na dalším diapozitivu byla Sibylina zadnice. „Oděrky a modřiny, způsobené toaletní mísou, jsou patrné taky na hýždích.“

„Co se týče zápěstí,“ následoval další záběr, „zde je vidět modřiny, které mohly být způsobeny nárazy na madla uvnitř kabinky. Jak se oběť chtěla zvednout a uniknout, zlomila si dva nehty.“

Sára zasunula další obrázek. „Tady je zvětšenina řezné rány na břiše,“ odříkala. „První rána byla vedena od klíční po stydkou kost. Druhá rána byla vedena horizontálně, zprava doleva.“

Nastala odmlka. „Podle nepravidelnosti v hloubce poranění usuzuju, že rána byla vedena hřbetem ruky a levákem. Směrem k pravému boku se totiž prohlubuje.“

Na dalším diapozitivu se objevil detail hrudníku. Sára zůstala na chvíli ticho, protože ji napadlo nejspíš totéž, co se honilo hlavou Jeffreymu. V detailu bylo dobře vidět, kam byla zasazena bodná rána. Při pomyšlení, co ta žena musela zažít, se Jeffreymu udělalo nevolno.

Z hloubi duše si přál věřit tomu, že si nestihla uvědomit, co se vlastně děje.

„Toto je poslední zásah,“ řekla Sára. „Hluboká bodná rána do hrudníku, sahající až k páteři.

Tohle poranění způsobilo největší krvácení.“ Otočila se na Brada. „Světlo, prosím.“

Přešla ke své tašce a pronesla: „Zdá se, že symbol na hrudníku má znázorňovat kříž. Při znásilnění použil pachatel kondom, což je vzhledem k případnému usvědčení podle DNA docela běžné. Při ohledání nebyly nalezeny stopy spermatu. Krev na místě činu patří podle všeho výlučně oběti.“ Z tašky vytáhla list papíru. „Kolegové ze Státního úřadu vyšetřování byli včera tak hodní, že nám bleskově udělali krevní rozbor.“ Nasadila si brýle s měděnými obroučkami a začala pročítat zprávu: „V krvi a moči nalezena vysoká koncentrace hyoscyaminu, atropinu, belladonninu a rovněž stopy po skopolaminu.“ Zvedla hlavu. „To by naznačovalo, že Sibyl Adamsová v sobě měla smrtelnou dávku látek, obsažených v rulíku zlomocném.“

Jeffrey vrhl pohledem po Leně. Seděla tiše, s očima upřenýma na Sáru.

„Předávkování rulíkem se může projevit naprostým selháním centrální nervové soustavy.

Sibyl Adamsová byla nevidomá, ale zorničky měla roztažené, což potvrzuje užití této drogy.

Bronchioly v plících byly zvětšené. Tělesná teplota se dlouho držela vysoká, což mě jako první upozornilo na možnost přítomnosti drog.“ Otočila se na Jeffreyho a zodpověděla mu otázku, kterou jí položil ráno. „Tělo relativně dlouho po smrti neztrácelo teplotu, což nebylo možné vysvětlit vnějšími faktory. Věděla jsem, že krev něco ukáže.“

Pokračovala dál: „Rulík slouží k přípravě farmaceutických výrobků. Taky se však užívá jako rekreační droga.“

„Domníváš se, že jí ji podal pachatel?“ zeptal se Jeffrey. „Nebo si ji snad vzala sama?“

Sára se krátce zamyslela. „Sibyl Adamsová byla vzdělaná chemička. Určitě by si neaplikovala podobně zrádnou drogu a nevyrazila by si po jejím užití na oběd. Jedná se o silný halucinogen, který má vliv na srdeční a svalovou činnost, dýchání a krevní oběh.“

„Rulík roste všude kolem,“ podotkl Frank.

„Ano, je velice běžný,“ souhlasila Sára a podívala se do svých poznámek. „Není však jednoduché rostlinu zpracovat. Způsob požití hraje v tomto případě rozhodující roli. Podle Nicka je nejběžnějším způsobem přípravy louhování v horké vodě. Na internetu jsem narazila na tři recepty k přípravě rulíkového čaje.“

„Čaj měla ráda,“ zapojila se do debaty Lena.

„A jsme doma,“ poznamenala Sára. „Semínka rulíku jsou dobře rozpustná. Předpokládám, že po několika minutách po požití musela ucítit zvýšený krevní tlak, zrychlení srdeční činnosti, sucho v puse a zvýšenou nervozitu. Předpokládám, že právě tyto příznaky ji přivedly na toaletu, kde na ni čekal vrah.“

Frank se otočil na Jeffreyho. „Měli bychom si promluvit s Petem Waynem. Ten jí připravil oběd a čaj.“

„Ten to nebyl,“ ozval se Matt. „Pete tady žije odjakživa. Něčeho takového by nebyl schopný,“

mínil a vzápětí, jako by to byl ten nejpádnější argument na Peteovu obranu, dodal: „Patří do lóže.“

Z opačného konce místnosti se ozvalo zabručení. Někdo, Jeffrey si nebyl jist kdo, poznamenal: „A co ten Frankův barevný?“

Jeffrey cítil, jak mu po zádech stéká pot. Předem viděl, kam se debata ubírá. Zvedl ruce do vzduchu, aby ukončil diskusi. „Já a Frank si promluvíme s Petem. Všichni ostatní mají své úkoly. Večer chci mít na stole hlášení.“

Matt se už už chystal něco říct, ale Jeffery ho zastavil. „Sibyl Adamsové nijak nepomůže, když tady budeme sedět a teoretizovat o její smrti.“ Ukázal na složky, které Brad rozdal.

„Obejděte město třeba dům od domu, jestli to bude zapotřebí. O všech, co jsou v tomhle seznamu, chci mít přehled.“

Jeffrey byl s Frankem na cestě k bistru, ale v mysli si dokola omílal slova „ten Frankův barevný“. Takové výrazy si pamatoval z dětství, ale už dobrých třicet let nic podobného neslyšel. Skoro mu vyrazilo dech, že ještě dnes se může člověk setkat s tak nepokrytým rasismem. Nejvíc ho však vyděsilo, že to zaznělo přímo u něj na oddělení. Jeffrey pracoval v Grantu už celých deset let, ale místní ho ještě stále nepokládali zcela za svého. Ani to, že měl jižanské kořeny, mu příliš nepomáhalo, aby zapadl. Pocházel z Alabamy, což bylo leda na přítěž. Když se totiž na jihu řekne „pánbůh zaplať za Alabamu“, není to lichotka. Znamená to naopak, že ve srovnání s Alabamou je cokoli jiného výhrou. To byl důvod, proč chtěl mít Jeffrey Franka při sobě – on totiž k místním patří.

Frank si sundal bundu a přehodil si ji přes ruku. Byl protáhlý a hubený jako rákoska. Letitá praxe policajta se na něm podepsala tak, že z jeho obličeje se nedalo vyčíst vůbec nic.

„Ten černý chlápek, Will Harris,“ nadhodil. „Před pár lety jsme museli u něj doma dělat pořádky. Zmlátil svou ženu.“

Jeffrey se zastavil. „Opravdu?“

Frank taky zůstal stát. „Jo,“ potvrdil svoje slova. „Seřezal ji jak žito. Když jsem tam přijel, našel jsem ji s rozraženou pusou ležet na zemi. Měla na sobě takové ty plátěné vytahané šaty,“

pokrčil rameny, „ale byly na cucky.“

„Myslíš, že ji znásilnil?“

Frank znovu pokrčil rameny. „Nechtěla vznést obvinění.“

Jeffrey se dal znovu do chůze. „Ví o tom ještě někdo?“

„Matt,“ řekl Frank. „Byli jsme tehdy parťáci.“

Když Jeffrey otevíral dveře bistra, přepadl ho pocit úzkosti.

„Zavřeno,“ volal zezadu Pete.

„To jsem já, Jeffrey, Pete,“ ozval se.

Pete vyšel zezadu a ruce si utíral do zástěry. „Dobrý den, Jeffrey,“ kývl jim na pozdrav.

„Dobrý den, Franku.“

„Dnes tady snad skončíme,“ řekl Jeffrey. „Zítra můžete otevřít.“

„Budu mít zavřeno do konce týdne,“ uvazoval si Pete zástěru. „Cítil bych se blbě, kdybych otevřel tak brzy po tom neštěstí.“ Ukázal na barové židle a zeptal se: „Dáte si kafe?“

„Rádi,“ přijal jeho pozvání Jeffrey a jako první si sedl. Frank se posadil vedle něj.

Jeffrey pozoroval Petea, jak jde za barový pult a vytahuje tři tlusté keramické hrnky. Z kávy stoupala pára, když ji naléval.

„Už něco máte?“ zeptal se.

Jeffrey zvedl jeden z hrnků. „Můžete nám popsat, co se odehrálo včera po tom, co sem přišla Sibyl Adamsová?“

Pete se opřel zády o gril. „Přišla tak v jednu třicet,“ začal. „Vždy chodila, až když nával trošičku opadl. Asi jí bylo nepříjemné se slepeckou holí se prodírat mezi lidmi. Všichni věděli, že je slepá, ale nechtěla na sebe upozorňovat. To bylo na ní vidět. Z většího množství lidí měla strach.“

Jeffrey si vytáhl notes, ačkoli si nic nepotřeboval zapsat. Zdálo se, že Pete toho ví o Sibyl hodně. „Chodila sem často?“

„Každé pondělí. Ještě se nestalo, že by nepřišla.“ Přimhouřil oči a zamyslel se. „Asi tak posledních pět let tady byla každé pondělí. Občas se stavila taky večer, někdy s profesory z univerzity, jindy zas s Nan z knihovny. Pronajaly si spolu dům v Cooperově ulici.“

Jeffrey přikývl.

„To bylo však zřídka. Většinou sem chodila jenom v pondělí a sama. Přišla, objednala si oběd a kolem druhé odcházela.“ Podrbal se na bradě. Tvář se mu zasmušila. „Vždy nechala hezké dýško. Když jsem viděl, že už nesedí u stolu, nic mě nenapadlo. Myslel jsem si, že odešla, zatímco jsem se nedíval.“

„Co si dala?“ zeptal se Jeffrey.

„Přesně to, co jindy,“ řekl Pete. „Trojku.“

Jeffrey věděl, že to znamená vafle s vejci, slaninou a ovesnou kaší.

„Sibyl byla vegetariánka,“ dodal Pete. „Takže jsem jí to připravoval bez slaniny. K pití si dávala čaj. Nikdy nepila kávu.“

Jeffrey si to zapsal. „Jaký čaj?“

Pete zalovil pod pultem a vytáhl krabici s tím nejobyčejnějším pytlíkovým čajem. „Koupil jsem ho pro ni. Vyhýbala se kofeinu.“ Pousmál se. „Měl jsem radost, když se dobře cítila.

Pochvalovala si to tady.“ Nervózně si hrál s krabicí čaje.

„Co její šálek?“ zeptal se Jeffrey.

„Nevím. Všechny jsou stejné.“ Poodešel na konec pultu a vytáhl zpod něj velkou zásuvku.

Jeffrey se naklonil, aby se podíval. Byla to zásuvka myčky na nádobí, do níž byly naskládány šálky, sklenice a talíře.

„Ty jsou ze včerejška?“ zeptal se.

Pete přikývl. „Nedokážu říct, z kterého pila. Pustil jsem myčku ještě předtím, než…“ Zarazil se a podíval se na své ruce. „Otec mi vždycky říkal: ‚Postarej se o zákazníky a oni se postarají o tebe.‘“ Zvedl hlavu a v očích se mu zaleskly slzy. „Byla to prima holka. Jak jí mohl někdo provést něco tak strašného?“

„Nevím, Pete,“ řekl Jeffrey. „Rádi bychom si vzali tohle, jestli vám to nevadí.“ Ukázal na krabici s čajem.

Pete pokrčil rameny. „Jistě, nikdo jiný tady čaj nepije.“ Na okamžik se rozesmál. „Jednou jsem si ho udělal pro sebe. Chutná to jak obarvená voda.“

Frank si prohlédl obsah krabice. Každý pytlík byl zabalený ještě do igelitu. „Měl včera službu starý Will?“

Petea ta otázka zaskočila. „Jistě, už padesát let tady pravidelně přes oběd vypomáhá.

Přichází v jedenáct a končí kolem druhé.“ Zkoumavě se podíval na Jeffreyho. „Pak dělá, co se namane. Od zahradničiny po údržbu domu. Cokoli je třeba.“

„Stará se i o stoly?“ zeptal se Jeffrey, ačkoli tady byl dost často na to, aby to věděl.

„Jistě,“ odpověděl Pete. „Čistí stoly, uklízí podlahu, odnáší talíře.“ Vrhl po Jeffreym zkoumavým pohledem. „Proč?“

„Rutina,“ odpověděl Jeffrey. Pak se naklonil k Peteovi, potřásl mu rukou a řekl: „Děkujeme, Pete. Jestli budeme ještě něco potřebovat, ozveme se.“

10. kapitola

Lena měla na klíně položenou mapu a prstem sledovala cestu. „Tady zahni doleva,“

přikázala Bradovi.

Brad poslechl a odbočil s hlídkovým vozidlem na Bakerovu ulici. Brad byl fajn, ale měl sklony brát všechno příliš doslova, takže když Lena na stanici prohlásila, že si potřebuje odskočit, a pak zamířila přesně opačným směrem, než byly dámské toalety, nezmohl se ani slovo. Na stanici bylo zvykem schovat Bradovi čas od času pochůzkářskou čepici. O Vánocích ji nasadili jednomu ze sobů před radnicí. Asi před měsícem ji Lena zahlédla pro změnu na hlavě sochy Roberta E. Leea před budovou střední školy.

Nezastírala si, že Jeffrey ji dal do týmu s Bradem proto, aby ji udržel stranou od vyšetřování.

Tipla si, že lidé na jejich seznamu budou buďto dávno po smrti, nebo těsně nad hrobem.

„Další doprava,“ řekla a složila mapu. Zatímco byla Marla na toaletě, Lena se vkradla do její kanceláře a z jejího adresáře si opsala adresu Willa Harrise. Jeffrey byl právě na cestě za Petem a Lena chtěla Willa Harrise zmáčknout dřív, než se k tomu dostane on.

„Tady to je,“ řekla a pokynula Bradovi, aby zastavil. „Tady to můžeš odstavit.“

Brad zpomalil a prsty si položil na ústa. „Jaké to má být číslo?“

„Čtyři sta třicet jedna,“ odpověděla a v tom okamžiku si všimla schránky s tímto číslem.

Odepnula si bezpečnostní pás, a než stihlo auto zastavit, otevřela dveře. Než se Brad vzpamatoval a doběhl ji, už si to šinula k domu.

„Co to děláš?“ hopsal vedle ní jako pejsek. „Leno!“

Zastavila se a vsunula si ruku do kapsy u kalhot. „Poslouchej, Brade, buď tak hodný a vrať se do auta.“ Měla o dva stupně vyšší hodnost. Za normálních okolností by musel její rozkaz bez diskusí uposlechnout. Něco podobného ho asi napadlo, protože vzdorovitě zavrtěl hlavou.

„Tady bydlí Will Harris, viď?“ zeptal se.

Lena se k němu otočila zády a rázně vykročila k domu.

Byl to skromný domek, podle velikosti tak dva pokoje se sociálním zařízením. Dřevěné obložení domu svítilo čerstvým bílým nátěrem a trávník byl pečlivě přistřižený. Při pohledu na všudypřítomnou péči znejistěla. Nedovedla si představit, že člověk bydlící v takovém domě by dokázal někoho zabít.

Zaklepala na dveře se síťkou proti hmyzu. Uvnitř bylo slyšet televizi a nepatrný pohyb. Přes síťovinu na okně viděla muže, jak se s námahou zvedá ze židle. Měl na sobě bílé tílko a světlé pyžamové kalhoty. Na tváři měl překvapený výraz.

Na rozdíl od mnoha místních obyvatel, Lena do bistra příliš často nezavítala. Jako by to místo považovala za určité sestřino teritorium, do kterého nechtěla zasahovat. S Willem Harrisem se nikdy předtím nepotkala. Představovala si ho mladšího. Hrozivějšího. Will Harris byl stařec.

Když se dobelhal ke dveřím a spatřil Lenu, údivem otevřel ústa. Ani jeden z nich chvíli nepromluvil. „Vy musíte bejt její sestra,“ vypravil ze sebe nakonec Will.

Lena od něj nemohla odtrhnout pohled. Intuice jí říkala, že Will Harris její sestru nezabil.

Nebylo však vyloučeno, že ví, kdo to udělal.

„Ano, pane. Mohla bych na chvíli dál?“ zeptala se.

Panty dveří zaskřípěly a Will ustoupil, aby mohla vejít.

„Nevšímejte si, jak vypadám,“ ukázal na své pyžamo. „Nečekal jsem, že někdo přijde.“

„Neomlouvejte se,“ Lena se rozhlédla po malé místnosti. Byla to kuchyň spojená s obývacím pokojem. Obě části byly od sebe odděleny pohovkou. Po levé straně se vcházelo do čtvercové chodbičky, skrze kterou Lena viděla do koupelny. Tipla si, že tudy se jde asi i do ložnice.

Stejně jako venku, i uvnitř panoval pořádek. Obývacímu pokoji kralovala televize. Za ní byly ode zdi ke zdi police plné videokazet.

„Rád se dívám na filmy,“ řekl na vysvětlenou.

Lena se usmála. „To je vidět.“

„Nejraděj mám starý černobílý,“ řekl stařec, a pak se otočil směrem k oknu do ulice.

„A helemese,“ zamumlal, „dnes je po mně nějaká sháňka.“

Lena potlačila nutkání zaklít, když venku před domem zahlédla Jeffreyho vůz. Buď ji práskl Brad, nebo dostal Jeffrey tip od Petea Waynea.

„Brý jitro, pane,“ přivítal Will Jeffreyho a otevřel mu dveře.

Jeffrey kývl Willovi na pozdrav, a pak sjel nevlídným pohledem po Leně, až se jí začaly potit ruce.

Will vytušil, že mezi nimi panuje dusná atmosféra. „Jestli si potřebujete něco vyříkat, můžu na chvíli dozadu.“

Jeffrey se obrátil ke starci. „To nebude zapotřebí,“ řekl. „Chci vám jen položit několik otázek.“

Will ukázal posunkem na pohovku. „Nebude vadit, když si předtím naleju kapku kafe?“

„Vůbec ne, pane,“ řekl Jeffrey a kolem Leny přešel k pohovce. Znovu na ni upřel tvrdý a káravý pohled, ale Lena si přesto sedla vedle něj.

Will se přišoural ke své židli a se vzdycháním se posadil. Zapraskalo mu v kolenou a omluvně se usmál. „To víte, celej den bývám v zahradě na kolenou.“

Jeffrey si vytáhl zápisník. Lena téměř fyzicky cítila vztek, který z něj vyzařoval. „Wille, musím vám položit několik otázek.“

„Ovšem, pane.“

„Víte, co se stalo včera v bistru?“

Will položil hrnek na stolek vedle sebe. „To děvče nikomu nic neudělalo…,“ řekl. „To, co jí provedli…“ Odmlčel se a upřel pohled na Lenu. „Cejtím s váma a s vaší rodinou, děvenko, opravdu cejtím.“

Lena si odkašlala. „Děkuju.“

Jeffrey by od ní podobnou reakci nečekal. Výraz tváře se mu změnil, ale Lena nedokázala uhodnout, co si myslí. Znovu se otočil k Willovi. „Do kolika hodin jste byl včera v bistru?“

„Tak do půl druhý, nanejvejš do dvou, jestli se dobře pamatuju. Vaši sestru jsem viděl,“

řekl směrem k Leně, „těsně předtím, než jsem odešel.“

Jeffreymu se rozbušilo srdce. Chvíli počkal, než se mu znovu zklidní tep, a pak se zeptal: „Jste si tím jist?“

„Ovšem, pane,“ přisvědčil Will. „Musel jsem zajet do kostela vyzvednout tetičku. Chodí do sboru a ten končí ve čtrnáct patnáct. Nesmím se opožďovat. Nesnáší, když na mě musí čekat.“

„Ve kterém kostele zpívá?“ zeptala se Lena.

„V Madisonu,“ odpověděl. „Už jste tam někdy byla?“

Zavrtěla hlavou a v duchu si provedla jednoduché počty. I kdyby připustila, že Will Harris je podezřelý, nebylo v lidských silách, aby zabil Sibyl a pak včas vyzvedl tetu. Stačil jediný telefonát, aby se potvrdilo, má-li Will přesvědčivé alibi.

„Wille,“ začal Jeffrey. „Nerad se na to ptám, ale Frank se mi zmínil, že jste se kdysi dostal do křížku s policií.“

Will se zachmuřil. Až doteď se díval na Lenu, ale nyní sklopil oči a upřeně hleděl na koberec.

„Ano, pane, to je svatá pravda.“ Když promluvil, zadíval se Jeffreymu přes rameno. „Chudinka moje žena. Víte, já na ni byl někdy pěknej ras. Jednou jsme se poprali, tak před osmnácti devatenácti lety. Tehdy jste tady ještě nesloužil.“ Pokrčil rameny. „No a pak mě opustila.

Všechno to bylo kvůlivá tomu, že jsem se moc často koukal na dno sklenky. Ale teď se pití ani nedotknu a žiju, jak se na křesťana patří. Se synem se moc často nevidím, ale s dcerou se vídám. Bydlí teď v Savannah.“ Na tváři se mu znovu objevil úsměv. „Mám dvě vnoučata.“

Jeffrey zaťukal tužkou na notes. Lena přes jeho rameno viděla, že si nic nezapsal.

„Obsluhoval jste někdy Sibyl u stolu?“

Pokud Willa ta otázka zaskočila, nedal své překvapení na sobě znát. „Určitě někdy ano.

Často Peteovi s obsluhou pomůžu. Jeho táta měl servírku, ale Pete,“ zahihňal se, „starej Pete, ten jen tak chlup nepustí.“ Vzápětí mávnutím ruky naznačil, že nechce myslet na nepříjemné věci. „Ony mi ruce neupadnou, když někomu přinesu kečup nebo kafe.“

„Nosil jste Sibyl čaj?“ zeptal se Jeffrey.

„Někdy jo. Je to důležitý?“

Jeffrey zaklapl notes. „Ani ne,“ řekl. „Viděl jste včera v bistru někoho podezřelého?“

„Pane na nebi,“ zvolal Will. „Kdyby jo, už dávno bych vám to vyzvonil. Ale byl tam jenom Pete, já a starý štamgasti.“

„Děkuju, že jste si na nás našel čas.“ Jeffrey se postavil a Lena taky. Will potřásl oběma rukou – nejdřív Jeffreymu, pak Leně.

Když jí svíral ruku, chvíli ji podržel a řekl: „Ať vás pánbů opatruje, děvenko. Buďte na sebe opatrná.“

„Zatraceně, Leno,“ zaklel Jeffrey a mrskl notes na palubní desku. Několik stránek vyletělo do vzduchu a Lena zvedla ruce, aby jí nevletěly do obličeje. „Co tě to, prosím tě, napadlo?“

Lena sebrala notes, který spadl na podlahu auta. „Nepřemýšlela jsem,“ odpověděla.

„Nedělej si ze mě legraci,“ odsekl a vytrhl jí notes z ruky. S napjatou tváří vycouval od domu Willa Harrise. Zatímco byli uvnitř, Frank a Brad se vrátili na stanici, takže Lena byla nucena svézt se s Jeffreym. Rozzuřeně zařadil a vyrazili.

„Proč ti nemůžu důvěřovat?“ zeptal se. „Proč se nemůžu spolehnout na to, že uděláš, co ti řeknu?“ Nečekal na odpověď. „Leno, pověřil jsem vás s Bradem nějakým úkolem. Přibral jsem tě k tomuhle vyšetřování proto, žes mě o to požádala, nikoli proto, že by tě k tomu opravňovala hodnost. A jak se mi odvděčíš? Za mými zády a před očima Brada a Franka si děláš, co se ti zlíbí. Zatraceně, rozmysli si, jestli se budeš chovat jako polda, nebo jako nějaký malý fracek.“

Prudce sešlápl brzdu a Lena ucítila, jak se jí bezpečnostní pás zaryl do těla. Zastavili uprostřed silnice, ale Jeffreymu to bylo jedno.

„Podívej se na mě,“ otočil se k ní. Lena ho poslechla a snažila se nedat na sobě znát strach.

Několikrát se jí už Jeffreyho podařilo rozzuřit, ale ještě nikdy tak hodně. Kdyby tip na Willa Harrise neselhal, měla by se čím hájit. Takto vypadala jako idiot.

„Musíš se mnou jednat na rovinu. Je to jasné?“

Lena prudce přikývla.

„Nestrpím, abys něco podnikala za mými zády. Co kdyby ti něco udělal?“ Počkal, aby si uvědomila, co všechno se mohlo stát. „Co kdyby byl Will Harris vrahem tvé sestry? Co kdyby ti otevřel jenom proto, aby tě taky dostal?“ Jeffrey udeřil pěstí do volantu a nahlas zaklel. „Musíš dělat, co ti řeknu, Leno. Je to jasné? Od teďka se budeš řídit jenom mými pokyny.“ Prstem jí ukázal na tvář. „Když ti řeknu, abys vyslechla všechny mravence na dvoře, večer mi přineseš podepsané výpovědi. Rozumíme si?“

Lena neochotně znovu přikývla: „Jo.“

Jeffreyho její odpověď neuspokojila. „Je to jasný, inspektorko?“

„Ano, pane,“ odpověděla Lena.

Jeffrey znovu zařadil rychlost. Přidal plyn, kola se přetočila a na asfaltu za nimi zůstala tmavá černá stopa. Oběma rukama sevřel volant, až mu zbělely klouby prstů. Lena tiše vyčkávala, než jeho hněv ochabne. Měl právo cítit se dotčen a ona nevěděla, co má říct. Omluva se jí zdála stejně pitomá jako léčit bolest zubu medem.

Jeffrey stáhl okénko a uvolnil si kravatu. Pak řekl: „Myslím, že Will to neudělal.“

Lena se bála otevřít ústa, a tak jen souhlasně přikývla.

„I přes ten někdejší incident s manželkou,“ prohodil Jeffrey a postupně se mu do hlasu znovu vkrádal vztek. „Frank se mi zapomněl zmínit, že to bylo před dvaceti lety.“

Lena byla zticha.

„A i kdyby,“ mávl rukou. „Teď už je mu přinejmenším šedesát, možná i sedmdesát. Sotva se zvedne ze židle, natož aby přemohl zdravou třiatřicetiletou ženu.“

Po chvilce pokračoval: „Takže tím nám z bistra zbývá Pete.“ Neříkal to proto, aby se s ní podělil o svůj názor. Jenom nahlas přemýšlel. „Cestou sem jsem zavolal Tesse. Říkala, že do bistra přišla těsně před druhou. Will už tam prý tehdy nebyl a Pete obsluhoval sám. Než si objednala, stál za pultem a pak jí dělal hamburger.“ Jeffrey zavrtěl hlavou. „Jestli se vytratil, tak kdy? Neměl na to čas. Potřeboval by alespoň patnáct minut, ne? Plus pár minut na to, aby všechno naplánoval. Jak by si mohl být jistý, že to vyjde?“ Otázky, které pokládal, byly jenom rétorické. „Všichni dobře známe Petea. Nikdy nic neudělal a tohle není věc, na kterou by si troufl úplný začátečník.“

Ztichl a pohroužil se do svých myšlenek. Lena ho nechala. Zahleděla se ven oknem a přemýšlela o tom, co právě řekl o Peteu Wayneovi a Willu Harrisovi. Ještě před dvěma hodinami se zdálo, že mají obstojné podezření. Najednou neměli v rukou nic. Jeffrey byl na ni právem naštvaný. Měla se radši držet seznamu, který jim s Bradem dal. Možná by narazila na toho prevíta, co to udělal.

Lena se zahleděla na domy, které míjeli. Když dojeli na roh bloku, na popisné tabuli si přečetla, že jsou na Cooperově.

„Myslíš, že Nan bude doma?“ zeptal se.

Lena pokrčila rameny.

Jeffrey se na ni usmál ve snaze usmířit se. „Tak už začni mluvit.“

Pootevřela ústa, ale nedokázala úsměv opětovat. „Tak jo.“ Pak řekla: „Je mi to líto…“

Jeffrey zvedl ruku a umlčel ji. „Jsi dobrá policistka, Leno. Jsi zatraceně dobrá policistka.“

Zastavil u obrubníku před Naniným a Sibyliným domem. „Jenom už musíš začít poslouchat, co se ti říká.“

„Vím.“

„Ne, nevíš,“ namítl, ale už se nevztekal. „Celý život se ti převrátil naruby a ty si to nechceš připustit.“

Chtěla něco říct, ale rozmyslela si to.

Jeffrey řekl: „Rozumím tomu, že chceš dělat na tomhle případu. Vím, že máš potřebu se něčím zaměstnat. Musíš mi ale důvěřovat, Leno. A jestli ještě jednou porušíš mé příkazy, tak se připrav na to, že budeš dělat poskoka Bradovi Stephensovi. Mluvím jasně?“

Znovu přikývla.

„Tak jo,“ řekl a otevřel dveře auta. „Pojďme na to.“

Lena si bezpečnostní pás odepínala pomalu a rozvážně. Pak vystoupila z auta a na cestě k domu si upravila pouzdro na zbraň. Než dorazila ke dveřím, Nan už stihla Jeffreyho vpustit dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila ji Lena.

„Ahoj,“ odpověděla Nan. V ruce svírala stejný ožmoulaný kapesník jako den předtím. Oči měla oteklé a nos červený.

„Ahoj,“ řekl Hank.

„Co ty tady děláš?“ zarazila se Lena.

Hank pokrčil rameny a promnul si ruce. Měl na sobě tričko bez rukávů, které odhalovalo někdejší stopy po jehlách. Pohled na Hanka uvedl Lenu do rozpaků. S Hankem se vídala jenom v Reece, kde všichni o jeho minulosti věděli. Ty jizvy viděla tolikrát, že už je nevnímala.

Teď se však na ně dívala Jeffreyho očima a chtělo se jí utéct.

Hank čekal, než Lena promluví. Nakonec Lena ze sebe zdráhavě vypravila: „Tohle je Hank Norton, můj strýc,“ představila ho. „A tohle je vrchní inspektor Jeffrey Tolliver.“

Hank podal Jeffreymu ruku a Lenu překvapily vypouklé jizvy na jeho zápěstích. Na místech, kde si vpichoval jehlu a hledal žílu, měřily některé jizvy i centimetr.

„Rád vás poznávám,“ řekl Hank.

Jeffrey přijal nabízenou ruku a pevně ji stiskl. „Je mi líto, že se potkáváme za těchto okolností.“

„Ano,“ přijal Hank projevenou soustrast.

Nikdo nic neříkal a mlčení nakonec přerušil Jeffrey: „Asi víte, proč jsme tady.“

„Kvůli Sibyl,“ Nanin hlas zněl po probrečené noci o několik oktáv níž.

„Ano,“ přisvědčil Jeffrey a ukázal na sofa. Počkal, než si Nan sedne, a pak se posadil vedle ní. Lena nečekala, že ji vezme za ruku a řekne: „Soucítím s vámi, Nan.“

Nan se do očí nahrnuly slzy. „Děkuju,“ pokusila se o úsměv.

„Děláme všechno pro to, abychom dopadli toho, co to provedl,“ pokračoval. „Kdybyste cokoli potřebovala, můžete se na nás kdykoli obrátit.“

Znovu šeptem poděkovala, sklopila oči a hrála si s provázkem na teplákách.

„Nevíte, jestli někdo vůči vám nebo Sibyl nechoval nepřátelské pocity?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla. „Včera jsem to řekla Leně. Všechno bylo stejné jako kdykoli jindy.“

„Vy a Sibyl jste se rozhodly žít tak trochu v ústraní,“ řekl Jeffrey. Lena pochopila, na co naráží.

Choval se mnohem ohleduplněji než včera ona.

„Ano,“ přisvědčila Nan. „Oblíbily jsme si to tady. Obě jsme cítily, že sem patříme.“

„Myslíte, že si vás někdo mohl dát dohromady?“ zeptal se.

Nan zavrtěla hlavou a s rozechvělými rty sklonila hlavu. Už mu neměla co říct.

„Tak fajn,“ řekl a vstal. Položil jí ruku na rameno, aby nevstávala. „Ven trefím, nemusíte se obtěžovat.“ Pak sáhl do kapsy a vylovil navštívenku. Lena pozorovala, jak něco píše na zadní stranu. „Tady je moje číslo domů,“ řekl. „Jestli vás cokoli napadne, brnkněte mi.“

„Děkuju,“ přijala Nan nabízenou navštívenku.

Pak se Jeffrey otočil na Hanka. „Nebude vás obtěžovat, kdybyste zavezl Lenu domů?“ zeptal se.

Lena byla vyjevená.

I Hank se zdál být zaskočený. „Svezu ji,“ zamumlal. „Samozřejmě.“

„Děkuju,“ řekl Hankovi, pohladil Nan po rameně a pak se otočil k Leně. „Spolu s Nan můžeš dát dohromady seznam kolegů, s kterými byla Sibyl v kontaktu.“ Spiklenecky se na ni usmál.

„Čekám tě na stanici zítra v sedm ráno. Zajedeme na univerzitu, ještě než začne vyučování.“

Lena se na něj nechápavě podívala. „Jsem znovu v týmu s Bradem?“

Potřásl hlavou. „Jsi v týmu se mnou.“

STŘEDA

11. kapitola

Kancelář Bena Walkera, který byl vrchním inspektorem, než na jeho místo nastoupil Jeffrey, bývala v zadní části stanice a sousedila se zasedací místností. Uprostřed ní se tyčil stůl velikosti nápojového chladicího boxu, kolem něhož bylo seřazeno několik nepohodlných židlí.

Za Benových dob bylo zvykem, že se zde ráno inspektoři sešli a vyslechli si denní úkoly. Pak si šel každý po svém a dveře kanceláře vrchního inspektora se zavřely. Co potom Ben dělal až do páté odpoledne, kdy bylo možné vidět ho, jak si to štráduje k bistru na večeři, bylo pro všechny záhadou.

Jakmile Jeffrey převzal po Benovi funkci, přestěhoval kancelář vrchního inspektora ze zadní části dopředu. Pak vzal ruční pilku a do příčky své nové kanceláře vyřízl otvor, který nechal zasklít, aby viděl na zaměstnance a – to především – oni na něj. Sklo bylo opatřené žaluzií, ale tu nikdy nezatahoval. Taky dveře měl většinou otevřené.

Dva dny po tom, co byla nalezena Sibyl Adamsová, seděl Jeffrey v kanceláři a pročítal zprávu, kterou právě obdržel od Marly. Nick Shelton ze Státního úřadu vyšetřování si pospíšil a poslal výsledky analýzy pytlíkového čaje z Peteova bistra. Výsledek: pouhý čaj.

Jeffrey se podrbal na bradě a porozhlédl se po kanceláři. Byla to malá místnost. Aby v ní udržel pořádek, na jednu zeď přimontoval několik poliček. Vedle policejních příruček a statistických zpráv na ní byly vystavené trofeje ze střelecké soutěže v Birminghamu a podepsaná fotografie fotbalového týmu z dob, kdy hrál za Auburn. Ne že by si snad kdovíjak užil hry. Většinu času proseděl na střídačce a pozoroval, jak si šikovnější hráči budují kariéru.

Na vzdáleném konci police se skvěla matčina fotografie. Na té fotce měla na sobě růžovou blůzu a v ruce držela kytku. Byl to snímek z Jeffreyho maturity. Podařilo se mu na ní zachytit matčin zvláštní úsměv. Oči jí zářily – pravděpodobně tím, jak krásně si představovala synovu budoucnost. To, že ani ne rok po maturitě s fotbalem praštil a dal se k policii, svému jedinému dítěti dodnes neodpustila.

Marla zaklepala na dveře. V jedné ruce držela hrnek s kávou a v druhé koblihu. Hned první den, co Jeffrey nastoupil na oddělení, mu řekla, ať nepočítá s tím, že mu bude nosit kávu, protože ji nenosila ani Benovi. Jeffreyho to tehdy rozesmálo. Nikdy ho nenapadlo, že by mu měl někdo nosit kávu. Od toho dne mu ji nikdy nezapomněla přinést.

„Na tu koblihu si nedělejte zálusk, ta je moje,“ řekla a podala mu papírový kelímek. „Na trojce máte Nicka Sheltona.“

„Děkuju,“ řekl a čekal, až odejde. Pak zvedl sluchátko a pohodlně se opřel. „Nicku?“

Ve sluchátku se ozval Nickův hlas se silným jižanským přízvukem. „Jak se vede?“

„Nic moc, abych pravdu řekl,“ odpověděl Jeffrey.

„To ti věřím,“ prohodil Nick. „Dostal jsi mou zprávu?“

„Ohledně toho čaje?“ Jeffrey zvedl papír a očima ještě jednou přelétl analýzu. Tak prostý nápoj a jeho zpracování vyžaduje tolik chemikálií. „Obyčejný levný čaj.“

„Trefa,“ řekl Nick. „Poslyš, ráno jsem volal Sáře, ale nemohl jsem ji zastihnout.“

„Vážně?“

Nick se potutelně zachechtal. „Ty mi asi máš pořád za zlé, že jsem ji tehdy vzal na rande, viď, brácho?“

Jeffrey se usmál. „Ne.“

„Jeden z mých kluků přes drogy je celý říčný z toho, že se u vás vyskytl rulík. Podobných případů je jako šafránu, a tak se nadšeně nabídl, že by vás zasvětil do toho, co ten rulík dokáže.“

„To by nám bodlo,“ řekl Jeffrey. Přes okénko zahlédl Lenu a pokynul jí, aby vešla.

„Jakpak jsi na tom tento týden, Sára s tebou mluví?“ zeptal se Nick, aniž by čekal odpověď.

„Někdo z mých lidí za Sárou zaběhne, aby nám něco řekla o oběti.“

Jeffrey polkl štiplavou poznámku, která se mu tlačila na jazyk, a přinutil se k vlídnosti: „Co třeba v deset?“

Když vešla Lena, Jeffrey si právě zapisoval do kalendáře termín schůzky. Jakmile zvedl oči, bez úvodu ze sebe vychrlila: „Už dlouho nic nebere.“

„Kdo? Co?“

„Aspoň věřím, že je čistý.“

Jeffrey nechápavě potřásl hlavou. „O čem to sakra mluvíš?“

„O strejdovi Hankovi,“ řekla tlumeně a natáhla k němu zápěstí.

„Aha,“ pochopil Jeffrey. Na první pohled si nebyl jistý, je-li Hank bývalý narkoman, nebo má na rukou jenom stopy po popáleninách. Jizvy byly příliš husté a nedalo se to podle nich poznat.

„Jo, všiml jsem si, že jsou staré.“

„Jen pro tvou informaci, bral speed,“ řekla.

Její hlas zněl nepřátelsky. Jeffrey si domyslel, že se užírala od chvíle, co ji nechal u Nan.

V krátké době odhalil dvě věci, za které se styděla – sestřinu homosexualitu a strýcovu bývalou drogovou závislost. Jeffreymu bleskla hlavou pochybnost, dává-li Leně něco kromě práce pocit štěstí a uspokojení.

„Tak co?“ zeptala se.

„Nic,“ řekl Jeffrey a vstal. Z věšáku za dveřmi sundal bundu a spolu s Lenou vyšel z místnosti. „Máš ten seznam?“

Tvářila se, jako by se jí dotklo, že jí pro bývalou strýcovu závislost nechce čistit žaludek.

Podala mu list papíru. „S Nan jsme včera daly dohromady pár jmen. Jde vesměs o lidi, kteří s ní mohli mluvit předtím, než…“ Nedokončila a odmlčela se.

Jeffrey proletěl seznam očima. Bylo na něm šest jmen. U jednoho byla poznačená hvězdička. Lena očekávala, že se jí na to zeptá.

„Richard Carter byl její asistent. V devět měla ve škole přednášku. Kromě Petea byl asi poslední, kdo ji viděl živou.“

„To jméno mi něco říká,“ poznamenal Jeffrey a vklouzl do bundy. „Z těch lidí je to jediný student?“

„Ano,“ potvrdila Lena. „Navíc je nějaký divný.“

„Jak to myslíš?“

„Ani nevím,“ rozhodila rukama. „Nikdy mi nebyl sympatický.“

Jeffrey si pomyslel, že Leně není sympatický kdekdo, ale nic neřekl. Antipatie nebyla dostatečným důvodem zajímat se o někoho v souvislosti s vraždou.

„Nejdřív si posvítíme na toho Cartera a pak zajdeme za děkanem,“ řekl. Při východu jí podržel dveře. „Starosta by s námi pěkně zametl, kdybychom při jednání s profesory byli moc hr. Se studenty je to o něčem jiném.“

Areál Grantovy technické univerzity sestával ze studentského střediska, čtyř přednáškových a jedné administrativní budovy a jednoho zemědělského pavilonu, vybudovaného za přispění jistého štědrého pěstitele a prodejce semen. Kolem univerzity se rozprostíraly působivé trávníky a v zadní části univerzitního areálu bylo jezero. Studentské koleje se nacházely nedaleko, a tak nejčastějším studentským dopravním prostředkem bylo kolo.

Jeffrey následoval Lenu do třetího patra jedné z přednáškových budov. Lena se už s Richardem Carterem znala, což se dalo spolehlivě poznat z kyselého výrazu, který se objevil na jeho tváři, když ji uviděl ve dveřích. Richard Carter vypadal, podobně jako všichni ostatní na univerzitě, jako by měl zaražené větry. Řečeno na rovinu, na Grantově technické univerzitě se to hemžilo blbečky. Všichni studenti sice měli povinnou angličtinu, ale výuka měla nevalnou úroveň. Škola byla zaměřená spíše na to, aby produkovala technické patenty než společensky vyzrálé jedince. Přesně to taky Jeffreymu na místní univerzitě vadilo. Většina profesorů a bez výjimky všichni studenti byli namyšlení a na všechno kolem sebe se dívali přehlíživě.

„Sibyl měla pro vědu výjimečné nadání,“ řekl Richard a sklonil se nad mikroskop. Něco si zamumlal pro sebe, pak zvedl hlavu a podíval se na Lenu. „Měla obdivuhodnou paměť.“

„Nic jiného jí nezbývalo,“ poznamenala Lena a vytáhla si notes. Jeffreyho se nejdřív zmocnila pochybnost, zda bylo moudré přibrat k sobě Lenu. Avšak ze všeho nejdůležitější teď bylo, aby ji měl pod dohledem. Po včerejšku si nemohl být jistý, že udělá, co jí poručí. Bylo lepší držet si ji při sobě než jí poskytnout příležitost, aby si dělala, co chce.

„Co se týče práce,“ začal Richard, „těžko bych popsal, jak byla pečlivá a důkladná. V odvětví jako toto je podobně svědomitý přístup k pohledání. Byla mým vzorem.“

„Jasně,“ řekla Lena.

Richard se zatvářil kysele a s odsouzením se na ni podíval. „Kdy bude pohřeb?“ zeptal se.

Lena byla zaskočena. „Bude kremace,“ odpověděla. „Přála si být zpopelněna.“

Richard si se stejným pohledem promnul ruce. V obličeji měl blahosklonný výraz. Jeffreymu se na okamžik zazdálo, jako by ten výraz prohlédl, avšak Richard se odvrátil a on si pomyslel, že dělá z komára velblouda.

„Dnes bude – jak se to jmenuje? – tryzna,“ řekla Lena, pak něco naškrábala do notesu a vytrhla list. „V pět v Brockově pohřebním ústavu na King Street.“

Richard se odměřeně podíval na papír, který mu podala, přeložil ho na polovinu, pak ještě jednou a nakonec si ho zastrčil do kapsy svého bílého pláště. Popotáhl a rukou si utřel nos.

Jeffrey si nebyl jist, má-li rýmu, nebo zadržuje pláč.

„Přejděme k věci. Potloukal se tady kolem Sibyl nebo kolem laboratoře někdo cizí?“ zeptala se Lena.

Richard zavrtěl hlavou. „Jenom obvyklí podivíni,“ zahihňal se, ale najednou zmlkl. „To je asi poněkud nevhodné, viďte?“

„Ne,“ prohodila Lena. „Není.“

Jeffrey si odkašlal, aby na sebe upozornil. „Kdy jste ji naposled viděl, Richarde?“

„Po dopolední přednášce,“ odpověděl. „Necítila se dobře. Tu rýmu jsem asi chytl od ní.“

Vytáhl kapesník, jako by chtěl důkazem doložit, o čem mluví. „Byla to výjimečná žena. Opravdu vám nedokážu popsat, jakou ctí pro mě bylo, že mě vzala pod svá křídla.“

„Co jste dělal, když odešla?“ zeptal se Jeffrey.

Rozhodil rukama. „Asi jsem šel do knihovny.“

„Asi?“ zeptal se Jeffrey. Ten netečný tón se mu nezamlouval.

Richard cítil, že Jeffreyho svou odpovědí podráždil. „Byl jsem v knihovně,“ opravil se. „Sibyl mě požádala, abych pro ni něco dohledal.“

Lena se ujala slova a položila mu otázku: „Nikdo v jejím okolí se nechoval neobvykle? Třeba že by za ní častěji chodil?“

Richard se stisknutými rty rozhodně zavrtěl hlavou. „Nevšiml jsem si. Je víc než půlka semestru. Sibyl učila jenom studenty z vyšších ročníků a ti se tady už dobře vyznají.“

„Mezi studenty žádná nová tvář?“ zeptal se Jeffrey.

Richard znovu zavrtěl hlavou. Jeffreymu připomínal figurku pejska s kývající hlavou, jakou si někteří lidé dávají na palubní desku.

„Jsme malé, uzavřené společenství. Kdyby se někdo choval divně, každý by si toho všiml.“

Jeffrey se právě chystal položit mu další otázku, když vtom do místnosti vešel děkan Kevin Blake. Vypadal znepokojeně.

„Vrchní inspektore,“ řekl děkan. „Předpokládám, že jste tady kvůli té nezvěstné studentce.“

Třiadvacetiletá Julia Matthewsová byla studentkou fyziky. Podle spolubydlící z koleje byla nezvěstná dva dny.

Jeffrey se procházel po jejím pokoji. Zdi byly polepené plakáty s hesly o úspěchu a vítězství.

Na nočním stolku stála fotografie nezvěstné dívky po boku staršího páru, na první pohled rodičů. Julia Matthewsová byla podobná mnoha jiným mladým dívkám. Na fotce měla tmavé vlasy, učesané do culíků po stranách hlavy. Jeden z předních zubů jí rostl trochu křivě, ale jinak vypadala pohledně. Vlastně se tak trochu podobala Sibyl Adamsové.

„Nejsou teď doma,“ poznamenala Jenny Priceová, Juliina spolubydlící. Stála ve dveřích a znepokojeně pozorovala, jak si Jeffrey a Lena prohlížejí pokoj.

„Slaví dvacáté výročí svatby,“ pokračovala. „Jeli na vyhlídkovou plavbu na Bahamy.“

„Byla pohledná,“ řekla Lena ve snaze uklidnit nervózní dívku. Jeffreymu vrtalo hlavou, všimla-li si Lena podobnosti mezi Julií Matthewsovou a svou sestrou. Obě měly snědou pleť a tmavé vlasy. Obě vypadaly přibližně stejně staře, ačkoli Sibyl byla ve skutečnosti o deset let starší. Když si Jeffrey najednou uvědomil, že se obě podobají Leně, s nepříjemným pocitem fotku odložil.

Lena se obrátila na Jenny a zeptala se: „Kdy jste si poprvé všimla, že se nevrátila?“

„Ve středu, když jsem přišla ze školy,“ odpověděla Jenny. Tváře se jí nepatrně zbarvily do červena. „Ale nebylo to poprvé, co se nevrátila na noc. Rozumíte, jak to myslím.“

„Ovšem,“ ujistila ji Lena.

„Řekla jsem si, že bude nejspíš s Ryanem. To je její bývalý přítel.“ Udělala krátkou pomlku.

„Asi před měsícem se rozešli. Před pár dny jsem je viděla spolu v knihovně. Mohlo být tak devět večer. To bylo naposled, co jsem ji viděla.“

Lena navázala na zmínku o příteli. „Musí to být náročné, udržovat vztah, chodit do školy a učit se.“

Jenny se na ni chabě usmála. „To jo. Ryan byl ze zemědělky. Nemusí tolik dřít jako Julia.“

Převrátila oči v sloup. „Když mu nechcípnou sazenice, dostane za jedna. My takové štěstí nemáme, u nás se člověk musí biflovat v jednom kuse.“

„Dobře si to pamatuju,“ řekla Lena, přestože nikdy na vysokou nechodila. Způsob, jak snadno zalhala, udělal na Jeffreyho dojem, ale na druhé straně ho taky polekal. V tom, jak z někoho něco dostat, byla jedničkou.

Jenny se uvolněně zasmála a pohodila ramenem. Lena si ji svou lží získala. „Tak vy víte, jaké to je? Člověk tak tak, že má čas na školu, natož aby s někým chodil.“

„Rozešli se proto, že na něj neměla čas?“ zeptala se Lena.

Jenny přikývla. „Byl to Juliin první kluk. Hodně si to brala.“ Vrhla nervózní pohled na Jeffreyho. „Byla do něj těžce zabouchnutá, a když se rozešli, hrozně ji to vzalo. Byla úplně apatická a jenom vylehávala v posteli.“

Lena důvěrně ztlumila hlas, jako by chtěla naznačit, že to, co si říkají, není určeno Jeffreyho uším. „Když jste je viděla v knihovně, to asi nebyli zabraní do studia.“

Jenny se koutkem oka podívala na Jeffreyho. „To teda nebyli,“ zasmála se nervózně.

Lena přistoupila blíž a postavila se tak, aby Jeffreyho zastínila. Jeffrey okamžitě pochopil, otočil se zády a předstíral, že si se zájmem prohlíží obsah šuplíků Juliina stolu.

„Vám se ten Ryan zamlouvá?“ promluvila Lena kamarádským tónem.

„Jako jestli se mi líbí?“

„Vždyť víte, jak to myslím,“ odpověděla Lena. „Ne jestli se vám líbí jako mužský. Spíš jestli je to fajn kluk.“

Dívka se na chvíli odmlčela. Jeffrey si vzal učebnici a začal v ní listovat.

Nakonec Jenny promluvila: „No, řekla bych, že byl trochu sobecký. A taky se mu nelíbilo, když na něj neměla čas. To víte.“

„Krapet panovačný?“

„Nejspíš jo,“ odpověděla dívka. „Ona je taková důvěřivka a Ryan toho zneužíval. Snažil se jí namluvit, že je ve všem mistr světa.“

„A je?“

„No to určitě!“ zasmála se Jenny. „Neříkám, že je špatný…“

„Ovšemže ne.“

„Jenom…“ Udělala krátkou pomlku. „Jenom nemá rád, když se baví s jinými lidmi. Asi má strach, že potká někoho lepšího než on. To si myslím já. Julia byla celý život uzavřená do sebe.

Neví, jak si najít kluka.“ Znovu se odmlčela. „Není špatný. Jenom je to takový chudák. Musel vždy vědět, kam jde, s kým a kdy se vrátí. Nesnesl, aby měla nějaký čas pro sebe.“

Lena mluvila pořád tlumeně. „Ale nikdy ji neuhodil, nebo tak něco?“

„Ne, to ne.“ Dívka se znovu na okamžik odmlčela. „Jenom na ni často křičel. Někdy, když jsem se vrátila ze školy, jsem je poslouchala přes dveře.“

„Rozumím,“ řekla Lena. „Abyste měla jistotu, že se neděje nic vážného.“

„Přesně tak,“ přisvědčila Jenny a nervózně se zachechtala. „Jednou byl na ni opravdu hrubý.

Vykřikoval hrozné nehoráznosti.“

„Co třeba?“

„Jako že je zkažená,“ řekla Jenny. „A že jednou za to přijde do pekla, jak je zkažená.“

Lena si dala na čas, než se zeptala: „Ten její kluk má nějaké náboženské přesvědčení?“

Jenny posměšně zachroptěla. „Jen když se mu to hodí. Ví, že Julia je věřící. Pravidelně chodí do kostela a tak. Anebo alespoň chodila, když bydlela doma. Tady už do kostela tak často nezajde, ale často mluví o tom, že zpívá ve sboru, že je dobrou křesťankou a podobné věci.“

„Ale Ryan není věřící?“

„Ten se ohání vírou jenom tehdy, pokud z toho může něco mít. Tvrdí například, že je věřící, a přitom má všude po těle piercing, nosí jenom černou a…“

Lena ztlumila hlas. „Co?“ zeptala se a pak ještě tišším hlasem dodala: „Zůstane to mezi námi.“

Jenny jí něco pošeptala do ucha, ale Jeffrey nebyl schopný uhodnout, co to mohlo být.

„Ach tak,“ řekla Lena, jako kdyby to předem věděla. „Kluci jsou tak pitomí.“

Jenny se zasmála. „Ona mu věřila.“

Lena se k jejímu smíchu přidala a pak řekla. „Co podle vás Julia provedla tak špatného?

Chci říct tak špatného, že se Ryan naštval?“

„Nic,“ odpověděla Jenny vehementně. „Když jsem se jí na tu hádku později ptala, nechtěla mi nic říct. Jenom ležela v posteli a ani se nehnula.“

„To bylo v době, kdy se rozešli?“

„Jo,“ potvrdila Jenny. „Někdy minulý měsíc, jak jsem vám řekla.“ Když znovu promluvila, v hlase jí zazněla obava. „Může mít podle vás s jejím zmizením něco společného?“

„Snad ne,“ řekla Lena. „Nedělejte si starosti.“

„Jak se Ryan jmenuje druhým jménem?“ otočil se k nim Jeffrey.

„Gordon,“ odpověděla dívka. „Myslíte, že se Julii něco stalo?“

Jeffrey se nad její otázkou zamyslel. Mohl ji přesvědčovat, aby se netrápila, ale tím by v ní možná vyvolal klamný pocit bezpečí. Chvíli váhal, co říct, a pak se rozhodl jí odpovědět tak, aby ji ani nevylekal, ani zbytečně neuchlácholil. „Nejsem si jist, Jenny. Uděláme všechno pro to, abychom ji našli.“

Po letmé návštěvě studijního oddělení se dozvěděli, že Ryan Gordon by měl právě vykonávat dozor ve studovně. Katedra zemědělství se nacházela na vzdáleném konci kampusu, a jak se vydali tím směrem, Jeffreyho nervozita stoupala. Cítil, že i Lena je napjatá.

Uběhly dva dny a zatím se jim nepodařilo objevit žádnou solidní stopu. Nebylo vyloučeno, že za chvíli se potkají s vrahem Sibyl Adamsové.

Jeffrey nečekal, že si s Ryanem Gordonem padnou do oka, ale přesto nebyl připraven na tak zápornou reakci, kterou v něm ten kluk vyvolal, jakmile ho spatřil. V obočí, v uchu, dokonce v nose těsně pod nosní přepážkou měl náušnice. Náušnice v nose měla zašlou tmavou barvu a vypadala tak, že by slušela spíš dobytku než člověku. Když Jenny popisovala Ryana, bylo cítit, že k němu nechová žádné zvláštní sympatie, ale teď se zdálo, že k němu byla víc než shovívavá. Působil zanedbaným dojmem, jeho tvář byla hustě posetá vyrážkami a strupy po akné. Vlasy měl mastné, jako by si je nemyl celé týdny. Na sobě měl pokrčené černé džíny a triko. Kolem něj se držel zvláštní zápach.

Podle toho, co o ní věděli, byla Julia Matthewsová pohledná mladá dívka. Jak si ji k sobě dokázal připoutat někdo jako Ryan, bylo pro Jeffreyho záhadou. To, že dokázal zblbnout holku, která určitě neměla nouzi o solidnější nápadníky, o něm něco vypovídalo.

Jeffrey si povšiml, že chápavost a vnímavost, kterou Lena projevila před chvílí při rozhovoru s Jenny, zmizela, než dorazili do studovny. Když vešli dovnitř, neohlížela se na zvědavé pohledy studentů a rozhodně zamířila za mladíkem, usazeným za stolem vepředu.

„Ray Gordon?“ zeptala se a naklonila se nad stůl. Poodhrnula se jí přitom bunda a Jeffrey si všiml, jak studenti zírají na její zbraň. Když pak zaslechl, co přes stisknuté rty nevrle zasyčel mladík, kterého oslovila, měl chuť ho praštit. „Co je ti po tom, krávo?“ řekl Gordon.

Jeffrey ho popadl za triko a vytáhl na chodbu. Už jak to dělal, uvědomoval si, že než se vrátí do kanceláře, bude mít na oddělení děkanovu stížnost na hrubost příslušníků policie.

Na chodbě ho přitiskl ke zdi. Pak si vytáhl kapesník a utřel si mastné ruce. „Nemáte snad na kolejích sprchy?“ zeptal se.

Gordon, přesně jak Jeffrey očekával, promluvil najednou kňouravým hlasem: „Tohle je policejní násilí.“

K Jeffreyho překvapení Lena vlepila Gordonovi otevřenou dlaní jedno za ucho.

Gordon si se svěšenými koutky potřel tvář a pohledem si Lenu přeměřil. Jeffreymu to připadalo skoro komické. Ryan Gordon byl hubený jako lunt, a i když měřil a vážil přibližně tolik co Lena, nemohl se s ní srovnat. Jeffrey nepochyboval, že kdyby ji k tomu Ryan Gordon vyprovokoval, vlastními zuby by mu prokousla hrdlo.

I Gordonovi to došlo. Zaujal pasivní postavení a kňouravým nosovým hlasem řekl: „Hele, co ode mě chcete?“ Náušnice v nose mu při mluvení poskakovala nahoru a dolů.

Když zahlédl, jak Lena natahuje ruku k jeho hrudníku, obranným pohybem zvedl ruce.

„Dej ty ruce dolů, holomku,“ poručila, a pak mu sáhla pod triko a vytáhla kříž, který měl pověšený kolem krku.

„Prima řetízek,“ poznamenala.

„Kdes byl v pondělí odpoledne?“ zeptal se Jeffrey.

„Hele, jak to mám vědět?“ zakňoural. „Asi jsem spal.“ Popotáhl a pak se podrbal na nose. Při pohledu na poskakující náušnici musel Jeffrey potlačit nutkání zhnuseně odvrátit hlavu.

„Ke zdi,“ poručila Lena a otočila ho. Gordon chtěl protestovat, ale jediný Lenin pohled ho uzemnil. S roztaženýma rukama a nohama se postavil ke zdi.

Lena mu prohledávala kalhoty. „Nenajdu u tebe nějaké jehly nebo něco podobného, o co bych se mohla poranit, viď?“

„Ne,“ zabručel Gordon, když mu právě sahala do přední kapsy.

Lena se usmála a vytáhla pytlíček bílého prášku. „To asi nebude diabetické sladidlo, co říkáš?“ ukázala Jeffreymu, co našla.

Jeffrey vzal do ruky pytlíček. Byl překvapený, jak ho našla. Drogy vysvětlovaly Ryanův zevnějšek. Narkomani nepatří k nejčistotnějším na světě. Toto byl první okamžik, kdy byl Jeffrey rád, že má Lenu s sebou. Samotného by ho nenapadlo, aby toho mladíka prohledal.

Gordon se ohlédl přes rameno a hodil pohledem po pytlíčku. „Tohle nejsou mý kalhoty.“

„Jasně, fešáku,“ odsekla Lena, otočila si ho k sobě a zeptala se: „Kdys naposled viděl Julii Matthewsovou?“

Gordonovi se daly z tváře číst všechny myšlenky. Vytušil, o co jde, a domyslel si, že bílý prášek, který mu našli v kalhotách, je nebude příliš zajímat. „Rozešli jsme se asi před měsícem.“

„To není odpověď na mou otázku,“ řekla Lena a znovu se zeptala: „Kdys naposled viděl Julii Matthewsovou?“

Gordon zkřížil paže na prsou. Jeffreymu v tom okamžiku došlo, že se unáhlili. Podlehli nervozitě a napětí. V duchu slyšel Gordonovu odpověď, ještě než stačila zaznít nahlas: „Chci mluvit s právníkem.“

Jeffrey se pohodlně usadil a dal si nohy na stůl. Byli právě ve vyšetřovací místnosti a čekali, až budou moct vyslechnout Ryana Gordona. Naneštěstí od okamžiku, co mu Lena přečetla jeho práva, držel pusu zavřenou a nepromluvil ani slovo. Chabou útěchou jim bylo alespoň to, že jeho spolubydlící byl víc než spokojen, když udělali šťáru v Gordonových věcech. Nenašli však bohužel nic většího než cigaretové papírky a zrcadélko, na kterém byla odložená žiletka.

Jeffrey si nebyl jistý, zda se neplete, ale podle vzhledu Gordonova spolubydlícího mohlo to nádobíčko patřit jak jednomu, tak druhému. Ani prohlídka laboratoře, do které Gordon docházel, nevnesla do případu žádné světlo. Co se týkalo Gordona, Julia Matthewsová podle všeho pochopila, co je to za číslo, a jednoduše se s ním rozešla.

„Zvorali jsme to,“ řekl Jeffrey s rukou položenou na výtisku místních novin Grant County Observer.

Lena přikývla. „Jo.“

Zhluboka se nadechl. „Ale co, ať bychom postupovali jakkoli, prevít jako tenhle by stejně trval na právníkovi.“

„Snad,“ odpověděla Lena. „Asi se moc dívá na televizi.“

Jeffrey měl s něčím podobným počítat. Každý vůl, co se dívá na televizi, si řekne o právníka hned v okamžiku, kdy uvidí policajty.

„Nemusela jsem na něj jít tak zhurta,“ nadhodila. „Jestli je to náhodou on, určitě mu nedělalo dobře, že s ním ženská takhle zametla.“ Smutně se usmála. „Tím víc, že jsem to byla já. Byly jsme si dost podobné.“

„Možná nám to naopak pomůže,“ namítl Jeffrey. „Co kdybych vás tady nechal o samotě, než přijde Buddy Conford?“

„Buddy Conford vzal jeho případ?“ zeptala se Lena a z tónu, jakým to řekla, zaznělo znepokojení.

Ve městě se našlo několik právníků, kteří byli ochotni ujmout se špatně placené práce soudem přiděleného obhájce. Buddy Conford patřil mezi nimi k těm nejobávanějším.

„Tento měsíc má službu,“ poznamenal Jeffrey. „Myslíš, že Gordon je dost hloupý na to, aby promluvil?“

„Nikdy předtím nebyl zadržený a nepůsobí na mě zrovna dojmem tvrďáka.“

Jeffrey byl zticha a čekal, co Lena řekne dál.

„Tou fackou jsem se asi pořádně dotkla jeho ješitnosti,“ řekla a Jeffrey viděl, že zvažuje, jakou taktiku zvolit. „Nejlepší bude, když si pomůžeme malým divadlem. Měl bys mi před ním zakázat, abych s ním mluvila.“

Jeffrey přikývl. „To by mohlo zabrat.“

„Nic tím nepokazíme.“

Jeffrey mlčel a civěl na stůl. Nakonec prstem zaťukal na první list novin, které měl před sebou. Na titulní stránce byla ohromná fotografie Sibyl Adamsové. „Tohle se ti už asi dostalo do rukou, viď?“

Lena přikývla, ale na fotku se nepodívala.

Jeffrey otevřel noviny. „Neříká se tady, že byla znásilněna, ale je tam určitá narážka. Řekl jsem novinářům, že byla zbita, ačkoli nebyla.“

„Vím,“ zamumlala Lena. „Četla jsem to.“

„Frank s ostatními kluky,“ navázal Jeffrey, „nenašli v seznamu podezřelých nikoho, kdo by mohl být pachatelem. Sázeli na dva tři podezřelé, ale nevyšlo to. Měli alibi.“

Lena se dívala na své ruce.

Jeffrey řekl: „Až skončíme s výslechem, běž domů. Budeš potřebovat čas připravit se na dnešní večer.“

Byl překvapený, že souhlasila. „Děkuju.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a poté nakoukl Brad Stephens. „Mám tady toho vašeho kluka.“

Jeffrey se postavil: „Přiveď ho.“

V oranžové kombinéze pro dočasně zadržené vypadal Ryan Gordon ještě neduživěji než v džínách. Na nohou měl pantofle stejné oranžové barvy a vlasy měl ještě mokré od sprchy hadicí, kterou nařídil Jeffrey. Ruce měl v želízkách za zády. Brad odevzdal Jeffreymu klíč a odešel.

„Kde je můj právník?“ zeptal se Gordon.

„Bude tady do patnácti minut,“ odpověděl Jeffrey a posadil mladíka na židli. Odemkl mu želízka, ale než si Gordon stihl uvolnit ruce, znovu jej připoutal přes opěradlo židle.

„Je to hrozně těsný,“ zaúpěl Gordon a vypnul hrudník, aby to vypadalo, že je nucen sedět v nepřirozené poloze.

„To vydržíš,“ okřikl ho, a pak se obrátil na Lenu. „Nechám tě s ním tady. Ať nic neříká mimo záznam, rozumíš?“

Lena sklopila pohled. „Ano, pane.“

„Myslím to vážně, inspektorko.“ Pokusil se o přísný pohled a vyšel z místnosti. Když byl na chodbě, otevřel vedlejší dveře a vešel do pozorovací místnosti. Se zkříženýma rukama stál u průhledného zrcadla a pozoroval Gordona a Lenu.

Místnost, ve které se vedly výslechy, měla betonové zdi a byla relativně malá. Uprostřed stál stůl s třemi židlemi, jednou na jedné straně stolu a dvěma na druhé. Jeffrey pozoroval Lenu, jak si vzala noviny. Nohy si dala na stůl, trošičku se s židlí naklonila dozadu a doširoka rozevřela Grant County Observer. Jak překládala stránky, Jeffreymu zapraskal u ucha reproduktor.

„Chci se napít,“ začal Gordon.

„Nemluvit,“ přikázala mu Lena tak tichým hlasem, že Jeffrey musel zesílit reproduktor, aby ji vůbec bylo slyšet.

„Pročpak? Dostanete se do maléru?“

Lena seděla s nosem zabořeným do novin.

„Dobře vám tak,“ řekl Gordon a naklonil se k ní, jak blízko jen mohl. „Řeknu svýmu právníkovi, že jste mě praštila.“

Lena se zachechtala. „Kolik vážíš, hm? Sedmdesát? Výška sto devadesát?“ Složila noviny a upřela na něj pohled neviňátka. Pak promluvila vysokým afektovaným hlasem: „Nikdy bych neuhodila podezřelého ve vazbě, ctihodnosti. Bála bych se o svůj život. Je tak vysoký a silný.“

Gordon přimhouřil oči do štěrbiny. „Myslíte si, že jste bůhvíjak vtipná, co?“

„Jo,“ řekla Lena a znovu zabořila hlavu do novin. „Přesně to si myslím.“

Gordon se odmlčel na dvě nebo tři minuty, pak změnil taktiku. Hlavou kývl na noviny. „Vy jste ségra tý lesby.“

Lenin hlas zněl stále uvolněně, ale Jeffrey věděl, že musí být v pokušení skočit po něm a uškrtit ho. Místo toho řekla jenom: „Ano, jsem.“

„Zavražděná, viďte?“ řekl. „Na škole se vědělo, že je lesba.“

„To byla.“

Gordon si olízl rty. „Všivá lesba.“

„Jo.“ Lena otočila stránku, jako by ji to unavovalo.

„Lesba,“ zopakoval. „Normální kundolízalka.“ Odmlčel se, aby viděl, jak Lena zareaguje.

Zjevně ho vyprovokovalo, že nic neřekla. „Klitomilka.“

Lena znuděně zívla. „Lyžba, buzna, kundomilka.“ Když domluvila, přes okraj novin po něm hodila pohledem. „Něco jsem vynechala?“

Jeffrey obdivoval, jak se Lena dokáže ovládat, a zároveň si s úlevou oddechl, že sama nesklouzla k zločinu.

„Vy mě tady držíte kvůli tomu, viďte? Myslíte si, že jsem ji znásilnil,“ řekl Gordon.

Lena měla s předstíranou lhostejností noviny zdvižené před obličejem, ale Jeffrey věděl, že jí srdce tluče přinejmenším tak rychle jako jemu. Gordon provokoval, nebo hledal způsob, jak se přiznat.

„Znásilnils ji?“ zeptala se Lena.

„Možná,“ odpověděl a začal se houpat na židli dopředu a dozadu jako malý kluk, který chce upoutat pozornost. „Možná jsem ji přefik. Chcete vědět, jak se to stalo?“

„Povídej,“ řekla Lena. Noviny položila na stůl a zkřížila paže. „Tak do toho.“

Gordon se naklonil dopředu. „Byla na hajzlu, viďte?“

„O tom mi pověz ty.“

„Myla si ruce, skočil jsem na ni a zezadu jsem jí ho vpálil do zadečku. Byla blažená, až z toho na místě chcípla.“

Lena se chabě usmála. „Lepší fantazii nemáš?“

Ohradil se, jako by se ho to dotklo: „Ne.“

„Povyprávěj mi, cos provedl s Julií Matthewsovou.“

Opřel se dozadu o své ruce. „Nic jsem s ní neproved.“

„Tak kde je?“

Pokrčil rameny. „Nejspíš na onom světě.“

„Proč to říkáš?“

Naklonil se dopředu, až se hrudníkem dotýkal stolu. „Už si jednou chtěla vzít život.“

Lena na sobě nedala znát, jak jí tluče srdce. „Jo, vím. Podřízla si žíly.“

„Přesně,“ přisvědčil Gordon a Jeffrey si všiml jeho udiveného výrazu. Jeffrey byl taky překvapen, ačkoli všechno do sebe přesně zapadalo. Nejčastější způsob sebevraždy u žen je podřezání žil.

„Podřezala si žíly minulý měsíc,“ shrnula Lena.

Gordon nachýlil hlavu na stranu a překvapeně se na ni podíval. „Jak to můžete vědět?“

Lena si povzdychla a znovu zvedla noviny. S šustěním je otevřela a začala si číst.

Gordon se znovu začal na židli houpat.

Lena se na něj ani nepodívala. „Kde je, Ryane?“

„Nemám ponětí.“

„Znásilnils ji?“

„Nemusel jsem ji znásilňovat. Byla to pěkně nadržená lízalka.“

„Tak tys ji nechal, aby ti to dělala takovým způsobem?“

„Jasně že jo.“

„Jinak se ti nepostaví?“

„Sakra.“ Málem se skácel se židlí na zem. „Jestli se nepletu, tak se mnou nemáte mluvit.“

„Pročpak ne?“

„Protože tohle je mimo záznam. Můžu říct, co chci, a nic se mi nestane.“

„Chceš něco říct?“

Rty se mu zachvěly. Ještě víc se naklonil dopředu. Z místa, kde stál Jeffrey, vypadal Gordon s rukama v želízkách za zády jako svázané dobytče.

„Možná chci ještě mluvit o vaší sestře.“

Lena ho ignorovala.

„Možná chci mluvit o tom, jak jsem ji umlátil k smrti.“

„Nešacovala bych tě na to, že víš, co s kladivem.“

Tato poznámka ho překvapila. „To se pletete,“ namítl. „Majznul jsem ji po hlavě, a pak jsem ji tím kladivem vomrdal do řiti.“

Lena obrátila list. „Kam jsi pak zahodil to kladivo?“

Arogantně se na ni podíval. „To byste chtěla vědět, co?“

„A co Julie, Ryane?“ prohodila Lena. „Vykašlala se na tebe? Možná potkala skutečného chlapa.“

„Nechte si ty kecy, kejto jedna,“ odsekl Gordon. „Já jsem pořádnej chlap.“

„To určitě.“

„Sundejte mi ty želízka a já vám to předvedu.“

„To bych se klidně vsadila,“ odpověděla Lena tónem, z kterého bylo slyšet, že se nenechá snadno zastrašit. „Proč ti teda zahýbala?“

„Kde jste na to přišla?“ ohradil se. „To vám nakecala ta kráva Jenny Priceová? Ta nemá páru o ničem.“

„Nemá páru o tom, že tě chce Julia nechat? A žes jí nedal pokoj a otravoval ji?“

„Tak o tohle vám jde?“ zeptal se Gordon. „To proto mě tady držíte v klepetech?“

„Želízka máš kvůli koksu, co jsme ti našli v kapse.“

„Ten není můj, do hajzlu,“ zakokrhal.

„Jasně, půjčil sis kalhoty.“

S tváří zkřivenou vzteky se vrhl ke stolu. „Poslouchejte, vy…“

Lena vyskočila, naklonila se nad stůl, až měla tvář těsně u jeho. „Kde je?“

„Dej se vycpat,“ uplivl si.

Lena ho jediným prudkým pohybem vzala za náušnici, která mu trčela z nosu.

„Do hajzlu,“ vykřikl bolestí Gordon a naklonil se dopředu, až upadl hrudníkem na stůl.

„Pomoc,“ křičel s rukama spoutanýma za zády. Sklo, které je dělilo od Jeffreyho, se zachvělo.

„Kde je,“ zasyčela Lena.

„Naposled jsem ji viděl před pár dny,“ procedil přes stisknuté zuby. „Kristepane, už mě pusťte.“

„Kde je?“

„Já nevím,“ ječel. „Přísámbohu nic nevím, prosím pusťte mě! Utrhnete mi nos.“

Lena pustila náušnici a utřela si ruku do kalhot. „Šmejde.“

Ryan pokrčil nosem, aby zjistil, jestli ho ještě má. „Skoro jste mi ho utrhla,“ zakňoural. „Víte, jak to bolelo?“

„Chceš, aby tě to bolelo ještě víc?“ zeptala se Lena a položila ruku na zbraň.

Gordon sklonil hlavu a zamumlal: „Pokusila se o sebevraždu, protože jsem ji nechal. Byla do mě zabouchnutá.“

„Asi neměla páru o tom, co jsi zač,“ řekla mu na to. „Byla nezkušená a tys toho využíval.“

Znovu se postavila a naklonila se k němu. „Navíc si myslím, že nemáš dost kuráže ani na to, abys zabil mouchu, natož člověka. A ještě něco,“ Lena praštila nasupeně pěstmi do stolu, „jestli o mé sestře řekneš ještě jedno ošklivé slovo, Ryane, stačí jedno ošklivé slovo, tak tě zabiju.

Můžeš se spolehnout, že já to dokážu. Na to vezmi jed.“

Gordon bezhlesně pohyboval ústy.

Jeffrey byl tak zaujat výslechem, že si nevšiml klepání na dveře.

„Jeffrey?“ nakoukla do místnosti Marla. „Došlo k incidentu u Willa Harrise.“

„Willa Harrise?“ zeptal se Jeffrey, protože nečekal, že by dnes ještě zaslechl jméno Willa Harrise. „Co se stalo?“

Marla vešla do pokoje a ztlumila hlas. „Někdo mu hodil do okna kámen.“

Když Jeffrey zastavil před domem Willa Harrise, postávali tam už Frank Wallace a Matt Hogan. Hlavou mu bleskla otázka, jak dlouho tam asi můžou stát. Byl zvědavý, zda už zjistili, kdo to udělal. Matt Hogan se se svými předsudky netajil, u Franka si Jeffrey nebyl jist. Jisté však bylo, že když včera mluvil s Petem Waynem, Frank byl u toho. Jeffrey cítil, jak v něm roste napětí. Nerad se dostával do situace, kdy nemohl věřit vlastním lidem.

„Co se tady sakra stalo?“ zeptal se Jeffrey, když vystupoval z auta. „Kdo to spískal?“

První promluvil Frank. „Will se vrátil domů asi před hodinou. Podle výpovědi kypřil u slečny Betty zahrádku. Když se vrátil, našel tohle rozbité okno.“

„Byl to kámen?“

„Cihla,“ řekl Frank. „Obyčejná cihla, jakou najdeš všude. Byl k ní přivázaný vzkaz.“

„Jaký vzkaz?“

Frank sklopil oči k zemi, pak je znovu zvedl. „Will ti ho ukáže.“

Jeffrey se podíval na rozbité okno. Díra byla jenom v prostřední tabuli, ale přestože křídla po stranách zůstala celá, bude zasklení drahé. „Kde je?“ zeptal se Jeffrey.

Matt kývl směrem ke dveřím. Měl stejně kyselý výraz, jaký před chvílí viděl u Ryana Gordona.

„V domě,“ řekl.

Jeffrey zamířil ke dveřím, pak se najednou zastavil. Sáhl do kapsy, vytáhl peněženku a vzal z ní dvacet dolarů. „Skoč koupit nějakou překližku,“ řekl, „a co nejrychleji ji přines.“

Mattovi poklesla čelist, ale Jeffrey ho uzemnil tvrdým pohledem. „Nějaké námitky, Matte?“

Do věci se vložil Frank. „Zjistíme, jestli by se dalo hned objednat sklo, až tam budeme.“

„Jo,“ zamumlal Matt a zamířil k autu.

Frank vyrazil za ním, ale Jeffrey ho zastavil. „Nemáš ponětí, kdo to mohl být?“ zeptal se ho.

Frank se díval na špičky svých bot. „Matt byl celé dopoledne se mnou, jestli ses chtěl zeptat na tohle.“

„Jo, chtěl.“

Frank znovu zvedl pohled. „Zjistím, kdo to byl, na to se spolehni.“

Aniž by čekal, co mu na to řekne Jeffrey, otočil se a zamířil k autu. Jeffrey počkal, než zmizeli za rohem, a teprve potom vykročil k domu Willa Harrise.

Než vstoupil, zlehka zaklepal. Will Harris seděl na židli a před sebou měl sklenici ledového čaje. Když vešel Jeffrey, postavil se.

„Nechtěl jsem, abyste se musel obtěžovat,“ řekl Will. „Jenom jsem to chtěl nahlásit. Jedna sousedka mi nahnala strach.“

„Která?“ zeptal se Jeffrey.

„Pani Barrová, co bydlí přes ulici,“ ukázal přes okno ven. „Je to starší dáma, snadno se nechá vyděsit. Říkala, že nic neviděla. Vaši kluci se jí už byli zeptat.“ Šel zpátky ke své židli a ze stolu sebral bílý papírek, který podal Jeffreymu. „Taky mě to vyděsilo, když jsem viděl tohle.“

Jeffrey vzal papírek, a když si jej přečetl, pocítil v krku žlučovitou chuť. Stálo na něm: „Dej si majzla, negře.“

Jeffrey vzkaz složil a strčil si ho do kapsy. Pak si dal ruce v bok a rozhlédl se po místnosti.

„Máte to tady hezké.“

„Děkuju,“ řekl Will.

Jeffrey se otočil směrem k oknu. Neměl dobrý pocit. Jenom proto, že si s ním minule přijel promluvit, byl teď Willův život najednou v ohrožení. „Nevadilo by vám, kdybych dnes přespal u vás na pohovce?“

Will vypadal překvapeně. „Myslíte, že je to potřeba?“

Jeffrey pokrčil rameny. „Opatrnosti není nikdy dost, co říkáte?“

12. kapitola

Lena seděla doma u kuchyňského stolu a civěla na slánku a pepřenku. Snažila se promítnout si, co všechno se během dne odehrálo. Byla si jistá, že jediným proviněním Ryana Gordona je to, že je idiot. Má-li Julia Matthewsová dost rozumu, odjela domů, nebo se alespoň na chvíli vzdálila z jeho dosahu. Pokud je tomu tak, pak se musejí s Jeffreym vrátit k původnímu důvodu, který je přivedl na kampus. V případu vraždy její sestry ještě stále nenašli žádného podezřelého.

Čím rychleji čas utíkal a čím déle marně hledali stopu vedoucí k vrahovi Sibyl, tím víc v Leně narůstala nervozita. Sibyl odjakživa Lenu varovala před vztekem a radila jí, aby jej vytlačila jinými emocemi. Lena si v tomto okamžiku nedokázala ani jen představit, že by ještě někdy mohla být šťastná, nebo třeba i smutná. Byla otupělá ztrátou sestry a jedině vztek jí dával pocit, že ještě není úplně mrtvá. Nechávala proto svůj vztek v sobě bujet, jenom aby se nezhroutila jako malá holka. Potřebovala jej, aby dokázala překonat svou ztrátu. Až bude Sibylin vrah dopaden a Julia Matthewsová nalezena, pak si bude moct dovolit zármutek.

„Sibby,“ povzdechla si a dlaněmi si přikryla tvář. I během výslechu Ryana Gordona se jí do mysli vkrádaly představy o Sibyl. Čím víc se jim snažila vzdorovat, tím silněji na ni dorážely.

Vzpomínky se jí vracely v nevyzpytatelných záblescích. Seděla třeba naproti Gordonovi a poslouchala jeho patetické žvásty, když tu najednou jí bylo znovu dvanáct a vedla Sibyl do moře, aby si hrály ve vodě. Po nehodě, při které přišla Sibyl o zrak, se pro ni stala očima – jenom skrze ni mohla Sibyl vidět. Lena byla přesvědčena, že právě tato zkušenost z ní udělala dobrou vyšetřovatelku. Vyvinul se u ní jedinečný smysl pro detail a dokázala naslouchat své intuici. Právě teď jí intuice našeptávala, že s Gordonem jenom ztrácejí čas.

„Ahoj,“ řekl Hank a došel si do lednice pro kolu. Nabídl i Leně, ale ta jenom zavrtěla hlavou.

„Kde se tady vzala kola?“ zeptala se Lena.

„Byl jsem nakoupit,“ odpověděl. „Jak to dneska šlo?“

Lena nechala otázku bez odpovědi. „Proč jsi byl nakoupit?“

„Nemělas tady nic k jídlu,“ řekl. „Divím se, že tady neumřeš hlady.“

„Nepotřebuju, abys mi nakupoval,“ řekla. „Kdy se vracíš do Reece?“

Její otázka ho zabolela. „Zůstanu pár dní. Jestli nechceš, abych bydlel u tebe, můžu jít k Nan.“

„Můžeš tady zůstat.“

„Lee, kdyby tě to obtěžovalo, není problém. Nan mi nabídla, že můžu spát u ní na gauči.“

„Nemusíš k ní chodit,“ odsekla Lena. „Už o tom nemluv. Jestli je to jen na pár dní, tak je to v pořádku.“

„Mohl bych se taky ubytovat v hotelu.“

„Hanku,“ odpověděla Lena a uvědomovala si, že nemá důvod, aby zvyšovala hlas. „Vykašli se na to. Měla jsem špatný den.“

Hank zakvedlal lahví koly. „Chceš si popovídat?“

Lena polkla jedovatou poznámku: „S tebou určitě,“ která se jí tlačila na jazyk, a řekla jenom: „Ne.“

Hank si usrkl z lahve a zahleděl se někam přes její rameno.

„Nemáme žádnou stopu,“ řekla, „kromě seznamu podezřelých.“ Hank se na ni nechápavě podíval, takže na vysvětlenou dodala: „Máme seznam lidí, kteří se za posledních šest let dopustili v Grantu nějakého sexuálně motivovaného trestného činu.“

„Takový seznam existuje?“

„Bohudíky jo,“ řekla, aby dala najevo, že nechce slyšet kázání o občanské svobodě. Jako bývalý narkoman měl Hank pocit, že osobní svobody není nikdy dost. Lena neměla náladu na to, aby poslouchala, že bývalí soudně trestaní už za svá provinění zaplatili.

„Takže máš ten seznam. Co dál?“ řekl Hank.

„Každý z nás má ten seznam,“ upřesnila Lena. „Teď chodíme od dveří ke dveřím a zjišťujeme, jestli to některý z nich mohl udělat.“

„A to jak?“

Upřela na něj pohled a zvažovala, jestli má vůbec pokračovat. „Snažíme se vytipovat nejpravděpodobnějšího pachatele. Bělocha ve věku mezi osmadvaceti a pětatřiceti. Nejspíš náboženského fanatika. Někoho, kdo mohl Sibyl znát. Ten, kdo to udělal, dobře znal její zvyky, takže muselo jít o někoho, kdo ji znal od vidění, nebo s ní přišel do kontaktu.“

„To je poměrně dost indicií.“

„Na seznamu je však téměř stovka lidí.“

Tiše hvízdl. „V Grantu?“ Nevěřícně zavrtěl hlavou ze strany na stranu.

„A to jenom za posledních šest let, Hanku. Počítám, že jestli v tomto výběru nenajdeme nikoho odpovídajícího, budeme muset pátrat dál do minulosti.“

Hank si odhrnul vlasy z čela, přičemž dal Leně příležitost prohlédnout si jeho zápěstí. Lena ukázala na jeho ruce a řekla: „Chci, aby ses dnes večer oblékl.“

Hank se podíval na stopy minulosti na svých rukou. „Jestli chceš, klidně.“

„Přijdou poldové. Moji kamarádi, lidé, s kterými dělám. Kdyby to viděli, hned by jim bylo všechno jasné.“

Znovu se podíval na svá zápěstí. „Na to nemusíš být polda, abys poznala, od čeho to je.“

„Nechtěj mě ztrapnit, Hanku. Dost na tom, že jsem musela říct šéfovi, že jsi bývalý feťák.“

„To je mi líto.“

„No, to nic,“ řekla Lena, protože nepřišla na nic lepšího. Byla v pokušení probodávat ho pohledem a dotírat na něj do té doby, než se nechá vyprovokovat, a pak se s ním příšerně pohádat.

Místo toho se však otočila na židli a upřela pohled jinam. „Nemám náladu nechat se dojímat.“

„No jak chceš,“ řekl Hank, ale nechystal se vstát. „Musíme si promluvit, co udělat se Sibyliným popelem.“

Lena zvedla ruku, aby ho umlčela. „Teď se o tom nedokážu bavit.“

„Mluvil jsem s Nan…“

„Je mi jedno, co si o tom myslí Nan,“ skočila mu do řeči.

„Žily spolu, Lee.“

„Taky jsem s ní kdysi žila,“ odsekla. „Byla to moje sestra, Hanku. Pro boha živého, nenechám přece Nan Thomasovou, aby si ji přivlastňovala.“

„Podle mě je Nan fajn holka.“

„To bych se vsadila, že je.“

Hank zakvedlal lahví. „Nemůžeme ji z toho vynechat jenom proto, že tobě to je proti srsti, Lee.“ Udělal pomlku, pak pokračoval: „Měly spolu milostný vztah. Proč je pro tebe tak těžké to uznat?“

„Uznat?“ Lena se zasmála. „Jak bych to mohla neuznat? Žily spolu. Jezdily spolu na prázdniny.“ Najednou si vzpomněla na to, co poznamenal Gordon. „Celá škola o tom věděla,“

řekla. „Můžu snad jejich vztah popírat?“

Hank si povzdechl a opřel se dozadu. „Nevím, Lee. Nežárlíš tak trochu?“

Lena naklonila hlavu do strany. „Na kohopak?“

„Na Nan.“

Rozesmála se. „To je ta největší pitomost, jakou jsi kdy řekl.“ Pak dodala: „A oba víme, že už jsem od tebe slyšela kdejakou kravinu.“

Hank pohodil ramenem. „Měla jsi Sibby pro sebe příliš dlouho. Když někoho potkala, s někým si začala, musela ses cítit jako na vedlejší koleji.“

Lena překvapeně otevřela pusu. Záminka k hádce, kterou si před chvílí přála, se jí právě nabízela. „Myslíš si, že jsem žárlila na Nan Thomasovou, protože spala s mou sestrou?“

„Myslíš, že mezi nimi šlo jenom o to?“ chytil se jejích slov.

„Nevím, o co mezi nimi šlo, Hanku,“ řekla Lena. „O jejím soukromém životě jsme spolu nemluvily.“

„To vím.“

„Tak proč to vytahuješ?“

Neodpověděl, místo toho jí připomněl: „Nejsi jediná, kdo ji ztratil.“

„Tvrdím snad, že jo?“ odsekla a vstala.

„Chováš se tak,“ řekl Hank. „Poslouchej, Lee, možná by ti pomohlo, kdyby sis o tom mohla s někým promluvit.“

„Právě o tom mluvím s tebou.“

„Nemyslel jsem sebe,“ zasmušil se Hank. „Co ten tvůj kluk? Ještě spolu chodíte?“

Rozesmála se. „S Gregem jsme se rozešli nejmíň před rokem. A i kdyby ne, stejně bych se mu nevyplakávala na rameni.“

„Neříkal jsem, že bys měla.“

„To je dobře.“

„Znám tě líp, než si možná myslíš.“

„Neznáš mě ani tolik, co se za nehet vejde,“ odfrkla. Lena vstala a měla se k odchodu.

S rukama v pěst vyběhla po schodech a zabouchla za sebou dveře pokoje.

Když otevřela skříň, byly v ní převážně bundy a kalhoty. Po chvilce hledání však hluboko vespod přece jen objevila černé šaty. Snažila se vytáhnout žehlicí prkno a zavadila přitom o žehličku, která jí spadla na nohu.

„Zatraceně,“ zasupěla a sáhla si na chodidlo. Pak si sedla na postel a promnula si prsty u nohou. Za to může Hank, protože jenom on ji takhle vytočil. To dělal vždycky. Vždy šel na ni s nějakými nalinkovanými filozofickými řečmi o upjatosti a potřebě otevřít se. Pokud si podobnými řečmi pomáhal, aby se neupil či nepředávkoval k smrti, tak ať, ale na ni to zkoušet nemusí.

A co se týče jeho zasvěcené diagnózy, že žárlí na Nan, tak to je směšné. Lena se celý život snažila Sibyl pomoct získat nezávislost. Byla to ona, kdo jí četl laboratorní výsledky dřív, než přišly přepsané do Braillova písma. Byla to ona, kdo jí pomáhal s pokusy a kdo ji poslouchal, když potřebovala před ústní zkouškou přezkoušet. To všechno dělala proto, aby se Sibyl dokázala postavit na vlastní nohy, aby našla uplatnění a mohla žít svůj vlastní život.

Lena rozložila žehlicí prkno a položila na něj šaty. Rukou vyhladila pokrčenou látku a vzpomněla si na to, jak je měla naposled na sobě. Sibyl ji tehdy požádala, aby ji doprovodila na fakultní večírek. Lenu to přání překvapilo, ale souhlasila. Mezi lidmi z univerzity a města byly velké rozdíly a Lena se necítila dobře, když všichni kolem ní měli vysokou školu a někteří dokonce doktoráty. Lena nebyla žádný venkovský balík, ale do podobné společnosti se hodila jako papež na diskotéku.

Sibyl se naopak v takové společnosti cítila jako ryba ve vodě. Lena si vybavila, jak zahlédla Sibyl v hloučku akademiků, kteří zaujatě poslouchali, co jim říká. Nikdo na ni necivěl, jak to chlapi dělají, když mají před sebou mladou holku. Nikdo nekomentoval, že nevidí, ani se jí pro to nesmál. Tehdy poprvé měla Lena pocit, že se Sibyl bez ní obejde.

Nan Thomasová s tímto zjištěním neměla nic společného. Hank se pletl. Sibyl byla nezávislá od začátku. Vždycky věděla, jak se o sebe postarat. Byla slepá, ale v jistém ohledu viděla dál než ostatní, protože uměla naslouchat. Měla vyvinutý zvláštní cit pro modulaci hlasu, která ji vždycky upozornila, když někdo lhal, nebo něco předstíral. Leně rozuměla jako nikdo jiný.

Hank zaklepal na dveře. „Lee?“

Lena si utřela nos. Ani si nevšimla, kdy se rozbrečela. Neotevřela dveře, jenom se zeptala: „Co je?“

Měl zastřený hlas, ale Lena ho přesto slyšela velice zřetelně. „Je mi líto, co jsem ti řekl.“

Lena se zhluboka nadechla. „To je v pořádku.“

„Dělám si o tebe starosti.“

„Nic mi nechybí,“ řekla Lena a zapnula žehličku. „Hned budu hotová, dej mi deset minut.“

Hleděla na dveře. Pozorovala, jak se klička nepatrně otočila, a pak se zas vrátila do původní polohy. Po chvíli slyšela Hankovy kroky, jak schází dolů po schodech.

Brockův pohřební ústav byl do posledního místa nabitý Sibylinými přáteli a kolegy. Po deseti minutách potřásání rukou a kondolencí od lidí, které v životě neviděla, se Leně ozval nepříjemný pocit v žaludku. Zdálo se jí, že od toho nečinného stání za chvíli vybouchne.

Nejraděj by tam nebyla. Neměla důvod sdílet zármutek s cizími lidmi. Najednou se jí zmocnil pocit, že na ni padá celá místnost, a přestože klimatizace byla zapnutá a někteří lidé měli na sobě kabáty, začala se potit.

„Ahoj,“ řekl Frank a sevřel jí loket dlaní.

Lenu to gesto překvapilo, ale neodtáhla se. Pocítila nesmírnou úlevu, že si může promluvit s někým, koho zná.

„Slyšelas, co se stalo?“ zeptal se Frank a pohledem hodil po Hankovi. Lenu zalil ruměnec rozpaků při pomyšlení, že si ho nejspíš na první pohled zařadil mezi pankáče. Poldové umějí podezřelá individua zavětřit na míle daleko.

„Ne, neslyšela,“ řekla Lena a poodešla s Frankem kousek stranou.

„Jde o Willa Harrise,“ začal tlumeným hlasem. „Někdo mu rozbil cihlou okno.“

„Proboha proč?“ zeptala se Lena, ale vzápětí ji napadla odpověď.

Frank pokrčil rameny. „Nevím.“ Ohlédl se přes rameno za sebe. „Nevím.“ Znovu pokrčil rameny. „Matt byl se mnou celé dopoledne. Nevím, co si mám myslet.“

Lena ho odvedla na chodbu, aby nemuseli šeptat. „Myslíš, že v tom má Matt prsty?“

„Matt nebo Pete Wayne,“ řekl. „Nikdo jiný mě nenapadá.“

„Možná někdo z lóže.“

Lenu nepřekvapilo, když viděla, jak se Frank naježil. Pro něj to bylo stejně vážné, jako kdyby papeže obvinila z obtěžování malých kluků.

„Co třeba Brad?“ zeptala se.

Frank se na ni zadíval.

„Jasně,“ řekla Lena. „Vím, co mi řekneš.“ Nedala by ruku do ohně za to, že Brad měl Willa Harrise v lásce, ale přesto věděla, že by si spíš uřízl ruku, než aby porušil zákon. Jednou se dokonce stalo, že Brad couval pět kilometrů, jen aby sebral smetí, které mu nedopatřením vypadlo z okýnka.

„Říkal jsem si, že promluvím s Petem,“ prohodil Frank.

Lena se bez přemýšlení podívala na hodinky. Bylo krátce po půl šesté. Pete bude nejspíš doma.

„Máš tady auto?“ zeptala se, protože ji napadlo, že svoje nechá Hankovi na cestu domů.

Frank se podíval za sebe do smuteční síně. „Ty chceš odtud odejít?“ neskrýval svoje překvapení.

Lena sklopila oči k zemi. Uvědomovala si, že by se měla stydět. Cítila však, že musí z té místnosti plné cizích lidí vypadnout dřív, než ji přepadne smutek a ochromí ji natolik, že nebude schopná dělat nic jiného, jenom sedět a prolévat slzy.

„Sejdeme se za rohem za deset minut,“ řekl Frank.

Lena se vrátila dovnitř a porozhlédla se po Hankovi. Stál spolu s Nan Thomasovou a držel ji kolem ramen. Při pohledu na ně se jí zježily všechny chlupy. Hank bez problémů utěšoval úplně cizího člověka, přestože jeho pokrevní příbuzná stála jen kousek opodál.

Lena vyšla na chodbu, aby si vzala bundu. Když si ji oblékala, najednou ucítila, že jí někdo pomáhá. Otočila se a s překvapením zjistila, že to je Richard Carter.

„Chtěl jsem vám,“ pomalu promluvil tichým hlasem, „vyjádřit svou soustrast.“

„Děkuju,“ odpověděla. „Cením si vašeho soucitu.“

„Už jste zjistili něco o té pohřešované dívce?“

„Matthewsové?“ odpověděla dřív, než se dokázala zabrzdit. Lena vyrostla na malém městečku, ale stejně ji vždy znovu dovedlo udivit, jak rychle se zprávy můžou šířit.

„Ten Gordon,“ řekl Richard a výmluvně přitom pokrčil rameny, „ten není příkladem ctnosti.“

„To ne,“ snažila se ho setřást Lena. „Děkuju, že jste se přišel se Sibyl rozloučit.“

Chabě se usmál. Bylo mu jasné, že se ho chce zbavit, ale nechtěl se nechat snadno odbýt.

„Jsem rád, že jsem mohl pracovat s vaší sestrou. Byla ke mně vždy nesmírně pozorná a laskavá.“

Lena přešlápla z jedné nohy na druhou, aby mu naznačila, že nemá čas na dlouhou rozmluvu. Znala Franka a věděla, že na ni dlouho čekat nebude.

„Ona byla taky ráda, že mohla s vámi pracovat,“ odpověděla.

„To vám řekla?“ zeptal se očividně polichocen. „Vím, že si cenila mé práce, to jo. Ale tohle vám sama řekla?“

„Ano,“ ujistila ho. „Nejednou.“ Očima našla mezi smutečními hosty Hanka. Pořád měl ruku kolem Naniných ramen. Prstem ho ukázala Richardovi. „Zeptejte se strejdy. Právě onehdy o tom mluvil.“

„Opravdu?“ zeptal se Richard a dal si ruku na ústa.

„Ovšemže,“ odpověděla Lena a z kapsy vytáhla klíče od auta. „Poslyšte, byl byste tak hodný a dal je mému strejdovi?“

Překvapeně se podíval na klíče, ale nevzal je. Jeden z důvodů, proč Sibyl s Richardem tak dobře vycházela, byl ten, že nemohla vidět, jak blahosklonně se dokáže tvářit. Popravdě řečeno s ním Sibyl měla trpělivost Joba. Lena věděla, kolikrát mu Sibyl na fakultě zachránila krk.

„Richarde!“ řekla a zacinkala klíči.

„Samozřejmě,“ přikývl nakonec Richard a natáhl ruku.

Lena mu hodila klíče do dlaně, počkala, než se o několik kroků vzdálí, a pak se bočními dveřmi vytratila ven. Frank čekal s vypnutými reflektory v autě.

„Promiň, že jsem se zdržela,“ omluvila se Lena, když nastoupila. Jakmile ucítila kouř, svraštila nos. Podle předpisů by Frank neměl kouřit, když byli služebně spolu, ale pomlčela o tom, neboť tím, že ji vzal s sebou, jí prokazoval laskavost.

„Tihle lidé z univerzity,“ řekl Frank. Potáhl si z cigarety a pak ji vyhodil z okýnka. „Promiň.“

„To je v pořádku,“ odpověděla. Připadala si nesvá, že sedí ve Frankově autě slavnostně nastrojená. Z nejasného důvodu jí to připomnělo první rande. Lena nosila výlučně kalhoty a trička, takže to, že měla na sobě šaty, bylo samo o sobě velkou událostí. Boty na podpatcích, které měla na nohou, ji znervózňovaly. Stejně tak sukně. Když si sedla, nevěděla, jak si dát nohy a co si počít s rukama. Postrádala pouzdro na zbraň.

„To s tvou sestrou,“ spustil Frank.

Aby nemusel kondolovat, Lena mu skočila do řeči: „Vím, co chceš říct. Děkuju.“

Zatímco byla uvnitř rozlučkové síně, den se schýlil k večeru. Čím víc se vzdalovali od domu smutku a čím dál za sebou nechávali pouliční osvětlení a lidi, tím víc houstla tma v autě.

„Co se týče toho incidentu u Willa,“ přerušil mlčení Frank. „Nevím, co si mám myslet, Leno.“

„Myslíš, že v tom má prsty Pete?“

„Nevím, co si mám myslet,“ zopakoval Frank. „Will pracoval kdysi už pro jeho dědu, nejmíň dvacet let předtím, než podnik převzal Pete. Na to nezapomeň.“ Natáhl se pro cigaretu, ale pak si to rozmyslel. „Prostě nevím, co si o tom myslet.“

Lena čekala, že ještě něco řekne, ale mlčel. Ruce měla položené v klíně a dívala se na cestu. Vyjeli za město a blížili se k Madisonu, když Frank najednou zpomalil a prudce zabočil doprava do slepé uličky.

Venkovský dům z červené cihly, který patřil Peteu Waynovi, byl prostý a svým charakterem odpovídal svému obyvateli. Na příjezdové cestě stál křížem zaparkovaný Dodge z roku 1996, který měl místo zadních světel červenou pásku.

Frank zaparkoval u obrubníku a vypnul reflektory. „Když jsi takhle nastrojená, to bych ti měl otevřít dveře,“ nervózně se zasmál.

„Jen se opovaž,“ řekla varovně, a aby ho to opravdu náhodou nenapadlo, rychle sáhla po klice.

„Vydrž,“ položil jí Frank ruku na rameno. Nejdřív si myslela, že jenom pokračuje ve vtipkování, ale tón jeho hlasu ji přiměl zvednout pohled. Pete vycházel z domu s baseballovou pálkou v ruce.

„Zůstaň tady,“ poručil jí Frank.

„To víš, že jo,“ odsekla, a než jí v tom stihl zabránit, otevřela dveře. V autě se rozsvítilo světýlko a Pete se podíval jejich směrem.

„Tos tomu dala, děvenko,“ řekl Frank a vyskočil z auta.

Lena polkla znechucení nad oslovením, kterého se jí dostalo, a vykročila za Frankem.

V podpatcích a dlouhých šatech si připadala nemístně.

Pete je pozoroval, jak jdou k němu. „Franku?“ zeptal se. „Co se děje?“

„Nevadilo by ti, kdybychom šli na skok dovnitř?“ zeptal se Frank a vzápětí dodal: „Bratře.“

Pete hodil po Leně nedůvěřivým nervózním pohledem. Věděla, že muži, kteří patřili k lóži, používali vlastní šifrovaný jazyk. Netušila proto, co tím Frank sledoval, když nazval Petea bratrem. Kdyby to znamenalo, aby ji Pete praštil pálkou do hlavy, nepoznala by to.

„Právě jsem na odchodu,“ řekl Pete.

„To vidím,“ zadíval se Frank na pálku. „Trochu pozdě na trénink, nemyslíš?“

Pete si s pálkou nervózně hrál. „Jenom jsem ji chtěl dát do auta. Mám trochu strach po tom, co se včera semlelo v bistru,“ vysvětloval. „Řekl jsem si, že ji budu mít pro každý případ za barem.“

„Pojďme dovnitř,“ pobídl ho Frank a nedal Peteovi příležitost cokoli namítnout. Vyšel po schodech ke dveřím a čekal, až Pete vyjde za ním a otevře dveře.

Lena je následovala. Než došli do kuchyně, Pete se začal chovat ostražitě. Pálku svíral tak pevně, až mu zbělely klouby prstů.

„O co jde?“ prohodil směrem k Frankovi.

„Jde o Willa Harrise,“ odpověděl Frank. „Někdo mu rozbil kamenem okno.“

„To mu nezávidím,“ řekl Pete bez zájmu.

„Víš, co si o tom myslím já, Pete?“ řekl Frank zamyšleně. „Žes to udělal ty.“

Pete se nervózně rozesmál. „Myslíš si, že mám kdy jezdit do města a házet někomu do okna cihlu? Na takové blbosti nemám čas. V práci se honím tak, že pomalu ani nestihnu dojít si na záchod, natož abych takhle někam lítal.“

„Jak jste přišel na to, že to byla cihla?“ zeptala se Lena.

Pete ztěžka polkl. „Jen jsem si tipl.“

Frank vytrhl Peteovi pálku z ruky. „Will dělá pro tvou rodinu přes padesát let.“

„Já vím,“ řekl Pete a udělal krok dozadu.

„Byly doby, kdy dělal za stravu, protože si tvůj táta nemohl dovolit mu platit.“ Frank potěžkal baseballovou pálku v ruce. „Pamatuješ se na to? Pamatuješ, jak tady zavřeli vojenskou základnu a vy jste na to skoro dojeli?“

Pete zrudl v obličeji. „Jasně že si to pamatuju.“

„Tak já ti něco řeknu, frajere,“ řekl Frank a špičku pálky zapíchl Peteovi do prsou. „A to, co ti řeknu, si zapiš za uši. Will Harris se té holky ani nedotkl.“

„To víš jistě?“

Lena položila ruku na pálku a stlačila ji dolů. Pak se postavila před Petea a podívala se mu do očí. „Já jo.“

Pete to nevydržel a uhnul očima. Pohled mu sklouzl na podlahu a z jeho postoje se dala vyčíst nervozita. Potřásl hlavou a zhluboka si povzdechl. Když zvedl oči, jako první promluvil Frank: „Musíme si popovídat.“

13. kapitola

V době, kdy začala živnost Sářina otce Eddieho Lintona prosperovat, skoupil několik pozemků kolem jezera. Taky vlastnil šest rodinných domků nedaleko univerzity, které pronajímal studentům, a bytový dům v Madisonu, který měl v plánu prodat. Když se Sára rozhodla vrátit z Atlanty do Grantu, odmítla opět bydlet v domě rodičů. Pokládala by za prohru, kdyby se nastěhovala do svého starého pokoje. Ta doba byla pro ni dost těžká i bez toho, aby měla pořád na očích takové selhání.

Od otce si tehdy pronajala jeden z domků, a aby se časem zmohla na něco vlastního, přibrala si v nemocnici víkendové služby. Do svého domu se zamilovala od okamžiku, co jí ho realitní agent ukázal. Byl postavený tak, že vstupní dveře stály přímo naproti zadnímu východu.

Po levé straně dlouhé chodby byly dva pokoje, koupelna a malá spíž a po pravé straně obývací pokoj, jídelna, druhá koupelna a kuchyň. Ten dům by koupila, i kdyby byl na spadnutí, protože ze zadní verandy byl nádherný výhled na jezero. Nejvíc si toho výhledu užila v ložnici s velkým trojkřídlým oknem, které se dalo otevírat do obou stran. Za jasného dne, jako byl ten dnešní, viděla přes jezero téměř až na univerzitu. Někdy, když se počasí obzvlášť vydařilo, se Sára přeplavila člunem na druhou stranu a do práce šla pěšky.

Otevřela okno, aby slyšela Jebův člun, až přirazí k molu. Po včerejším lehkém nočním dešti vanul od jezera chladivý vzduch. Dívala se na svůj obraz v zrcadle umístěném na vnitřní straně dveří. Vzala si na sebe zavinovací sukni s drobným květinovým vzorem a vypasované černé tričko s lycrou, které jí sahalo těsně pod pupík. Právě se chystala zkusit si něco jiného, když zaslechla, jak k molu přirazil člun. Předtím, než vyšla zadním východem, nazula si sandály a popadla lahev vína a dvě sklenky.

„Ahoj,“ zavolal na ni Jeb a hodil jí lano. Ruce zabořil do oranžové záchranné vesty, kterou měl na sobě, a zatvářil se jako bujarý námořník.

„Ahoj,“ odpověděla Sára a klekla si na molo. Víno a sklenice položila na prkna a pustila se do uvazování provazu. „Ještě pořád ses nenaučil plavat, viď?“

„Oba rodiče měli z vody fobii,“ řekl na vysvětlenou. „Vyhýbali se jí, jak se jen dalo, takže jsem nevyrost u vody jako někdo.“

„No jo,“ řekla. Poněvadž vyrostla u vody, plavání bylo její druhou přirozeností. Nedokázala si představit, že by plavat neuměla. „Měl by ses to naučit,“ řekla mu. „Hlavně pokud ses rozhodl věnovat se člunu.“

„Není třeba,“ odpověděl Jeb a poplácal člun gestem, jako by to byl věrný pes. „S tímhle krasavcem můžu po vodě chodit.“

Sára se postavila a uznale se podívala na Jebův člun. „Pěkný.“

„Letí na něj všechny holky,“ zažertoval a rozepnul si vestu. Věděla, že nemluví vážně, ale černá metalíza dodávala člunu elegantní, přitažlivý a trochu nebezpečný vzhled. Byl úplným opakem Jeba McGuirea.

„Něco ti řeknu, Sáro, jestli se na mě jednou podíváš stejně jako na můj člun, klidně si tě vezmu.“

Sára se rozesmála. „Je to hezký člun.“

Jeb vytáhl z člunu košíček s jídlem a řekl: „Vzal bych tě na projížďku, ale na vodě je trochu chladno.“

„Můžeme si sednout sem,“ řekla a ukázala na židličky a stůl na kraji mola. „Potřebujeme stříbrné příbory nebo tak něco?“

„Nedělej si starosti, Sáro.“ Otevřel košík a vytáhl z něj stříbrný příbor a ubrousky.

Nezapomněl vzít ani umělohmotné talířky a kelímky. Sára se musela přemáhat, aby se neolízla, když pak vytáhl smažené kuře, bramborovou kaši, hrášek, kukuřici a sušenky.

„Pokoušíš se mě svést?“ zahihňala se.

„A daří se mi to?“ zeptal se Jeb s rukou na nádobce se šťávou na maso.

Uvnitř se rozštěkali psi a Sára si pomyslela, jak krásné dokážou být všední radosti. Otočila se k domu a řekla: „Nikdy neštěkají. Půjdu se podívat, co se děje.“

„Mám jít s tebou?“

Sára už měla na jazyku, že nemusí, ale rozmyslela si to. Když o svých psech říkala, že nikdy neštěkají, nepřeháněla. Od té doby, co je zachránila od psích dostihů v Ebro, zaštěkali Billy a Bob pouze dvakrát. Jednou zaštěkal Bob, když mu stoupla na ocas, a podruhé se rozštěkali oba, když vletěl komínem do pokoje vrabec.

Jak kráčeli přes zahradu směrem k domu, cítila na svých zádech Jebovu ruku. Slunce právě zapadalo za horizont. Když si rukou zastínila oči, zahlédla před domem Brada Stephense.

„Jak se vede, Brade?“ pozdravil Jeb.

Policista mu kývl na pozdrav, ale pohledem spočinul na Sáře.

„Copak, Brade?“ zeptala se.

„Paní,“ Brad si sundal klobouk. „Postřelili vrchního inspektora.“

Sára na to ve svém sporťáku Z3 nikdy pořádně nedupla. I když jela z Atlanty, ručička tachometru zůstávala nepohnutě na sto deseti. Cestou do nemocnice to však tentokrát vytáhla na sto čtyřicet. Přesto se těch deset minut, co jí trvala cesta, zdálo jako věčnost, a než přijela k nemocnici, dlaně měla propocené od volantu.

Aby neblokovala vstup, auto odstavila stranou, na místě pro invalidy. Vřítila se na pohotovost.

„Co se stalo?“ zeptala se Leny Adamsové, která stála u příjmu. Lena se už už chystala něco říct, ale Sára proběhla kolem ní a vletěla na chodbu vedoucí k ošetřovnám. V běhu otevírala dveře, až nakonec našla Jeffreyho v místnosti číslo tři.

Sestřičku Ellen Brayovou nepřekvapilo, že Sáru vidí na ošetřovně. Když Sára vešla, právě Jeffreymu uvazovala kolem ruky obvaz tlakoměru.

Sára položila dlaň Jeffreymu na čelo. Lehce otevřel oči, ale zdálo se, že ji nevnímá.

„Co se stalo?“ zeptala se.

Sestřička jí podala kartu a řekla: „Zásah kulovnicí do nohy. Nic vážného, jinak by byl převezen do Augusty.“

Sára přelétla kartu pohledem. Nedokázala se však soustředit na to, co v ní bylo napsáno.

Sloupce jí splývaly dohromady.

„Paní doktorko?“ zeptala se sestřička soucitně. Celý život pracovala na pohotovosti v Augustě a tady byla spíš na odpočinku. Přilepšovala si zde k důchodu nočními službami.

Sára s ní kdysi pracovala a jejich vztah se rozvinul v přátelství založené na vzájemném respektu.

„Nemusíte mít o něj strach, opravdu,“ řekla. „Dostal demerol, za chvíli se mu uleví. Nejvíc ho teď bolí to, jak se mu v té noze vrtal doktor Earnshaw.“

„Hare?“ zeptala se Sára s úlevou, jakou si posledních dvacet minut ani nedokázala představit. Její bratranec Hareton Earnshaw byl praktický lékař a čas od času v nemocnici zaskakoval. „Ještě je tady?“

Sestřička přikývla a začala pumpovat obvaz tlakoměru. Přiložila si prst k ústům, aby zjednala ticho.

Jeffrey se pohnul a pomalu otevřel oči. Když poznal Sáru, po rtech mu přeběhl chabý úsměv.

Sestřička uvolnila tlak. „Sto čtyřicet pět na devadesát dva.“

Sára se zasmušila a znovu se podívala do Jeffreyho karty. Najednou znovu rozuměla významu slov.

„Dojdu pro doktora Earnshawa,“ řekla sestra.

„Děkuju vám,“ odpověděla Sára a otevřela kartu. „Kdy jste začali podávat coreg?“ zeptala se.

„Odkdy má zvýšený krevní tlak?“

Jeffrey se potutelně usmál. „Od okamžiku, kdy jsi vešla.“

Sára si bleskově pročetla zprávu. „Padesát miligramů denně. Vyzkoušeli jste kaptopril, ale neosvědčil se. Jak to?“ Odpověď vzápětí našla v kartě. „Suchý kašel vyvolal zhoršení,“

přečetla nahlas.

Dovnitř v té chvíli vešel Hare. „To je obvyklé u ACE inhibitorů.“

Sára tomu nevěnovala pozornost, když jí položil ruku kolem ramen.

„K jakému doktorovi chodíš?“ zeptala se Jeffreyho.

„K Lindleymu,“ odpověděl.

„Řekls mu o svém otci?“ prudce zaklapla kartu. „Proč ti proboha nepředepsal inhalátor? Jak jsi na tom s cholesterolem?“

„Sáro,“ vytrhl jí kartu z ruky Hare. „Sklapni.“

Jeffrey se rozesmál. „Dík, máš to u mě.“

Sára zkřížila paže a stěží ovládala vztek. Když sem jela, připravovala se na to nejhorší, a najednou vidí, že Jeffrey je v pořádku. Samozřejmě, nesmírně se jí ulevilo, že se nestalo nic vážného, ale na druhou stranu cítila, jako by se stala obětí nevyvedeného žertu.

„Koukni se na tohle,“ vybídl ji Hare a na světelný projektor na zdi připevnil rentgenový snímek. Hlasitě povzdechl a pak řekl: „Panebože, nic horšího jsem ještě neviděl.“

Sára ho probodla očima a otočila snímek tak, aby nevisel vzhůru nohama. „Ach, díky bohu,“

oddechl si Hare dramaticky. Když si uvědomil, že Sára se jeho vtipu nezasměje, svraštil obočí.

Sára měla Haretona ráda, ale zároveň ho nesnášela, protože nikdy nebral nic vážně.

Hare začal s výkladem: „Nebyla zasažena artérie, ani kost. Rána je tady na vnitřní straně,“

řekl a povzbudivým tónem dodal: „Nic vážného.“

Sára si jeho líčení nevšímala a naklonila se ke snímku, aby se sama přesvědčila o nálezu.

Kromě toho, že mezi ní a bratrancem vždy existovala profesionální řevnivost, se chtěla ujistit, že se nic nezanedbalo.

„Co kdybychom tě otočili na levý bok?“ navrhl Hare Jeffreymu a počkal, než mu Sára přiskočí na pomoc. Sára uchopila poraněnou pravou nohu a pomohla Hareovi Jeffreyho otočit. „Tohle by ti mělo pomoct, aby ti trochu klesl tlak. Bereš léky poctivě?“

„Teď jsem párkrát vynechal,“ řekl Jeffrey.

„Vynechal?“ řekla Sára zvýšeným hlasem a tlak jí při tom vyletěl nahoru. „Zbláznil ses?“

„Došly mi léky,“ zamumlal Jeffrey na svou omluvu.

„Jak to, že došly? Bydlíš přece pár metrů od lékárny.“ Nespokojeně se na něj zamračila. „Co si myslíš?“

„Sáro,“ skočil jí Jeffrey do řeči. „To jsi sem jela jenom proto, abys na mě řvala?“

Nevěděla, co na to říct.

„No, když už je tady i Sára, možná by sis mohl u ní ověřit, jestli je rozumné, abys šel dnes domů,“ nadhodil Hare.

„Ach tak,“ řekl Jeffrey a přimhouřil oči. „Když už jste tady, paní doktorko, mohl bych se vás zeptat na váš názor. Poslední dobou trpím zvláštní citlivostí třísel. Snad byste se mi mohla na to podívat.“

Sára se nuceně usmála. „Mohla bych vám udělat rektální sondu.“

„Od vás si to nechám líbit.“

„Kristepane,“ zaúpěl Hare. „Jako dvě hrdličky! Bude lepší, když u toho nebudu.“

„Díky, Hare,“ zavolal za ním Jeffrey. Hare jenom mávl rukou přes rameno a byl pryč.

„Takže,“ prohodila Sára a zkřížila paže.

Jeffrey nadzvedl obočí. „Takže?“

„Co se stalo? Vrátil se jí manžel?“

Jeffrey se rozesmál, ale v očích se mu zračilo napětí. „Zavři dveře.“

Sára udělala, jak jí poručil. „Tak spusť,“ řekla pak.

Jeffrey si přiložil ruku na oči. „Nevím přesně, jak to bylo. Seběhlo se to nějak rychle.“

Sára udělala krok k posteli, a přestože rozum ji od toho zrazoval, vzala Jeffreyho za ruku.

„Někdo dnes Willu Harrisovi rozbil cihlou okno.“

„Willu Harrisovi? Tomu z bistra? Proboha proč?“

Jeffrey pokrčil rameny. „Někdo si zřejmě vzal do hlavy, že musí mít něco společného s vraždou Sibyl Adamsové.“

„On tam přece tou dobou ani nebyl,“ řekla Sára nechápavě. „Jak si to vůbec může někdo myslet?“

„Nemám zdání, Sáro,“ ztěžka si oddechl a spustil ruku na postel. „Měl jsem tušení, že se něco špatného stane. Jsou lidé, kteří dělají urychlené závěry, a pak se to vymkne.“

„Kteří lidé to jsou?“

„Nevím,“ odpověděl. „Zůstal jsem u Willa, abych měl jistotu, že se mu nic nestane. Dívali jsme se na televizi a najednou jsem něco zvenčí zaslechl.“ Potřásl hlavou, jako by ještě stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. „Šel jsem se podívat, co se děje, a jedno z oken se najednou rozletělo na samý kousky.“ Prsty ruky naznačil, jak k tomu došlo. „Dál si pamatuju už jen to, jak ležím na zemi a nohu mám jak v ohni. Díky bohu, že Will seděl, jinak by to schytal taky.“

„Kdo to udělal?“

„Nemám tušení,“ odpověděl, ale podle toho, jak měl svěšenou čelist, poznala, že to přinejmenším tuší.

Chtěla se ho na to dál ptát, ale předběhl ji a položil jí ruku na bok. „Vypadáš krásně.“

Sárou proběhl elektrizující záchvěv, když ucítila, jak jí palcem zajel pod sukni a dotkl se její kůže. Jeho horké prsty jí vklouzly pod svetr.

„Měla jsem rande,“ řekla a při pomyšlení na to, že nechala Jeba samotného, pocítila výčitky svědomí. Jako obvykle projevil pochopení, avšak Sára se přesto cítila provinile.

Jeffrey ji pozoroval zpod napůl přivřených víček. Buď jí nevěřil, nebo pochyboval, že mohlo jít o něco vážného. „S rozpuštěnými vlasy se mi moc líbíš,“ zalichotil jí. „Víš to?“

„Jo,“ řekla a položila svou ruku na jeho. Kouzlo okamžiku se najednou vytratilo. „Proč jsi mi neřekl, že máš vysoký tlak?“

Jeffrey ji pustil a položil ruku na postel. „Nechtěl jsem ti dát příležitost, abys mohla na seznam mých nedostatků připsat další položku.“ Úsměv, který si nasadil, byl poněkud nucený a nehrál s jeho skleněným pohledem. Podobně jako Sára, nikdy nebral nic silnějšího než aspirin a účinek demerolu se rychle začínal projevovat.

„Dej mi ruku,“ řekl. Zavrtěla hlavou, ale Jeffrey zarputile nastavoval dlaň. „Podej mi ruku.“

„Proč?“

„Protože jsi mě dnes místo nemocnice mohla klidně vidět v márnici.“

Sára se kousla do rtu, aby potlačila slzy, které se jí draly do očí. „Nic ti není,“ řekla a pohladila ho po líci. „Měl by sis zdřímnout.“

Zavřel oči a bylo na něm vidět, že jenom kvůli ní přemáhá únavu.

„Nechci spát,“ řekl a upadl do spánku.

Sára se na něj dívala a pozorovala, jak mu s každým nádechem a výdechem stoupá a klesá hrudník. Natáhla ruku, odhrnula mu vlasy z čela a na několik okamžiků nechala svou dlaň položenou na jeho líci. Rašily mu vousy. Tváře i krk měl posety drobnými tmavými tečkami.

Prsty projela po čerstvém strništi a neubránila se úsměvu nad vzpomínkami, které se jí přitom vracely. Takhle ve spánku v něm znovu viděla Jeffreyho, do kterého se kdysi zamilovala: muže, který dokázal naslouchat, když mu vyprávěla o svých starostech, muže, který jí vždy galantně podržel dveře, uměl se vypořádat s pavoukem v domě a nedělalo mu problém vyměnit baterii v požárním detektoru. Než vstala a odešla, vzala jeho ruku do dlaní a políbila ji.

Teprve když vyšla na chodbu a zamířila k sesterně, přepadl ji pocit únavy. Podle hodin na zdi zjistila, že je tam už hodinu. Znova se ocitla v nemocničním čase, kde osm hodin uběhne jako osm vteřin.

„Spí?“ zeptala se sestřička.

Sára se lokty opřela o pultík příjmu. „Jo,“ řekla. „Dostane se z toho.“

Sestřička se usmála. „O tom nepochybuju.“

„Tady jsi,“ řekl Hare a polechtal ji pod bradou. „Tak jaké to je, být v nemocnici a vidět velké doktory?“

Sára se sestřičkou si vyměnily pohledy. „Musíte mého bratrance omluvit, sestřičko. To, co mu schází na vlasech a výšce, dohání přihlouplým chováním.“

„No tohle,“ dloubl ji Hare do ramene. „Poslyš, zaskočíš mě, než si doběhnu pro nějakou svačinu?“

„Jaké jsou tady případy?“ zeptala se Sára, protože uvítala, že nemusí jet rovnou domů.

Sestřička se pousmála. „Na dvojce je pacient, který si stěžuje, že mu příliš častá přeprava letadlem nedělá dobře. Nasadili jsme fluorescentní terapii.“

Sára se hlasitě rozesmála. Sestřička jí nemocniční hantýrkou právě sdělila, že na dvojce leží hypochondr, kterého nechali, aby se díval do lustru, než se mu udělá lépe.

„Mikropalubní příznaky,“ dodal Hare. O toho pacienta se nebylo třeba příliš bát.

„Dál?“

„Pak je tady student, co to trochu přehnal s pitím,“ řekla sestřička.

Sára se otočila na Harea. „Nevím, jestli si troufnu na tak složité případy.“

Zatahal ji za bradu. „Holka jedna!“

„Nejdřív bych měla přeparkovat,“ řekla Sára, když si vzpomněla, že stojí na místě vyhrazeném pro invalidy. Celé město znalo její auto, takže nepředpokládala, že by jí dal nějaký policajt před nemocnicí pokutu. Měla však chuť na chvíli se projít po venku, aby měla čas všechno si trochu probrat, než se vrátí a znovu se podívá na Jeffreyho.

„Jak mu je?“ zeptala se Lena, jakmile Sára vešla do čekárny. Sára se rozhlédla a překvapilo ji, že v místnosti není kromě Leny nikdo.

„Nechtěli jsme to říkat do vysílačky,“ vysvětlila Lena. „Takováhle věc…,“ začala, ale nedokončila.

„Takováhle věc co?“ vybídla ji Sára, aby pokračovala. „Něco mi snad uniklo, Leno?“

Lena se nervózně podívala jinam.

„Víte, kdo to udělal?“ zeptala se Sára.

„Na sto procent to nevíme,“ zavrtěla hlavou.

„Proto tady není Frank? Abyste to věděli na sto procent?“

Rozhodila rukama. „Nevím, kde je. Vysadil mě tady a odjel.“

„Je snadné nic nevědět, když se člověk neobtěžuje zeptat,“ odsekla Sára. „To, že Jeffrey dnes mohl přijít o život, je vám nejspíš ukradené.“

„To mi křivdíte.“

„Ano?“ zeptala se Sára. „A kdo mu dnes večer kryl záda, Leno?“

Lena se chystala odpovědět, ale Sára se otočila, než ze sebe stačila vypravit slovo. Cítila, jak v ní vře vztek. Prudce otevřela dveře a vyšla ven. Přesně věděla, o co tady jde. Frank dobře věděl, kdo postřelil Jeffreyho, ale z jakési zvrácené loajality, nejspíš k Mattu Hoganovi, si dal zámek na pusu. Zdálo se jí neomluvitelné, že Lena se na Jeffreyho takto vykašlala po tom všem, co pro ni udělal.

Zhluboka se nadechla, aby se chůzí kolem nemocnice trochu uklidnila. Mnoho nechybělo a Jeffrey mohl být po smrti. Stačilo, aby mu střep skla prosekl stehenní tepnu, a vykrvácel by.

Nemluvě o tom, že střela ho mohla místo nohy zasáhnout do hrudníku. Sára se sama sebe ptala, co by tak asi Frank a Lena dělali, kdyby byl Jeffrey mrtvý. Asi by se začali handrkovat, kdo usedne na jeho židli.

„Bože můj,“ zvolala vyděšeně při pohledu na své auto. Na přední kapotě ležela nahá mladá dívka s roztaženými pažemi. Byla položená na záda a lýtka měla jakoby nenuceně zkřížená přes sebe. Sáru v první chvíli napadlo, zda ta dívka nevyskočila z nějakého okna. Na této straně nemocnice však žádná okna nebyla a kromě toho kapota jejího auta nebyla vůbec poškozená.

Třemi rychlými kroky přiskočila k dívce a zkoušela nahmatat puls. Pod prsty ucítila rychlé a silné pulsování, a jak běžela zpátky do nemocnice, odříkala v duchu první modlitbu, co ji napadla.

„Leno!“

Lena vyskočila na nohy. Pěsti měla zaťaté, jako by čekala, že se s ní Sára hodlá prát.

„Sežeňte nosítka,“ poručila jí Sára. Když se nehýbala, zakřičela na ni. „Fofrem!“

Pak vyběhla ven, zpátky za dívkou, jako by každým okamžikem mohla zmizet. Zdálo se jí, že všechno se odehrává jako ve zpomaleném filmu, dokonce i vítr, který jí províval vlasy, jako by se zpomalil.

„Slečno!“ promluvila Sára k dívce na kapotě tak hlasitě, že ji muselo být slyšet na druhém konci města. Dívka na sobě nedala znát, zda slyší. „Slečno!“ zkusila to Sára znovu. Opět nic.

Sára ji zběžně prohlédla, ale nevšimla si žádných známek traumatické reakce. Pokožka měla zdravou růžovou barvu a přes chladnou noc byla na dotek překvapivě teplá. Podle polohy těla by se klidně mohlo zdát, že jenom odpočívá. Pod jasným světlem si však Sára všimla zaschlých krvavých stop na dlaních. Chtěla jednu ruku zvednout, aby si ji prohlédla, ale paže sklouzla ke straně. Rameno bylo zjevně vykloubené.

Podívala se dívce do obličeje a viděla, že ústa má přelepená stříbrnou instalatérskou páskou. Nemohla si vzpomenout, měla-li ji přes ústa, už než běžela dovnitř. Jistě by si jí byla všimla. Taková páska se nedá přehlédnout – tím spíš, že měřila přinejmenším tři centimetry na šířku a dvanáct na délku. Na zlomek okamžiku se cítila naprosto paralyzovaná, ale Lenin hlas ji probral z ohromení: „To je přece Julia Matthewsová,“ řekla Lena a Sáře se zdálo, jako by její hlas přicházel z ohromné dálky.

„Sáro?“ zeptal se Hare, když doběhl k autu. Při pohledu na nahou dívku na kapotě mu poklesla čelist.

„Tak jo, tak jo,“ zamumlala si Sára sama pro sebe, aby se uklidnila. Vrhla vyděšený pohled k Hareovi, který byl stejně bezradný jako ona. Hare byl zvyklý na infarkt, na občasné předávkování, ale nic podobného v životě neviděl.

Ženino tělo sebou začalo mrskat, jako by se jim chtělo připomenout.

„Bude zvracet,“ řekla Sára a vzala lepicí pásku za růžek. Bez meškání ji strhla a pak jediným pohybem přetočila nahou dívku na stranu, podepřela jí hlavu, aby usnadnila zvracení, které se dostavilo s nečekanou prudkostí. Ze zvratků se zvedal nepříjemný kyselý zápach, připomínající zkvašený mošt nebo pivo. Sára musela odvrátit hlavu, aby se trochu nadechla.

„To je v pořádku,“ zašeptala dívce. Umaštěné tmavé vlasy jí laskavým pohybem odhrnula za ucho a napadlo ji, že úplně totéž udělala před dvěma dny Sibyl. Zvracení náhle ustalo a Sára jemně položila vyčerpanou dívku opět na záda, přičemž jí nepřestávala rukou podepírat hlavu.

„Nedýchá,“ vyhrkl vyplašeně Hare.

Sára vložila ženě prst do úst, aby jí vyčistila ústní dutinu, a překvapilo ji, když uvnitř něco nahmatala. Po drahné chvíli vydolovala zmuchlaný řidičák, který podala překvapené Leně.

„Už dýchá,“ řekl s úlevou Hare.

Sára si utřela prsty o sukni a zalitovala, že nemá po ruce chirurgické rukavice.

Sestřička před sebou s námahou tlačila nosítka. Když s nimi přiběhla k autu, beze slova se postavila raněné dívce k nohám a čekala, až jí Sára dá povel.

Sára napočítala do tří, a pak obě najednou dívku zvedly a položily ji na nosítka. Sára ucítila v ústech nepříjemnou chuť a na několik okamžiků viděla samu sebe, jak leží na nosítkách místo té dívky. Vyschlo jí v puse a začala propadat otupělosti.

„Můžeme,“ zahlásil Hare, když uvázal bezpečnostní popruhy.

Sára běžela vedle nosítek a držela ženu za ruku. Zdála se to být celá věčnost, než doběhli do nemocnice. Vešli do první ošetřovny, nosítka jako by plula po nějakém lepkavém povrchu.

Při každém lehkém nadskočení vydávala dívka ze sebe chabé steny bolesti. Sára se na okamžik vcítila do jejího strachu.

Od doby, kdy pracovala na pohotovosti, uběhlo už dvanáct let, proto se musela soustředit na každý úkon. V hlavě si bleskově promítla, co se kdysi naučila. Raněná dívka, jako by se jí snažila osvěžit paměť, začala chroptět a lapat po dechu. Nejdříve ze všeho bylo třeba zajistit přísun kyslíku.

„Prokristapána,“ vyrazila ze sebe, když se podívala dívce do úst. Pod reflektory ošetřovny se ukázalo, že dívka má čerstvě vytlučené přední horní zuby. Sára pocítila, jak opět tuhne. Musí to ze sebe setřást. Musí se na tu dívku začít dívat jenom jako na pacientku, jinak se obě dostanou do maléru.

Během několika vteřin provedla intubaci. Při připevňování tubusu zdravotnickou páskou si počínala co nejopatrněji, aby ještě víc nepoškodila kůži kolem úst. Když naskočil ventilátor, musela přemoct hrůzu, která ji ovládla. Ten zvuk ji naplňoval úzkostí.

„Zdá se, že dýchání máme v suchu,“ zahlásil Hare a podával Sáře stetoskop.

„Paní doktorko,“ řekla sestřička, „nemůžu najít žílu.“

„Je dehydrovaná,“ vysvětlila Sára a snažila se najít žílu na druhé ruce. „Stejně bychom měli raději použít větší žílu.“ Sára natáhla ruku, aby jí někdo podal jehlu. Musela čekat.

„Přinesu kanylu z dvojky,“ řekla sestřička a vyšla ven.

Sára se znovu otočila k dívce na nosítkách. Kromě poranění rukou a nohou nebyly na těle žádné viditelné modřiny či řezné rány. Kůže byla na dotek teplá, což mohlo být způsobeno různými faktory. Sára nechtěla dělat unáhlené závěry, přestože podobnost s případem Sibyl Adamsové se přímo vnucovala. Obě byly drobné postavy. Obě měly tmavé vlasy.

Sára zkontrolovala zorničky. „Rozšířené,“ konstatovala, protože pokud si dobře pamatovala, podobné věci se na pohotovosti říkají nahlas. Pomalu vydechla a teprve tehdy si uvědomila Hareovu a Leninu přítomnost.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se Sára.

„Julia Matthewsová,“ řekla Lena. „Byli jsme se na ni přeptat ve škole. Je už několik dnů nezvěstná.“

Hare se podíval na monitor. „Puls klesá.“

Sára zkontrolovala ventilátor. „FI 02, třicetiprocentní. Trochu jí pomůžeme.“

„Co je to za zápach?“ skočila jim do řeči Lena.

Sára přičichla k dívčině tělu. „Chlór?“ zeptala se.

„Peroxid,“ začichala Lena.

Hare souhlasně přikývl.

Sára pečlivě prohlédla ženinu pokožku. Po těle byly drobné povrchové škrábance. Teprve teď si všimla, že ochlupení genitálií bylo oholeno. Z toho, jak málo stačilo vyrašit, usoudila, že muselo být oholeno nanejvýš den předtím.

„Někdo ji vydrhl dočista,“ řekla Sára.

Přivoněla k ženiným ústům, ale neucítila obvyklý zápach po desinfekci ústní dutiny. Když intubovala, všimla si vzadu na patře jakési drobné oděrky. Nic vážného. Na první pohled bylo zřejmé, že žena má v sobě rulík, nebo podobnou drogu. Sára cítila horkost kůže i přes rukavice.

Sestřička se vrátila. Sára pozorovala, jak připravuje sadu pro napíchnutí horní duté žíly. Ruce se jí přitom chvěly, což Sáře nahánělo větší strach než cokoli jiného. Sára zadržela dech a napíchla dívce jugulární žílu. Jehla byla napojena na zhruba šesticentimetrovou trychtýřovitou kanylu pro připojení tří hadiček. Až se určí, jakou drogu má dívka v sobě, pomocí této kanyly bude možné nasadit protilátku.

Sestřička byla otočená zády k pacientce a čekala na pokyny.

Sára propláchla hadičky roztokem heparinu, aby nedocházelo k ucpávání, a přitom ze sebe sypala, co všechno je třeba udělat: „Zjistit plyny v krvi, udělat toxikologický screening, LFT, CBC, chemii. Ať to lítá! A když už u toho stojíte, mrkněte se taky na srážlivost.“ Udělala pauzu.

„Taky je třeba podívat se na moč. Než jí cokoli nasadím, chci vědět, co má v sobě. Myslím, že vím, co najdeme, ale chci mít jistotu.“

„Rozumím,“ odpověděla sestřička.

Sára ještě jednou zkontrolovala průchodnost hadiček. „Běžný fyziologický roztok. Naplno.“

Sestřička spustila infuzi, jak Sára poručila.

„Je tady někde přenosný rentgen? Musím se ujistit, že jsem ji správně napíchla,“ řekla Sára a ukázala na žílu rýsující se pod kůží na krku. „Taky se potřebuju podívat na hrudník, žaludek a rameno.“

„Hned ho přinesu zezdola, jen co dodělám krev.“

„Taky zkontrolujte GHB,“ řekla Sára, zatímco kolem jehly upevňovala náplast. „Musíme počítat s tím, že mohla být znásilněna.“

„Znásilněna?“ zeptala se Lena a ustoupila o krok dozadu.

„Ano,“ odpověděla Sára příkře. „Proč by jí jinak dělal někdo něco takového?“

Lena pohybovala pusou, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Až dosud ji nenapadlo, že by mezi vraždou její sestry a případem této mladé dívky mohla existovat spojitost. Stála u nohou postele a upírala na dívku dlouhý pohled. Bylo vidět, jak ztuhla. Sára si vzpomněla, jak v noci vletěla do márnice, aby viděla svou sestru. Ústa jí teď křivil stejný vztek jako tehdy.

„Zdá se, že je stabilizovaná,“ pronesla sestřička spíš pro sebe než pro ostatní.

Sára sledovala sestřičku, jak injekční stříkačkou odebírá krev z žíly na ruce. Při představě, jak bolestivé to teď může být, si promnula vlastní zápěstí. Naklonila se nad lehátko a ruce položila Julii Matthewsové na rameno, jako by ji chtěla ujistit, že jí už nic nehrozí.

„Sáro,“ vytrhl ji ze zadumání Hare.

„Hm,“ řekla Sára překvapeně. Všechny pohledy se upíraly na ni. Obrátila se na Lenu. „Může někdo pomoct sestřičce s tím rentgenem?“ zeptala se a s vypětím všech sil se snažila, aby její hlas zněl pevně.

„Jasně,“ odpověděla Lena a vrhla na Sáru zvláštní pohled.

Sestřička naplnila poslední stříkačku. „Je to dole na konci chodby,“ řekla Leně.

Sára je slyšela odcházet, ale oči měla upřené na Julii Matthewsovou. Pohled se jí zúžil a najednou viděla jako přes tunel. Už podruhé měla pocit, jako by ležela na stole místo oběti a nad ní se skláněl doktor, měřil jí puls a kontroloval životní funkce.

„Sáro!“ Hare se díval dívce na ruce a Sára si vzpomněla na stopy, kterých si prve všimla na parkovišti.

Obě dlaně byly uprostřed propíchnuté. Sára se podívala níž na chodidla a zjistila, že i na nich jsou stopy po propíchnutí. Sklonila se nad poranění, aby je mohla lépe prohlédnout. Krev se srážela velice rychle. V zaschlých strupech byla smítka rzi.

„Dlaně jsou propíchnuté naskrz,“ konstatovala. Pak se podívala dívce pod nehty a všimla si nepatrných dřevěných třísek. „Dřevo,“ poznamenala. Nedovedla si vysvětlit, proč si někdo dal práci s tím, aby tělo oběti vyčistil peroxidem a zbavil všech fyzických stop, a přitom nechal za nehty třísky. Nedávalo jí to smysl. Taky ji zneklidňovalo, v jaké pozici byla ta dívka položena na kapotu auta.

Snažila se srovnat si to v hlavě. Napadlo ji jediné možné vysvětlení a zvedl se jí žaludek.

Zavřela oči a představila si, jak ta dívka vypadala, když ji našla: nohy zkřížené na lýtkách a ruce rozpažené do pravého úhlu od těla.

Ta dívka byla ukřižována.

„Ty rány jsou naskrz, říkáš?“ zeptal se Hare.

Sára přikývla a nespouštěla přitom oči z oběti. Na těle nebyly patrné žádné známky podvýživy, ani stopy po jehle, které by nasvědčovaly delšímu užívání drog. Kůže nebyla poškozená. Sára se zarazila, protože si uvědomila, že se na tu dívku dívá, jako by ležela v márnici, nikoli v nemocnici. Jakoby na potvrzení tohoto pocitu monitor nahlásil zástavu srdeční činnosti. Jakmile se ozval varovný tón přístroje, Sára okamžitě reagovala.

„Jen to ne!“ zvolala, naklonila se nad ženu a pustila se do masáže srdce. „Hare, nasaď jí dýchací masku.“

Hare zalovil v šuplíkách a vytáhl masku. Za několik vteřin ji měla na sobě a Hare jí pumpoval do plic vzduch. „Zvolni trochu, děláš to moc rychle,“ upozornil Hare Sáru.

„Zpomaluju,“ odpověděla a škubla sebou, protože pocítila, jak jí pod rukama zakřupalo jedno žebro. Pohledem byla zavěšená do Harea, na jehož spolupráci byla odkázána. „Jedna, dvě, nádech. Prudce a silně. Ať se dostaneme do správného tempa.“

„Jo, jo,“ zamumlal Hare a soustředil se na pumpování vzduchu.

Masáž srdce je navzdory své účinnosti jen nouzovým řešením. Při ní se srdce fyzickou silou přiměje k tomu, aby pumpovalo krev do mozku. Jen částečně však může zastoupit zdravě fungující orgán. Přestala-li by Sára masírovat, srdce by se zastavilo. Masáž jim jenom dávala čas, aby vymysleli něco účinnějšího.

Lena vyděšená varovným signálem přístroje vběhla zpátky do místnosti. „Co se stalo?“

„Zástava,“ odvětila Sára, a když na chodbě uviděla sestřičku, ulevilo se jí. „Adrenalin,“

poručila si.

Sára netrpělivě pozorovala sestru, jak otevírá krabičku a plní stříkačku.

„Bože můj,“ vyhrkla Lena, když viděla, jak Sára vstříkla látku ženě přímo do srdce.

„Fibriluje,“ zvolal Hare o několik oktáv vyšším hlasem.

Sestra se otočila, jednou rukou popadla z vozíku kardiostimulátor a druhou jej zapojila.

„Na dvě stě,“ zavelela Sára. Jakmile přiložila elektrody, dívčino tělo se vymrštilo do vzduchu.

Sára se podívala na monitor, a když nezaznamenala žádnou reakci, svraštila čelo. Stejný postup zkusila ještě dvakrát, ale bez úspěchu. „Lidokain,“ poručila a sestra vytáhla jinou krabici.

Sára aplikovala lidokain a nespouštěla oči z monitoru.

„Rovná čára,“ konstatoval Hare.

„Znovu.“ Sára sáhla po elektrodách. „Na tři sta,“ poručila. Ženou znovu projel šok, ale zůstal bez odezvy. Sára cítila, jak ji zaplavuje studený pot. „Adrenalin.“

Zvuk otevírání krabice propichoval Sáře ušní bubínky. Vzala stříkačku a znovu vstříkla adrenalin přímo do srdce. Všichni napjatě čekali.

„Rovná čára,“ řekl Hare.

„Zkusíme to na tři sta šedesát.“

Pětkrát projel elektrický šok ženiným tělem, ale bezvýsledně.

„Zatraceně, zatraceně,“ zaklela Sára a znovu se pustila do masáže srdce. „Jak jsme na tom s časem?“ zvolala.

Hare se letmo podíval na hodinky. „Dvanáct minut.“

Sáře ta doba připadala jako dvě vteřiny.

Lena musela z tónu Hareova hlasu vycítit, co se snaží naznačit, protože tlumeným prosebným hlasem řekla: „Nenechte ji umřít. Prosím, nenechte ji umřít.“

„Asystolie trvá už moc dlouho, Sáro,“ poznamenal Hare. Naznačoval, že už to nemá smysl.

Bylo na čase kapitulovat.

Sára na něj upřela pronikavý pohled. Pak se obrátila na sestřičku. „Otevřeme jí hrudník.“

Hare potřásl hlavou. „Na to nejsme vybaveni,“ řekl.

Sára jeho názor ignorovala. Prsty jela po žebrech dolů – ucítila i to, které zlomila. Jakmile našla bránici, vzala skalpel a udělala na břiše patnácticentimetrový řez. Vsunula do něj ruku a pod žebry sáhla dívce po srdci.

Aby zapomněla, že je v nemocnici, zavřela oči a začala s masáží. Když poprvé zmáčkla a uměle rozproudila krev, monitor jim dal na okamžik falešnou naději. V prstech ucítila jemné lechtání a v uších se jí rozezněl pronikavý tón. Ničeho si nevšímala a čekala, co udělá srdce.

Měla pocit, jako by mačkala míček plný vody. Rozdíl byl jenom v tom, že tento míček představoval život.

Sára přestala. Odpočítala pět vteřin, pak osm, pak dvanáct, ale nakonec se přece z monitoru samo od sebe ozvalo rytmické pípání.

„To děláš ty?“ zeptal se Hare.

„Ne, to je ona,“ odpověděla Sára a vytáhla ruku. „Nasadíme lidokain.“

„Prokristapána,“ zamumlala Lena a ruku si položila na prsa. „To se mi snad zdá. Vy jste to dokázala.“

Sára si bez odpovědi strhla rukavice.

V místnosti zavládlo ticho. Bylo slyšet jenom pípání monitoru a bzučení ventilátoru.

„Takže,“ poznamenala Sára, „uděláme testy na syfilis a gonorhoeu.“ Ucítila, jak se jí při těch slovech do tváře nahrnula krev. „Domnívám se, že bylo použito kondomu, ale pro jistotu do karty poznamenejte, že se má následujících několik dní dělat pozorování pro případ otěhotnění.“ Sára slyšela, jak se jí hlas zachvěl, ale doufala, že sestřička a Lena si toho nevšimly. Zda si toho všiml Hare, jí bylo jedno. Na něj se ani nemusela dívat, aby věděla, co si myslí.

Hare podle všeho cítil její nervozitu a snažil se ji povzbudit. „Vedeš si skvěle, Sáro. Tak odflinkaný řez jsem ještě neviděl.“

Sára si olízla rty a snažila se ovládnout tlukot svého srdce. „Nechtěla jsem být lepší než ty.“

„Podívejme se na ni, taková primadona,“ poznamenal Hare a chirurgickou gázou si otřel pot z čela. „Kristepane,“ zasmál se nervózně.

„Podobné zákroky tady nejsou na denním pořádku,“ řekla sestřička, zatímco přikládala na řez gázu a vysušovala krev, než dojde na šití. „Mohla bych zavolat Larryho Headleye z augustské nemocnice. Bydlí tak patnáct minut odsud.“

„To bych vám byla vděčná,“ řekla Sára a z krabice na zdi si vzala další pár rukavic.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Hare nenuceným tónem. V očích se mu však zračila starost.

„Jo, jsem v pořádku,“ odpověděla Sára a zkontrolovala infuzi. Pak se otočila na Lenu.

„Možná by nebylo od věci sehnat Franka.“

Lena rozpačitě sklopila oči. „Zařídím to,“ řekla a se svěšenou hlavou opustila místnost.

Sára počkala, až bude pryč, pak Hareovi řekla: „Mohl by ses podívat na ruce?“

Hare mlčky prohlížel dívčiny dlaně a prohmatával na nich kosti. „Zajímavé,“ řekl nakonec.

„Copak?“ zeptala se.

„Jediná kost není poškozená,“ řekl a pootočil zápěstím. Když se dostal až k ramenu, řekl: „Vykloubené.“

„Myslíš, že si to způsobila, jak se snažila uniknout?“ zeptala se s ledovým klidem Sára a zkřížila ruce v podpaží.

Hare svraštil obočí. „Víš, jakou sílu je třeba na vykloubení ramene?“ Neochotný připustit tuto možnost zavrtěl hlavou. „Omdlela bys bolestí ještě dřív, než…“

„Víš, jak je hrozné, když se tě někdo pokouší znásilnit?“ Sářin pohled se mu zapíchl přímo do tváře.

V obličeji se mu objevila bolest. „Promiň, zlato. Jsi v pořádku?“

Do očí se jí tlačily slzy a vší silou vůle se musela přemáhat, aby se jí hlas neroztřásl: „Mrkni se na pánev, prosím. Chci přesný nález.“

Hare se pustil do zkoumání pánevní oblasti, jak mu poručila, a jakmile skončil, úsečně kývl hlavou. „Na jednom boku má nějakou odřeninu. Domnívám se, že byla způsobena spoutáním, ale těžko říct. Můj názor je ryze subjektivní. Potřeboval bych se jí na to zeptat.“

„Něco dalšího?“ zeptala se Sára.

„Ani jedna kost na rukou a chodidlech nebyla poškozena. Chodidla byla propíchnuta mezi druhou a třetí klínovou kostí a navikulární kostí. Jde o velice přesně vykalkulovanou ránu. Ať už to dělal kdokoli, věděl, co dělá.“ Odmlčel se a zahleděl se k zemi, aby znovu získal vyrovnanost. „Nechápu, jak někdo může provést něco podobného.“

„Podívej se na tohle,“ řekla Sára a ukázala na kůži kolem ženiných lýtek. Na obou byly po vnější straně tmavé černé modřiny. „Zjevně se ji snažil znehybnit.“ Sára zvedla dívčinu ruku a všimla si čerstvé jizvy na drobném zápěstí. Na druhé ruce byla podobná jizva. Zhruba před měsícem se Julia Matthewsová pokusila o sebevraždu. Jizvy měly bílé okraje. Vedle velké tmavé modřiny vypadaly zcela neškodně.

Sára Harea na toto poranění neupozornila. Řekla jenom: „Zdá se mi, že byla svázaná nějakým páskem. Nejspíš koženým.“

„Nerozumím tomu.“

„Propíchnutí končetin bylo symbolické.“

„V jakém smyslu?“

„Řekla bych, že mělo vyvolat dojem ukřižování,“ Sára položila dívčinu ruku na lůžko.

Sára si promnula ruce, protože v místnosti bylo chladno. Přešla ke skříni, aby našla nějakou deku, kterou by mohli dívku na stole přikrýt. „Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že končetiny byly přibité v roztažené poloze.“

„Ukřižování?“ Hareovi se ta představa nezamlouvala. „Takhle ale Kristus ukřižován nebyl.

Chodidla by měla být spolu.“

„Ježíše nechtěl nikdo znásilnit, Hare,“ zarazila ho Sára. „Nohy musela mít samozřejmě od sebe.“

Hare polkl, až mu poskočil hrtan. „Tímhle se zabýváš v márnici?“

Pokrčila rameny a hledala přikrývku.

„Klobouk dolů, máš víc kuráže, než bych měl já,“ těžce oddechoval Hare.

Sára přikryla ženu prostěradlem a snažila se jí poskytnout útěchu. „To nemůžu říct,“ namítla.

„Co její ústa?“ zeptal se Hare.

„Přední zuby má vybité. Nejspíš proto, aby se usnadnila felace.“

„Cože?“ zeptal se Hare vysokým vyděšeným hlasem.

„Podobné věci jsou častější, než by sis myslel,“ poznamenala Sára. „Peroxid odstraňuje stopy, které by mohly posloužit jako důkaz. Počítám, že ji proto taky oholil, aby v jejím ochlupení neuvízl nějaký chlup, který bychom našli. Vytržení chlupů je vcelku běžné i při normálním sexu. Taky ji však mohl oholit čistě z důvodu sexuálního vzrušení. Mnoho deviantů si rádo představuje, že jejich oběť je dítě. S oholeným ochlupením je snazší povolit uzdu fantazii.“

Hare potřásl hlavou. Byl otřesen zrůdností toho činu. „Jaká bestie dokáže tohle udělat?“

Sára odhrnula ženě vlasy z čela. „Ten, kdo to udělal, byl metodický.“

„Myslíš, že ho znala?“

„Ne,“ odpověděla a ničím si nebyla tak jistá jako tímhle. Přešla k pultu, na který sestřička položila pytlík s důkazním materiálem. „Proč by nám jinak nechával její řidičák? Je mu jedno, že budeme znát její jméno.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“ zeptal se Hare nevěřícně.

„Nechal ji…“ Sára se snažila zklidnit se. „Nechal ji před nemocnicí, kde ho při tom mohl kdokoli zahlédnout.“ Na vteřinu si rukou přikryla oči a hlavou jí blesklo přání někam se schovat.

Jedno věděla jistě, musí co nejdřív vypadnout z té místnosti.

Hare se pokoušel vyčíst jí z tváře, jak se cítí. Jeho jindy otevřený a milý obličej vypadal zachmuřeně. „Byla znásilněna v nemocnici?“

„Ne, mimo ni.“

„Měla zalepenou pusu.“

„Vím.“

„Udělal to někdo s evidentní náboženskou fixací.“

„Jo.“

„Sáro…“

Zvedla ruku, aby ho umlčela, protože se právě vrátila Lena.

„Frank je na cestě,“ oznámila jim.

ČTVRTEK

14. kapitola

Jeffrey několikrát zamžikal, aby přemohl ospalost. Pár vteřin nevěděl, kde se octl, ale jakmile se porozhlédl po nemocničním pokoji, všechny události uplynulé noci se mu okamžitě vybavily. Podíval se směrem k oknu. Chvíli mu trvalo, než zaostřil. Pak spatřil Sáru.

Hlavu položil zpátky na polštář a dlouze vydechl. „Pamatuješ, jak jsem tě kdysi česával?“

„Pane?“

Jeffrey otevřel oči. „To jste vy, Leno?“

Přistoupila k posteli a byly na ní vidět rozpaky. „Ano.“

„Měl jsem dojem, že jste…“ Mávl rukou. „To nic.“

Potlačil bolest, vystřelující z nohy, a s vypětím všech sil se posadil na posteli. Cítil se nemotorný a omámený prášky. Měl však dojem, že pokud se nepřemůže a nevstane, promrhá celý zbytek dne.

„Podejte mi kalhoty,“ požádal ji.

„Ty jsou dávno v koši,“ připomenula mu. „Nebo si snad nepamatujete, co se stalo?“

Jeffrey si něco zamumlal pod nos a spustil nohy na zem. Když se postavil, ucítil ostrou bolest, jako by mu někdo do nohy vrazil kudlu. Dokázal ji však překonat. „Mohla byste mi sehnat nějaké kalhoty?“ poprosil ji.

Lena vyšla z místnosti a Jeffrey se opřel o zeď, aby si nemusel znovu sednout. Snažil se vzpomenout si přesně, co se včera semlelo. Jeho paměť se vzpírala a z ohleduplnosti mu nechtěla nic prozradit. Už tak si dělal dost starostí s tím, kdo mohl zabít Sibyl Adamsovou.

„Co třeba tyhle?“ zeptala se Lena a hodila mu zdravotnické kalhoty.

„Prima,“ odpověděl a počkal, až se otočí. Pak se je s potlačovanými bolestnými steny snažil natáhnout. „Čeká nás dlouhý den,“ řekl. „Nick Shelton přivede na stanici nějakého specialistu přes drogy. Dozvíme se od něj něco o tom rulíku. Pak nás taky ještě čeká ten sígr. Chci si s ním ještě jednou promluvit. Snad si vzpomene, kdy viděl Julii Matthewsovou naposled.“ Rukou se opřel o stůl. „Nepředpokládám, že by mohl vědět, kde ji najdeme, ale možná přece jen něco viděl.“

Lena nevydržela, než se oblékne, a otočila se k němu. „Julii Matthewsovou jsme už našli.“

„Cože?“ zeptal se. „Kdy?“

„Včera v noci před nemocnicí,“ odpověděla. Z tónu, jakým to řekla, ztuhla Jeffreymu krev v žilách.

Bezmyšlenkovitě se posadil na postel.

Lena zavřela dveře a převyprávěla mu události včerejší noci. Než skončila, Jeffrey se s podivným držením těla procházel sem a tam po místnosti.

„Jen tak z ničeho nic se objevila na Sářině autě?“ zeptal se.

Lena přikývla.

„Kde je teď?“ zeptal se. „Mám na mysli to auto.“

„Frank ho přece nechal zajistit,“ řekla Lena, jako by se bránila proti nějakému obvinění.

„A kde je Frank?“ zeptal se Jeffrey, opřený o rám postele.

Lena mlčela a teprve po chvilce odpověděla: „Nevím.“

Provrtal ji přísným pohledem a pomyslel si, že to nejspíš dobře ví, ale nechce mu to prozradit.

„Pověřil Brada, ať hlídá nahoře,“ řekla.

„Gordon je ještě pořád ve vazbě?“

„Ano, to jsem ověřila ze všeho nejdřív. Celou noc byl pod zámkem. Je vyloučeno, aby položil Julii Matthewsovou na Sářino auto on.“

Jeffrey praštil pěstí o rám postele. Správně včera tušil, že si nemá brát ta sedativa. Teď, uprostřed případu, je nejhorší doba na to, aby odpočíval.

„Podej mi bundu.“ Jeffrey natáhl ruku a vzal si bundu, kterou mu podávala. Kulhavým krokem se vypotácel ven a Lena se držela těsně za ním. Výtah dal na sebe dlouhou chvíli čekat, ale ani jednomu z nich nebylo do řeči.

„Celou noc spala,“ poznamenala Lena.

„Jo.“ Jeffrey opětovně zmáčkl přivolávací tlačítko. Když se rozezvučelo zacinkání a otevřely se dveře, nastoupili a mlčky jeli nahoru.

„Pokud jde o tu střelbu z minulé noci,“ nadhodila Lena.

Jeffrey mávl rukou a vystoupil z výtahu. „To necháme na později, Leno.“

„Jenom jsem chtěla…“

Zvedl ruku. „V téhle chvíli mi na tom záleží ze všeho nejmíň,“ řekl, a přidržujíc se zábradlí podél zdi, nejistě kráčel k Bradovi.

„Dobrý den, vrchní inspektore,“ vyskočil Brad ze židle.

„Je někdo uvnitř?“ zeptal se Jeffrey a posunkem Bradovi naznačil, aby si sedl.

„Doktorka Lintonová odešla ve dvě v noci. Od té doby nevkročila dovnitř ani noha,“

odpověděl.

„To je dobře,“ řekl Jeffrey, rukou opřený o Bradovo rameno, a otevřel dveře.

Julia Matthewsová byla vzhůru. Když vešli, ani se nehnula, jenom tupě zírala ven oknem.

„Slečno Matthewsová,“ oslovil ji Jeffrey a rukou sáhl po opěradle postele.

Neodpovídala, jenom dál civěla z okna.

„Ještě nepromluvila,“ poznamenala Lena.

Jeffrey se podíval z okna, na co může tak upřeně hledět. Zhruba před půl hodinou vyšlo slunce, ale kromě několika obláčků nebylo venku nic zvláštního k vidění.

„Slečno Matthewsová,“ zopakoval.

Po tváři jí skanuly slzy, avšak pořád mlčela. Jeffrey to vzdal a zavěšený do Leny vyšel ven.

Jakmile byli venku, Lena řekla: „Co jí doktorka Lintonová vytáhla tubus, ještě nepromluvila.“

„Nedostali jste z ní ani slovo?“

Lena zavrtěla hlavou. „Přes školu jsme sehnali číslo na její tetu, tak jsme jí brnkli. Slíbila, že informuje rodiče. Měli by přiletět nejbližším letadlem do Atlanty.“

„To znamená kdy?“ zeptal se Jeffrey a vrhl pohled na hodinky.

„Kolem třetí odpoledne.“

„Pojedu je s Frankem vyzvednout,“ řekl a otočil se na Brada Stephense. „Brade, byls tady celou noc?“

„Ano, pane.“

„Lena tě za pár hodin vystřídá.“ Podíval se na Lenu, připravený vzdorovat jejímu nesouhlasu.

Jelikož nic nenamítala, řekl: „Zavez mě domů a pak na stanici. Odtamtud se můžeš pěšky vrátit do nemocnice.“

Lena řídila, zatímco Jeffrey se díval na cestu a snažil se dát si dohromady, co všechno se včera stalo. Cítil nepříjemnou ztuhlost krčních svalů, kterou by nezmírnila ani hrst aspirinu.

Pořád se mu nedařilo setřást otupělost po sedativech, a přestože se snažil soustředit, myšlenky mu utíkaly. Nedokázal vlastně ani pořádně domyslet, že jenom kousek od pokoje, ve kterém klidně prospal celou noc, se odehrály tak hrůzostrašné události. Ještě štěstí, že byla poblíž Sára, protože nebýt jí, měl by teď místo jedné oběti dvě.

Případ Julie Matthewsové naznačoval, že vrahovi se zalíbilo, co dělá. Od bleskového napadení a následné vraždy na veřejných toaletách pokročil tak daleko, že unesl dívku a několik dnů ji držel, aby si s ní mohl dosyta užít. Jeffrey už podobných případů viděl na tucty.

Pachatelé sériových znásilnění ve své činnosti prudce akcelerují. Pořád se vlastně zabývají jenom způsobem, jak zdokonalit uspokojení vlastních představ. I v tomto okamžiku, kdy si Jeffrey a Lena lámou hlavu, po jaké stopě se vydat, už vrah a násilník, kterého hledají, pravděpodobně uvažuje, jak znovu udeřit.

Jeffrey požádal Lenu, aby mu ještě jednou převyprávěla, jak našli Julii Matthewsovou. Snažil se zaregistrovat něco, na co mohla prve při svém vyprávění zapomenout. Nic nového však neřekla. Lena byla při svých popisech naprosto přesná.

„Co se stalo pak?“ zeptal se Jeffrey.

„Poté, co Sára odešla?“

Přikývl.

„Přijel doktor Headley z augustské nemocnice a zašil ji.“

Jeffrey si všiml, že Lena se snaží vyhnout jménu oběti a raději používá osobní zájmeno.

Věděl, jak snadno může snaha o uplatňování zákona vést k tomu, že člověk ztratí ze zřetele oběť a zaměří svou pozornost především na pachatele. Měl pocit, že pokud se to policajtovi stane, snadno zapomene na to, co je na policejní práci nejpodstatnější. Nechtěl, aby Lena sklouzla k něčemu podobnému – tím méně po tom, co se přihodilo její sestře.

Lena se mu zdála poněkud změněná. Nedokázal určit, je-li příčinou nervozita a velké vypětí.

Byly z ní cítit podivné vibrace a Jeffrey myslel jenom na to, jak ji co nejrychleji dostat zpátky do nemocnice, aby měla příležitost chvíli si nečinně posedět a uvolnit se. Věděl, že je na ni spolehnutí a že se od dveří Juliina pokoje nehne ani na krok. Nemocnice byla jediným místem, kde se o ni nemusel obávat. Navíc – pokud by jí ruply nervy, v nemocnici by nejlépe věděli, co si počít. Teď ji však potřeboval, protože pro něj byla očima a ušima, které zaznamenaly události včerejší noci.

„Popiš mi, jak Julia vypadala,“ požádal ji.

Lena stiskla klakson, aby ze silnice vyplašila veverku. „Nevím, tak nějak normálně.“ Na chvíli se odmlčela. „Nejdřív jsem se domnívala, že jde o předávkování. Nenapadlo by mě, že se jedná o znásilnění.“

„Kdy ti to došlo?“

„To díky doktorce Lintonové,“ rozmluvila se. „Ta si první všimla ran na rukou a nohou. Asi jsem byla slepá, že jsem si jich nevšimla. Zmátlo mě, že byla tak vybělená.“

„Jak to myslíš?“

„Prostě jako by chyběly fyzické známky toho, že se něco stalo.“ Znovu se odmlčela. Pak promluvila tónem, jako by chtěla omluvit, že se nechala obelhat. „Jistě, pusu měla přelepenou stříbrnou lepicí páskou a v krku měla nacpaný řidičák. Nejspíš bylo od pohledu jasné, že byla znásilněna, ale já jsem to jednoduše nebyla schopná vidět. Nevím proč. Nejsem pitomá, podobné věci mi obvykle neujdou. Jenomže ona vypadala tak nějak normálně. Ne jako oběť znásilnění.“

Poslední větou ho zaskočila. „A jak podle tebe vypadá oběť znásilnění?“

Lena pokrčila rameny. „Nejspíš jako moje sestra,“ prohodila. „Jako někdo, kdo se nedokáže postarat sám o sebe.“

Jeffrey čekal fyzické podrobnosti, popis těla Julie Matthewsové. „Nerozumím,“ přiznal se.

„To je jedno.“

„Ne,“ namítl. „Vysvětli mi to.“

Lena se zamyslela nad tím, jak se nejlépe vyjádřit, pak promluvila: „Řekla bych, že pokud jde o Sibyl, tak to vlastně chápu. Byla slepá.“ Odmlčela se. „Každý deviant mluví o tom, jak to ve skutečnosti ženy hrozně chtějí a tak podobně. Nedomnívám se, že by Sibyl taková byla, ale znám mentalitu násilníků. Často jsem s nimi měla co dočinění, takže vím, jak uvažují.

Nevybírají si ženy, u kterých počítají s odporem.“

„Myslíš?“

Lena pokrčila rameny. „Není těžké vykládat feministické nesmysly o tom, jak by si muži měli zvyknout na to, že žena může dělat, co chce…“ Znovu udělala pomlku. „Řeknu to jinak,“ pravila pak. „Kdybych zaparkovala auto v centru Atlanty a nechala stažená okýnka, otevřené dveře a klíče v zapalování, koho by to byla vina, kdyby mi to auto štípli?“

Jeffrey nerozuměl, kam tím příkladem míří.

„Kolem nás jsou sexuální maniaci,“ pokračovala Lena. „Každý ví, že existují úchylové – většinou jsou to muži –, kteří si vytipovávají své oběti. Tihle úchylové si nevybírají typy, které vypadají soběstačně. Obvykle se zaměří na takové ženy, u kterých nepředpokládají odpor. Vybírají si nenápadné tiché typy jako Julia Matthewsová. Nebo postižené ženy.“ Pak dodala: „Jako moje sestra.“

Jeffrey z ní nespouštěl oči. Nebyl si jistý, zda ji správně pochopil. Čas od času ho dokázala něčím překvapit, ale tohle bylo i na ni příliš. Podobné řeči by čekal od Matta Hogana, ale nikdy ne od ženy. Ani od Leny ne.

Hlavu si položil na opěrku a několik okamžiků nic neříkal. Po chvilce se zeptal: „Popiš mi, jak to vypadalo. Chci do nejmenšího detailu vědět, jak Julia Matthewsová vypadala.“

Lena s odpovědí nepospíchala. „Měla vybité přední zuby. Svázaná lýtka. Oholené ohanbí.“

Odmlčela se. „Po znásilnění bylo celé její tělo vydrbáno peroxidem.“

„Peroxidem?“

Lena přikývla. „Dokonce i ústa.“

Jeffrey se na ni upřeně díval. „Dál?“

„Žádné modřiny,“ Lena si ukázala na klín. „Žádné rány způsobené odporem. Žádné rány na rukou, kromě propíchnutí a modřin po provazech.“

Jeffrey se zamyslel. Julia Matthewsová byla celou dobu pravděpodobně pod vlivem drog.

Nedávalo mu to valný smysl. Znásilnění si většina pachatelů vychutná víc, mohou-li ženě způsobit bolest a ovládat ji.

„Pokračuj. Jak Julia Matthewsová vypadala, když jste ji našli?“

„Vypadala normálně,“ odpověděla Lena. „To už jsem ti říkala.“

„Byla nahá?“

„Jo, nahá. Ležela na kapotě – úplně nahá, s rukama rozpaženýma a nohama zkříženýma přes kotníky.“

„Byl v tom podle tebe záměr?“

„Co já vím,“ odpověděla. „Doktorku Lintonovou zná celé město. Každý ví, jaké má auto.

Nikdo jiný takové nemá.“

Jeffreymu se sevřel žaludek. Takovou odpověď slyšet nechtěl. Chtěl, aby mu řekla svůj názor na polohu těla. Zajímalo ho, zda dospěla ke stejnému závěru jako on, totiž že poloha těla byla volena záměrně tak, aby vyvolala dojem ukřižování. Co se týče Sářina auta, usoudil, že pachatel si je vybral proto, že stálo k nemocnici nejblíže a tělo na něm bylo nepřehlédnutelné.

Při pomyšlení, že si pachatel mohl vybrat Sářino auto záměrně, mu přeběhl mráz po zádech.

Jeffrey své obavy zapudil a dál se Leny vyptával: „Co tedy víme o našem násilníkovi?!“

Lena si svou odpověď chvíli promýšlela. „Takže, podle všeho se jedná o bělocha, protože násilníci si obvykle vybírají oběti ze svého vlastního etnika. Postupuje nesmírně pečlivě, což se dá usoudit z toho, že si dal práci s dokonalým omytím těla. Použití peroxidu ukazuje na znalost vyšetřovacích metod, protože tímto způsobem odstranil veškeré fyzické důkazy. Nejspíš se bude jednat o staršího muže, který má vlastní dům, protože podle všeho přitloukl oběť k podlaze nebo na zeď, což v nějaké bytovce není dost dobře možné. Taky bude pravděpodobně svobodný, protože kdyby manželka našla ve sklepě ženskou přibitou hřebíky k podlaze, jen tak by mu to neprošlo.“

„Proč říkáš, že ve sklepě?“

Lena opět pokrčila rameny. „Těžko si umím představit, že by ji mohl nechat někde jinde.“

„I pokud bydlí sám?“

„To by si musel být zatraceně jistý, že k němu nikdo nepřijde.“

„Takže by mohlo jít o někoho, kdo se nestýká s lidmi?“

„Možná. Ale jak ji pak potkal?“

„Trefná připomínka,“ připustil Jeffrey. „Poslala Sára krev na toxikologický test?“

„Jistě,“ řekla Lena. „Sama zavezla vzorky do augustské nemocnice. Alespoň říkala, že tam jede. Tvrdila, že ví, co je třeba hledat.“

Jeffrey ukázal, aby odbočila. „Tudy.“

Lena prudce zahnula. „Pustíme dnes Gordona?“ zeptala se.

„Ještě ne,“ odpověděl. „Můžeme mu pohrozit žalobou za nezákonné přechovávání drog, a donutit ho tak, aby vyklopil, s kým se Julia Matthewsová stýkala. Podle toho, co říkala Jenny Priceová, ji držel pěkně zkrátka. Určitě mu to neuniklo, pokud se začala s někým stýkat.“

„To je pravda,“ přisvědčila Lena.

„Tak tady po pravé straně to je,“ navigoval ji a napřímil se na sedadle. „Půjdeš dál?“

Lena nespouštěla ruce z volantu. „Děkuju, počkám v autě.“

Jeffrey se opřel dozadu. „Něco mi chceš říct, viď?“

Zhluboka se nadechla. „Mám pocit, že jsem tě podrazila.“

„Myslíš včera?“ zeptal se. „To, že mě postřelili?“

„Něco jsem ti neřekla,“ znejistěla.

Jeffrey vzal za kliku dveří. „Frank se jel o to postarat?“

Přikývla.

„Mohli jste nějak zabránit tomu, co se stalo?“

Sára vytáhla ramena až k uším. „Už si nejsem jistá, jestli dokážu něčemu zabránit.“

„Z toho si nic nedělej,“ snažil se ji utěšit. Chtěl pronést něco, po čem by se jí ulevilo, ale znal ji dost dobře na to, aby věděl, že se s tím bude muset poprat sama. Třiatřicet let budovala kolem sebe pevnost. Během tří dnů se mu nepodaří ji celou rozbít.

Řekl jenom: „Leno, teď jde především o to, abychom přišli na to, kdo znásilnil a zabil tvou sestru a kdo tak zřídil Julii Matthewsovou. Pokud jde o tohle,“ ukázal na svou nohu, „na to bude dost času pak. Oba víme, že nebude těžké zjistit, kdo to byl. A to, že by se viník vypařil z města, zřejmě nehrozí.“

Otevřel dveře, rukou si nadzvedl poraněnou nohu a vyndal ji z auta. „Kristepane,“ zaúpěl, protože koleno se takové manipulaci vzpíralo. Od dlouhého sezení v autě je měl ztuhlé. Než se celý vysoukal ven, dalo mu to pořádně zabrat.

Kráčel k domu a při každém kroku pocítil palčivou bolest. Klíče od domu měl na stejném přívěsku jako klíče od auta, takže zamířil k zadnímu vchodu a dovnitř vešel přes kuchyni.

Poslední dva roky dům svépomocí přestavoval. Nedávno se pustil do kuchyně. Během jednoho prodlouženého víkendu odkryl zadní zeď, kterou měl v plánu renovovat. Skočilo mu však do toho vyšetřování nějaké přestřelky, a tak zůstalo při tom, že u dodavatele izolačních materiálů pro mrazicí techniku v Birminghamu pořídil plastové pásy, které provizorně přitloukl na obnaženou dřevěnou konstrukci. Plastové krytí sice chránilo dům proti větru a dešti, ale zevnitř měl stále na očích díru.

Vešel do obýváku, zvedl telefon a vytočil Sářino číslo. Doufal, že ji zastihne, než vyrazí do práce. Ozval se záznamník, a tak vytočil číslo Sářiných rodičů.

Na třetí zazvonění to zvedl Sářin otec. „Firma Linton a dcery, prosím.“

Jeffrey se snažil být veselý. „Ahoj, Eddie, tady je Jeffrey.“

Sluchátko spadlo na zem a bylo slyšet, jak to v něm zachrastilo. Jeffrey v pozadí rozeznal hluk nádobí a příborů a tlumený hovor. Po několika vteřinách Sára zvedla sluchátko ze země.

„Jeffe?“

„Jo, to jsem já,“ odpověděl. Slyšel, jak otevírá dveře na verandu. Jeffrey kromě Lintonových neznal snad už nikoho, kdo by neměl bezdrátový telefon. Proto museli mít dva přístroje – jeden v ložnici a druhý v kuchyni. Kdyby si ještě na střední škole děvčata neprosadila, aby měl kuchyňský telefon alespoň pětimetrovou šňůru, nemohli by si v klidu ani zatelefonovat.

Slyšel, jak se dveře zaklaply, a pak Sára řekla: „Promiň.“

„Jak se máš?“

Místo odpovědi poznamenala: „Střelili snad včera do nohy mě?“

Jeffrey si všiml jejího kousavého tónu. Chvíli byl zticha, pak řekl: „Slyšel jsem, co se včera stalo Julii Matthewsové.“

„Aha,“ zareagovala Sára. „Zajela jsem se vzorkem krve do augustské nemocnice. Po rulíku zůstávají obvykle dva stopové prvky.“

Skočil jí do řeči, aby se vyhnul přednášce z chemie. „Našlas oba?“

„Uhodls,“ odpověděla.

„Takže ty dva případy spolu souvisejí?“

„Zdá se, že jo,“ zazněla úsečná odpověď.

Uběhlo pár vteřin, než Jeffrey poznamenal: „Nick má nějakého machra přes drogy. Má přijít v deset na stanici, aby nám řekl něco o rulíku. Mohla by ses stavit?“

„Snad vyšetřím trochu času mezi pacienty, ale nebudu se moct zdržet dlouho,“ uvažovala nahlas Sára. Pak trochu vlídnějším tónem řekla: „Hele, už musím jít.“

„Chtěl bych s tebou probrat, jak se to včera stalo.“

„Později, jo?“ Nedopřála mu čas, aby ještě něco dodal, a zavěsila.

Jeffrey si povzdechl a kulhavým krokem zamířil do koupelny. Když procházel kolem okna, podíval se ven. Lena stále seděla v autě a oběma rukama svírala volant. Zdálo se mu, že každá ženská dnes před ním něco tají.

Po horké sprše a oholení se cítil neskonale svěžeji. Noha ho nepřestávala bolet, ale čím víc s ní hýbal, tím to bylo snesitelnější. Rozhodnutí rozhýbat to se ukázalo správné. Cestou na stanici vládla v autě napjatá atmosféra. Jediný zvuk, který přerušoval ticho mlčení, bylo Lenino skřípění zubů. Jeffrey se uklidnil, teprve když pohledem provázel Lenina záda na cestě do nemocnice.

U dveří ho se založenýma rukama přivítala Marla. „Jsem tak ráda, že se vám nic nestalo,“

vzala ho za paži a začala mu pomáhat do kanceláře. Když otevřel dveře, využil příležitosti zbavit se její úzkostlivé starostlivosti.

„Už si poradím, děkuju,“ řekl. „Kde je Frank?“

Marle se do pohledu vkradla obava. Dalo-li se říct, že v Grantu se zprávy šíří rychle, o policejním oddělení to platilo ještě víc. Řeči se tady nesly rychleji než blesk hromosvodem.

„Myslím, že je vzadu,“ řekla Marla.

„Ať přijde ke mně, ano?“ požádal Jeffrey a vešel do kanceláře.

Se zaúpěním se svezl na židli. Věděl, že pokouší štěstí, když nechává svou nohu chvíli odpočívat, ale neměl na vybranou. Musel dát podřízeným najevo, že je zpátky v práci, připravený přiložit ruku k dílu.

Frank zaklepal na dveře a Jeffrey mu posunkem naznačil, aby šel dál.

„Jak se vede?“ zeptal se Frank.

Jeffrey počkal, až ho bude druhý muž vnímat, a pak řekl: „Už na mě nikdo nebude střílet, viď?“

Frank měl tolik slušnosti, aby sklopil pohled. „Ne, pane.“

„A co na Willa Harrise?“

Frank se podrbal na bradě. „Ten prý jede na nějakou dobu do Savannah.“

„Opravdu?“

„Jo,“ přisvědčil Frank. „Pete mu vyplatil zvláštní prémie, za které si koupil jízdenku na autobus.“ Pokrčil rameny. „Chce strávit pár týdnů s dcerou.“

„Co jeho dům?“

„Pár kluků z lóže se nabídlo, že se postarají o zasklení toho rozbitého okna.“

„To rád slyším,“ řekl Jeffrey. „Teď k Sářinu autu. Bude ho chtít zpátky. Našlo se na něm něco?“

Frank vytáhl z kapsy igelitový pytlík na důkazy a položil ho na stůl.

„Co je to?“ zeptal se Jeffrey, aniž by se musel ptát. V pytlíku byla pistole Ruger Magnum 357.

„Našli jsme ji pod sedadlem,“ řekl Frank.

„V Sářině autě?“ zeptal se nechápavě. Byla to pistole těžkého kalibru, která by z člověka udělala řešeto. „To že měla v autě? Ta pistole jí patří?“

Frank pokrčil rameny. „Rozhodně na ni nemá povolení!“

Jeffrey civěl na zbraň, jako by čekal, že promluví. Sára nepatřila k těm, co by zastávali názor, že civilistům zbraň do ruky v žádném případě nepatří. Na druhé straně dobře věděl, že sama zbraně příliš v lásce nemá – tím spíš ne takové, s kterými by se dala někomu ustřelit palice.

Vysypal pistoli z pytlíku a prohlédl si ji.

„Má odstraněné sériové číslo,“ poznamenal Frank.

„Vidím,“ odpověděl Jeffrey. Všiml si toho. „Byla nabitá?“

„Jo.“ Bylo evidentní, že na Franka ta zbraň udělala dojem. „Ruger, zásobník na šest nábojů, nerezavějící ocel. Standardní rukojeť.“

Jeffrey dal pistoli do šuplíku, pak se znovu podíval na Franka. „Jak dopadlo prověřování podezřelých ze seznamu? Natrefili jste na něco podezřelého?“

Frank byl zklamán, že debata o Sářině zbrani skončila tak rychle. „Ani ne,“ odpověděl na Jeffreyho otázku. „Většina z nich má na dobu činu alibi. A ti, co je nemají, neodpovídají indiciím.“

„V deset bude schůzka. Přijde Nick Shelton a přivede s sebou specialistu přes drogy. Možná z té schůzky vyplyne o pachateli něco bližšího.“

Frank se posadil. „Hele, rulík mám na zahradě i já.“

„Já taky,“ řekl Jeffrey. „Po té schůzce bych rád zajel do nemocnice zjistit, jestli je už Julia Matthewsová schopna mluvit.“ Na chvíli se odmlčel a zamyslel nad tou mladou dívkou. „Její rodiče přijedou kolem třetí. Chci je vyzvednout na letišti. Budeš mi dělat šoféra, abych to zas někde neschytal.“

Zaslechl-li Frank v Jeffreyho slovech narážku, nedal to na sobě znát.

15. kapitola

Sára odešla z kliniky ve tři čtvrtě na deset, aby se mohla stavit v lékárně, ještě než půjde za Jeffreym. Vzduch byl chladný a mraky věstily další déšť. Ruce zabořila do kapes a po ulici kráčela s pohledem zapíchnutým do země, aby dala najevo, že se s nikým nechce bavit. Toto opatření však nebylo nutné, protože od Sibyliny smrti bylo městečko nezvykle vylidněné. Jako by při té vraždě zemřelo celé město. Sára chápala, jaké můžou mít místní lidé pocity.

Celou noc nezamhouřila oka a krok za krokem se probírala tím, co se stalo. Ať se snažila myslet na cokoli, pořád měla před očima tu dívku, jak s roztaženýma rukama leží na kapotě jejího auta a skleněným pohledem civí na noční oblohu. Nic podobného by už nechtěla nikdy zažít.

Když vešla do lékárny, nad dveřmi se vesele rozcinkal zvoneček, který ji vytrhl ze zadumání.

„Dobrý den, paní doktorko,“ pozdravila ji zpoza pultu Marty Ringová, skloněná nad časopisem. Marty byla statná žena, jejíž zjev nešťastně zdobila bradavice těsně nad pravým obočím. Černé chlupy z ní trčely jako štětiny kartáče. Díky zaměstnání v lékárně věděla o všem, co se kde šustlo. Sáře bylo hned jasné, že si nenechá ujít, aby každému věšela na nos, že se dnes stavila za Jebem.

Marty se potměšile usmála. „Hledáte Jeba?“

„Ano,“ odpověděla Sára.

„Už jste slyšela, co se včera stalo?“ řekla Marty s úmyslem vydolovat ze Sáry nějaké informace. „O té studentce z univerzity.“

Sára přikývla, protože to bylo už i v novinách.

Marty důvěrně ztlumila hlas. „Slyšela jsem, že byla pořádně zřízená.“

„Hm,“ lakonicky odpověděla Sára a porozhlédla se po krámě. „Je tady?“ zeptala se.

„Prý si byly s tou první dokonce podobné.“

„Cože?“ zpozorněla Sára.

„No ty dvě holky přece,“ vysvětlila Marty. „Myslíte, že je mezi těmi dvěma nějaká spojitost?“

„Opravdu potřebuju mluvit s Jebem,“ utnula konverzaci Sára.

„Je vzadu,“ ukázala Marty dotčeně směrem za sebe.

Sára jí s nuceným úsměvem poděkovala a zamířila dozadu. Měla tu lékárnu odjakživa ráda.

Kdysi si zde koupila svůj první krycí make-up, a když byla ještě malá, o víkendu se tady stavovala s tátou pro bonbony. Od té doby, co ji převzal Jeb, se moc nezměnila. Nápojový pultík, který byl spíše na parádu než k podávání nápojů, zářil jako vždycky čistotou.

Antikoncepce zůstávala jako dříve za pultem. Nápisy v úzkých uličkách mezi regály byly dodnes napsány fixem na karton.

Sára nakoukla za pult v oddělení lékárnického zboží, ale Jeba neviděla. Všimla si, že dveře jsou otevřené. Ohlédla se za sebe, obešla pult a vklouzla dozadu.

„Jebe,“ zavolala, ale odpovědi se jí nedostalo. Šla k otevřeným dveřím. Jeb stál zády k ní.

Když mu zaklepala na rameno, uskočil strachy.

„Proboha,“ vyjekl a prudce se otočil. Jakmile zahlédl Sáru, z obličeje se mu ztratil strach a objevila se v něm radost.

„Tys mi dala,“ zasmál se.

„Promiň,“ omluvila se. Líbilo se jí však zjištění, že se Jeb dokáže nad prací takhle zapomenout. „Cos dělal?“

Ukázal směrem na záhon keřů, lemující parkoviště za obchodem. „Podívej se tam na ten keř.

Vidíš něco?“

Sára potřásla hlavou, protože nic kromě keřů neviděla. „A jéjé,“ zvolala však najednou, když si všimla drobného ptačího hnízdečka.

„Pěnkava,“ řekl Jeb. „Vloni jsem tam postavil krmítko, ale děcka ho odnesla.“

Sára se k němu otočila. „Chtěla jsem se omluvit za včerejšek,“ začala.

Mávl rukou. „O tom nemluv, Sáro, chápu. Byli jste s Jeffreym spolu dlouho.“

„Děkuju,“ řekla s úlevou, že ji chápe.

Jeb se ohlédl za sebe k obchodu a tlumeným hlasem řekl: „Je mi líto, co se stalo té holce.

Vždyť víš.“ Pomalu zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „Člověk si těžko připouští, že se v jeho rodném městě může stát něco podobného.“

„To jo,“ řekla Sára. Neměla chuť pouštět se do další debaty na to téma.

„To, že jsi té holce zachránila život, je dost dobrou omluvou pro to, žes mi dala včera košem.“

Přiložil si ruku na pravou stranu hrudníku. „Opravdu jsi držela její srdce v ruce?“

Sára vzala jeho dlaň a posunula ji na levou stranu. „Ano.“

„Bože můj,“ těžce vzdychl Jeb. „Jaké to bylo?“

Sára se s pravdou netajila. „Hrůzostrašné,“ řekla. „Doopravdy hrůzostrašné.“

„Jsi obdivuhodná žena, Sáro, víš to?“ vydechl hlasem naplněným obdivem.

Nechtěla se nechat obdivovat. „Co kdybychom to zkusili ještě jednou, když nám to takhle nevyšlo?“ nabídla Sára, aby se už nemusela bavit o Julii Matthewsové. „Myslím to naše rande.“

„To by bylo prima,“ řekl s upřímnou radostí.

Zafoukal vítr a Sára si promnula ruce. „Nějak se kazí počasí.“

„Pojď dovnitř.“ Když vešli, zavřel dveře. „Co děláš o víkendu?“

„Ještě nevím,“ odpověděla Sára. Po chvilce dodala: „Hele, chtěla jsem se zeptat, jestli si Jeffrey vyzvedl léky.“

Jeb tleskl a promnul si ruce. „To nejspíš znamená, že o víkendu nebudeš mít čas.“

„To ne,“ odpověděla a pak dodala: „Je to trochu komplikované.“

„Jo,“ přinutil se k úsměvu. „Nedělej si starosti. Na ty léky se podívám.“

Sára nesnesla pohled na jeho zklamanou tvář. Otočila se k stojanu s drobným zbožím a začala jím otáčet. Vedle záložek s citáty z bible v něm byly náramky pro diabetiky.

Jeb otevřel velkou zásuvku pod pultem a vytáhl z ní oranžovou ampulku. Důkladně si přečetl nálepku a pak konstatoval: „Objednal si je, ale už se tady nestavil.“

„Díky,“ řekla Sára a sáhla po ampulce. Držela ji v ruce a pohled upírala na Jeba. Promluvila dřív, než by si to stihla rozmyslet: „Víš co, zavolej mi,“ pravila. „Možná to o víkendu vyjde.“

„Dobře, brnknu.“

Natáhla se a volnou rukou mu uhladila klopu zdravotnického pláště. „Ale určitě, Jebe.

Opravdu zavolej.“

Chvíli nic neříkal, pak se najednou naklonil k ní a zlehka ji políbil na rty. „Zítra se ozvu.“

„Prima.“ Sára si uvědomila, že ampulku svírá tak silně, až z ní málem odskočilo víčko. Dříve se už taky s Jebem políbili, takže to nic neznamenalo. Něco jí však našeptávalo, že by je mohla zahlédnout Marty. Měla obavu, že zvěst o jejich polibku by se mohla rychle donést až k Jeffreymu.

„Můžu ti na to dát pytlík, jestli chceš,“ ukázal Jeb na ampulku.

„Není třeba,“ vsunula si ji Sára do kapsy.

Zamumlala poděkování, a než stihla Marty zvednout hlavu od časopisu, byla venku.

Když dorazila na stanici, potkala Jeffreyho a Nicka Sheltona na chodbě. Nick stál s rukama v zadních kapsách džínsů. Na sobě měl – jak přikazovaly předpisy – tmavomodrou košili příslušníka Státního vyšetřovacího úřadu, která mu těsně obepínala hrudník. Plnovous, který předpisy naopak příliš neschvalovaly, měl pečlivě zastřižený a na krku mu visel stejně neortodoxní tlustý zlatý řetízek. S výškou něco málo přes sto padesát centimetrů sahal Nick Sáře akorát po bradu. To však zjevně nepokládal za překážku, aby se ji opakovaně nepokoušel zvát na rande.

„Čau, kotě,“ vzal ji kolem pasu.

Nick naháněl Jeffreymu jako sok asi tolik strachu jako moucha, přesto mu však nebylo po chuti pozorovat, jak familiárně se k ní chová. Sára tušila, že Nick projevuje svou přehnanou pozornost právě z tohoto důvodu.

„Tak můžeme začít, co říkáte?“ poznamenal Jeffrey. „Sára se musí brzy vrátit do práce.“

Jak kráčeli chodbou, Sára šla vedle Jeffreyho a do kapsy saka mu strčila ampulku.

„Co je to?“ zeptal se a vyndal ji. „Aha,“ řekl pak.

„Aha,“ zopakovala po něm Sára a otevřela dveře.

Když vešli do zasedačky, uvnitř seděli Frank Wallace a tvrdě vypadající mladík v khaki kalhotách a stejné košili, jakou měl na sobě Nick. Frank vstal a silně potřásl Nickovi rukou. Pak kývl hlavou směrem k Sáře, ale ta na jeho pozdrav nereagovala. Měla nejasné tušení, že Frank má prsty v tom, co se stalo minulé noci, a to se jí nezamlouvalo.

„Dovolte, abych vám představil Marka Webstera,“ prohodil Nick a ukázal na druhého přítomného muže. Byl to opravdu mladík – mohlo mu být nanejvýš jednadvacet. Vypadal jako zelenáč a ještě ke všemu mu vzadu na hlavě stálo několik neposlušných vlasů.

„Ráda vás poznávám,“ řekla Sára a potřásla mu rukou. Ruku měl studenou a měkkou jak leklá ryba. Jestli ho sem však Nick přitáhl až z Maconu, zřejmě to nebude takový usmrkanec, jak se zdá.

„Tak spusť,“ řekl Frank. „Pověz jim, cos vyprávěl mně.“

Mladík si odkašlal a zatahal za límeček své košile. Svá slova adresoval Sáře: „Zrovna jsem říkal, že ten váš deviant si vybral zvláštní drogu. Používat rulík není tak běžné. Za celý život jsem viděl jen tři případy užití této drogy a ani jednou nešlo o násilný trestný čin. Viděl jsem děcka, která si to vzala, aby si užila trochu legrace.“

Sára přikývla. Jako pediatr byla nesmírně opatrná, když se v márnici objevilo tělo dítěte, u něhož byla příčina smrti neznámá.

Mladík se pak naklonil nad stůl a další slova adresoval všem. „Rulík zlomocný obsahuje atropin, beladonnin a další látky. Ve středověku jej ženy používaly v malém množství, aby se jim rozšířily zorničky. Panoval totiž obecný názor, že rozšířené zorničky jsou u žen projevem krásy. Odtud taky pochází latinský název rulíku – bella donna, což znamená ‚krásná žena’.“

„Obě oběti měly výrazně rozšířené zorničky,“ potvrdila Sára.

„I malá dávka by stačila vyvolat tento účinek,“ řekl Mark. Ze stolu vzal obálku a vytáhl z ní několik fotografií, které podal Jeffreymu, aby je nechal kolovat.

„Rulík,“ promluvil Mark, „má zvonkovitý tvar, obvykle je fialové barvy a vydává specifickou vůni. Není to rostlina, kterou by měl člověk pěstovat na zahradě, pokud má malé děti nebo zvířata. Pokud se ji někdo rozhodne pěstovat, tak alespoň za vysokým plotem, aby zabránil případné otravě kolemjdoucích.“

„Vyžaduje rulík nějaké speciální prostředí, půdu nebo hnojení?“ zeptal se Jeffrey a podal fotku Frankovi.

„Je to plevel. Může růst prakticky kdekoli. Proto je tak rozšířený. Jedinou jeho nevýhodou je silný toxický účinek.“ Tady udělal Mark pomlku. „Účinkuje dlouho – tři až čtyři hodiny, podle dávky. Jedná se o silný halucinogen. Ti, kteří jej požili, pokládají své halucinace často za skutečnost, dokonce i po tom, co droga přestane účinkovat. Tedy pokud si je pamatují.“

„Podmiňuje rulík amnézii?“

„Ano, madam, takzvanou selektivní amnézii. Pacienti si pamatují jenom útržkovitě. Například vaše oběť by si mohla vzpomenout, že ji unesl muž, ale nejspíš by si nevzpomněla na obličej, i kdyby ho nakrásně viděla. Taky by třeba mohla se vší vážností tvrdit, že byl fialový a měl zelené oči.“ Odmlčel se. „Jak jsem už řekl, je to halucinogen. Ne však takový jako rajský plyn nebo LSD. Uvádí se, že dokáže setřít rozdíl mezi halucinací a skutečností. S jinými halucinogeny, například s extází, si uvědomujete, že máte halucinace. Rulík vyvolává dojem, že vaše halucinace jsou skutečností. Kdybych vám z něj udělal pití, klidně byste mi pak přesvědčeně mohli tvrdit, že jste si dobře popovídali s věšákem. I na detektoru lži byste s tím prošli. Věci, které pod vlivem této drogy pokládáte za skutečné, budete pokládat za skutečné i pak.“

„Dá se podat jako čaj?“ zeptal se Jeffrey a podíval se na Sáru.

„Ano, pane. Mladí si to připravují jako čaj.“ Dal si ruce za záda. „Musím vás však upozornit, že jde o nebezpečnou látku. Snadno se jí dá předávkovat.“

„Jaký další způsob požití přichází v úvahu?“ zeptala se Sára.

„Pokud máte trpělivost,“ odpověděl, „můžete nechat listy louhovat v alkoholu, který pak necháte vyprchat. Je to ale sázka do loterie, protože nikdy nezaručíte správnou koncentraci. Ani ti, co jej pěstují pro farmaceutické účely, to často nedokážou odhadnout.“

„Jaké farmaceutické účely?“ zeptal se Jeffrey.

„Tak třeba když jdete k očnímu a on vám dá kapky do očí, aby se vám rozšířily zorničky.

V těch kapkách je obsažen rulík. Ve velmi malé koncentraci, ale je tam. V takových kapkách je však neškodný. Zabít byste jimi nemohl, ani kdybyste někomu dal vypít pár lahviček. Nanejvýš byste vyvolal bolesti hlavy a pořádnou zácpu. Člověk se musí mít na pozoru, pokud jde o čistou formu.“

Frank šťouchl Sáru do ramene a podal jí fotografii. Prohlédla si bylinu, která na ní byla. Zdála se k nerozeznání od jakéhokoli jiného plevele. Byla lékařkou, ne zahradnicí. Nedokázala by pěstovat ani fialky.

Myšlenky se jí zase svévolně rozběhly. Vybavilo se jí, jak našla Julii Matthewsovou a snažila se vzpomenout si, zda už tehdy měla zalepená ústa. Najednou si s jasnozřivostí uvědomila, že ano. Přesně se jí ta páska vybavila. V duchu viděla Julii Matthewsovou, jak leží ukřižovaná na kapotě jejího auta.

„Sáro?“ oslovil ji Jeffrey.

„Hm?“ zvedla oči. Upíraly se na ni všechny pohledy, jako by se od ní čekala odpověď na nějakou otázku. „Promiňte,“ omluvila se. „Ptali jste se na něco?“

„Ptal jsem se,“ promluvil Mark, „jestli jste si u obětí všimla něčeho zvláštního. Neschopnost řeči? Prázdný pohled?“

Sára mu podala fotografii zpátky. „Sibyl Adamsová byla nevidomá,“ řekla. „Z jejího pohledu se moc vyčíst nedalo. Julia Matthewsová…“ Odmlčela se a snažila se zapudit představu nahého těla na kapotě auta. „Julia Matthewsová měla skelný pohled. Myslím, že to způsobila ta droga.“

Jeffrey se na ni udiveně podíval. „Mark o tom právě mluvil, že rulík může mít vliv na zrak.“

„Vyvolává poruchy zrakového vjemu, při kterých se postižený cítí jako oslepený,“ řekl Mark s nevolí, že se musí opakovat. „Vidí sice, ale mozek není schopný určit, co vlastně vidí.

Představte si, že bych vám například ukázal pomeranč nebo jablko. Vy byste si byla vědoma, že se díváte na něco kulatého, snad byste dokonce byla schopná rozeznat strukturu povrchu, ale vědomí toho, co vlastně vidíte, byste se nedobrala.“

„Umím si představit, o jakou poruchu jde,“ odfrkla Sára, aniž by stihla opanovat blahosklonný tón svého hlasu. Dodatečně se snažila zamaskovat své povýšené jednání a řekla: „Myslíte, že se něco podobného projevilo u Sibyl Adamsové? Možná to byl důvod, proč nevolala o pomoc.“

Mark se podíval na ostatní, jako by už i o tom byla řeč. „Požití této drogy bývá nezřídka doprovázeno selháním řeči. Nejde o fyzickou změnu hlasivek. Droga nezpůsobuje poškození nebo eliminování funkce hlasivek. Jedná se spíše o vliv drogy na řečové centrum v mozku. Jde nejspíš o analogické potíže, jakými je postižen zrak.“

„Pravděpodobně ano,“ souhlasila Sára.

Mark pokračoval: „Průvodními znaky požití této drogy jsou popraskané rty, rozšířené zorničky, vysoký krevní tlak, zvýšená srdeční činnost a respirační problémy.“

„U obou obětí se objevily všechny tyto symptomy,“ potvrdila Sára. „Jaká dávka by tyto příznaky vyvolala?“

„Ta droga je prevít. Obyčejný čajový pytlík stačí na to, aby s vámi pěkně zamával, pokud nejste na drogy alespoň trochu zvyklá. Bobule rulíku přitom nejsou nejnebezpečnější – kořeny a listy jsou mnohem zákeřnější, pokud vám chybí potřebné zkušenosti. Jejich užití se může snadno vymknout kontrole.“

„První z obětí byla vegetariánka,“ řekla Sára.

„Taky byla chemička, že jo?“ zeptal se Mark. „Dovedu si představit milion různých drog, s kterými by si člověk troufl experimentovat, ale rulík mezi ně rozhodně nepatří. Ani ten, kdo se tou bylinou zabývá, by to neriskoval. Je to ruská ruleta, hlavně pokud jde o kořen. Jenom o trošičku víc a je po vás. Protilátka není známa.“

„U Julie Matthewsové jsem si nevšimla ničeho, co by nasvědčovalo dlouhodobému užívání drog,“ řekla Jeffreymu. „Nejspíš si s ní o těchto věcech půjdeš po téhle schůzce promluvit.“

Přikývl, pak se obrátil na Marka. „Ještě něco, co by nám mohlo pomoct?“

Mark si zajel prsty do vlasů. „Po užití může nějakou dobu přetrvávat zácpa a nejsou vyloučené ani halucinace. Je zajímavé, ne-li přímo ironické, že téhle drogy bylo použito při násilném sexuálním činu.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Jeffrey.

„Ve středověku se někdy tahle droga aplikovala pomocí aplikátoru vaginálně, aby se urychlilo vyvrcholení. Podle některých teorií se mohou pověry o čarodějnicích létajících na koštěti zakládat na výjevu, jak si žena pomocí dřevěné hole vaginálně aplikuje rulík.“ Po rtech mu přeběhl letmý úsměv. „Ale to bychom skončili u problému středověkých náboženských rituálů a rozšíření křesťanství v evropských kulturách.“

Mark cítil, že ztrácí pozornost svého posluchačstva. „Lidé z komunit, ve kterých se užívají drogy, si na rulík dávají pozor a moc si s ním nezačínají. Nevadí, pokud použiju ostřejšího výrazu, madam?“

Sára pokrčila rameny. Od otce a na klinice už slyšela snad všechno.

Mark se přesto začervenal, když řekl: „Totálně vám to rozesere mozek.“ Omluvně se podíval na Sáru. „K nejčastějším halucinacím, na které si lidé po požití téhle drogy vzpomínají – dokonce i ti, u kterých se projeví amnézie –, patří létání. Ani když droga přestane účinkovat, si postižení často nepřipouštějí možnost, že by se jim to jen zdálo.“

Jeffrey zkřížil paže. „To by mohlo vysvětlovat, proč se stále dívá ven z okna.“

„Už promluvila?“ zeptala se Sára.

Zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl a vzápětí dodal: „Jestli se na ni chceš mrknout, můžeš s námi zajet do nemocnice.“

Sára se podívala na hodinky a předstírala, že Jeffreyho návrh zvažuje. Neměla nejmenší chuť ještě někdy potkat Julii Matthewsovou. To by bylo na ni moc. „Čekají mě pacienti,“ řekla.

„Sáro, nevadilo by ti, kdybychom si na chvíli promluvili?“ Jeffrey ukázal směrem ke své kanceláři.

Sára měla nutkání se vymluvit a utéct, ale přemohla se. „Jde o mé auto?“

„Ne.“ Jeffrey počkal, než vešla, a zavřel dveře. Sára si sedla na kraj stolu a nuceně nedbalým tónem řekla: „Dnes jsem kvůli vám musela do práce člunem. Umíš si představit, jaká je na jezeře zima?“

Jeffrey si jejího švitoření nevšímal a rovnou přešel k věci. „Našli jsme tvou zbraň.“

„Aha,“ poznamenala Sára a snažila se přijít na to, co říct. Čekala ledasco, ale na tohle nebyla připravena. Tu pistoli měla ve svém autě už tak dlouho, že na ni málem zapomněla. „Jsem zatčená?“

„Kdes k ní přišla?“

„Dostala jsem ji jako dárek.“

Jeffrey ji provrtal pohledem. „Nevykládej mi, že ti někdo dal k narozeninám tři sta padesát sedmičku s odstraněným sériovým číslem.“

Sára rozhodila rukama. „Už ji mám léta, Jeffrey.“

„Není to tak dávno, co sis to auto koupila.“

„Tu zbraň jsem měla už ve starém autě.“

Beze slova se na ni díval. Viděla, že zuří, ale netušila, co mu má říct. „Nikdy jsem ji nepoužila,“ střelila od boku.

„To se mi opravdu ulevilo,“ řekl tvrdě. „V autě vozíš zbraň, s kterou můžeš někomu ustřelit palici, a ani nevíš, jak ji použít?“ Chvíli mlčel, jenom se ji snažil pochopit. „Co bys dělala, kdyby ti chtěl někdo něco provést?“

Sára znala odpověď, ale nechala si ji pro sebe.

„Proč ji vůbec máš?“ zeptal se.

Sára se zkoumavě dívala na svého bývalého manžela a přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat z té kanceláře bez toho, aby se znovu pohádali. Byla unavená a v koncích s nervy.

Neměla nejmenší chuť postavit se proti Jeffreymu do ringu. V této chvíli se na to necítila.

„Jednoduše ji mám,“ odpověděla.

„O takové bouchačce se neříká, že ji jednoduše máš,“ namítl.

„Musím zpátky na kliniku.“ Zvedla se, ale postavil se jí do cesty.

„Sáro, co se sakra děje?“

„O čem to mluvíš?“

Oči se mu zúžily, ale nic nevysvětloval. Udělal krok stranou a otevřel dveře.

Sára na okamžik znejistěla, zda se ji nesnaží nějak nachytat. „To je všechno?“ zeptala se.

Ustoupil ještě víc. „Nechci to z tebe páčit násilím.“

S provinilým pocitem mu položila ruku na prsa. „Jeffrey.“

Zadíval se ven. „Musím už do té nemocnice,“ řekl, aby jí naznačil, že má odejít.

16. kapitola

Lena si na okamžik podepřela hlavu rukou, aby si oddechla. Už přes hodinu seděla přede dveřmi pokoje Julie Matthewsové a posledních pár minut ji začala zmáhat únava. Jako by toho všeho nebylo dost, hrozilo ještě i to, že se každou chvílí přihlásí její cyklus. Kalhoty na ní přesto visely, protože zanedbávala stravu. Když si ráno připínala na pásek pouzdro na pistoli, cítila, jak jí volně visí podél boku. Při chůzi to bylo nepříjemné, protože se jí odíralo stehno.

Lena cítila, že by měla začít pořádně jíst, vrátit se ke svému běžnému životu a přestat žít, jako by měla život půjčený jen na pár dní. V situaci, v jaké se nacházela, si však nedokázala představit, že by to dovedla. Neměla motivaci, aby ráno vstala a šla si zaběhat, jak to už patnáct let dělala každý den. Taky si neuměla představit, že by pak zašla jako obvykle do Krispy Kreme na kávu popovídat si s kolegy. Neuměla si představit, že by si měla připravit svačinu nebo si někam zajít na oběd. Kdykoli se podívala na jídlo, udělalo se jí nevolno. Jediná její myšlenka byla ta, že Sibyl už nikdy k žádnému jídlu neusedne. Chodí si po světě, zatímco Sibyl je mrtvá. Dýchá, zatímco Sibyl ne. Všechno ztratilo smysl. Nic už nebude jako dřív.

Lena se zhluboka nadechla a rozhlédla se po chodbě. Julia Matthewsová byla dnes v nemocnici jedinou pacientkou, což Leně usnadňovalo práci. Kromě sestry, kterou sem poslali na výpomoc z augustské nemocnice, s ní byla na patře sama.

Postavila se a chůzí se snažila zahnat únavu. Cítila se, jako by do sebe nalila mísu punče.

Jediný způsob, jak se udržet svěží, byla chůze. Tělo ji bolelo od nedostatku klidného spánku.

Kdykoli totiž zavřela oči, aby si zdřímla, nebyla schopná zapudit představu Sibylina těla, jak je viděla v márnici. Něco jí našeptávalo, že je dobře, že se objevila další oběť. Pobízelo ji to, aby šla do Juliina pokoje, zatřásla s ní a přiměla ji promluvit, kdo zabil její sestru, kdo Sibyl tak ublížil. Věděla však, že i kdyby to udělala, ničeho by nedosáhla.

Lena se párkrát šla do pokoje podívat, jak se Julii vede, ale nedostala z ní odpověď ani na ty nejprostší otázky – chce-li další prášek nebo má-li pro někoho dojít.

Když měla Julia žízeň, místo toho, aby si řekla o vodu, ukázala na džbán na stole. Vlivem drogy, která ještě stále kolovala jejím krevním oběhem, měla v očích pořád zmatený výraz.

Zorničky měla rozšířené a působila dojmem, jako by byla slepá – slepá jako Sibyl Adamsová.

Jenomže Julia Matthewsová se z toho na rozdíl od Sibyl dostane. Zrak se jí vrátí. Zotaví se.

Začne znovu chodit do školy, naváže nová přátelství a jednou se pravděpodobně vdá a bude mít děti. Vzpomínky na to, co se stalo, nikdy úplně nezmizí, ale bude mít alespoň svůj život.

Lena cítila, jak je puzena ji právě pro tohle svým způsobem nenávidět. Cítila, že kdyby mohla, ani vteřinu by neváhala Juliin a Sibylin osud vyměnit.

Dveře výtahu se s cinkáním otevřely a Lena podvědomě položila ruku na zbraň. Vystoupili z něj Jeffrey s Nickem Sheltonem a za nimi Frank a poněkud vyzáblý mladík, který vypadal, že právě dokončil střední školu. Spustila ruku, zamířila k nim a říkala si, že chtějí-li se všichni namačkat do malého pokoje čerstvě znásilněné ženy, nemají všech pět pohromadě.

„Jak se jí vede?“ zeptal se Jeffrey.

Lena neodpověděla a místo toho řekla: „Nechcete jít všichni dovnitř, viďte?“

Výraz na Jeffreyho tváři prozradil, že přesně to byl jeho záměr.

„Ještě nepromluvila ani slovo,“ snažila se zachránit ho před trapnou situací. „Pořád mlčí.“

„Možná bychom měli jít dovnitř jen my dva,“ navrhl nakonec. „Promiňte, Marku.“

Mladému muži to očividně nevadilo. „Mně stačí, že jsem na chvíli vypadl z kanceláře.“

Leně připadalo bezohledné tak mluvit kousek od dívky, která prožila peklo. Než však stihla cokoli poznamenat, Jeffrey ji popadl za loket a vedl ji po chodbě.

„Je stabilizovaná?“ zeptal se.

„Zdá se, že jo.“

Zastavili se přede dveřmi do pokoje. Jeffrey se s rukou na klice podíval na Lenu: „A co ty? Jsi v pořádku?“

„Bez obav.“

„Předpokládám, že její rodiče budou chtít, aby byla převezena do Augusty. Co kdybys jela s ní?“

Lena chtěla něco namítat, ale ke svému vlastnímu překvapení souhlasně přikývla. Možná jí udělá dobře, když na chvíli vypadne z města. Hank se za den za dva vrátí do Reece, a až bude mít dům zase sama pro sebe, možná se začne cítit jinak.

„Zkus s ní promluvit jako první,“ řekl Jeffrey. „Jestli to bude vypadat, že by s tebou chtěla mluvit o samotě, vypařím se.“

„Fajn,“ řekla Lena, neboť věděla, že takový je standardní postup. Obecně vzato si znásilněná žena ze všeho nejmíň přeje vyzpovídat se ze svého hrozného zážitku chlapovi. Protože Lena byla na oddělení jedinou ženou, už dříve jí podobná úloha několikrát připadla. Jednou byla dokonce pozvána do Maconu, aby tímto způsobem vypomohla při vyšetřování případu mladé dívky, kterou brutálně napadl a znásilnil vlastní soused. Tentokrát se však cítila nesvá. Strávila s Julií sice v nemocnici celý den, ale při pomyšlení na to, že by ji měla vyslýchat, se jí svíral žaludek.

„Jsi připravená?“ zeptal se Jeffrey pořád s rukou na klice.

„Jo.“

Jeffrey otevřel dveře a pustil Lenu, aby vešla první. Julia Matthewsová podřimovala, ale jejich příchod ji probudil. Lenu to překvapilo. Měla za to, že se to děvče hodně dlouho – pokud ještě vůbec někdy – klidně nevyspí.

„Nemáte chuť se napít?“ Lena obešla postel a vzala džbán, který stál na nočním stolku.

Naplnila sklenici a pak podala dívce slámku, aby se mohla napít.

Jeffrey stál zády nalepený na dveřích, aby poskytl dívce pocit co největšího prostoru. „Jsem vrchní inspektor Tolliver, pamatujete se na mě? Dopoledne jsem se tady stavil.“

Pomalu přikývla.

„Požila jste drogu zvanou rulík zlomocný. Víte, co to je?“

Zavrtěla hlavou.

„Někdy vyvolává výpadek hlasu. Můžete mluvit?“

Dívka otevřela ústa, z kterých vyšel skřípavý zvuk. S patrným úsilím vyslovit nějaká slova němě pohybovala rty.

Jeffrey se povzbudivě usmál. „Co kdybyste mi zkusila říct své jméno?“

Otevřela ústa a slabým chraplavým hlasem ze sebe vyrazila: „Julia.“

„Prima,“ řekl Jeffrey. „Tohle je Lena Adamsová. Už jste se viděly, viďte?“

Julia přikývla a očima pátrala po Leně.

„Jestli nemáte nic proti, položí vám pár otázek.“

Lena se nesnažila zakrýt své překvapení. Nebyla si jistá, dokázala-li by té dívce spolehlivě říct, co je vůbec za den, natož aby jí kladla smysluplné otázky. Rychle si musela vzpomenout na to, co se kdy o vedení výslechu naučila.

„Julie,“ přitáhla si k její posteli židli, „potřebovali bychom vědět, jestli jste nám schopna říct, co se vám stalo.“

Julia zavřela oči. Rty se jí rozechvěly, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

„Ničeho se nebojte. Znala jste ho?“

Zavrtěla hlavou.

„Byl to někdo ze školy? Potkala jste ho někdy předtím?“

Julia měla oči pořád zavřené. Uběhlo pár vteřin a po tváři jí skanuly slzy. Nakonec řekla: „Ne.“

Lena položila dívce ruku na rameno. Bylo kostnaté a křehké, podobně jako Sibylino v márnici. Když se znovu začala ptát, snažila se na sestru nemyslet: „Co třeba vlasy. Můžete mi říct, jakou měly barvu?“

Znovu zavrtěla hlavou.

„Nějaké tetování nebo zvláštní znamení, podle kterého bychom jej mohli identifikovat?“

„Ne.“

„Vím, jak je to pro vás obtížné,“ řekla Lena, „ale musíme zjistit, co se stalo. Musíme toho lumpa chytit, aby už nikomu nemohl ublížit.“

Julia držela oči zavřené. V pokoji bylo nesnesitelné ticho a Lena byla v pokušení způsobit nějaký hluk. To ticho ji z nějakého důvodu rozčilovalo.

Julia nakonec bez varování promluvila. Měla chraptivý hlas: „Vlákal mě do pasti.“

Lena stiskla rty a nic neříkala, aby jí dopřála dost času.

„Vlákal mě do pasti,“ zopakovala Julia a ještě pevněji přitom stiskla víčka. „Byla jsem v knihovně.“

Lena pomyslela na Ryana Gordona. Srdce se jí rozbušilo. Že by se ve svém úsudku spletla?

Že by byl přece jen schopný provést něco takového? Možná se Julii podařilo utéct, zatímco byl pod zámkem.

„Připravovala jsem se na test,“ pokračovala Julia, „a tak jsem zůstala dlouho.“ Při té vzpomínce začala ztěžka dýchat.

„Zkuste se párkrát zhluboka nadechnout, uleví se vám,“ řekla Lena a několikrát se spolu s Julií zhluboka nadechla. „Jen klid, drahoušku. Jen klid.“

Dívka se najednou pustila do pláče. „Byl tam Ryan,“ zavzlykala.

Lena se kradmo podívala na Jeffreyho. Se svraštěným obočím soustředěně pozoroval Julii Matthewsovou. Myšlenky se mu daly vyčíst z tváře.

„V knihovně?“ snažila se Lena zeptat tak, aby nevyvolala dojem, že příliš naléhá.

Julia přikývla a natáhla se po sklenici.

„Pomůžu vám,“ řekla Lena a podepřela ji, aby se mohla lépe napít.

Dívka párkrát polkla a znovu položila hlavu na polštář. Ležela s pohledem upřeným ven z okna. Její mozek potřeboval čas. Lena se musela ovládnout, aby nezačala poklepávat nohou.

Měla chuť tu dívku popadnout a přinutit ji, aby mluvila. Nemohla pochopit, jak se Julia může chovat tak pasivně. Kdyby na jejím místě ležela ona, vychrlila by ze sebe každičký detail, na který by si vzpomněla. Snažila by se přesvědčit každého, kdo by jí byl ochoten naslouchat, že je třeba toho lotra chytnout. Třásla by se na to, aby mu mohla z těla vlastnoručně vyrvat srdce.

Bylo pro ni záhadou, jak si Julia může tak klidně ležet.

Lena začala počítat do dvaceti, aby dívce dopřála dost času. Stejně postupovala i při výslechu Ryana Gordona. Byl to osvědčený trik, který jí pomáhal zachovat si zdání trpělivosti.

Když napočítala až do padesáti, zeptala se: „Byl tam Ryan?“

Julia přikývla.

„V knihovně?“

Opět přikývla.

Lena se k ní znovu naklonila a položila jí ruku na rameno. Chytila by ji za ruku, kdyby ji neměla převázanou obvazem. Vyrovnaným hlasem, do kterého vložila jen nepatrnou pobídku, řekla: „Viděla jste Ryana v knihovně. Co se stalo pak?“

Julia na její pobídku reagovala: „Chvíli jsme spolu mluvili, pak jsem se musela vrátit na kolej.“

„Zlobila jste se na něj?“

Julia se podívala Leně do očí. Něco mezi nimi problesklo – nějaké nevyslovené porozumění.

Lena věděla, že Ryan Julii určitým způsobem ovládá a že Julia se mu chce vymanit. Taky věděla, že přestože je Ryan grázl k pohledání, podobnou věc by své přítelkyni provést nedokázal.

„Hádali jste se?“ zeptala se Lena.

„Chtěli jsme se usmířit.“

„Chtěli, ale nešlo to?“ zeptala se Lena, jako by věděla, co se v knihovně odehrálo.

Představovala si Ryana Gordona, jak se snaží přimět Julii, aby mu slíbila, že se na něj nevykašle. Taky si představovala, že Julii se nakonec otevřely oči a konečně pochopila, co je Ryan Gordon zač. Prozřela, avšak mezitím už na ni číhal někdo mnohem horší, než kdy byl Ryan Gordon.

„Takže jste odešla z knihovny. Co bylo pak?“ zeptala se.

„Potkala jsem muže,“ řekla. „Cestou na kolej.“

„Kudy jste šla?“

„Zadem, kolem fakulty zemědělství.“

„Podél jezera?“

Zavrtěla hlavou. „Tou druhou cestou.“

Lena počkala, než bude pokračovat.

„Vrazila jsem do něj. Oběma nám spadly knihy na zem.“ Její hlas zanikl, ale dýchání nabralo na intenzitě. Ztěžka lapala po dechu.

„Takže jste mu viděla do tváře?“

„Nevzpomínám si. Stříkl mi injekci.“

Lena cítila, jak se jí obočí stahuje. „Injekci?“

„Neviděla jsem ji, ale cítila jsem to.“

„Kde jste to cítila?“

Ruku si položila na levý bok.

„Ve chvíli, kdy jste ucítila píchnutí, stál za vámi?“ zeptala se Lena a napadlo ji, že stejně jako v případě Sibylina vraha jde podle všeho o leváka.

„Jo.“

„A pak vás vzal?“ zeptala se Lena. „Narazil do vás, vzápětí jste cítila injekci a pak vás někam odnesl?“

„Ano.“

„Do auta?“

„Nevzpomínám si,“ odpověděla. „Vzpomínám si, že jsem se probrala ve sklepě.“ Rukama si zakryla obličej a pustila se do upřímného pláče. Tělo se jí otřásalo žalem.

„Jen si ulevte,“ pohladila ji Lena po ruce. „Chcete, abychom skončili? Stačí říct.“

Opět se rozhostilo ticho, do kterého se ozývalo jenom Juliino dýchání. Když znovu promluvila, hlas měla zastřený. Mluvila tak tiše, až ji málem nebylo slyšet. „Znásilnil mě.“

Leně se sevřelo hrdlo. Věděla samozřejmě, že Julia byla znásilněna, ale způsob, jakým to sama vyslovila, ji zbavil všech obranných mechanismů. Cítila se zranitelná a obnažená. Přála si, aby tam Jeffrey nebyl. Jako by její přání vytušil, když k němu zvedla oči, ukázal posunkem ke dveřím. Lena bezhlesně vyslovila „ano“ a Jeffrey se nehlučně vytratil.

„Vzpomenete si, co bylo pak?“ zeptala se Lena.

Julia pohnula hlavou a snažila se pohledem najít Jeffreyho.

„Odešel,“ řekla Lena povzbudivým hlasem, ale sama se cítila bezbranná. „Je to jenom mezi námi, mezi vámi a mnou, a jestli budete chtít, můžeme si povídat třeba celý den. Celý týden, nebo klidně i rok.“ Odmlčela se, aby zjistila, zda se Julia nerozhodne rozhovor ukončit. „Jenom mějte na paměti, že čím dřív se dozvíme, co se stalo, tím rychleji ho můžeme dopadnout. Určitě nechcete, aby se totéž stalo ještě nějaké jiné dívce.“

Poslední větu Julia pochopila jako reálnou hrozbu – přesně tak, jak to Lena myslela. Lena si uvědomovala, že musí být i trochu tvrdá, jinak Julia nepromluví a nechá si všechny podrobnosti pro sebe.

Místnost naplnilo Juliino vzlykání, které Leně rezonovalo v uších.

Pak Julia řekla: „Nechci, aby se to stalo někomu dalšímu.“

„Ani já,“ odpověděla Lena. „Musíte mi říct, co vám provedl.“ Odmlčela se, pak dodala: „Měla jste možnost vidět mu do tváře?“

„Ne,“ odpověděla. „Totiž ano, ale nedokázala bych ho popsat. Byla tam pořád taková tma.

Nebylo tam vůbec žádné světlo.“

„Jste si jistá, že šlo o sklep?“

„Byl tam takový zatuchlý zápach,“ popsala své vzpomínky. „A taky jsem slyšela kapání vody.“

„Vody?“ zeptala se Lena. „Jako když kape kohoutek? Nebo to snad mohlo být slyšet od jezera?“

„Kohoutek,“ řekla Julia. „Alespoň myslím. Znělo to…“ Zavřela oči a na několik vteřin se v duchu vrátila na to místo. „Bylo to takové plechové ťukání. Klak, klak, klak,“ napodobila zvuk ze vzpomínky. „Pořád dokola. Donekonečna.“ Uši si přikryla rukama, jako by chtěla ten zvuk zastavit.

„Vraťme se ještě k tomu, co bylo předtím,“ řekla Lena. „Cítila jste injekci. Co se dělo pak?

Vzpomenete si, jaké měl auto?“

Julia opětovně prudce zavrtěla hlavou zleva doprava. „Nepamatuju se. Sbírala jsem knížky, co mi spadly, a pak jsem najednou byla v tom, v tom, v tom…“ Hlas jí selhal.

„V tom sklepě,“ dořekla za ni Lena. „Pamatujete si něco o tom místě, na kterém jste byla?“

„Byla tam tma.“

„Vůbec nic jste neviděla?“

„Nemohla jsem otevřít oči. Nešlo to.“ Mluvila tak potichu, až musela Lena nastražit uši, aby slyšela. „Létala jsem.“

„Létala?“

„Vznášela jsem se, jako kdybych ležela na vodě. Slyšela jsem vlny oceánu.“

Lena se zhluboka nadechla. „Když vás chtěl znásilnit, položil vás na záda?“

Julia se při této otázce sesypala a začala se otřásat vzlyky.

„Zlatíčko,“ snažila se jí Lena dodat odvahy. „Byl to běloch? Černoch? Dokázala byste to říct?“

Znovu zavrtěla hlavou. „Nemohla jsem otevřít oči. Mluvil na mě. Hlas.“ Rty se jí chvěly a tvář měla znepokojivě rudou. Po lících jí proudem stékaly slzy. „Říkal, že mě miluje.“ Zalapala po dechu a zmocnila se jí hrůza. „Pořád mě líbal. Cpal mi jazyk…“ Zmlkla a rozplakala se.

Lena se zhluboka nadechla ve snaze uklidnit se. Moc na ni tlačila. Pomalu napočítala do sta, pak řekla: „Máte rány na rukou. Propíchl vám dlaně a chodidla.“

Julia se podívala na obvazy na rukou, jako by si jich všimla teprve teď. „Ano,“ řekla.

„Vzbudila jsem se a ruce jsem měla přitlučené hřebíky. Vnímala jsem, že hřebíky jsou skrz, ale bolest jsem necítila.“

„Byla jste na podlaze?“

„Řekla bych, že ano. Měla jsem pocit,“ odmlčela se, jako by chtěla najít správné slovo, „jako bych visela ve vzduchu. Létala jsem. Jak to udělal, že jsem létala? Opravdu jsem létala?“

Lena si odkašlala. „Ne,“ odpověděla. „Julie, dokážete si vzpomenout, jestli jste se v nedávné době seznámila s někým novým, s někým, kdo by se vám zdál podezřelý? Na univerzitě, nebo ve městě? Neměla jste třeba pocit, že vás někdo sleduje?“

„On mě pořád sleduje,“ špitla a zahleděla se z okna.

„Dávám na vás pozor,“ řekla Lena a otočila Juliinu tvář k sobě. „Dávám na vás pozor, už vám nikdo neublíží. Rozumíte? Nikdo.“

„Necítím se bezpečně,“ řekla s nešťastným výrazem a rozvzlykala se. „Vidí mě. Vím, že mě vidí.“

„Jsme tady úplně samy,“ ujistila ji Lena. Když s ní hovořila, měla pocit, jako by mluvila se Sibyl. Jako by se snažila Sibyl ujistit, že se o ni postará. „Až vás budou převážet do Augusty, pojedu s vámi. Nespustím vás z očí. Rozumíte?“

Navzdory Leniným slovům ujištění Julia ještě víc zneklidněla. „Proč mě chcete převézt do Augusty?“ zeptala se chraplavým hlasem.

„Ještě to není jisté,“ natáhla se Lena pro džbán s vodou. „Na to teď nemyslete.“

„Kdo mě chce poslat do Augusty?“ trvala na odpovědi. Rty se jí chvěly.

„Trochu se napijte,“ řekla Lena a přidržela jí sklenici. „Zanedlouho přijedou vaši rodiče.

Myslete jenom na to, abyste se co nejrychleji zotavila.“

Julii zaskočilo, voda se vylila na postel a stékala jí po krku. Oči se jí rozšířily hrůzou. „Proč mě chcete převážet?“ zeptala se. „Co se stane?“

„Jestli si to nebudete přát, nebudeme vás převážet,“ řekla Lena. „Promluvím s vašimi rodiči.“

„S rodiči?“

„Zanedlouho tady budou,“ ujistila ji Lena. „Nebojte se.“

„Oni o tom vědí?“ zeptala se Julia zvýšeným hlasem. „Vy jste jim řekli, co se mi stalo?“

„Nevím,“ odpověděla Lena. „Nevím, jak podrobně jsou informováni.“

„Tátovi o tom nesmíte říct,“ zavzlykala. „Táta se nesmí nic dozvědět, rozumíte? Nesmí vědět, co se stalo.“

„Nic jste přece neprovedla,“ řekla Lena. „Julie, váš otec vám to nebude klást za vinu.“

Julia mlčela. Po chvilce se znovu zahleděla z okna a po tváři se jí skutálely slzy.

„Nemyslete na to,“ utěšovala ji Lena a z krabice na stolku vytáhla pár papírových kapesníků.

Natáhla se přes Julii a snažila se jimi osušit polštář. Ještě to by tak scházelo, aby se to děvče trápilo tím, jak bude na její neštěstí reagovat otec. Lena neviděla oběť znásilnění poprvé a věděla, jak zničující může být pocit viny. Nebylo neobvyklé, že oběti obviňovaly ze znásilnění samy sebe.

Najednou se v místnosti ozval podivný zvuk, který byl Leně zvláštně povědomý. Bylo už pozdě, když si uvědomila, že to je její pistole.

„Ustupte dozadu,“ zašeptala Julia. V zafačovaných rukou nemotorně svírala pistoli. Snažila se ji lépe uchopit, přičemž naklonila hlaveň nejdřív na Lenu, pak na sebe. Lena vrhla pohled na dveře a chtěla zavolat Jeffreyho, ale Julia ji varovala: „Nedělejte to.“

Lena dala ruce od těla, ale neustoupila. Všimla si, že zbraň není odjištěná, ale uvědomovala si, že to může být pouze otázka vteřin.

„Dejte mi tu zbraň,“ řekla.

„Ničemu nerozumíte,“ promluvila dívka a do očí se jí nahrnuly slzy. „Vůbec netušíte, co mi provedl, jak mě…,“ nebyla schopná to doříct, jak se zalykala vzlyky. Pistoli držela ledabyle, ale hlavní mířila na Lenu a prst měla položený na spoušti. Lena cítila, jak ji zalévá studený pot, a najednou si přestala být jistá, je-li zbraň zajištěná. Věděla určitě pouze to, že náboj už je v hlavni, takže pokud by byla pistole odjištěná, stačilo by zmáčknout spoušť a vyšla by rána.

Lena se snažila promluvit vyrovnaným hlasem. „Čemupak nerozumím, zlato? Vysvětlete mi to.“

Julia namířila pistoli na svou hlavu. Manipulovala s ní tak nemotorně, že jí málem upadla, než si ji stihla přitisknout hlavní ke spánku.

„Nedělejte to,“ řekla prosebně Lena. „Prosím, podejte mi tu zbraň. V hlavni je náboj.“

„Ve zbraních se vyznám.“

„Julie, prosím,“ řekla, protože věděla, že nejdůležitější je, aby dívka nepřestala mluvit.

„Poslouchejte mě.“

Na rtech se jí zachvěl nepatrný úsměv. „Táta mě brával s sebou na lov. Dovolil mi, abych s ním čistila pušky.“

„Julie…“

„Když jsem tam s ním byla,“ řekla přerývaně. „Když jsem s ním byla.“

„S tím chlapem? S chlapem, co vás zneužil?“

„Nemáte páru o tom, co mi provedl.“ Slova jí vázla v krku. „Ani to nedokážu vyslovit, co mi dělal.“

„Je mi to líto,“ řekla upřímně Lena. Chtěla se k ní přiblížit, ale pod pohledem, jakým se na ni Julia dívala, stála jako přikovaná. Přiskočit k ní a odzbrojit ji bylo nemožné.

„Julie, nedovolím, aby vám ještě ublížil, to vám slibuju.“

„Ničemu nerozumíte,“ zavzlykala dívka a sklouzla pistolí k bradě. Sotva ji udržela, ale Lena věděla, že při tak malé vzdálenosti na tom příliš nesejde.

„Zlatíčko, prosím, nedělejte to,“ řekla Lena a pohledem sklouzla ke dveřím. Možná by ho mohla nějak přivolat, aniž by si toho Julia všimla.

„Ani to nezkoušejte,“ řekla Julia, jako by jí četla myšlenky.

„Tohle nemáte zapotřebí,“ řekla Lena. Snažila se, aby její hlas zněl neochvějně, ale o tom, jak se zachovat v podobné situaci, četla leda v příručce. Ještě nikdy nebyla postavena před to, aby někomu rozmlouvala sebevraždu.

„To, jak se mě dotýkal, jak mě líbal,“ promluvila Julia, ale hlas jí vypověděl službu. „Nemáte o ničem ani páru.“

„O čem?“ zeptala se Lena a pomalu natahovala ruku směrem k pistoli. „O čem nemám ani páru?“

„On…,“ odmlčela se a z hrdla se jí vydral sten. „On se se mnou miloval.“

„On…“

„On se se mnou miloval,“ zopakovala šeptem, jehož ozvěna se šířila pokojem. „Nevíte snad, co to znamená?“ zeptala se. „Dokola mi opakoval, že mi nechce ublížit. Že se chce se mnou jenom milovat. A miloval se se mnou.“

Lena otevřela ústa, ale neměla co říct. Zdálo se jí, že to, co slyší, nemůže být pravda. „Co to povídáte?“ zeptala se a ve svém hlase zaslechla tvrdost. „Co tím chcete říct?“

„Miloval se se mnou,“ zopakovala Julia. „To, jak se mě dotýkal.“

Lena zavrtěla hlavou, jako by chtěla tu představu zahnat. Když promluvila, nedokázala zakrýt svou nevěřícnost: „Chcete říct, že se vám to líbilo?“

Ozvalo se cvaknutí, zbraň byla odjištěna. Lena se cítila naprosto paralyzována, ale přesto stihla k Julii přiskočit dřív, než stiskla spoušť. Ještě se na ni stačila podívat, než jí její hlava explodovala před očima.

Kapky tekoucí vody dopadaly na Lenu ve sprše jako jehly. Pociťovala nepříjemné pálení na pokožce. Byla otupělá vůči jakýmkoli vjemům – vnitřně otupělá. Podlomily se jí nohy a spustila se do vany. Kolena si přitáhla k bradě, zavřela oči a zvedla hlavu proti vodě, která jí bubnovala na prsa a tvář. Po chvilce jí hlava klesla jako hadrové panence. Voda jí mlela šíji a dělala modřiny na ramenou, ale jí to bylo jedno. Vlastní tělo jako by jí už nepatřilo. Byla prázdná.

Nemohla si vzpomenout na jedinou smysluplnou věc v životě. Nezáleželo jí ani na práci, ani na Jeffreym, ani na Hankovi Nortonovi, a určitě ne na sobě samotné.

Julia Matthewsová byla mrtvá, stejně jako Sibyl. Lena je obě nechala na holičkách.

Voda postupně chladla a začala ji štípat na kůži. Vypnula sprchu a osušila se ručníkem.

Cítila se, jako by právě vykonala potřebu. Avšak přesto, že se za posledních pět hodin sprchovala už podruhé, se jí nepodařilo zbavit pocitu špíny. I v puse měla zvláštní, nepříjemnou pachuť. Nebyla si jistá, zda se jí to jenom zdá, nebo zda se jí opravdu dostalo něco do úst, když Julia stiskla spoušť.

Zamyslela se nad tím a pokrčila rameny.

„Lee?“ ozval se Hank za dveřmi koupelny.

„Za minutku jsem venku,“ řekla Lena a na zubní kartáček si vytlačila trochu zubní pasty.

Zatímco se snažila čištěním zubů setřást nepříjemnou pachuť v ústech, dívala se na sebe v zrcadle. Dnes podobnost se Sibylou zcela zmizela. Už v ní nezbylo ani stopy po sestře.

V županu a pantoflích sešla dolů. Než došla do kuchyně, musela se opřít rukou o zeď. Cítila se malátná a nebylo jí dobře od žaludku. Nutila se k pohybu, protože jinak by usnula spánkem, z něhož by nebylo probuzení. Její tělo se mu chtělo oddat, chtělo kapitulovat, ale Lena věděla, že jakmile by položila hlavu na polštář, znovu by se probrala a v představě by se jí vrátil pohled na Julii Matthewsovou těsně předtím, než stiskla spoušť. V momentě, kdy ji mačkala, se dívala na Lenu. Jejich pohledy se setkaly a Lena nemusela vidět pistoli, aby vycítila, že ta mladá dívka myslí na smrt.

Hank seděl u kuchyňského stolu a popíjel kolu. Když vešla, postavil se. Lena pocítila nával studu a nebyla schopná podívat se mu do očí. Na cestě domů byla statečná. S Frankem, který ji vezl, nepromluvila ani slovo. Ani poznámkou se nezmínila o tom, že šla do nemocnice s tím, že jí to prospěje, a teď je celá zaneřáděná od krve a lepkavé šedé hmoty. V kapse u košile našla úlomek kosti a cítila, jak jí po tváři a krku kanou kapky krve, ačkoli se v nemocnici důkladně utřela. Teprve když se za ní zavřely dveře, přestala se silou vůle ovládat. To, že byl u toho Hank a že mu dovolila, aby ji – celou ubrečenou – objal, ji stále naplňovalo zahanbením.

Nepoznávala se. Nevěděla, že se tak snadno položí.

Podívala se z okna. „Už je tma,“ poznamenala.

„Chvíli sis zdřímla,“ řekl Hank a šel ke kamnům. „Dáš si čaj?“

„Jo,“ řekla. Vůbec nespala. Když ležela se zavřenýma očima, pouze se vracela zpátky k tomu, co se stalo. Nepřekvapilo by ji, kdyby už nikdy neusnula.

„Volal ti šéf, jestli jsi pořádku,“ řekl Hank.

„Aha,“ odpověděla Lena, posadila se ke stolu a nohy si složila pod sebe. Zamyslela se, co si asi myslí Jeffrey. Stál na chodbě a čekal, až ho Lena zavolá dovnitř, a vtom se ozve výstřel.

Nemohla zapomenout na výraz naprostého zděšení, který se mu objevil na tváři, jen co otevřel dveře. Viděl Lenu, jak se ještě pořád sklání nad Julií a po tváři a prsou jí stékají krev a kosti.

Jeffrey ji odtáhl a prohlédl ji, zda nebyla postřelena.

Zatímco ji prohlížel, ani nepípla, neschopná odtrhnout pohled od Julie Matthewsové. Ta dívka si přiložila pistoli k bradě a ustřelila si zadní část hlavy. Zeď za ní a kolem ní byla celá zaneřáděná. Stopa po kulce se našla asi 60 centimetrů pod stropem. Jeffrey přinutil Lenu, aby zůstala v místnosti a vysypala ze sebe každičký detail, který vytáhla z Julie Matthewsové. Na všechno, co mu řekla, se podrobně vyptával. Když mluvila, rty se jí nekontrolovaně chvěly.

Nedokázala ovládat slova, která jí šla z úst.

Hlavu si vložila do dlaní. Poslouchala, jak Hank plní konvici na čaj, a vzápětí slyšela cvaknutí elektrické jiskry, zapalující hořák plynového sporáku.

Hank se posadil naproti ní a zkřížil paže. „Není ti nic?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděla a vlastní hlas jí zněl jako vzdálená ozvěna. Pistole jí vystřelila těsně u uší. Pískání před malou chvilkou přestalo, ale všechny zvukové vjemy byly doprovázeny tupou bolestí.

„Víš, co mě napadlo?“ zeptal se Hank a opřel se na židli dozadu. „Pamatuješ, jak jsi kdysi spadla z verandy?“

Lena na něj civěla a nechápala, kam tím míří. „No a?“

„Ale,“ usmál se a rozhodil rukama, „to tě Sibyl postrčila.“

Lena si nebyla jistá, zda dobře slyší. „Cože?“

„Postrčila tě. Viděl jsem ji,“ ujistil ji.

„Ona že mě postrčila?“ zavrtěla hlavou. „Snažila se mě zachytit.“

„Byla přece slepá, Lee. Jak by mohla vědět, že padáš?“

Lena pohybovala rty. Jeho argument se nedal vyvrátit. „Měla jsem na noze šestnáct stehů.“

„Vím.“

„Ona že mě postrčila?“ zeptala se Lena o několik oktáv vyšším hlasem. „Proč to udělala?“

„To netuším. Možná jenom ze žertu,“ uchechtl se Hank. „Tys spustila takový povyk, až jsem myslel, že k nám doběhnou i sousedé.“

„Naši sousedé? Ti by nepřišli, ani kdyby u nás vystřelilo dělo,“ prohodila Lena. Sousedi si brzy zvykli, že z domu Hanka Nortona se šíří ty nejrozmanitější zvuky.

„Pamatuješ, jak jsme jednou byli na pláži?“ nadhodil Hank.

Lena na něj upírala zrak, neschopná vysvětlit si, proč to vytahuje. „Kdy?“

„Když jsi nemohla najít své prkno.“

„To červené?“ zeptala se. „Nesnaž se mi namluvit, že ho shodila z balkónu.“

Ušklíbl se. „Ztratila ho v bazénu.“

„Jak můžeš ztratit prkno v bazénu?“

Mávl rukou. „Nejspíš ho vzalo nějaké dítě. O to nejde. Jde o to, že bylo tvoje. Upozornilas ji, aby si ho nebrala, ale ona si ho přesto vzala a ztratila ho.“

Nedokázala si vysvětlit proč, ale cítila, že se jí trochu ulevilo. „Proč mi tohle vykládáš?“

zeptala se.

Znovu pokrčil rameny. „Ani nevím. Jenom tak jsem si na to ráno vzpomněl. Vzpomínáš si na svou zelenou pruhovanou košili?“

Lena přikývla.

„Měla ji pořád schovanou.“

„To ne,“ vybafla překvapeně. Když byly na střední škole, pořád se o ni přely, takže je musel Hank rozsoudit losem. „Proč ji pořád měla?“

„Byla její,“ řekl Hank.

Lena na něj zírala a nevěděla, co říct.

Vstal a ze skříňky vytáhl hrnek. „Chceš být chvíli sama, nebo mám zůstat?“

Lena se nad jeho návrhem zamyslela. Cítila potřebu být chvíli o samotě, najít zase sebe samu, což se jí v Hankově přítomnosti nepodaří. „Vracíš se do Reece?“

„Měl jsem v plánu přespat dnes u Nan a pomoct jí s nějakými věcmi.“

Lena se vyděsila. „Doufám, že se ničeho nechce zbavit?“

„Samozřejmě že ne. Chce jenom udělat pořádek, dát její oblečení na jednu hromadu.“ Hank se se založenýma rukama opřel zády o linku. „Neměla by u toho být sama.“

Lena se zahleděla na své ruce. Něco jí uvízlo pod nehty. Nedokázala rozeznat, je-li to špína, nebo krev. Vložila si prst do pusy a snažila se očistit si jej o spodní zuby.

Hank ji pozoroval. „Mohla bys za námi přijít, jestli se ti chce,“ řekl.

Zavrtěla hlavou a kousla se do nehtu. Měla chuť si ten nehet vytrhnout, jen aby se hned zbavila té krve. „Musím zítra brzy vstávat do práce.“

„Pokud se rozhodneš jinak…“

„Možná,“ zamumlala s prstem v puse. Ucítila krev. Překvapilo ji, když zjistila, že to je její vlastní. Natrhla si kůži pod nehtem a na místě poranění svítila jasná červená tečka.

Hank chvíli postál a jen se na ni díval. Pak přešel k židli a z opěradla si vzal bundu.

Podobných společných situací zažil spoustu, přestože okolnosti nikdy nebyly tak závažné. Byla to pořád stejná písnička, na kterou si už zvykli. Teď nebyla příhodná doba něco na ní měnit.

„Jestli mě budeš potřebovat, stačí zavolat. To víš,“ poznamenal.

„Jo, jo,“ odpověděla nepřítomně a pevně stiskla rty. Cítila, že se zase rozbrečí, a nesnesla pomyšlení, že by Hank byl znovu u toho.

Jako by to cítil, vzal ji kolem ramen a políbil ji na vlasy.

Lena seděla se skloněnou hlavou a čekala, až se ozve cvaknutí vchodových dveří. Když slyšela, jak Hankovo auto couvá na silnici, dlouze si povzdechla.

Voda v konvici začala vřít, ale pískání se ještě neozvalo. Lena neměla čaj nijak zvlášť v oblibě, ale přesto prohledala skříňky, aby nějaký našla. Po krátkém hledání objevila krabici peprmintového pytlíkového čaje, když tu slyšela zaklepání na zadní dveře.

Napadlo ji, že se vrátil Hank, ale když otevřela dveře, byla překvapená.

„Jé, ahoj,“ řekla, a když zaslechla pronikavé pískání konvice, dala si ruce na uši. „Momentík.“

Když otáčela vypínačem hořáku, uvědomila si, že za ní někdo stojí, a vzápětí pocítila ostré píchnutí na levém stehně.

17. kapitola

Sára stála se založenýma rukama nad tělem Julie Matthewsové. Upřeně se na ni dívala.

Snažila se vidět ji pohledem patologa a nespojovat si mrtvé tělo na stole s dívkou, které zachránila život. Řez, který udělala, aby se dostala k srdci, byl ještě čerstvý a kolem černých stehů byla zaschlá krev. Na bradě byla malá dírka. Spáleniny kolem rány naznačovaly, že při výstřelu byla hlaveň těsně u brady. Veliká díra na týle ukazovala, kudy kulka vyletěla ven.

Z otevřené lebky visel velký kus kosti, jako morbidní ozdoba na krvavém vánočním stromku. Ve vzduchu zůstal pach střelného prachu.

Tělo Julie Matthewsové leželo na porcelánovém pitevním stole, podobně jako před několika dny tělo Sibyl Adamsové. U čela stolu byl kohoutek, k němuž byla připevněna černá gumová hadice. Nad ním byla pověšená váha na vnitřní orgány, podobná té, jaká se používá na vážení zeleniny. Vedle stolu se nacházely pitevní nástroje: skalpel, třiceticentimetrový chirurgicky ostrý nůž na chleba, stejně ostré nůžky, lékařské kleště, pilka na kosti a zahradní nůžky s dlouhou rukojetí, jaké lze najít v kterékoli garáži. Sářina matka měla podobné nůžky taky. Kdykoli ji Sára viděla, jak s nimi zastřihává azalky, představila si, jak se dobývá do hrudního koše.

Bez přemýšlení dělala potřebné přípravy, aby mohla začít s pitvou. Myšlenkami byla jinde.

Vrátila se k noci, kdy tu dívku našla na svém autě. To ještě byla naživu a měla šanci.

Nikdy předtím Sáře nevadilo provádět pitvu, nikdy předtím jí pohled na smrt nevadil. Otevírat tělo jí připadalo stejné jako otevírat knihu. Z tkání a orgánů se dalo mnoho vyčíst. Smrt poskytovala příležitost k důkladné prohlídce těla. Jedním z důvodu, proč se rozhodla vzít zaměstnání patoložky, bylo to, že se jí práce na klinice začínala jevit jednotvárnou. Patologie ji motivovala k tomu, aby se učila nové věci a získala nové dovednosti, a poskytovala jí vědomí, že může pomáhat lidem. Avšak představa, že má rozřezat tělo Julie Matthewsové a vystavit je dalšímu nemilosrdnému obnažení, jí pronikala jako nůž.

Sára se ještě jednou podívala, co zbylo z Juliiny hlavy. Střelné rány do hlavy jsou ty nejnepředvídatelnější. Nezřídka se stává, že oběti upadnou do kómatu, v kterém pak díky schopnostem medicíny žijí jako rostliny. Život, kterého se sami zřekli, se jim stává vězením.

Julia se trefila lépe než mnoho jiných, když si hlaveň přiložila na bradu a stiskla spoušť. Kulka vnikla do lebky, po šikmé trajektorii směrem nahoru pronikla klínovou kostí, mozkem a vzápětí vyletěla temenní kostí. Týl hlavy prakticky zmizel, takže zezadu bylo vidět přímo do mozku. Na rozdíl od jiných pokusů o sebevraždu, které viděla a kdy šlo většinou o chabě podřezané žíly, to Julia Matthewsová myslela vážně. Nebylo pochyb o tom, že dobře věděla, co dělá.

Sáře se sevřel žaludek. Měla chuť zatřást tou dívkou, aby to nevzdávala a probrala se k životu. Kdyby mohla, řekla by jí, že nemá smysl brát si život po tom všem, co za posledních pár dnů dokázala vytrpět. Avšak právě hrůzy, které přežila, ji nakonec dohnaly k sebevraždě.

„Není ti nic?“ zeptal se Jeffrey a soucitně se na ni podíval.

„Ne,“ přiměla se odpovědět Sára, ale vnitřně si svou odpovědí jista nebyla. Měla pocit, jako by byla otevřenou ránou, na které se odmítá vytvořit strup. V duchu si říkala, že kdyby se k ní Jeffrey zkusil přiblížit, vrhla by se mu kolem krku. Pořád se jí vnucovala myšlenka, jaké by to bylo úžasné, kdyby ji vzal do náruče, líbal ji a ona by cítila ve svých ústech jeho jazyk. Svým tělem po něm toužila tak, jako už léta ne. Nebyla to však ani tak potřeba sexuální, jako spíš touha po vědomí jistoty fyzické blízkosti. Přála si mít pocit, že ji někdo chrání. Chtěla k němu patřit. A už dávno přišla na to, že sex byl pro Jeffreyho jediný způsob, jak jí tyto touhy splnit.

Přes stůl se jí zeptal: „Sáro?“

Otevřela ústa, aby se mu nabídla, ale ovládla se. Tolik se toho mezi nimi v posledních letech změnilo. Muž, po kterém toužila, ve skutečnosti už dávno neexistoval. Nebyla si dokonce jistá, zda vůbec kdy existoval.

Odkašlala si. „Ano?“

„Nechceš to na chvíli odložit?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla úsečně a v duchu si vynadala za to, že se nechala ovládnout představou, že potřebuje Jeffreyho. Ve skutečnosti jej nepotřebuje. Až dosud si poradila bez něj, tak proč by to nemělo jít i dál?

Nohou zmáčkla dálkové ovládání diktafonu a začala: „Jedná se o nebalzamované tělo mladé ženy štíhlé, ale dobře stavěné postavy. Váha…,“ Sára se podívala na tabuli za Jeffreyho zády, na kterou si křídou udělala pár poznámek, „padesát pět kilogramů, výška sto šedesát centimetrů.“ Nohou vypnula nahrávání a zhluboka se nadechla, aby si pročistila hlavu. Těžko se jí dýchalo.

„Sáro?“

Znovu diktafon zapnula a zavrtěla hlavou. Soucit, po kterém před několika minutami tolik prahla, by ji teď obtěžoval. Byla bezbranná.

Diktovala dál: „Vzhled zesnulé odpovídá věku dvaadvaceti let. Tělo bylo tři hodiny uloženo v mrazicím boxu a při doteku je studené.“ Odmlčela se, aby si odkašlala. „Posmrtná ztuhlost je patrná na horních a dolních končetinách a dodatečně se projevila na trupu a končetinách, s výjimkou míst, na které byl vyvinut tlak.“

Podobně pokračoval klinický popis ženy, která byla přese všechna ošklivá zranění ještě před několika hodinami naživu a před několika týdny vedla spokojený život. Sára dopodrobna popsala tělesný stav Julie Matthewsová, a přitom si představovala, čím vším musela projít. Byla při vědomí, když jí násilník trhal zuby, aby ji mohl znásilnit do úst? Byla při vědomí, když jí natrhl konečník? Nakolik zmírnily drogy pocit bolesti, když ji přitloukal hřebíky k podlaze? Pitva nemohla určit víc než rozsah fyzického poškození. To, co se té dívce během toho strašného utrpení honilo hlavou a zda byla při vědomí, zůstane tajemstvím. Nikdo se už nedozví, co si pomyslela, když byla napadena. Nikdo už přesně nepochopí, co ta dívka prožila. Sára si to mohla pouze představit, ale i z toho jí na hlavě vstávaly vlasy. Najednou se jí zmocnil pocit, že sama leží na stole. Že ji samotnou někdo prohlíží.

Zvedla oči od těla, protože cítila, jak se třese a postrádá soustředění. Jeffrey se na ni divně díval. „Co je?“ zeptala se ho.

Zavrtěl hlavou a nespouštěl z ní oči.

„Nechci,“ promluvila, ale musela se odmlčet a polknout. „Nechci, aby ses na mě díval tímhle způsobem.“ Chvíli čekala, ale zdálo se, že na její přání nereaguje.

„Jak se na tebe dívám?“ zeptal se.

„Jako na kořist,“ odpověděla, ale vzápětí si uvědomila, že nenašla ta správná slova. Díval se na ni přesně tak, jak po tom toužila. V jeho pohledu se zračila starost a přání o všechno se postarat, aby mohli zapomenout. Za své touhy se proklínala.

„Nedělám to záměrně,“ poznamenal.

Strhla si rukavice a řekla: „Tak jo.“

„Sáro, mám o tebe starost. Byl bych rád, kdyby sis se mnou promluvila o tom, co se děje.“

Sára poodešla ke skříni s pomůckami, neboť nechtěla vést rozhovor nad tělem Julie Matthewsové. „Už na to nemáš právo. Vzpomínáš?“

Tvářil se stejně, jako by ho uhodila. „Nikdy jsem tě nepřestal mít rád.“

Ztěžka polkla a snažila se proti jeho slovům obrnit. „Mockrát děkuju.“

„Někdy,“ spustil, „když se ráno probudím, se mi podaří zapomenout, že tam nejsi, že jsem tě ztratil.“

„Podobně jako jsi kdysi zapomněl, že jsme manželé?“

Chtěl se k ní přiblížit, ale Sára ustoupila, až stála zády nalepená na skříň. Ruce jí položil na ramena. „Pořád tě miluju.“

„To je málo.“

Přistoupil k ní ještě blíž. „A co je dost?“

„Jeffrey,“ řekla. „Prosím.“

Nakonec udělal pár kroků dozadu a tvrdým tónem se zeptal: „Co si o tom myslíš?“ Mluvil o těle. „Domníváš se, že něco najdeš?“

Sára zkřížila paže v potřebě zaujmout obranný postoj. „Myslím, že si svá tajemství vzala s sebou.“

Jeffrey se na ni udiveně podíval. Znal Sáru a věděl, že nemívá nejmenší sklony k melodramatičnosti. Aby se chovala jako jindy, aby byla profesionální, musela by zapojit veškerou vůli. Ale už i pouhé pomyšlení na to, že by se tak měla chovat, bylo pro ni citově vyčerpávající.

Napnula ruku, aby ji měla pevnou, a do kůže na hrudníku udělala skalpelem standardní ypsilonový řez. Zvuk obnažování masa pod kůží přetrhl nit jejích myšlenek. Aby jej přehlušila, snažila se mluvit. „Jak se drží její rodiče?“

„Neumíš si představit,“ řekl Jeffrey, „jaké to bylo strašné, když jsem jim musel říct, že byla znásilněna. A pak tohle.“ Ukázal na tělo. „To se nedá popsat.“

Sáře se myšlenky znovu samovolně rozutekly. Viděla vlastního otce, jak stojí u nemocniční postele, a matku, která ho zezadu objímá. Na pár vteřin zavřela oči, aby tuto představu zapudila. Bude-li se pořád vidět na místě Julie Matthewsové, nezvládne to.

„Sáro?“ zeptal se Jeffrey.

Sára zvedla pohled a s překvapením zjistila, že přestala pitvat. Se založenýma rukama stála nad tělem, zatímco Jeffrey trpělivě čekal a zadržoval přirozenou otázku.

Sára zvedla skalpel a znovu se pustila do práce. Na diktafon řekla: „Po otevření těla standardním ypsilonovým řezem se ukazuje, že orgány hrudní a břišní oblasti jsou na svých anatomických místech.“

Jeffrey promluvil, hned jak Sára znovu zmlkla. Bohudíky si tentokrát vybral lepší téma.

„Nevím, co si počít s Lenou,“ svěřil se jí.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Sára, ráda, že slyší jeho hlas.

„Nezvládá to,“ odpověděl. „Řekl jsem jí, ať si vezme na pár dní volno.“

„A vezme si ho?“

„Zdá se, že snad jo.“

Sára vzala nůžky a hbitými pohyby nastřihla perikardiální váček. „V čem je pak problém?“

„Je v koncích. Cítím to. Nevím, jak jí pomoct.“ Posunkem ukázal na Julii Matthewsovou.

„Nechci, aby si provedla něco podobného.“

Sára se na něj zpod obrouček brýlí zkoumavě podívala. Nebyla si jistá, zda operuje psychologií vyčtenou z laciné příručky a strach o ni se snaží zakrýt předstíranou obavou o Lenu, nebo zda opravdu hledá radu, co si počít.

Snažila se, aby její odpověď pasovala na obě možnosti: „Bojíš se o Lenu Adamsovou?“

Rozhodně zavrtěla hlavou. „Lena je rváč. Lidé jako ona se nezabíjejí. Klidně zabijí někoho jiného, ale sebe ne.“

„Vím,“ odpověděl a mlčel, než Sára zasvorkovala a vyňala žaludek.

„Tohle nebude příjemná podívaná,“ varovala ho a vložila žaludek do nerezové misky. Jeffrey už byl při nejedné pitvě a nic mu nebylo odpudivější než zápach zažívacího traktu.

„Hele,“ zvolala Sára překvapeně. „Podívej se na tohle.“

„Co je to?“

Ustoupila stranou, aby viděl obsah žaludku. Zažívací kyseliny vytvářely černou mazlavou hmotu, proto použila sítko, aby vyškrábla obsah na světlo.

„Co je to?“ zeptal se znovu.

„Nevím. Nejspíš nějaká semínka,“ odpověděla Sára a pomocí pinzety jedno vytáhla. „Bylo by dobré, aby se na to mrknul Mark Webster.“

„Hoď to sem,“ nabídl jí plastikový pytlík na důkazy.

Vložila semínko do pytlíku. „Myslíš, že se chce nechat chytit?“ zeptala se.

„Všichni se chtějí nechat chytit, nebo snad ne?“ řekl na to Jeffrey. „Jen si vzpomeň, kde je nechal. V obou případech to bylo na veřejném místě. Podle mě ho ze všeho nejvíc rajcuje riziko.“

„To je možné,“ souhlasila, ale sama už nic nechtěla říkat. Neměla chuť nořit se do nechutných detailů. Chtěla dokončit svou práci a vypadnout odsud, od Jeffreyho.

Jeffrey jí to nechtěl ulehčit. „Ta semínka by ještě mohla být účinná?“

Sára přikývla.

„Myslíš, že nic nevnímala, když ji znásilňoval?“

„To si netroufám odhadnout,“ řekla popravdě.

Odmlčel se, jako by váhal, jak formulovat to, na co se chtěl zeptat.

„Co je?“ vybídla ho.

„Lena,“ začal, „totiž Julia řekla Leně, že se jí to líbilo.“

Sáře zkrabatělo čelo. „Cože?“

„Teda ne doslova, že se jí to líbilo, ale že se s ní miloval.“

„Vytrhal jí zuby a drasticky jí natrhl konečník. Jak by tohle někdo mohl nazvat milováním?“

Rozhodil rukama, jako by si s tím sám nevěděl rady. „Možná do ní nacpal tolik drog, že nic necítila. Možná si až pak uvědomila, co jí provedl.“

Sára se zamyslela. „To je možné,“ řekla a při té představě se jí zmocnila úzkost.

„To alespoň sama tvrdila,“ dodal.

V místnosti bylo ticho, rušené pouze bzučením kompresoru chladicích boxů. Sára se vrátila k práci a s pomocí svorek oddělila tenké a tlusté střevo. Když je vytahovala, zplihle jí visela přes ruku jako špagety. Během posledních dnů svého života nepozřela Julia Matthewsová nic, co by ji nasytilo. Její zažívací ústrojí bylo poměrně prázdné.

„Tak se na to podívejme,“ řekla a položila střeva na váhu. Ozvalo se kovové cinknutí, jako když padne mince do plechovky.

„Co to bylo?“ zeptal se Jeffrey.

Sára neodpovídala. Zvedla střeva a znovu je položila. Ozvalo se totéž cinknutí a váha se nepatrně rozkmitala. „Něco v nich je,“ poznamenala a přešla ke světelnému projektoru na zdi.

Loktem jej rozsvítila, aby viděla na Juliiny rentgenové snímky. Pánevní oblast se nacházela uprostřed.

„Vidíš tam něco?“ zeptal se Jeffrey.

„Ať už je to cokoli, bude to v tlustém střevu,“ řekla a dívala se na něco, co připomínalo třísku a nacházelo se v dolní polovině konečníku. Předtím si této drobné skvrny nevšímala, neboť ji pokládala za vadu snímku. Přenosný rentgen v pitevně byl letitý a nedalo se na něj vždy stoprocentně spolehnout.

Sára chvíli zkoumala snímek, pak se vrátila k váze. Oddělila tračník a přenesla jej na kraj stolu. Když jej pod tekoucí vodou umyla od krve, prsty jej prohmatala až po konečník, aby zjistila, co v něm je. Asi patnáct centimetrů hluboko v konečníku nahmatala tvrdou hrudku.

„Podej mi skalpel,“ poručila a natáhla ruku. Jeffrey jí ho podal a pozoroval, jak postupuje.

Udělala drobný řez a místnost naplnil nepříjemný zápach. Jeffrey ustoupil o krok dozadu, ale Sára si podobný přepych dovolit nemohla. Pomocí pinzety vylovila asi jeden a půl centimetru dlouhý předmět. Když ho omyla pod vodou, ukázalo se, že je to klíček.

„Klíček od želízek?“ zeptal se Jeffrey a nahnul se nad něj, aby si ho mohl lépe prohlédnout.

„Vypadá tak,“ odpověděla a pocítila, jak se jí zatočila hlava. „Do konečníku byl vtlačen análním otvorem.“

„Proč?“

„Nejspíš proto, abychom jej našli,“ odpověděla Sára. „Můžeš mi podat důkazní pytlík.“

Jeffrey jeden otevřel a podal jí ho, aby do něj mohla klíček vhodit. „Myslíš, že na něm něco najdeme?“

„Bakterie,“ odpověděla. „Pokud máš na mysli otisky prstů, tak o tom silně pochybuju.“ Pevně stiskla rty a zamyslela se. „Zhasni na chvíli světlo.“

„Něco tě napadlo?“

Sára zamířila k projektoru a loktem ho vypnula. „Domnívám se, že ten klíč tam vložil poměrně brzy. A jelikož má ostré hrany, mohl poškodit kondom.“

Zatímco si sundávala rukavice, Jeffrey přešel k vypínači. Vzala si černé světlo, pomocí něhož je možné zjistit stopy semene.

„Připravená?“ zeptal se.

„Můžeš,“ zavelela a světla zhasla.

Sára několikrát zamrkala, než si zvykla na nepřirozené světlo. Pomalu klouzala černým světlem po řezu, který udělala na konečníku. „Podrž mi to,“ řekla a podala Jeffreymu světlo.

Nasadila si čisté rukavice a skalpelem zvětšila řez. V otvoru se objevila drobná fialová stopa.

Jeffrey zafuněl, jako by nějakou dobu zadržoval dech. „Bude to stačit na zjištění DNA?“

Sára se dívala na fialově světélkující hmotu. „Řekla bych, že jo.“

Sára po špičkách proběhla sestřiným bytem a nakoukla do ložnice, aby se ujistila, zda je Tessa sama.

„Tessie?“ zašeptala a slabě s ní zatřásla.

„Co je?“ převrátila se Tessa na druhý bok. „Kolik je hodin?“

Sára se podívala na hodinky na nočním stolku. „Dvě v noci.“

„Cože?“ promnula si Tessa oči. „Co se děje?“

„Hýbni sebou,“ řekla Sára.

Tessa se posunula a nadzvedla přikrývku, aby k ní mohla Sára vklouznout. „Děje se něco?“

Sára neodpověděla, jenom si přitáhla přikrývku až k bradě.

„Děje se něco?“ zeptala se Tessa ještě jednou.

„Ne, nic.“

„Opravdu je ta holka mrtvá?“

Sára zavřela oči. „Ano.“

Tessa se posadila na posteli a rozsvítila lampičku. „Musíme si promluvit, Sáro.“

Sára se převalila na bok, zády k sestře. „Nechci si povídat.“

„To mi je jedno,“ odsekla Tessa a strhla ze Sáry přikrývku. „Vstávej.“

„Nekomanduj mě,“ okřikla ji naštvaně Sára. Přišla sem, protože chtěla mít pocit bezpečí, aby se mohla vyspat, a nejméně ze všeho měla chuť na to, aby se nechala komandovat mladší sestrou.

„Sáro,“ spustila Tessa. „Musíš Jeffreymu říct, co se stalo.“

Sára se posadila, celá naštvaná, že se o tom znovu musí bavit. „Ne,“ odpověděla se vzdorovitým výrazem.

„Sáro,“ trvala Tessa pevně na svém, „Hare mi řekl o té holce. Řekl mi o té pásce přes pusu a o tom, žes ji našla na svém autě.“

„O tom s tebou nemá co mluvit.“

„Nepokládal to za důležité,“ řekla Tessa a vzteky celá bez sebe vyskočila z postele.

„Proč se tak vztekáš?“ zeptala se Sára a taky vstala. Hleděly na sebe přes postel, která stála mezi nimi.

Sára si dala ruce v bok. „Není to moje vina. Udělala jsem všechno, co jsem mohla, abych jí zachránila život. Jestli žít nechtěla, byla to její volba.“

„Bezvadná volba, viď? Možná je lepší střelit si kulku do hlavy, než všechno v sobě dusit.“

„Co tím chceš sakra říct?“

„Ty víš co,“ odfrkla Tessa. „Musíš to říct Jeffreymu.“

„Neřeknu.“

Tessa zaujala hrozivou pozici. S rukama založenýma na prsou výhružným hlasem řekla: „Jestli to neuděláš ty, řeknu mu to já.“

„Cože?“ zalapala po dechu Sára. Ani rána pěstí do obličeje by ji tolik neomráčila. „To bys neudělala.“

„To si piš, že udělala,“ řekla Tessa rozhodně. „A jestli to nebudu já, řekne mu to máma.“

„Tak vy jste se s mámou proti mně sčuchly?“ posměšně se zasmála Sára. „Počítám, že jste do toho zatáhly i tátu?“ Rozhodila rukama do vzduchu. „Celá rodina se proti mně sčuchla.“

„Nikdo se proti tobě nesčuchl,“ okřikla ji Tessa dotčeně. „Chceme ti pomoct.“

„To, co se stalo mně,“ promluvila Sára pomalu a důrazně, „nemá nic společného s tím, co se stalo Sibyl Adamsové nebo Julii Matthewsové.“ Přes postel se naklonila k Tesse a provrtala ji hrozivým pohledem. Ve výhrůžkách jedna za druhou nezaostávala.

„To musí posoudit někdo jiný,“ odporovala Tessa.

Sára cítila, jak v ní vře vztek. „Chceš, abych ti řekla, jaký je mezi mnou a nimi rozdíl? Chceš znát detaily, které znám já, Tessie?“ Nedopřála sestře čas, aby cokoli řekla, a pokračovala: „Zaprvé mi nikdo nevyřízl na břicho kříž a nenechal mě na záchodě vykrvácet.“ S vědomím, jaký účinek budou mít její slova, se odmlčela. Pokud se do ní chce Tessa navážet, tak ona si to nenechá líbit.

Pokračovala: „Za druhé mi nikdo nevytloukl přední zuby, aby mě mohl znásilnit do pusy.“

„Proboha, to ne,“ Tesse vyhrkly do očí slzy.

Sára nedokázala přestat a chrlila ze sebe slova, která se v Tessiných uších měnila na žíravinu. „Mně nikdo nevydrbal pusu chlorem a neoholil ohanbí, aby se nenašly žádné stopy.“

Odmlčela se, aby popadla dech. „A taky mi nikdo neudělal díru do střev, aby mě mohl…“ Sára se silou vůle ovládla, protože cítila, že zašla příliš daleko. Tessa si přesto zbytek věty domyslela a z hrdla se jí vydral vzlyk. Celou dobu visela očima na Sáře a zděšený výraz její tváře v ní vyvolal pocit viny.

„Promiň, Tessie, promiň,“ zašeptala.

Tessa pomalu spustila ruku, kterou si zakrývala pusu. „Jeffrey je policajt,“ řekla.

Sára si položila ruku na prsa. „Já vím.“

„Jsi hezká, Sáro,“ řekla Tessa. „Jsi chytrá, zábavná, štíhlá a vysoká.“

Sára se rozesmála, jen aby se nepustila do pláče.

„A je to přesně dvanáct let, cos byla znásilněna,“ dokončila Tessa.

„Já vím.“

„Každý rok ti posílá pohledy. Ví, kde bydlíš.“

„Já vím.“

„Sáro,“ řekla Tessa prosebným hlasem. „Musíš o tom říct Jeffreymu.“

„Nemůžu.“

Tessa byla neoblomná. „Nemáš na výběr.“

PÁTEK

18. kapitola

Jeffrey si natáhl šortky a kulhavou chůzí došel do kuchyně. Koleno měl ještě ztuhlé od postřelení a žaludek měl jako na vodě, a to od okamžiku, co vstoupil do pokoje Julie Matthewsové. Dělal si starosti o Lenu. Dělal si starosti o Sáru. Dělal si starosti o město.

Před několika hodinami zavezl Brad Stephens vzorek semene na test DNA. Potrvá aspoň týden, než dostanou nějaké výsledky, a nejspíš ještě další týden, než v DNA databázi FBI prověří, odpovídá-li vzorek nějakému známému násilníkovi. Jak tomu v policejní práci často bývá, i tady šlo o závod s časem. Jeffrey si byl vědom, že pachatel si právě teď může vybírat svou další oběť. Nebo ji už dokonce znásilňuje a provádí jí zvěrstva, kterých je schopná jenom naprostá bestie.

Otevřel lednici a vytáhl mléko. Než se natáhl do skříňky pro sklenici, zmáčkl vypínač, ale světlo se nerozsvítilo. Zanadával si pro sebe a vzal si sklenici. Před pár týdny mu doručili nová svítidla, která si objednal, a tak v kuchyni odpojil stará. Právě když je sundal, skočil mu do toho telefonát ze stanice, takže lampa teď ležela vzhůru nohama v otevřené krabici a čekala, až Jeffreymu zbude čas ji pověsit. Při současném tempu však bude jíst při světle lednice ještě pěknou řádku let.

Dopil mléko a kulhavým krokem doskákal ke dřezu, aby opláchl sklenici. Byl v pokušení zavolat Sáře a zeptat se, jak se má, ale rozmyslel si to. Měla své důvody, proč ho škrtla ze svého života. Od rozvodu mu to nedalo pokoje. Možná je dnes s Jebem. Od Marly, která mluvila s Marty Ringovou, se mu doneslo, že se spolu začali opět scházet. Matně si vzpomínal, že když za ním Sára přišla do nemocnice, mluvila o nějakém rande. Tehdy si to nedal dohromady. A jelikož se mu ta vzpomínka vybavila teprve tehdy, když mu Marla vyprávěla čerstvé drby, nemohl se na ni spolehnout.

Jeffrey si se zaúpěním sedl na barovou židli u kuchyňského pultu. Postavil jej před měsícem.

Podařilo se mu to až na druhý pokus, protože poprvé se mu nezamlouval. Jeffrey byl ve všem perfekcionista a nesnesl asymetričnost. A protože bydlel ve starém domě, kde nebylo jediné rovné zdi, znamenalo to, že musel pořád něco předělávat a upravovat.

Jemný vánek rozvlnil umělohmotné obložení zadní strany kuchyňské zdi. Ještě nebyl rozhodnut, zda do té zdi osadit prosklené dveře a okno, nebo kuchyň rozšířit ještě o tři metry směrem do zahrady. Bylo by příjemné mít nějaké místečko s posezením, kde by mohl posnídat a dívat se přitom na ptáky v zahradě. Ještě víc by si přál verandu, na kterou by dal velkou letní vanu nebo takový ten venkovní rošt na grilování. Měl rád otevřený prostor, a kdykoli něco předělával, snažil se jej získat. Líbilo se mu, jak přes poloprůsvitné plastikové obložení proniká do kuchyně světlo. Líbilo se mu, když mohl vidět do zahrady – hlavně teď, když slyšel, že někdo zezadu přichází.

Vstal a z prádelny vytáhl baseballovou pálku.

Škvírou v obložení vyklouzl ven a po špičkách cupital přes trávník. Tráva byla vlhká od ranní rosy a Jeffrey se zachvěl chladem. Napadlo ho, že by si nepřál, aby ho někdo znovu postřelil, zejména ne takhle ve spodním prádle. Jak tak číhal na pohyb, hlavou mu blesklo, že kdyby ho někdo uviděl v šortkách a s pálkou nad hlavou, spíš by se rozesmál, než polekal.

Zaslechl povědomý zvuk. Podobalo se to funění psa, když mu někdo drbe srst. Přimhouřil oči a vedle domu zahlédl ve tmě tři tmavé stíny. Dva z nich byli psi a ten třetí byl dost vysoký na to, aby to byla Sára. Nakukovala oknem do ložnice.

Jeffrey spustil pálku a přihopkal zezadu za ní. Billa a Boba se nebál, protože to byla dvě nejlínější stvoření, jaká znal. Věrní své nátuře se ani nehnuli, když se k ní zezadu přikradl.

„Sáro.“

„Kristepane,“ trhla sebou Sára a zakopla o jednoho z psů. Jeffrey se natáhl a zachytil ji, než sebou stihla plácnout na zem.

Rozesmál se a poplácal Boba po hlavě. „Šmíruješ mě?“ zeptal se.

„Pitomče,“ zasyčela a pěstmi ho dloubla do žeber. „K smrti jsi mě polekal.“

„Opravdu?“ zatvářil se Jeffrey nevinně. „Šmíruju snad já kolem tvého domu?“

„Chceš říct, žes to nikdy neudělal?“

„Já jsem já,“ namítl Jeffrey, „a ty jsi ty.“ Opřel se o pálku. Teprve teď, když mu pomalu klesal adrenalin, se znovu ozvala noha. „Nechtěla bys mi vysvětlit, proč mi uprostřed noci koukáš do ložnice?“

„Nechtěla jsem tě vzbudit, kdybys náhodou spal.“

„Byl jsem zrovna v kuchyni.“

„Potmě?“ Sára si přeložila ruce přes sebe a uzemnila ho tázavým pohledem. „Sám?“

„Pojď dál,“ nabídl jí, a aniž by čekal na odpověď, zamířil dovnitř. Pomalu kráčel ke kuchyni a srdce mu poskočilo radostí, když slyšel, jak jde Sára za ním. Měla na sobě obnošené modré džíny a stejně obnošenou bílou košili.

„Venčíš tady psy?“

„Půjčila jsem si od Tessy auto,“ řekla Sára a podrbala přitom Boba na hlavě.

„To je dobře, že máš s sebou ty dva zabijáky.“

„Jsem ráda, žes mě nechtěl zabít.“

„Jak jsi přišla na to, že nechtěl?“ zeptal se Jeffrey a pálkou odhrnul plastikové pásy, aby mohla vejít do domu.

Sára se podívala na umělou hmotu, pak na něj. „Líbí se mi, jak ses tady zabydlel.“

„Chce to ženskou ruku,“ nadhodil Jeffrey.

„Určitě je jich hodně, co by se ochotně nabídly.“

Potlačil zabručení a zamířil do kuchyně. „Nefunguje mi světlo,“ řekl a rozsvítil svíčku vedle sporáku.

„Ha ha,“ řekla posměšně a zkusila zapnout nejbližší vypínač. „Co s tím je?“

„Starý dům,“ rozhodil rukama, neochotný přiznat se ke své lenosti. „Brad zajel se vzorkem toho semene do Maconu.“

„Takhle tady určitě žiješ už několik týdnů, viď?“

„Jo,“ přisvědčil. „Myslíš, že je to polda?“

„Brad?“

„Ne, náš pachatel. Myslíš, že je to polda? Možná proto jí strčil ten klíček od pout do… Vždyť víš kam.“ Odmlčel se. „Třeba chtěl zanechat stopu.“

„Možná používá pouta, aby je spoutal,“ řekla Sára. „Možná ho rajcuje sado-maso. Nebo ho matka v dětství připoutávala k posteli.“

Její uštěpačnost ho překvapila, ale věděl, že by nebylo moudré cokoli říkat.

Zničehonic Sára prohlásila: „Potřebuju šroubovák.“

Jeffrey se nespokojeně zamračil, ale přesto šel pro krabici s nářadím a začal se v ní prohrabovat.

„Dám si něco k pití,“ řekla Sára. Otevřela dveře mrazáku a popadla lahev vodky.

„Asi nemám pomerančový džus,“ řekl, když otevírala lednici.

„Tohle bude stačit,“ prohlížela si krabici brusinkového džusu. Zašmátrala ve skříňkách po sklenici a pak si štědře nalila.

Jeffrey se na ni díval s obavou. Nebyla zvyklá pít, takže i sklenice vína stačila, aby se dostala do nálady. Ještě nikdy ji neviděl pít nic tvrdšího než margaritu.

Pořádně si ze sklenky přihnula a otřásla se. „Nenalila jsem si toho moc?“ zeptala se.

„Tak třetina by stačila,“ řekl a vzal jí sklenici. Trochu si usrkl a rozkašlal se. „Ježíšmankote,“

zvolal. „Chceš se zabít?“

„Byla bych jako Julia Matthewsová,“ pohodila hlavou. „Máš tady něco sladkého na zub?“

Jeffrey udiveně otevřel ústa a už se chtěl zeptat, co se to s ní děje, ale ona se už mezitím přehrabovala obsahem skříněk.

„V lednici by měl být pudink,“ nabídl jí. „Dole vzadu.“

„Bez tuku?“ zeptala se.

„Ne.“

„Prima,“ Sára se ohnula v pase, aby vylovila pudink.

Jeffrey ji pozoroval se založenýma rukama. Měl sto chutí se jí zeptat, co dělá u něj v kuchyni uprostřed noci a co se s ní poslední dobou děje. Proč se chová tak divně.

„Jeffe?“ zeptala se s hlavou ponořenou do lednice.

„Hm?“

„Koukáš se mi na zadek?“

Jeffreymu přeběhl po tváři úsměv. Nedíval se jí na něj, ale přesto řekl: „Jasně.“

Postavila se a zvedla pudink nad hlavu jako trofej. „Poslední.“

„Jo.“

Odtrhla víčko a vyšvihla se na barovou židli ke kuchyňskému pultu. „Tenhle případ nevěstí nic dobrého.“

„Jak to myslíš?“

„No,“ pokrčila rameny a olízla víčko pudinku. „Znásilněné studentky, které páchají sebevraždu. Nic moc.“

Jeffreyho opět překvapil její odměřený a ironický přístup. Taková nikdy nebyla, ačkoli poslední dobou už přestával vědět, jaká vlastně je.

„To jistě ne,“ řekl na to.

„Jejím rodičům jsi to oznámil ty?“

Jeffrey s odpovědí krátce otálel. „Frank je vyzvedl na letišti,“ řekl a po chvíli pokračoval. „Její otec…“ Znovu se odmlčel. Na sklíčenou tvář Juliina otce jen tak nezapomene.

„Otec to nesl těžce?“ zeptala se. „Otcové neradi slyší, že jejich holčičkám někdo ublížil.“

„Asi máš pravdu,“ odpověděl Jeffrey a přemýšlel nad slovy, která zvolila.

„To si piš, že mám.“

„Jo,“ řekl Jeffrey, „nesl to opravdu těžce.“

V Sářiných očích se objevil podivný záblesk, ale než si jej Jeffrey stihl nějak vyložit, sklopila pohled. Dlouze upila vodky, až jí několik kapek ukáplo na košili. Zahihňala se.

Přes varování, které mu našeptával rozum, se zeptal: „Co se s tebou děje, Sáro?“

Prstem na něj ukázala. „Odkdy nosíš tohle?“ zeptala se.

Jeffrey se podíval dolů. Jelikož jediné, co měl na sobě, byly zelené šortky, usoudil, že je řeč o nich. Podíval se na ni a pokrčil rameny. „Ani nevím.“

„Určitě ne dva roky,“ poznamenala a lízla si pudinku.

„To asi ne,“ řekl, přistoupil blíž a rozpažil ruce, aby si je mohla prohlédnout. „Líbí?“

Zatleskala mu.

„Proč jsi tady, Sáro?“

Chvíli se do něj vpíjela pohledem, pak odložila pudink, naklonila se dozadu a špičkami bot bouchla do spodních skříněk. „Nedávno jsem si vzpomněla na to, jak jsme byli spolu u vody.

Pamatuješ?“

Zavrtěl hlavou, protože když spolu žili, prakticky každou volnou vteřinu trávili u vody.

„Šla jsem si zaplavat, a když jsem vylezla z vody, sedla jsem si na molo a ručníkem jsem si sušila vlasy. Tys přišel ke mně, vzal jsi mi ručník a začal to dělat sám.“

Přikývl a vzpomněl si, že přesně tohle se mu vybavilo, když se ráno probudil v nemocnici.

„Pamatuju se na to.“

„Sušil jsi mi je skoro hodinu. I na to si pamatuješ?“

Usmál se.

„Když jsi skončil, řekli jsme si, že půjdeme na večeři. Pamatuješ?“

Znovu přikývl.

„Co jsem zvorala?“ zeptala se a upřela na něj vražedný pohled. „Bylo to v sexu?“

Zavrtěl hlavou. Nic uspokojivějšího než sex se Sárou si nedovedl představit. „Jistěže ne,“ vyhrkl.

„Chtěls, abych ti vařila? Abych byla víc doma?“

Pokusil se o smích. „Jednou jsi přece vařila, pamatuješ? Tři dny jsem stonal.“

„Mluvím vážně, Jeffrey. Chci zjistit, jakou jsem udělala chybu.“

„Tys neudělala žádnou chybu.“ Ještě než domluvil, věděl, že jenom opakuje otřepanou frázi.

„To já.“

Sára si těžce povzdechla, natáhla se po sklenici a na jeden hlt ji vyprázdnila.

„Byl jsem pitomec,“ pokračoval, přestože tušil, že lepší by bylo zůstat zticha. „Nebyl jsem si jistý sám sebou, protože jsem tě měl tolik rád.“ Odmlčel se, protože to, co měl na srdci, chtěl říct přesně. „Podle mě jsi mě nepotřebovala tolik, jako jsem já potřeboval tebe.“

Pohledem ho přikovala k zemi. „Ještě bys o to stál, abych tě potřebovala?“

Byl překvapený, když ucítil dotek její ruky. Polechtala mu zarostlou hruď. Když cítil, jak mu prsty přejíždí po krku a ke rtům, zavřel oči.

„Právě teď tě hrozně potřebuju,“ řekla.

Otevřel oči. Na zlomek vteřiny měl pocit, že si z něj střílí. „Cos to říkala?“

„Teď, když to máš, ti to najednou není po chuti?“ zeptala se s rukou na jeho rtech.

Špičkou jazyka jí olízl koneček prstu.

Usmála se a přimhouřila oči, jako by se mu snažila číst myšlenky. „Tak řekneš mi na to něco?“

„Jo,“ vypravil ze sebe nepřítomně, téměř neschopný vybavit si otázku. „Ano, ano. Stále tě chci,“ vysoukal nakonec ze sebe.

Začala ho líbat na krku a krátkými pohyby jazyka ho dráždila na kůži. Dal jí ruku kolem pasu a přitiskl ji těsněji k pultíku. Nohama se mu omotala kolem pasu.

„Sáro,“ vzdechl, ústy zalovil po jejích ústech, ale ona se mu vyhnula a rty mu sklouzla na prsa. „Sáro,“ zopakoval. „Miluj se se mnou.“

Podívala se na něj a s prohnaným úsměvem na rtech řekla: „Nechci se milovat.“

Otevřel ústa, ale nevěděl, co říct. Nakonec ze sebe vyrazil: „Co mi tím chceš říct?“

„Chci tím říct…,“ začala, pak vzala jeho ruku a přiložila si ji na ústa. Sledoval, jak špičkou jazyka putuje po jeho ukazováčku. Po chvilce, která se zdála jako setina sekundy, přestala a rozverně se usmála. „Takže?“

Jeffrey se k ní naklonil, aby ji políbil, ale sklonila hlavu a ústy se mu přisála na hruď, kterou zasypala polibky. Postupovala níž a za chvíli zuby natáhla gumu jeho šortek. S obtížemi si k ní klekl a znovu se ji snažil políbit na ústa. Znovu se odtáhla.

„Chci tě líbat,“ řekl a samotného ho zaskočil prosebný tón vlastního hlasu.

Zavrtěla hlavou a začala si rozepínat košili. „Můžeš svou pusu uplatnit jiným způsobem, jestli chceš.“

„Sáro…“

Zavrtěla hlavou. „Nemluv, prosím, Jeffrey.“

Připadalo mu nevysvětlitelné, proč říká něco takového, když nejhezčí na milování s ní bylo právě to, jak si mohli povídat. Ruce jí přiložil na obě tváře. „Sáro,“ řekl.

„Co?“

„Co je to s tebou?“

„Nic, co by bylo?“

„Nevěřím ti.“ Čekal, zda mu odpoví, ale ona na něj mlčky upírala pohled.

„Proč mi nechceš dovolit, abych tě políbil?“ zeptal se.

„Prostě se nechci líbat.“ Úsměv už neměla tak potměšilý. „Ne na ústa.“

„Co se stalo?“ zopakoval.

Varovně přimhouřila oči.

„Odpověz mi,“ naléhal.

Sára z něj nespouštěla pohled a rukou putovala dolů až k jeho pasu. Zmáčkla, aby si byla jistá, že ji pochopí správně. „Nechci si povídat.“

Jeffrey sáhl po její ruce. „Podívej se na mě.“

Zavrtěla hlavou, a když ji přiměl, aby zvedla hlavu, zavřela oči.

Zašeptal: „Co se ti stalo?“

Sára neodpověděla. Prudce ho políbila na ústa a jazyk mu vsunula mezi zuby. Ve srovnání s tím, na co byl u Sáry zvyklý, to byl velice ledabylý polibek. Přesto se za ním skrývala vášeň, z které by se mu podlomila kolena, kdyby stál na nohou.

Najednou přestala a opřela si mu hlavu o prsa. Chtěl ji přimět, aby se na něj podívala, ale zdráhala se.

„Sáro,“ řekl.

Cítil, jak kolem něj ovinula své paže, ale v tom gestu bylo něco jiného než vášeň. Byla v něm touha pevně se něčeho zachytit, jako by se topila.

„Jenom mě obejmi,“ řekla prosebně. „Jenom mě drž.“

Jeffrey se překvapeně probudil. Zašmátral rukou kolem sebe, přestože věděl, že Sáru vedle sebe nenajde. Matně si vzpomínal, že se před nějakou dobou vytratila. Byl však příliš unavený, aby se třeba jen pohnul, natož aby ji zastavil. Otočil se na bok a hlavu zabořil do polštáře, na kterém spala. Cítil vůni levandulového šamponu a mírnou vůni parfému. Převrátil se zpátky na záda a její polštář si přitiskl na prsa. Civěl na strop a snažil se vzpomenout si, co se včera stalo.

Nedařilo se mu srovnat si to v hlavě. Přenesl Sáru do postele. Tiše mu plakala na rameni. Ty slzy mu nahnaly takový strach, že se jí už dál na nic neptal.

Posadil se a podrbal se na prsou. Nemůže si dovolit celý den proležet. Stále ještě neprošli celý seznam podezřelých. Taky je třeba ještě jednou vyslechnout Ryana Gordona a všechny, kdo byli v knihovně ten večer, kdy Julia zmizela. V neposlední řadě musí zajít za Sárou a přeptat se, jak se jí vede.

Zamířil do koupelny. Cestou se protáhl a přitom zavadil o zárubeň dveří. Zastavil se před toaletou. Na umyvadle ležela kupa papírů. Několik vrchních stránek téměř dvousetstránkového spisu bylo sepnuto stříbrnou svorkou. Listy byly zažloutlé a měly oslí uši, jako kdyby se jimi někdo často probíral. Všiml si, že jde o kopii zápisu ze soudního řízení.

Rozhlédl se po koupelně, jako kdyby kolem mohl být duch, který to zde nechal. Byla u něj jenom Sára. Nedokázal si vysvětlit, proč mu tady nechávala něco podobného. Přečetl si vrchní stranu, na níž bylo dvanáct let staré datum. Případ byl nadepsán slovy: „Stát Georgia versus Jack Allen Wright.“

Mezi stránky byla vlepena žlutá záložka. Nalistoval ji a vyjeveně se díval na otevřenou stranu. Nahoře stálo Sářino jméno. Kromě něj tam byla jmenována jistá Ruth Jonesová, podle všeho státní zástupkyně podávající žalobu a vedoucí výslech.

Jeffrey si sedl na toaletu a začal pročítat výslech, vedený Ruth Jonesovou, kterému byla podrobena Sára Lintonová.

Ž: Dr. Lintonová, mohla byste nám vlastními slovy popsat události, které se odehrály třiadvacátého dubna loňského roku?

S: Byla jsem v nemocnici Grady, kde jsem pracovala jako rezidentka na pediatrii. Měla jsem za sebou těžký den a chtěla jsem se trochu projet, než nastoupím na další směnu.

Ž: Všimla jste si tehdy něčeho neobvyklého?

S: Když jsem přišla k autu, na dveřích spolujezdce bylo vyryto slovo „děvko“. Domnívala jsem se, že jde o dílo nějakého vandala, tak jsem vzala instalatérskou lepicí pásku, kterou jsem měla v autě, a přelepila jsem to.

Ž: Co jste dělala pak?

S: Vrátila jsem se do nemocnice na směnu.

Ž: Potřebujete se napít?

S: Ne, děkuju. Šla jsem na toaletu, a zatímco jsem si myla ruce, vešel Jack Wright.

Ž: Obžalovaný?

S: Přesně tak. Vešel dovnitř. Měl koště a hadr a na sobě šedé montérky. Věděla jsem, že je to nemocniční zřízenec. Omluvil se, že nezaklepal. Řekl, že přijde vytřít později, a odešel.

Ž: Co se stalo pak?

S: Vešla jsem do kabinky, abych použila toaletu. Obžalovaný Jack Wright na mě skočil ze stropu. Byl to snížený strop. Ruce mi připoutal k madlům pro fyzicky postižené a ústa mi přelepil stříbrnou instalatérskou páskou.

Ž: Jste si jistá, že šlo o obžalovaného?

S: Ano. Měl na sobě červenou lyžařskou masku, ale poznala jsem ho podle očí. Už předtím jsem si všimla, že svými blond vlasy, bradou a modrýma očima připomíná biblické obrázky Krista. Jsem si jistá, že jsem byla napadena Jackem Wrightem.

Ž: Mohla byste uvést nějaká jiná poznávací znamení, která by potvrdila, že vás znásilnil právě obžalovaný?

S: Zahlédla jsem tetování ukřižovaného Ježíše na jeho předloktí. Nad ním má vytetováno „Ježíš“ a pod ním „Spása“. Stejné tetování jsem viděla na ruce nemocničního zřízence Jacka Wrighta. Několikrát jsem se s ním předtím potkala na chodbě, ačkoli jsme spolu nikdy nemluvili.

Ž: Co se stalo pak, Dr. Lintonová?

S: Jack Wright mě stáhl z toalety. Nohy jsem měla znehybněné kalhotami. Ležely na zemi.

Totiž ty kalhoty. Kolem lýtek.

Ž: Jen klid, mluvte pomalu, Dr. Lintonová.

S: Táhl mě dopředu, ale ruce jsem měla spoutané takto dozadu. Dal mi ruku kolem pasu a stále mě zkoušel tahat dopředu. U obličeje mi držel asi patnácticentimetrový nůž. Pořezal mě na rtu, nejspíš pro výstrahu.

Ž: Co pak obžalovaný udělal?

S: Vsunul do mě penis a znásilnil mě.

Ž: Dr. Lintonová, mohla byste říct, co – pokud něco – řekl obžalovaný během znásilnění?

S: Říkal, že jsem děvka.

Ž: Mohla byste popsat, co se stalo dál?

S: Několikrát se snažil vyvolat u sebe ejakulaci, ale neúspěšně. Vytáhl ze mě penis a vyvolal si vyvrcholení svépomocně. (vysloveno nezřetelně) Ž: Mohla byste to zopakovat?

S: Ejakuloval na mou tvář a na prsa.

Ž: Mohla byste popsat, co se stalo dál?

S: Znovu mi nadával a bodl mě nožem. Tady, na levém boku.

Ž: Co se stalo pak?

S: Něco jsem ucítila v puse. Zaskočilo mi z toho. Byl to ocet.

Ž: Nalil vám do úst ocet?

S: Ano, měl u sebe malý flakón, jaký se používá pro vzorky parfému. Vylil mi ho do úst a řekl: „Dokonáno jest.“

Ž: Říká vám ta věta něco, Dr. Lintonová?

S: Je to citát z Nového zákona. „Dokonáno jest.“ Podle Janova evangelia jde o poslední Ježíšova slova na kříži. Ježíš nejdřív požádá o něco k pití. Dostane ocet, napije se, a potom – jak říká Nový zákon – vypustí ducha. Zemře.

Ž: Teda ukřižování?

S: Ano.

Ž: Kristus říká: „Dokonáno jest.“

S: Ano.

Ž: Ježíšovi pak propíchnou levý bok?

S: Ano.

Ž: Řekl obžalovaný ještě něco jiného?

S: Ne. Jack Wright řekl tato slova a pak odešel z toalety.

Ž: Dr. Lintonová, máte nějakou představu, jak dlouho jste zůstala na toaletě?

S: Ne.

Ž: Měla jste stále spoutané ruce?

S: Ano. Ruce jsem měla pořád spoutané, klečela jsem a dívala se na podlahu. Nemohla jsem vstát, nemohla jsem se posadit.

Ž: Co se stalo pak?

S: Přišla nějaká sestřička. Uviděla krev na podlaze a začala křičet. O pár vteřin později vběhl dovnitř můj nadřízený lékař Dr. Lange. Ztratila jsem hodně krve a pořád jsem byla připoutaná.

Začali mi pomáhat, ale jelikož jsem byla připoutaná, moc udělat nemohli. Jack Wright poškodil zámek na poutech, aby se nedal otevřít. Něčím ho ucpal, párátkem nebo něčím podobným.

Museli zavolat zámečníka, aby pouta přeštípl. Mezitím jsem omdlela. V pozici, v níž jsem byla, jsem rychle ztrácela krev. V důsledku bodné rány a polohy těla jsem málem vykrvácela.

Ž: Nemusíte spěchat, Dr. Lintonová. Chcete si udělat krátkou přestávku?

S: Ne, chci pokračovat.

Ž: Mohla byste mi říct, co následovalo po vašem znásilnění?

S: Otěhotněla jsem. Jednalo se o mimoděložní těhotenství, což znamená, že plod byl umístěn v děložním hrdle. Taky došlo k poranění, které vyvolalo krvácení do žaludku.

Ž: Jaké následky – pokud nějaké – toto poranění zanechalo?

S: Musela jsem podstoupit částečnou hysterektomii, při které mi byly odstraněny reprodukční orgány. Už nemohu mít děti.

Ž: Dr. Lintonová?

S: Chtěla bych přestávku.

Jeffrey seděl v koupelně a civěl na popsané stránky. Přečetl si je znovu, pak znovu a koupelnou se ozýval jeho pláč nad Sárou, kterou nikdy neznal.

19. kapitola

Lena ztěžka zvedla hlavu a snažila se pochopit, kde je. Všude kolem byla tma. Dala si před oči ruku, ale nedokázala rozeznat ani dlaň, ani prsty. Poslední, na co si vzpomínala, bylo to, jak seděla v kuchyni a povídala si s Hankem. Od té chvíle si nepamatovala zhola nic. Připadalo jí to, jako kdyby na vteřinu zavřela oči, a když je v následující chvíli otevřela, byla najednou na tomhle místě – ať už to bylo kdekoli.

Zaúpěla a převrátila se na bok, aby se mohla posadit. S náhlou jasnozřivostí si uvědomila, že je nahá. Na pokožce cítila, jak je podlaha pod ní drsná. Cítila povrch dřevěných prken.

Srdce se jí z nějakého důvodu rozbušilo, ale mysl jí nedokázala vysvětlit proč. Ruku natáhla před sebe a dotkla se stejně drsného dřeva. Bylo však ve vertikální poloze – byla to zeď.

Rukama se o tu zeď zapřela, a to jí pomohlo postavit se na nohy. Někde v pozadí zaslechla zvuk, ale nebyla schopná rozeznat jaký. Fyzicky cítila, jako by sem nepatřila. Uvědomila si, že se hlavou opírá o zeď a dřevo se jí vrývá do čela. Ten zvuk byl na hranici slyšitelnosti, ozýval se jako slabé plechové bušení. Chvíli se ten zvuk ozýval, pak nastalo ticho, pak znovu bušení, jako když kladivo bouchá o kovadlinu. Jako když kovář kuje podkovu.

Klak, klak, klak.

Kde to už předtím slyšela?

Leně se zastavilo srdce, když jí to najednou došlo. Ve tmě uviděla Julii Matthewsovou, jak pohybuje rty.

Klak, klak, klak.

Byl to zvuk kapající vody.

20. kapitola

Jeffrey stál za neprůhledným zrcadlem a sledoval, co se děje ve vyšetřovací místnosti.

U stolu byl Ryan Gordon s neduživýma rukama zkříženýma na propadlém hrudníku. Vedle něj seděl Buddy Conford. Sepnuté ruce měl položené na stole. Buddy byl tvrdá nátura.

V sedmnácti přišel při autonehodě o nohu, kterou mu museli od kolena dolů amputovat. Když mu bylo šestadvacet, rakovina ho připravila o levé oko. V pětatřiceti mu nespokojený klient zaplatil dvěma kulkami – Buddy přišel o část jater, prodělal selhání ledviny, ale už za dva týdny byl znovu v soudní síni. Jeffrey doufal, že Buddy jim svým smyslem pro dobro a zlo pomůže pohnout vyšetřování kupředu. Ráno si Jeffrey nechal poslat ze státní databáze fotografii Jacka Allena Wrighta. Kdyby ho Ryan Gordon dokázal identifikovat, měl by se o co opřít, až pojede do Atlanty.

Jeffrey se nepokládal za člověka podléhajícího citům, ale na prsou teď cítil neutuchající bolest. Hrozně si přál mluvit se Sárou, ale měl obavu, že nenajde ta správná slova. Cestou do práce si v duchu omílal, co jí poví – dokonce si to říkal nahlas, aby slyšel, jak jeho slova vyznějí. Nic se mu však nezdálo dost vhodné, a tak když dorazil do kanceláře, deset minut proseděl s rukou na sluchátku, než sebral dost odvahy k vytočení Sářina čísla.

Když řekl Nelly Morganové, že nejde o nic naléhavého, ale že by přesto rád mluvil se Sárou, dostalo se mu úsečné odpovědi: „Má pacienta,“ po které následovalo prásknutí telefonem.

Jeffreymu se po tomhle nezdařeném telefonátu nesmírně ulevilo, ale vzápětí pocítil znechucení nad vlastní zbabělostí.

Věděl, že už kvůli Sáře musí být silný, ale nemohl si pomoct. Kdykoli si vzpomněl na to, co se jí stalo, rozbrečel se jako malé dítě. Na jednu stranu ho mrzelo, že mu nedůvěřovala natolik, aby se mu svěřila s tím, co se jí stalo. Na druhé straně cítil rozhořčení, že mu ve všem do očí lhala. O jizvě na boku tvrdila, že ji má po operaci slepého střeva. Když se nad tím zpětně zamyslel, překvapilo ho, že jí na to mohl skočit – ta jizva, na rozdíl od chirurgických řezů, byla vertikální a vypadala ošklivě. O tom, že nemůže mít děti, s ní příliš nemluvil, respektive ji nenutil, aby s ním o tom mluvila, protože to pro ni bylo zjevně bolestné téma. Nechtěl ji obtěžovat otázkami a spokojil se s domněnkou, že jde o přirozenou zdravotní příčinu, která se u některých žen vyskytuje. Přestože byl policajt, bez pochybností uvěřil všem jejím slovům, protože si myslel, že patří k ženám, které říkají všechno na rovinu.

„Vrchní inspektore,“ zaklepala na dveře Marla, „volal nějaký chlap z Atlanty a vzkazuje vám, že všechno je domluveno. Nechtěl mi sdělit jméno. Rozumíte tomu?“

„Ano,“ řekl Jeffrey a zkontroloval desky, které držel v ruce, je-li v nich pořád ta rozmazaná fotografie. Znovu se na ni podíval, přestože ji už měl vrytou do paměti. Protáhl se kolem Marly na chodbu. „Až to tady skončí, pojedu do Atlanty. Nevím, kdy se vrátím. Zatímco tady nebudu, zastoupí mě Frank.“

Nedopřál Marle čas odpovědět. Otevřel dveře do vyšetřovací místnosti a vešel dovnitř.

Buddy promluvil vyčítavým tónem: „Čekáme už deset minut.“

„A za deset minut můžete být venku, pokud bude váš klient spolupracovat,“ řekl Jeffrey a sedl si na židli naproti Buddymu.

Jeffrey věděl s jistotou jenom to, že má chuť zakroutit Jackovi Allenovi Wrightovi krkem.

Kromě fotbalového hřiště se obvykle uměl ovládat, ale toho chlapa, co znásilnil Sáru, by dokázal oddělat bez mrknutí oka.

„Můžeme začít?“ zaklepal Buddy rukou po desce stolu. Jeffrey se podíval přes skleněnou výplň dveří. „Musíme počkat na kolegu,“ řekl a přemýšlel, kde může Frank vězet. Doufal, že se zajel podívat, jak se vede Leně.

Dveře se otevřely a vešel Frank. Vypadal, jako by celou noc nespal. Měl na straně vykasanou košili a na kravatě flek od kávy. Jeffrey se výmluvně podíval na hodinky.

„Omlouvám se,“ posadil se Frank vedle Jeffreyho.

„Tak můžeme začít,“ konstatoval Jeffrey. „Chceme Gordonovi položit několik otázek.

Výměnou za jeho spolupráci zapomeneme na obvinění z přechovávání drog.“

„Jděte se bodnout,“ vyštěkl Gordon. „Už jsem vám řek, že to nebyly mý kalhoty.“

Jeffrey s Buddym si vyměnili pohledy. „Na tohle nemáme čas. Pošleme ho do Atlanty, ať ho strčí do klece. Aspoň si ušetříme výdaje.“

„O jaké otázky se vám jedná?“ zeptal se Buddy.

Očekával, že jim půjde o to, aby usvědčili z drogových přestupků nějakého jiného studenta.

Když Jeffrey promluvil, bylo to, jako by odpálil nálož: „O otázky týkající se smrti Sibyl Adamsové a znásilnění Julie Matthewsové.“

Na Buddym bylo vidět, že to jím otřáslo. Zbledl a na tváři mu najednou výrazněji než jindy vystoupily tmavé kruhy pod očima. Otočil se na Gordona s otázkou: „Víš o tom něco?“

Frank odpověděl za něj: „Byl poslední, kdo v knihovně viděl Julii Matthewsovou. Chodili spolu.“

Gordon mlel svou: „Už jsem vám řek, že to nebyly mý kalhoty. Tak mě už do hajzlu pusťte.“

Buddy ho uzemnil pohledem. „Měl bys honem vyklopit, co víš, jinak budeš psát mámě z lapáku, hochu.“

Gordon naštvaně složil ruce přes sebe: „Vy máte bejt můj obhájce, jestli se nepletu.“

„To by ses musel chovat jako člověk,“ uzemnil ho Buddy a začal si balit kufřík. „Ty dívky byly zbity a teď jsou po smrti, hochu. Pokud neuděláš, co je tvojí povinností, spolupodílíš se na hrdelním zločinu. Jestli ti to nevadí, tak si budeš muset najít jiného právníka.“

Buddy se začal zvedat, ale Gordon ho zastavil: „Byla v knihovně, stačí?“

Buddy se znovu posadil, ale kufřík měl stále na klíně.

„V univerzitní?“ zeptal se Frank.

„Jo, v univerzitní,“ odsekl Gordon. „Potkal jsem ji čirou náhodou, jasný?“

„V pořádku,“ odpověděl Jeffrey.

„Dal jsem se s ní do řeči. Chtěla, abych se k ní vrátil. To bylo na ní vidět.“

Jeffrey přikývl, ačkoli měl pocit, že Julia Matthewsová byla pravděpodobně pěkně znechucená, když se potkali.

„No nic, tak jsme si chvíli povídali. Trochu jsme to rozjeli, jestli víte, co tím chci říct.“ Loktem dloubl do Buddyho, který si poodsedl. „Domluvili jsme se, že se uvidíme později.“

„Co dál?“ zeptal se Jeffrey.

„To přece víte, pak odešla. Už jsem vám říkal, že odešla. Vzala si svý saky paky, řekla, že se uvidíme později, a vypadla.“

Frank opáčil: „Nevšiml jste si, jestli ji někdo nesledoval? Neviděl jste někoho podezřelého?“

„Ne,“ odpověděl. „Byla sama. Kdyby ji někdo očumoval, všiml bych si toho. Byla to moje holka. Hlídal jsem si ji.“

Jeffrey se zeptal: „Nevíte o někom – nemusí to být nutně někdo cizí –, kdo by jí znepříjemňoval život? Nezačala se třeba po vašem rozchodu s někým scházet?“

Gordon se na něj podíval jako na osla. „Nechodila s nikým. Byla do mě udělaná.“

„Nevzpomenete si, jestli jste neviděl kolem univerzity nějaká cizí auta?“ zeptal se Jeffrey.

„Třeba dodávky?“

Gordon zavrtěl hlavou. „Nic jsem neviděl, jasný?“

Frank mu položil otázku: „Vraťme se k vašemu setkání. Říkáte, že jste se měli vidět později?“

Gordon poskytl vysvětlení: „Měli jsme se sejít v deset za zemědělkou.“

„Nepřišla?“ zeptal se Frank.

„Ne,“ odpověděl Gordon. „Čekal jsem na ni. Pak mě to nasralo a šel jsem ji hledat. Zaběhl jsem k ní na pokoj, ale nebyla tam.“

Jeffrey si odkašlal: „Byla tam Jenny Priceová?“

„Ta běhna?“ mávl Gordon rukou. „Ta si to nejspíš někde rozdávala s nějakým asistentíkem.“

Jeffreymu se při této poznámce naježily chlupy. Nemohl vystát typy, co pokládají všechny ženy za děvky, protože ze zkušenosti věděl, že podobný postoj vede nezřídka k násilí proti ženám. „Takže Jenny tam nebyla,“ shrnul Jeffrey. „Co jste dělal pak?“

„Šel jsem na kolej.“ Pokrčil rameny. „A do hajan.“

Jeffrey se opřel dozadu a přeložil si ruce na prsou. „Co nám tajíš, Ryane?“ zeptal se. „Jak se na to dívám já, naše úmluva se nejspíš neuskuteční. Vidím to tak, že ten oranžový ohoz, co máš na sobě, nesundáš pěkných deset let.“

Gordon provrtal Jeffreyho pohledem, o kterém si asi myslel, že je hrozivý. „Řek jsem vám všecko.“

„Ne,“ řekl Jeffrey. „Neřekl. Něco důležitého si nám zatajil a přisámbohu že se odtud nepohneme, dokud nám neřekneš, co víš.“

Gordon se mu začal pohledem vyhýbat. „Nic nevím.“

Buddy se k němu naklonil a pošeptal mu něco, z čeho se mu oči rozšířily tak, až je měl velké jako dva kaštany. Ať už mu jeho obhájce sdělil cokoli, zapůsobilo to.

Gordon promluvil: „Sledoval jsem ji ven z knihovny.“

„Jo?“ vybídl ho Jeffrey, aby mluvil dál.

„Potkala se s nějakým chlápkem,“ Gordon si nervózně pohrával s rukama. Jeffrey měl chuť po něm skočit a uškrtit ho. „Chtěl jsem jít za nima, ale šli moc rychle.“

„Co znamená, že šli moc rychle?“ zeptal se Jeffrey. „Kráčela s ním?“

„Ne,“ poznamenal Gordon. „Nesl ji.“

Jeffrey cítil, jak se mu sevřel žaludek. „A vám se to nezdálo podezřelé, že ji nějaký člověk odnáší?“

Gordon vytáhl ramena až po uši. „Byl jsem nasranej, jasný? Vytočila mě.“

„Věděl jste, že se s vámi nechce později sejít,“ řekl Jeffrey, „a tak jste ji sledoval.“

Nepatrně přikývl, což se dalo vysvětlovat i jako ano, i jako ne.

„A pak jste viděl muže, který ji odnáší,“ pokračoval Jeffrey.

„Jo.“

Slovo si vzal Frank: „Jak vypadal?“

„Vysokej, řek bych,“ řekl Gordon. „Neviděl jsem obličej, jestli se ptáte na tohle.“

„Běloch? Černoch?“ zkusil to Jeffrey.

„Jo, běloch,“ řekl Gordon. „Vysokej běloch. Na sobě měl tmavý oblečení, všechno černý.

Neviděl bych je, kdyby Julia neměla na sobě tu bílou košili. Na tý se odráželo světlo, jeho vidět nebylo.“

Frank se zeptal: „Sledoval jste je?“

Gordon zavrtěl hlavou.

Jeffrey byl zticha a čelist měl vzteky ztuhlou. „Asi víte, že je po smrti.“

Gordon sklopil pohled a díval se na stůl. „Jo, vím.“

Jeffrey otevřel desky a podal Gordonovi stránku s fotografií. Černým fixem na ní začmáral Wrightovo jméno, ale zbytek údajů byl čitelný. „Je to tenhle?“

Gordon vrhl pohledem po fotce. „Ne.“

„Buď tak laskav, frajere, a podívej se pořádně,“ zařval Jeffrey tak hlasitě, až sebou Frank, který seděl vedle něj, cukl.

Gordon poslechl a naklonil se nad tu fotku, až k ní byl málem přilepený nosem. „Já nevím, člověče,“ řekl. „Byla tma. Neviděl jsem mu do ksichtu.“ Pohledem prolétl po Wrightových základních údajích. „Byl přibližně stejně vysokej. Přibližně stejně stavěnej. Snad to moh bejt on.“ Ležérně pokrčil rameny. „Kristepane, co po mně chcete? Nevšímal jsem si ho. Zajímala mě ona.“

Cesta do Atlanty byla dlouhá a nezajímavá. Kolem monotónní silnice se jenom občas zjevily ostrůvky zeleně. Dvakrát se bezúspěšně pokusil vytočit Sářino číslo a nechat jí vzkaz, ale záznamník se neozval ani po dvaceti zvoněních. Jeffrey pocítil úlevu, kterou vystřídalo zahanbení. Čím víc se přibližoval k městu, tím víc se utvrzoval v přesvědčení, že koná správnou věc. Zavolá Sáře, až bude mít něco v ruce. Možná by jí mohl zavolat, že se Jackovi Allenovi Wrightovi stala nehoda, při které ho do prsou zasáhla kulka z Jeffreyho pistole.

I při rychlosti sto třicet trvalo Jeffreymu čtyři hodiny, než se dostal ze silnice číslo 20 a dojel na městskou spojku. Projel kolem nemocnice Grady, kousek od místa, kde se to stalo, a pocítil, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Byla to monstrózní budova, tyčící se nad výpadovkou v místě, kterému se v Atlantě neřeklo jinak než exit Grady. Grady patří mezi největší nemocnice na světě. Sára Jeffreymu vyprávěla, že místní pohotovost ošetří ročně v průměru přes dva tisíce pacientů. Po nedávné rekonstrukci, která přišla na čtyři sta milionů dolarů, vypadala nemocnice tak, že by se v jejím areálu mohlo natáčet další pokračování Batmana. Jak bylo ve městě Atlantě zvykem, rekonstrukce se neobešla bez skandálu a vyšetřování, které odhalilo korupci až na radnici.

Jeffrey odbočil ve směru do centra a pak dojel až k justičnímu paláci. Jeden Jeffreyho přítel, který byl kdysi při výkonu služby postřelen, a přesto nebyl předčasně penzionován, tady skončil jako hlídač. Jeffrey si s ním telefonicky smluvil schůzku na jednu hodinu. Než se mu v přeplněném městě kolem justičního paláce podařilo najít místo k zaparkování, bylo už tři čtvrtě.

Keith Ross čekal před budovou. V jedné ruce držel tlustý spis, v druhé čistou bílou obálku a díval se, jak k němu kráčí Jeffrey.

„Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju,“ řekl Keith a pevně potřásl Jeffreymu pravicí.

„Rád tě vidím, Keithe.“ Jeffrey se snažil dát svému hlasu lehkost, ale uvnitř byl napjatý. Cesta do Atlanty jenom zvýšila jeho nervozitu a nepokoj. Dokonce ani svižná chůze z parkoviště k budově soudu mu nepřinesla úlevu.

„Můžu ti to na chvíli půjčit,“ řekl Keith, když si povšiml, jak je Jeffrey netrpělivý. „Dostal jsem se k tomu přes kámoše, co dělá v registru.“

Jeffrey si od něj vzal spis, ale neotevřel jej. Věděl, co najde uvnitř: Sářiny fotografie, výpovědi svědků, podrobný popis toho, k čemu na té toaletě došlo.

„Pojďme dovnitř,“ řekl Keith a vedl Jeffreyho do budovy.

Jeffrey u vchodu ukázal svůj policejní odznak a prošel kolem ochranky. Keith ho zavedl do malé kanceláře bokem od vchodu do budovy. Když vešli, nedospěle vypadající kluk s tlustými brýlemi a v policejní uniformě na ně vrhl překvapený pohled.

Keith vytáhl z kapsy dvacetidolarovou bankovku. „Běž a kup si lízátko,“ řekl.

Kluk si vzal peníze a bez slova námitky odešel.

„To je oddanost práci, viď,“ komentoval to Keith. „Člověk se diví, podle čeho je vybírají.“

„To jo,“ zamumlal Jeffrey, kterému se ze všeho nejméně chtělo diskutovat o kvalitě policejní omladiny.

„Nechám tě tady, ať se na to koukneš,“ řekl Keith. „Stačí ti deset minut?“

„Jasně,“ odpověděl Jeffrey a počkal, než se zavřou dveře.

Spis byl kódovaný a opatřený nějakými daty, která by měl umět dešifrovat pouze státní pověřenec. Jeffrey několikrát projel rukou po vrchní straně, jako by do sebe mohl nasát všechny ty informace bez toho, aby musel cokoli vidět. Když to nepřineslo kýžený výsledek, zhluboka se nadechl a otevřel spis.

Jako první mu do očí padly Sářiny fotografie po znásilnění. Detailní záběry rukou a chodidel, poranění boku a potlučených ženských orgánů se rozsypaly po stole. Při pohledu na ně zalapal po vzduchu. Sevřela se mu prsa a rukou mu projela pronikavá bolest. Na okamžik mu bleskla hlavou myšlenka, že dostane infarkt, ale když se několikrát zhluboka nadechl, mysl se mu pročistila. Uvědomil si, že má zavřené oči. Otevřel je, a aniž by se na ně díval, otočil fotografie lícem dolů.

Uvolnil si kravatu a snažil se ty obrázky vypudit z mysli. Probral se ostatními fotografiemi, mezi nimiž našel fotku Sářina auta. Bylo to stříbrné BMW 320 s černými nárazníky a modrým pruhem na obou stranách. Na dveřích, přesně jak to Sára popsala ve výpovědi, bylo vyryto – nejspíš klíčem – „Děvko“. Na fotografiích byly ty dveře vyfotografované jak s lepicí páskou, tak bez ní. Jeffrey si Sáru představil, jak u nich klečí a polepuje je. Nejspíš si při tom říkala, že bude muset při nejbližší příležitosti zajet za strýcem Alem, aby jí to spravil.

Jeffrey se podíval na hodinky a zjistil, že mu zbývá už jen pět minut času. Na monitoru bezpečnostní kamery zahlédl Keitha, jak s rukama v kapsách debatuje s ochrankou u vchodu.

Když prolistoval celý spis, našel zprávu o zadržení Jacka Allena Wrighta. Wright byl už předtím dvakrát zadržen pro podezření ze spáchání trestného činu, ale nikdy nebyl obžalován.

V prvním případě šlo o napadení mladé dívky, která stáhla žalobu a odstěhovala se z města.

V druhém případě si postižená dívka vzala život. Jeffrey si promnul oči a napadla ho myšlenka na Julii Matthewsovou.

Ozvalo se zaklepání, po němž zazněl Keithův hlas: „Čas vypršel, Jeffrey.“

„Jo,“ řekl Jeffrey a zaklapl desky spisu. Už ho dál nechtěl mít v ruce. Bez toho, aby se na něj podíval, ho podal Keithovi.

„Pomohlo ti to?“

Jeffrey přikývl a utáhl si kravatu. „Trochu,“ řekl. „Podařilo se ti zjistit, kde toho chlapa najdu?“

„Dělá v bance,“ odpověděl Keith. „Dole na konci ulice.“

„To je tak deset minut od univerzity a pět od Grady, ne?“

„Jo.“

„Co dělá?“

„Zřízence, stejně jako v Grady,“ řekl Keith. Bylo jasné, že než ten spis dal Jeffreymu, sám si jej prolistoval. „Za deset minut se z práce dostane na univerzitu, kde je plno holek. Prima, viď?“

„Ví o tom univerzitní ochranka?“

„Vědí o tom,“ potvrdil mu Keith a zasvěceně se na Jeffreyho podíval. „Není se moc čeho obávat.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Jeffrey.

„Tam ses asi nedostal,“ ukázal Keith na spis. „Bere depo. To byla podmínka jeho podmínečného propuštění.“

Jeffreymu se po celém těle rozlil neklid, jako by ho někdo opařil horkou vodou. Depoprovera jsou prášky používané pro léčbu sexuálních delikventů. Obvykle se předepisují ženám při poruchách hormonální výměny. Jejich dostatečná dávka dokáže udržet mužskou sexualitu pořádně na uzdě. Svým účinkem se obvykle přirovnávají k chemické kastraci. Jeffrey však věděl, že fungují, jen pokud je delikvent užívá pravidelně. Jejich účinek je spíše utlumující než v pravém slova smyslu léčivý.

Jeffrey ukázal na spis. Nebyl schopný vyslovit v té místnosti Sářino jméno. „Znásilnil ještě někoho po tomhle incidentu?“

„Nejdřív znásilnil dvě holky,“ řekl Keith, „pak tu Lintonovou. Tu taky bodnul, jestli se nepletu.

Za to vyfasoval šest let. Klasifikovali to jako pokus o vraždu. Za dobré chování ho předčasně propustili na podmínku. Bral depo, pak zase nebral, dostal se mezi lidi a znásilnil tři další ženy.

Jedna byla ochotná svědčit, jedna stáhla žalobu, dostal tři roky a teď je venku a na depu, které bere pod přísným dohledem.“

„Znásilnil šest holek a odseděl si jenom deset let?“

„Dokázali mu jenom tři a kromě ní,“ ukázal na Sářinu složku, „ho žádná dost přesvědčivě neidentifikovala. Měl masku. Víš, jak to chodí, když holky postavíš před soud. Jsou nervózní, a jakmile se do nich obuje obhájce, začnou pochybovat pomalu i o tom, že byly znásilněné, natož o tom kým.“

Jeffrey držel jazyk za zuby, ale Keith mu četl myšlenky.

„Víš, co ti povím,“ řekl, „kdybych na tom dělal já, dostal by křeslo. Rozumíš, ne?“

„Jo,“ přitakal Jeffrey a pomyslel si, že takové plané kasání nikomu nepomůže. „Hrozí mu třetí přestupek?“ zeptal se. V Georgii, jako i v mnoha jiných státech, zavedli takzvaný třetí přestupek, což znamená, že pokud je delikvent potřetí usvědčen z trestného činu, ať jakkoli nevinného, jde zpátky do vězení, a to na doživotí.

„Zdá se, že jo,“ odpověděl Keith.

„Kdo je jeho kurátor?“

„Je to ženská. Už jsem se s ní spojil,“ řekl Keith. „Wright má náramek a ona tvrdí, že poslední dva roky je čistý. Taky říká, že než by šel zpátky do vězení, radši by si uřízl hlavu.“

Jeffrey přikývl. Jack Wright byl podmínečně propuštěn s tím, že bude nosit monitorovací náramek. Kdyby překročil povolenou zónu pohybu nebo porušil zákaz vycházení, na monitorovací stanici by se spustil poplach. V Atlantě pracovali kurátoři při místních policejních okrscích, aby v případě nouze mohli delikventa okamžitě zadržet. Byl to účinný systém – přestože Atlanta je velké město, jenom zřídka se nějakému delikventovi podaří najít skulinu, kudy uniknout.

„Taky,“ pokračoval Keith, „jsem zašel dolů do banky.“ Omluvně pokrčil rameny na znak toho, že si uvědomuje, že udělal možná víc, než měl. Byl to Jeffreyho případ, ale Keithovi už zřejmě lezlo na mozek pořád jenom lidem prohledávat tašky, nevnášejí-li do budovy zbraň.

„To nic,“ řekl Jeffrey. „To je v pořádku. Co jsi zjistil?“

„Mrknul jsem se na jeho píchačky. Má cvaknuto každý den ráno v sedm, pak ve dvanáct, když jde na oběd, a v půl jedné, když se vrací. Odchod přesně v pět.“

„Někdo to mohl cvaknout za něj.“

Keith pokrčil rameny. „Vedoucí směny ho nemá stále na očích, ale říkala, že kdyby se vypařil, určitě by se ozvaly z kanceláří stížnosti. Tyhle kancelářské typy mají podle všeho rády, když se jim koš vysype v přesnou hodinu.“

Jeffrey ukázal na bílou poštovní obálku, kterou držel Keith v ruce. „Co je to?“

„Registrační karta,“ podal mu ji Keith. „Jezdí modrým Chevroletem Nova.“

Jeffrey palcem otevřel obálku. Uvnitř ležela fotokopie registrace auta na jméno Jack Allen Wright. Pod jménem byla uvedena adresa. „Současná?“ zeptal se Jeffrey.

„Jo,“ odpověděl Keith. „Ale ode mě jsi to nedostal, jasné?“

Jeffrey chápal, čeho se bojí. Vrchní inspektorka atlantské policie řídila svoje oddělení pořádně přísně. Jeffrey znal její dobrou pověst a vážil si její práce, avšak taky dobře věděl, že kdyby se doslechla, že vesnický polda z Grantu jí leze do zelí, okamžitě by ucítil vysoké podpatky jejích lodiček na svém krku.

„Vem si Wrighta do parády,“ řekl Keith, „a pak zavolej atlantskou policii.“ Podal mu vizitku s atlantským městským znakem s povstávajícím fénixem. Když ji otočil, bylo na ní naškrábáno jméno a telefonní číslo.

Keith řekl: „To je jeho kurátorka. Není to špatná holka, ale bude chtít vysvětlení, proč jen tak zničehonic jdeš po Wrightovi.“

„Znáš ji?“

„Z doslechu,“ odpověděl Keith. „Je to tvrďaska, tak si radši dávej bacha. Když zjistí, že se chceš dostat na kobylku jejímu chráněnci, a nebudeš se jí líbit, je schopná postarat se o to, abys ho už nikdy neviděl.“

Jeffrey řekl: „Budu se snažit, abych vystupoval jako džentlmen.“

Keith se nabídl: „Ashtonova je kousek od výpadovky. Vysvětlím ti, jak se tam dostaneš.

21. kapitola

V telefonu se s praskáním ozval hlas Nicka Sheltona: „Jak se vede, krasavice?“

„Ahoj, Nicku,“ odpověděla Sára a zaklapla zdravotní kartu, kterou měla před sebou na stole.

Od osmi od rána byla na klinice a až do čtyř odpoledne se u ní střídali pacienti jeden za druhým. Celý den se necítila ve své kůži. Pobolívala ji hlava a po včerejšku, kdy to trochu přehnala s pitím, ji taky trápila lehká žaludeční nevolnost; nemluvě o tom, jak na ni doléhalo, že musela odhalit své skryté drama. Jak den postupoval, únava ji zmáhala čím dál víc a už kolem poledne Molly na její adresu poznamenala, že vypadá spíš na pacienta než jako lékař.

„Dal jsem Markovi ty semínka, ať se na ně koukne,“ nadhodil Nick. „Říká, že jde o rulík, ale nejsou to semínka, nýbrž plody.“

„To je dobré vědět,“ přiměla se Sára k odpovědi. „Je si jistý?“

„Na sto procent,“ potvrdil Nick. „Zdálo se mu legrační, že měla v sobě právě plody. Jestli si vzpomínáš, ty jsou nejméně jedovaté. Možná jim je ten prevít dává proto, aby se dostaly trochu do rauše, a teprve pak, když s nimi skončí, jim dá smrtelnou dávku.“

„To je možné,“ řekla Sára, ale nechtělo se jí o tom přemýšlet. Přála si, aby alespoň jeden den nemusela být lékařkou, aby mohla ležet v posteli, pít čaj a koukat se na nějaký bezduchý pořad v televizi. Přesně to taky měla v plánu dělat, jakmile bude hotová s poslední dnešní kartou.

Naštěstí Nelly zařídila, že si bude moct vzít zítra volno. Využije toho víkendu na to, aby se trochu uvolnila. Snad se jí podaří trochu se vrátit do starých kolejí.

„Zjistili jste něco ze vzorku spermatu?“ zeptala se.

„Vzhledem k tomu, kde jste jej našli, to není úplná hračka. Přesto se domnívám, že se nám z toho podaří něco vytřískat.“

„Dobrá zpráva.“

„Řekneš o těch plodech Jeffreymu ty, nebo mu mám zavolat sám?“

Sára cítila, jak se jí při zmínce o Jeffreym sevřel žaludek.

„Jsi tam, Sáro?“

„Jo,“ vzpamatovala se. „Promluvím s ním o tom, hned jak odsud vypadnu.“

Když se rozloučila, zavěsila a protahujíc se v kříži, zůstala sedět v kanceláři. Letmým pohledem proletěla další zdravotní kartu, aktualizovala v ní předepsané léky a datum prohlídky, související s výsledky laboratorních testů. Než skončila s poslední kartou, bylo půl šesté.

Do tašky si napěchovala několik karet pro případ, že by se v ní během víkendu ozval pocit povinnosti a nutkání alespoň něco udělat. S přenosným diktafonem může doma cokoliv nahrát na pásek. V Maconu existovalo středisko, kde mohla nechat své poznámky během několika dní přepsat.

Když přešla přes cestu, zapnula si bundu a zamířila do centra. Protože se nechtěla potkat s Jebem, šla po chodníku na protější straně od lékárny. Se skloněnou hlavou přešla kolem železářství a obchodu s oblečením, jen aby se vyhnula jakémukoli rozhovoru. Trochu ji samotnou překvapilo, že zastavila právě před policejní stanicí. Mysl jí pracovala, aniž by nad ní měla kontrolu – čím déle šla, tím víc v ní rostl vztek, že jí Jeffrey ani nezavolal. Ona mu otevře svou duši, položí mu ji na umyvadlo a on nemá ani tolik slušnosti, aby jí zavolal.

Vešla do budovy policejní stanice a s těžce vybojovaným úsměvem se obrátila na Marlu: „Je tady Jeffrey?“

Marla svraštila obočí. „Bohužel,“ odpověděla. „Odešel kolem poledne. Zastupuje ho Frank.“

„Je v kanceláři?“ Sára ukázala taškou na dveře vzadu.

„Měl by tam být,“ odpověděla Marla a vrátila se k práci, kterou měla před sebou.

Když kolem ní Sára procházela, letmým pohledem zjistila, že je zaneprázdněna luštěním křížovky.

Ve služební místnosti nikdo nebyl. Deset nebo více stolů, za nimiž obvykle seděli inspektoři, bylo prázdných. Sára si pomyslela, že se asi v terénu probírají seznamem podezřelých nebo si doběhli pro něco k večeři. Se vztyčenou hlavou vpochodovala do Jeffreyho kanceláře.

Samozřejmě, byla prázdná.

Chvíli v té malé kanceláři postála, pak si odložila tašku na stůl. Byla tady už tolikrát, že by to nedokázala spočítat. Vždycky tady měla pocit bezpečí. Ani po rozvodu neztratila přesvědčení, že v této oblasti je na Jeffreyho spolehnutí. Jako policajt jednal vždycky správně. Dělal všechno pro to, aby se lidé, kterým měl sloužit, cítili bezpečně.

Když se před dvanácti lety vrátila do Grantu, otec ani matka jí nebyli schopni poskytnout pocit bezpečí. Nemohla si však dovolit ani jen vstoupit do obchodu se zbraněmi, protože by se hned všude rozneslo, že si pořídila zbraň. Taky věděla, že kdyby si chtěla zbraň zaregistrovat, musela by na policejní stanici. Ben Walker, bývalý vrchní inspektor, hrával každý pátek s jejím otcem poker. Nebylo možné pořídit si zbraň, aniž by se to všichni dozvěděli.

Asi v té době přivezli do augustské nemocnice z nějakého večírku kluka, kterému kulka málem utrhla ruku. Sára mu ji zachránila. Bylo mu teprve čtrnáct, a když za ním přišla do nemocnice jeho matka, začala ho po hlavě mlátit kabelkou. Sára vyšla z pokoje, ale za pár minut za ní matka přišla, dala jí synovu pistoli a poprosila ji, zda by se jí nezbavila. Kdyby byla věřící, považovala by to za boží řízení.

Sára věděla, že ta pistole teď leží v Jeffreyho stole. Ohlédla se přes rameno za sebe, pak povytáhla zásuvku a vyndala z ní pytlík s pistolí. Vsunula jej do své tašky a za pár okamžiků už vycházela ze stanice.

Se skloněnou hlavou šla směrem ke koleji. Člun měla přivázaný na molu u loděnice. Jednou rukou do něj hodila tašku a druhou začala odvazovat kotvicí lano. Kdysi, když se nastěhovala do svého domu u jezera, dostala ten člun darem od rodičů. Byl to starý, ale masivní člun se silným motorem. Někdy si na něm s otcem vyjela na vodní lyže. Otec byl opatrný řidič – z obavy, aby jí při lyžování neutrhl ruce, to nikdy pořádně nerozjel.

Když se ujistila, že ji nikdo nesleduje, vytáhla pistoli z tašky a uložila ji i v igelitovém sáčku do vodotěsné krabice na předním sedadle. Pak se natáhla a nohou se odrazila od mola. Když otočila klíčem, motor se rozštěkal. Podle předpisů by po zimě, než znovu vyjede na vodu, měla nechat zkontrolovat motor, ale nedostala se k tomu, protože policejní technici nebudou s prohlídkou jejího auta hotovi dřív než v pondělí. Kdyby požádala otce, aby ji odvezl do práce, vystavila by se dlouhé nepříjemné zpovědi. Říci si Jeffreymu nepřipadalo v úvahu.

Z motoru vyšel nejdřív modrý, hrozivě vypadající obláček kouře. Vzápětí se však motor chytl a Sára se mohla se spokojeným úsměvem vzdálit od břehu. S pistolí skrytou v krabici na předním sedadle si připadala jako zločinec, ale přesto měla větší pocit bezpečí. Nebylo její starostí, co si Jeffrey pomyslí, až zjistí, že pistole je pryč.

Než dorazila doprostřed jezera, člun nabral rychlost a s mírným pohupováním svištěl po hladině. Do tváře jí šlehal chladivý vítr. Nasadila si brýle, aby si chránila oči. Přestože svítilo slunce, voda byla ještě studená od deště. I dnes to vypadalo, že by mohlo sprchnout, ale asi až po západu slunce.

Sára si vytáhla zip až nahoru, aby se ubránila chladu. Než však v dálce uviděla svůj dům, byla celá promrzlá – z nosu jí teklo a tváře měla ledové, jako by hlavu strčila do kbelíku studené vody. Prudce strhla řízení doleva, aby se vyhnula skalnaté mělčině pod hladinou.

Kdysi to místo mělo značení, ale bylo to už několik let, co shnilá bóje zmizela. Po dešti sice hladina vody stoupla, ale Sára nechtěla nic riskovat.

Zakotvila u loděnice a elektrickým navijákem vytahovala člun z vody, když vtom zpoza domu vyšla matka.

„Sakra,“ zahartusila Sára a stiskla červené tlačítko, aby zastavila naviják.

„Volala jsem na kliniku,“ začala matka. „Nelly říkala, že sis na zítra vzala volno.“

„Jo, vzala,“ odpověděla Sára a zatáhla za řetěz, aby za člunem zavřela dveře loděnice.

„Tess mi pověděla o tom, jak jste se večer pohádaly.“

Sára škubla řetězem, až se kovové dveře rozzvonily. „Jestli jsi přišla, abys mi vyhrožovala, že to řekneš za mě, tak je to zbytečné. Už jsem to udělala.“

„Takže to ví?“

Sára seskočila z mola a prošla kolem matky. „Jo, ví,“ přitakala, přiložila si ruku na ústa a čekala, až matka půjde za ní.

„Co řekl?“

„Nechci o tom mluvit,“ odpověděla a otočila se směrem k domu. Matka zamířila přes trávník za ní, ale naštěstí byla zticha.

Sára odemkla zadní dveře a podržela je matce, aby mohla vejít. Teprve pozdě si všimla, jaký má doma nepořádek.

Matka řekla: „Opravdu by sis mohla najít čas alespoň na to, aby sis trochu uklidila.“

„Nevím, kam dřív skočit.“

„To není omluva,“ pokárala ji matka. „Řekni si jenom: ,Každý druhý den dám vyprat jednu várku, a když mi něco přijde pod ruku, vrátím to na místo.‘ No a za chvíli v tom budeš mít systém.“

Sára nevěnovala matčině otřepané radě pozornost a zamířila do obývacího pokoje. Stiskla tlačítko záznamníku, ale nenašla žádné vzkazy.

„Přes den vypadl proud,“ vysvětlovala matka a snažila se seřídit čas na hodinách na troubě.

„Ty bouřky vždycky nadělají pořádnou paseku. Otce málem ranila mrtvice, chtěl se večer dívat na pátrací pořad a nebyl signál.“

Sáru zaplavil pocit úlevy. Možná se jí Jeffrey přece jen pokoušel dovolat. I podivnější náhody se stávají. Přešla ke dřezu a naplnila konvici na čaj. „Dáš si čaj?“

Matka zavrtěla hlavou.

„Taky vlastně nemám chuť,“ rozmyslela se a položila konvici do dřezu. Vyšla z kuchyně a cestou do ložnice si sundala košili a sukni. Matka šla za ní a bedlivě ji pozorovala.

„Zase jste s Jeffreym na nože?“

Sára si přes hlavu natáhla tričko s krátkým rukávem. „My jsme s Jeffreym vždycky na nože.

Jinak to už asi nebude.“

„S výjimkou kostela, kdy jsi kvůli němu pro změnu jako na jehlách.“ Sára se kousla do rtu a cítila, jak rudne.

Matka se zeptala: „Pročpak se hádáte teď?“

„Mami, proboha tě prosím, nemám náladu o tom mluvit.“

„Tak mi řekni, co máš s Jebem McGuirem.“

„Nic s ním nemám. Opravdu,“ natáhla si tepláky.

Matka se posadila na postel a rukou uhlazovala prostěradlo. „To ráda slyším. Ten se k tobě nehodí.“

Sára se rozesmála. „A kdo se ke mně hodí?“

„Někdo rovnocenný.“

„Možná se mi Jeb líbí,“ ohradila se podrážděně. „Možná se mi líbí, jak je prostý, vlídný a klidný. Taky si na rande se mnou pěkně dlouho počkal. Možná bych s ním měla začít chodit.“

„Možná nemáš na Jeffreyho takový vztek, jak si myslíš,“ prohodila matka.

„Neříkej? Že ty o tom můžeš něco vědět.“

„Jsi zraněná a reaguješ bezhlavým vztekem. Nedokážeš se otevřít,“ pokračovala matka. Sára si pomyslela, že mluví uklidňujícím, pevným hlasem, jako by se snažila vylákat divoké zvíře z jeho doupěte. „Vzpomínám si, jaká jsi byla jako dítě. Vždycky sis úzkostlivě vybírala, s kým se budeš kamarádit.“

Sára se posadila na postel, aby si natáhla ponožky. „Mám spoustu kamarádů.“

„Vždycky jsi byla oblíbená, ale jen málokoho sis pustila k tělu,“ odhrnula Sáře pramínek vlasů za ucho. „A po tom, co se stalo v Atlantě…“

Sára si přikryla tvář rukama. Do očí se jí nahrnuly slzy a jen s obtížemi ze sebe dostala: „Mami, opravdu se o tom teď nechci bavit. Je to tak těžké pochopit? Ne teď, prosím.“

„Dobře,“ vyhověla jí matka a vzala ji kolem ramen. Přitáhla si její hlavu na prsa. „Pssst,“

chlácholila ji a hladila po vlasech. „Všechno se spraví.“

„Já jsem jenom…,“ začala Sára, ale nebyla schopná pokračovat. Už zapomněla, jak příjemné je matčino pohlazení. Posledních pár dní se tak zaměřila na to, aby se odpoutala od Jeffreyho, že se odcizila i rodině.

Matka jí přitiskla rty na vlasy a řekla: „Ani mezi otcem a mnou to nebylo vždycky růžové.“

Sára překvapením přestala brečet. „Otec tě podvedl?“

„Jistěže ne,“ zamračila se matka. Než pokračovala, uplynulo několik vteřin. „Bylo to naopak.“

Sára si připadala jako ozvěna sebe samotné: „Tys podvedla otce?“

„Ne úplně, ale v srdci jsem to tak cítila.“

„Jak to myslíš?“ Sára zavrtěla hlavou, protože to znělo jako jedna z Jeffreyho výmluv – nepřesvědčivě. „Nech to být, nechci se ptát.“ Hřbetem ruky si utřela slzy a napadlo ji, že o tom vlastně nechce nic vědět. Manželství rodičů pro ni bylo piedestalem, na který stavěla všechny ideály a představy o láskyplném vztahu.

Zdálo se, že matka se vyprávění tak snadno vzdát nechce: „Kdysi jsem tvému otci řekla, že se s ním chci rozejít, protože jsem potkala někoho jiného.“

Sáře klesla čelist. Věděla, že asi vypadá hloupě, ale nemohla si pomoct. Nakonec ze sebe vysoukala: „Koho?“

„To je jedno. Byl zajištěný, pracoval v nějaké továrně. Byl klidný, velmi seriózní. Pravý opak tvého otce.“

„Co se stalo?“

„Řekla jsem otci, že ho hodlám opustit.“

„A?“

„Rozbrečel se a já taky. Asi šest měsíců jsme bydleli od sebe. Nakonec jsme se rozhodli, že to dáme znovu dohromady.“

„Kdo byl ten muž?“

„Na tom nesejde.“

„Bydlí ještě pořád ve městě?“

Matka zavrtěla hlavou. „To je jedno. V mém životě už nemá místo a já jsem s tvým otcem.“

Sára se musela soustředit na to, aby nezapomněla dýchat. Nakonec nasbírala sílu zeptat se: „Kdy to bylo?“

„Předtím, než jste se s Tess narodily.“

Sára ztěžka polkla. „Co se stalo?“

„Jak to myslíš?“

Sára si natáhla ponožku. Dostat něco z matky bylo jako trhat někomu stoličku. Netrpělivě svou otázku upřesnila: „Proč jsi změnila názor? Proč ses rozhodla, že chceš zůstat s tátou?“

„Pro tisíc různých věcí,“ odpověděla matka s potutelným úsměvem. „Když jsem se do toho muže zakoukala, přestala jsem si uvědomovat, jak je pro mě tvůj táta důležitý.“ Ztěžka si povzdechla. „Pamatuju si, jak jsem se jednou vzbudila ve starém pokoji u rodičů a jediné, na co jsem dokázala myslet, byl tvůj táta. Hrozně jsem ho potřebovala.“ Matka svraštila čelo, když si všimla Sářiny reakce. „Nic si nedomýšlej. Existuje mnoho jiných způsobů, jak můžeš někoho potřebovat.“

Sára se před matčiným káráním schoulila a natáhla si druhou ponožku. „Takže jsi mu zavolala?“

„Šla jsem zpátky do jeho domu, posadila jsem se na verandu a prakticky jsem si vyžebrala, že se můžu vrátit. No, když se tak na to zpětně dívám, tak jsem si to opravdu vyžebrala. Řekla jsem mu, že jestli máme být oba nešťastní, tak můžeme být nešťastní i spolu, a že mě to hrozně mrzí a už nikdy nebudu brát jako samozřejmost, že jsme spolu.“

„Jako samozřejmost?“

Matka položila dceři ruku na rameno. „To je to, co bolí, viď? Máš pocit, že už mu na tobě nezáleží tolik jako kdysi.“

Sára přikývla a zhluboka se nadechla. Matka uhodila hřebík na hlavičku. „Co udělal táta, když jsi mu tohle řekla?“

„Řekl, ať vstanu ze země a jdu se dovnitř nasnídat.“ Matka si zabouchala na prsa. „Je to hrdý člověk. Nevím, kde v sobě našel sílu odpustit mi, ale jsem vděčná, že se mu to povedlo.

Milovala jsem ho ještě víc, když jsem věděla, že mi dokázal odpustit i něco tak strašného. Že mi dokázal odpustit a milovat mě, přestože jsem ho do hloubi duše zranila. Podle mě to naše manželství posílilo.“ Na rtech se jí usadil úsměv. „A ještě také to, že jsem proti němu měla tajnou zbraň.“

„Jakou?“

„Tebe.“

„Mě?“

Matka ji pohladila po tváři. „Znovu jsem s tvým otcem začala žít, ale v našem vztahu bylo napětí. Nic nebylo jako dřív. Když jsi přibyla ty, otec začal vidět všechno jinak. Pak přišla na svět Tessie. Čas začal hrozně utíkat, za chvíli jste šly obě do školy, pak jste dospěly a tys šla na vysokou.“ Usmála se. „Chce to prostě čas. Lásku a čas. A není k zahození, když člověk může svou energii věnovat nějakému malému drobečkovi.“

„Pokud jde o to, nemůžu sloužit,“ ozvala se Sára trochu dotčeně.

Zdálo se, že matka má připravenou odpověď. „Někdy si člověk uvědomí cenu toho, co má, teprve když to ztratí,“ řekla. „Ale Tessii to neříkej.“

Sára souhlasně přikývla. Vstala a zastrčila si tričko do tepláků. „Řekla jsem mu to,“ pravila.

„Nechala jsem mu záznam soudního procesu.“

„Opravdu?“ ujistila se matka.

„Ano,“ odpověděla Sára, opřená o komodu. „Vím, že si to přečetl. Nechala jsem mu to v koupelně.“

„A?“

„A,“ řekla Sára, „ani mi nezavolal. Celý den jsem o něm neslyšela.“

„Aha,“ řekla matka a bylo na ní vidět, že si svůj názor už utvořila. „Pak se na něj vykašli. Je to pitomec.“

22. kapitola

Jeffrey našel Ashtonovu ulici 633 bez větších potíží. Byl to zchátralý dům, nebo spíš kostka, postavená z laciných šedých tvárnic. Na okna jako by si při jeho stavění vzpomněli až dodatečně – každé bylo jinak velké. Na verandě před domem stál keramický krb a po straně byly do vysoké kupy naskládány nejrůznější časopisy a papíry, nejspíš na podpal.

Nenápadně se rozhlédl kolem domu. Podle obleku, kravaty a bílého služebního auta bylo však na první pohled zřejmé, že sem nepatří. Ashtonova ulice, alespoň ta část, ve které bydlel Jack Wright, byla zralá na spadnutí. Většina domů kolem měla zatlučená okna, přes která visela oznámení o demoličním rozhodnutí. Na dvorcích těchto zabedněných domů si hrála děcka, ačkoli široko daleko nebylo vidět žádného rodiče, který by na ně dohlédl. Celé to místo smrdělo ne-li přímo splašky, tak něčím velmi podobným. Jeffreymu ten zápach připomněl skládku, kterou často míjí na předměstí Madisonu. Za pěkného dne, když jede po větru, ho zápach rozkládajících se odpadků pokaždé udeří do nosu a ani zavřená okna a zapnutá vnitřní cirkulace vzduchu ho neochrání.

Několikrát se nadechl, aby si na ten zápach zvykl, a přistoupil k domu. Přede dveřmi byla masivní mříž, opatřená visacím zámkem. Samotné dveře měly tři bezpečnostní zámky a ještě něco, co vypadalo spíš na hlavolam. Jack Wright strávil ve vězení pěknou řádku let a bylo vidět, že si teď svého soukromí cení. Jeffrey obešel dům a přistoupil k jednomu ze zadních oken. I na něm byla mohutná mříž, opatřená pořádným zámkem. Byla však tak stará a prorezlá, že s ní nebylo moc práce. Stačilo párkrát pořádně zabrat a hned byla venku. Když ji Jeffrey odstranil, ještě jednou se rozhlédl, než vytrhl okno i s rámem a vklouzl do domu.

Obývací pokoj byl tmavý a ošuntělý. Všude se válely odpadky a stohy papíru. Jedním z mála kusů nábytku byl oranžový gauč, posetý tmavými skvrnami. Jeffrey nedokázal rozeznat, jsou-li ty skvrny od tabáku nebo od nějaké tělesné tekutiny. Do nosu ho udeřil pronikavý zápach potu smíchaný s pachem lyzolu.

Vrchní okraje zdí zdobily nejrůznější krucifixy. Byly různě velké – od malých, jaké se dají koupit v kterémkoli automatu, až po velké, zhruba třicet centimetrů dlouhé. Visely přibité kolem celého pokoje, jeden těsně vedle druhého. Ve stejném duchu se nesly i plakáty pověšené na zdech, vypadající, jako by je měl z nedělní školy. Byl na nich Ježíš s učedníky. Na jednom z nich držel Ježíš na rukou jehňátko. Na dalším natahoval ruce a ukazoval stigmata na dlani.

Jeffreymu se při pohledu na tuto výzdobu rozbušilo srdce. Sáhl po zbrani, a jak šel do přední části domu, aby se ujistil, nepřichází-li nikdo, odepnul patent na pouzdru se zbraní.

V kuchyni byly ve dřezu na sebe naskládány špinavé talíře se zaschlými zbytky jídla.

Podlaha byla lepkavá a celý pokoj něčím nasáklý, ale voda to nebyla. Ložnice vypadala stejně.

Když vešel, ovanul ho pach pižma, jako by ho někdo plácl hadrem na podlahu přes obličej. Na zdi nad špinavou matrací visel velký plakát Ježíše Krista se svatozáří kolem hlavy. Podobně jako na plakátu v obývacím pokoji, i tady Ježíš ukazoval své rány na dlaních. I na ostatních zdech ložnice byl pokaždé nějak zastoupen motiv ukřižování. Jeffrey si stoupl na postel a viděl, že někdo, pravděpodobně Wright, červenou barvou zvýraznil Ježíšovy rány, namalovanou krev nechal stéct až na trup a nezapomněl vylepšit ani trnovou korunu. Na každém obrázku, který v domě viděl, měl Ježíš oči přeškrtané velkými písmeny X. Jako by chtěl Wright zabránit tomu, aby se na něj Ježíš díval. Co tady provádí, na co se Ježíš nemá dívat? To byla otázka, na kterou musel najít odpověď.

Jeffrey seskočil z postele. Prolistoval několik časopisů, ale ještě předtím, než se čehokoli dotkl, si nezapomněl natáhnout gumové rukavice. Mezi časopisy byla nejčastěji stará čísla Life a People. Skříň v ložnici byla zespoda až nahoru napěchovaná pornografií. Nadržené nájemnice a Zhrzené zrzky tady ležely pěkně vedle sebe. Jeffrey si vzpomněl na Sáru a stáhlo se mu hrdlo.

Nohou nadzvedl matraci. Na roštu postele odpočívala pistole Sig Sauer ráže devět milimetrů.

Zbraň vypadala zachovalá a dobře udržovaná. Ve čtvrti jako tato by jenom pitomec šel spát bez zbraně pod polštářem. Jeffrey se usmál a pustil matraci zpátky. Tento nález by mu mohl ještě přijít vhod.

Když otevíral prádelník, netušil, co najde. Snad další porno. Nebo možná další pistoli či jinou zbraň. Horní dvě zásuvky byly místo toho napěchované dámským prádlem. Ne však jen tak ledajakým – byly to samé hedvábné kousky, jaké rád viděl na Sáře. Podvazky, punčocháče, francouzské kalhotky s mašličkami na bocích. Všechno velikost, jaká by padla i chlapovi.

Jeffrey přemohl nutkání otřást se. Vytáhl tužku, aby se náhodou nepíchl o nějakou jehlu a nechytil pohlavní nemoc, a začal se obsahem zásuvek probírat. Už se chystal jednu zavřít, když tu ho něco přimělo podívat se ještě jednou. Něco mu nehrálo. Když odhrnul černé podvazkové kalhotky, něco našel. Papír, kterým byla zásuvka vystlána, byl z nedělní přílohy grantského Observeru. Poznal to podle tiráže.

Oblečení dal stranou a vytáhl novinový list. Na jedné stránce byly zprávy o místním dění.

Z fotky se usmíval starosta s prasátkem v ruce a vedle něj stál Jeffrey. Podle data na horním okraji šlo o nejméně rok staré noviny. Nakoukl do dalších zásuvek, zda neobjeví další novinové listy. Několik jich našel, ale pokaždé na nich byly pouze neškodné sloupky. Zdálo se mu zajímavé, že Jack Wright si předplatil zrovna grantský Observer.

Vrátil se do obývacího pokoje a s oživlým zájmem se probíral stohy novin na zemi. Vzpomněl si, že Brenda Collinsová, jedna z Wrightových obětí, pocházela z Tennessee. Výtisk věstníku z univerzity v Tennessee se jmény novopečených absolventů školy našel na jedné kupě spolu s novinami z Alexander City v Alabamě. V následující hromádce objevil noviny z dalších států, pokaždé z menších měst. Kromě toho našel pohlednice, všechny z Atlanty, na kterých byly různé části města. Zadní stránky byly čisté – čekaly na to, až na ně někdo něco napíše. Jeffrey si nedovedl představit, na co můžou být chlapovi jako Wright pohlednice. Připadalo mu nepravděpodobné, že by si dopisoval s přáteli.

Rozhlédl se, aby se ujistil, že mu v tom bordelu nic důležitého neuniklo. Na starém krbu stála televize. Vypadala celkem zánovně; zřejmě byla z těch, jaké se dají někde na ulici sehnat za padesát babek, pokud se člověk moc nevyptává, odkud je. Na ní byl položený dekodér kabelové televize.

Už se chystal zamířit k oknu a odejít, když tu jeho pozornost upoutalo něco pod gaučem.

Když jej nohou nadzvedl, vylezli švábi a rozprchli se po podlaze. Na zemi zůstala ležet malá černá klávesnice.

Ukázalo se, že to, co vypadalo jako dekodér, je ve skutečnosti modem. Jeffrey k němu zapojil klávesnici, a když se přístroj rozeběhl, mačkal knoflíky tak dlouho, až se mu podařilo proklikat se k internetu. Seděl na kraji postele a čekal, než se naváže spojení. Na oddělení byl odborníkem přes počítače Brad Stephens, ale Jeffrey od něj odpozoroval dost na to, aby pochopil, jak se na internetu orientovat.

Nebylo těžké dostat se k Wrightově poštovní schránce. Kromě nabídky náhradních dílů na vozy Chevrolet a zpráv od domnělých mladých studentek, které si chtějí přivydělat ke kapesnému, jaké chodí uživatelům internetu po celém světě, našel Jeffrey dlouhý dopis od ženy, podle všeho Wrightovy matky. V příloze k dalšímu mailu objevil fotografii ženy s doširoka roztaženýma nohama. Adresa odesílatele se zobrazila jako náhodná kombinace čísel.

Pravděpodobně šlo o nějakého Wrightova bývalého kumpána z vězení. Přesto si Jeffrey na kus papírku, který vytáhl z kapsy, adresu opsal.

Pomocí šipek se dostal do adresáře oblíbených stránek. Mezi odkazy na různé stránky propagující pornografii a násilí našel adresu internetové verze grantského Observeru. Nic ho nemohlo překvapit víc. Na televizní obrazovce se objevila titulní stránka čerstvého vydání, oznamujícího sebevraždu Julie Matthewsové, ke které došlo včera večer. Jeffrey zuřivě stiskl šipku směrem dolů a znovu si ten článek zběžně přečetl. Pak zabrousil do odkazů a nechal si vyhledat zmínky o Sibyl Adamsové. O několik vteřin naskočil na obrazovku rok starý článek o přednášce věnované volbě povolání. Když si stejným způsobem nechal vyhledat zmínky o Julii Matthewsové, kromě aktuální titulní stránky novin se nic neobjevilo. Když vyťukal Sářino jméno, objevil se seznam asi šedesáti článků.

Jeffrey se odpojil od sítě a vrátil gauč do původní polohy. Když byl venku, vzal okno a snažil se ho napasovat tak, jak bylo předtím. Nechtělo držet, proto se musel natáhnout po židli a zevnitř ho s ní podepřít. Z dálky nebylo vidět, že s oknem někdo manipulovat, ale Jack Wright to pozná, jakmile je uvidí. Podle toho, jak se zdál být úzkostlivý na svou bezpečnost, by ho mohlo pořádně podráždit, že byl někdo uvnitř.

Právě když Jeffrey nastupoval do vozu, rozsvítilo se pouliční osvětlení. I v takové díře, jakou byla tato ulice, byl pohled na slunce zapadající nad Atlantou okouzlující. Jeffreymu blesklo hlavou, že kdyby nebylo svítání a západu slunce, obyvatelé zdejší čtvrti by snadno mohli zapomenout, že jsou lidé.

Čekal tři a půl hodiny, než se objevil modrý Chevrolet Nova. Byla to stará rachotina, kterou na několika místech, zejména kolem zadních světel, rozežírala rez. Bylo vidět, že Wright se pokoušel na kapotě o pár drobných kosmetických úprav. Na kufru byla křížem nalepená stříbrná lepicí páska a na jedné straně nárazníku byla nálepka: „Toto auto řídí Bůh.“ Na druhé straně hlásala černobílá zebrovitá nálepka: „Exoti patří do zoo.“

Jack Wright nebyl žádný zelenáč a poldu dokázal poznat na první pohled. Jen co vystoupil z auta, hned vrhl po Jeffreym ostražitým pohledem. Byl to vypasený tlouštík s vysokým čelem a ustupujícími vlasy. Neměl na sobě košili a Jeffrey si všiml, že má prsa jako žena. Tipl si, že je to kvůli depu. Jeden z hlavních důvodů, proč se násilníci a sexuální devianti snaží užívání depa všemožným způsobem vyhnout, je právě hrozivý vedlejší účinek těchto prášků, který se projevuje nadměrným tloustnutím a hormonálními změnami.

Wright kývl hlavou směrem k Jeffreymu, který si to šinul přímo k němu. Přestože ulice vypadala hrůzostrašně, všechna zdejší světla fungovala. Dům byl osvětlen jako za bílého dne.

Když Wright promluvil, měl vysoký fistulový hlas, což bylo rovněž způsobeno užíváním depa.

„Jdete za mnou?“ zeptal se.

„Uhodl jste,“ odpověděl Jeffrey a stanul tváří v tvář muži, který znásilnil a bodl Sáru Lintonovou.

„Zatraceně,“ procedil Wright přes stisknuté rty. „To se asi zas muselo zaprášit po nějaký holce. Vždycky přijedete, když zmizí nějaká škeble.“

„Pojďme dovnitř,“ řekl Jeffrey.

„Žádný takový,“ odsekl Wright a opřel se o auto. „Je to aspoň pořádná kost?“ Odmlčel se, jako by čekal na odpověď. Jazykem si pomalu projel po rtech. „Já špatný neberu.“

„Jde o starší případ,“ nechtěl se nechat Jeffrey vyprovokovat.

„O Amy? O mou sladkou pusinku Amy?“

Jeffrey na něj upíral pohled. To jméno si pamatoval ze spisu. Amy Baxterová pracovala jako zdravotní sestra v Atlantě, kam se přistěhovala z Alexader City. Po tom, co ji Jack Wright znásilnil, si vzala život.

„Ne, nejde o Amy,“ usoudil Wright a jako by se zamyslel, rukou si podepřel bradu. „Jde o tu sladkou…“ Přestal mluvit a hodil pohledem po Jeffreyho autě. „Z Grantu, koukám. Proč to neřeknete hned?“ Usmál se a v puse se mu zaskvěl zlomený přední zub. „Jak se vede mojí Sářince?“

Jeffrey udělal krok vpřed, ale Wright se jeho hrozivého gesta nezalekl.

Řekl: „Tak do toho, prašť mě! Mám to rád natvrdo.“

Jeffrey udělal krok zpátky a ovládl se, aby jej neuhodil.

Najednou si Wright zničehonic sáhl na prsa. „Líbí se ti, taťuldo?“ Když viděl v Jeffreyho tváři výraz zhnusení, neubránil se úsměvu. „Jsem na depu, ale to vám asi nemusím vykládat, to budete nejlíp vědět sám. Taky víte, že ty prášky mají pěkný grády, že jo?“ Ztlumil hlas a dodal: „Mám v sobě pořádnej kus ženský. Chlap si vychutná to nejlepší z obojího.“

„Nechte si to,“ řekl Jeffrey a rozhlédl se kolem. Wrightovi sousedi vyšli ven, aby nepřišli o zajímavou podívanou.

„Mám koule malý jak třešňový pecky,“ prohodil Wright a položil si ruku na pás svých džínů.

„Chcete se juknout?“

Jeffrey ztlumil hlas a hrozivě řekl: „Ne, jestli si nepřejete, aby vaše kastrace zůstala jenom chemická.“

Wright se rozchechtal. „Velkej, silnej chlap, že jo?“ řekl Wright. „Vy se staráte o moji Sářinku?“

Jeffrey nemohl dělat nic než ztěžka polknout.

„Každá by chtěla vědět, jak si je vybírám. ,Proč já? Proč já?’“ zatrylkoval vysokým hlasem.

„U ní mě zajímalo, jestli je pravá zrzka.“

Jeffrey stál jako přikovaný, neschopný pohybu.

„Vy máte asi nejspíš pěkně ověřený, že je, viďte? Stačí se vám kouknout do očí.“ Wright si překřížil ruce na prsou a pozoroval Jeffreyho. „Měla pěkný kozy, to vám povím. Líbilo se mi je lízat.“ Olízl si rty. „Přál bych vám vidět strach, co měla v očích. Hned jsem pochopil, že něco podobnýho ještě nezažila. Nevěděla, co je to pořádnej chlap. Víte, jak to myslím?“

Jeffrey ho uchopil kolem krku a pozpátku ho táhl k autu. Jednal tak bleskově, že dokud neucítil, jak se mu do hřbetu ruky zabořují Wrightovy nehty, sám si neuvědomoval, co dělá.

Silou vůle svou ruku odtáhl. Wright se začal zalykat a mezi kašláním se snažil popadnout dech. Jeffrey se porozhlédl, aby viděl, co na to sousedé. Nikdo se ani nehnul. Všichni byli vzrušení nevšední podívanou.

„Myslíte si, že mi naženete strach?“ zeptal se Wright chraplavým hlasem. „V base jsem si poradil s většími frajery, než jste vy.“

„Kde jste byl v pondělí?“ zeptal se Jeffrey.

„V rachotě, brácho. Zeptej se mý kurátorky.“

„Zeptám se, to nechte na mně.“

„Byla se na mě podívat,“ Wright předstíral, že si to musí promýšlet. „Řek bych tak kolem druhý, půl třetí. Je to doba, která vás zajímá?“

Jeffrey neodpovídal. Doba úmrtí Sibyl Adamsové byla uveřejněna v novinách.

„Zametal jsem, vytíral a vynášel odpadky,“ pokračoval Wright.

Jeffrey ukázal na jeho tetování. „Vidím, že jste věřící.“

Wright se podíval na svou paži. „To mě chytlo se Sárou.“

„Je vám líto, nechat jen tak plavat ty, co jste znásilnil, viďte?“ zeptal se Jeffrey. „Sháníte si o nich informace z novin? Přes internet?“

Wright poprvé znervózněl. „Vy jste byl v mým domě?“

„Líbilo se mi, jak jste naložil se zdmi,“ řekl. „Všichni ti Ježíšci. Člověk nemůže uniknout jejich pohledu, když chodí po pokoji.“

Wrightův obličej se změnil. Odkryl mu tvář, kterou předtím vidělo jen pár nešťastných žen.

„To je mý osobní vlastnictví. U mě nemáte co pohledávat.“

„A vidíte, troufl jsem si,“ řekl Jeffrey, který nabyl klidu, jakmile o něj Wright přišel. „Pěkně jsem si všechno prošel.“

„Grázle,“ zařval Wright a vymrštil po něm pěst. Jeffrey uhnul do strany a zkroutil mu ruku za záda. Wright zavrávoral a padl tváří na zem. Jeffrey si klekl na něj a kolenem ho tlačil mezi lopatky.

„Co o tom svinstvu víš?“ zeptal se.

„Pusťte mě,“ žadonil Wright. „Prosím, pusťte mě.“

Jeffrey vytáhl pouta a nasadil mu je. Když Wright zaslechl známé cvaknutí, zlomil se.

„Vím jenom to, co se dočtu,“ řekl Wright. „Prosím, prosím, nechte mě bejt.“

Jeffrey se k němu naklonil a zašeptal mu do ucha. „Půjdeš pěkně do chládku.“

„Nechci do lapáku,“ žadonil Wright. „Prosím.“

Jeffrey se shýbl a trhl za náramek, který měl Wright kolem kotníku. Jelikož znal atlantský bezpečnostní systém, věděl, jak nejrychleji přivolat policii. Náramek nepovolil, a tak ho rozšlápl patou.

„To nesmíte,“ vyjekl Wright. „To nesmíte, všichni vás viděli.“

Jeffrey si vzpomněl na sousedy a zvedl hlavu. Beze slova se díval, jak se všichni otáčejí a mizí ve svých domech.

„Proboha vás prosím, neposílejte mě zpátky,“ žadonil Wright. „Prosím, udělám cokoli.“

„Něco ti řeknu, Jacku. Ta devítka, co sušíš pod postelí, se poldům líbit nebude.“

„Ach, bože,“ pustil se Wright do pláče a jeho mohutné tělo se začalo otřásat vzlyky.

Jeffrey se opřel o chevrolet a z kapsy vytáhl kartičku, kterou dostal od Keithe. Bylo na ní jméno Mary Ann Moonové. Letmo se podíval na hodinky. Pátek večer, za deset osm.

Pochyboval, že ho ráda uvidí.

23. kapitola

Lena zavřela oči před sluncem, které jí hřálo obličej. Voda byla vlahá a laskavá. Pokaždé, když se pod ní provalila mírná vlnka, ovanul ji lehký závan. Nedokázala si vzpomenout, kdy byla naposled u oceánu, ale tyto prázdniny má zasloužené, tím si byla jistá.

„Koukni se,“ ukázala Sibyl nahoru.

Lena se podívala po směru Sibylina ukazováčku a nad oceánem zahlédla racka. Její pozornost však upoutala oblaka. Vypadala jako chumáčky vlny na bleděmodrém podkladu.

„Chtěla bys tohle zpátky?“ zeptala se Sibyl a podala jí červené prkno.

Lena se dala do smíchu. „Hank mi chtěl namluvit, žes ho ztratila.“

Sibyl se usmála. „Odložila jsem ho tak, aby o něm nevěděl.“

S náhlou jasnozřivostí si uvědomila, že ne Sibyl, ale Hank byl slepý. Nechápala, jak si dosud mohla myslet opak – Hank seděl na pláži a oči měl ukryté za tmavými brýlemi. Opřel se dozadu o ruce a hrudník vystavil nárazu slunce. Byl snědší než kdykoli předtím. To bylo poprvé, co s nimi šel na pláž. Obvykle zůstával raději v hotelu na pokoji, než aby šel s nimi k vodě. Pro Lenu bylo záhadou, co tam může celý den dělat. Někdy se k němu přidala i Sibyl, aby si odpočinula od sluníčka. Zato Lena byla nejraději na pláži. Milovala vodní hry a plážový volejbal.

Právě při volejbalu se seznámila s Gregem Mitchellem, posledním přítelem, který pro ni něco znamenal. Greg hrál volejbal s partou kamarádů. Bylo mu asi osmadvacet. Mezi kamarády byl nejstarší a víc než volejbal ho braly holky. Když k nim Lena přišla a zeptala se, jestli se může přidat, cítila, jak si ji přeměřují a odhadují její kvality. Greg jí hodil míč přímo od prsou a ona jej stejným způsobem chytila.

Po chvilce hry se mladší kluci vytratili za alkoholem, holkami, nebo obojím najednou. Lena a Greg hráli sami spolu snad celé hodiny. Pokud se Greg zprvu domníval, že nad ní jako muž snadno získá převahu, spletl se. Porazila ho s takovou převahou, že když se blížili ke konci třetí hry, kapituloval a za vítězství ji pozval na večeři.

Vzal ji do nějaké laciné mexické putyky, její dědeček by se obrátil v hrobě, kdyby ji viděl.

Srkali cukrově sladkou margaritu, tančili, a když se měli rozloučit, Lena mu místo polibku věnovala potměšilý úsměv. Den nato ji čekal před hotelem, tentokrát se surfovacím prknem.

Vždycky toužila umět surfovat a nabídku, že ji to naučí, bez okolků přijala.

Právě teď taky ležela na surfovacím prkně a cítila, jak ji vlny pohupují nahoru a dolů. Na zádech cítila Gregovu ruku, která postupovala níž a níž, až jí spočinula na zadku. Pomalu se k němu otočila a dovolila mu, aby se podíval na její nahé tělo. Slunce pražilo a svým teplem probouzelo její kůži k životu.

Na ruce si nalil trochu santalového oleje a začal jí natírat chodidla. Při masáži lýtek jí jemným pohybem dal nohy od sebe. Stále je nadnášela hladina, ale voda byla zvláštně pevná a podepírala ji, aby se jí mohl Greg dotýkat. Dlaněmi jí klouzal po stehnech nahoru, dotkl se intimních míst, hladil ji a stoupal výš, až k prsům. Přitiskl se k ní jazykem, líbal ji a dráždivě jí kousal bradavky, celá prsa a pak postupoval k ústům. Gregovy polibky byly drsné a silné, jaké Lena nikdy předtím nezažila. Cítila, že na ně reaguje vášní, jakou by u sebe nečekala.

Jeho tělo se k ní tisklo se znepokojivou smyslností. Měl mozolnaté ruce, které si s ní dělaly, co chtěly. Jeho dotyky byly drsné. Poprvé v životě nebyla nad věcí. Poprvé v životě se cítila bezmocná, a to právě pod tímto mužem. Cítila prázdnotu, kterou mohl naplnit jenom on.

Udělala by cokoli, co by jí řekl. Jakékoli přání, které by vyslovil, by mu splnila.

Ústy jí klouzal po těle, jazykem objevoval končiny mezi jejíma nohama. Cítila drsné stisky zubů. Snažila se natáhnout k němu ruce a přitisknout si ho blíž, ale zjistila, že se nemůže hýbat. Najednou byl na ní, roztáhl jí ruce od sebe, jako by ji chtěl přišpendlit k zemi, a vnikl do ní. Pocítila vlnu vzrušení, která se zdála trvat celé hodiny, a vzápětí mučivé uvolnění. Otevřela se mu celým tělem a s páteří prohnutou jako luk jím toužila prorůst.

Pak bylo po všem. Lena cítila, jak její tělo znecitlivělo a opět pomalu procital mozek.

Převalovala hlavu ze strany na stranu a vychutnávala si dozvuky toho, co prožila. Olízla si rty, na skulinku pootevřela oči a podívala se do tmy místnosti. Zdálky k ní doléhal žbluňkavý zvuk.

Další, bezprostřednější zvuk připomínající hodiny, v kterých místo strojku tiká voda, se rozléhal všude kolem. Uvědomila si, že si nedokáže vybavit slovo pro vodu, padající z mračen.

Snažila se pohnout, ale ruce jí to nedovolily. Vrhla na ně pohled a zahlédla konečky prstů obestřené tmou. Něco jí obepínalo zápěstí, něco pevného a nepoddajného. Když se jí povelem mozku podařilo rozhýbat prsty, ucítila pod rukou dřevěný povrch. Něco jí obepínalo taky lýtka a drželo nohy připoutané k zemi. Nemohla pohnout ani rukama, ani nohama. Byla doslova roztažená na zemi. Tělem jí proběhl záchvěv vědomí, že je v pasti.

Znovu se octla v tmavé místnosti, kam byla přivlečena před několika hodinami. Nebo to snad byly dny? Týdny? Žbluňkání neutichalo, pomalé údery vody jí bušily do mozku. V místnosti nebylo žádné světlo, žádné okno. Byla sama a v poutech, která ji znehybňovala.

Najednou se rozsvítilo prudké světlo, které ji oslepilo a bodalo do očí. Snažila se odtáhnout, ale proti tomu, co ji poutalo, byla bezmocná. Někdo přišel. Někdo, kdo jí mohl pomoct, ale neměl se k tomu. Svíjením se snažila vyprostit, ale marně. Otevřela ústa, ale nedokázala nic říct. V mysli vykřikla: „Pomoc, prosím“, ale hlas její myšlenku neartikuloval.

Otočila hlavou na stranu, zamžikala a pokusila se podívat mimo světlo, když tu ucítila tlak na dlani. Byl to tupý tlak a Lena v dopadajícím světle zahlédla hrot hřebíku, přiložený ke své dlani.

Světlo jí ukázalo taky kladivo ve vzduchu.

Lena zavřela oči, ale bolest nepřišla.

Byla zpátky na pláži, tentokrát však ne ve vodě. Najednou létala.

24. kapitola

Mary Ann Moonová nebyla nejpříjemnější. Ještě než se Jeffrey stihl představit, na ústech se jí usadil škleb, jako by říkala: „Nesnaž se mě nasrat.“ Jedním pohledem se podívala na Wrightův rozbitý monitorovací náramek, a pak se otočila k Jeffreymu.

„Máte představu, co taková věc stojí?“

Od té chvíle to šlo dolů z kopce.

Největší potíž s Moonovou, jak si přála být oslovována, byla jazyková bariéra. Moonová byla odněkud ze severovýchodu, kde se souhlásky řídí svými vlastními zákony. Kromě toho mluvila hlasitě a přerývaně, což bylo jižanskému uchu navýsost nepříjemné. Cestou ve výtahu z centrály do vyšetřovací místnosti si stoupla těsně vedle něj – ústa měla sevřená do tenké čáry, z které se dal vyčíst nesouhlas, a ruce zkřížené těsně nad pasem. Moonové mohlo být kolem čtyřiceti, ale alkohol a nadměrné kouření se na ní už stihly podepsat. Měla špinavě blond vlasy, v nichž se objevovaly první šediny. Kůži kolem rtů měla posetou krátkými hlubokými vráskami.

Nosový hlas a rychlost, jakou mluvila, vyvolával v Jeffreym dojem, že hovoří s lesním rohem.

Na její dotazy reagoval pomalu a s opožděním, protože si její slova musel v duchu nejdřív přeložit. Záhy si všiml, že Moonová pokládá tuto pomalost za projev tuposti, proti čemuž byl bezmocný.

Když procházeli policejním okrskem, přes rameno k němu něco prohodila. Když si to přeložil, pochopil, že říká: „Povězte mi něco o svém případu, vrchní inspektore.“

Stručně ji začal informovat o událostech, které se odehrály od okamžiku, kdy byla nalezena Sibyl Adamsová, aniž by se zmiňoval o svém vztahu k Sáře. Nebyl to snadný úkol, protože ho neustále přerušovala otázkami, které by jí ochotně zodpověděl, kdyby mu dopřála čas.

„Takže vy jste se rozhlížel v domě mého svěřence?“ zeptala se. „Viděl jste všechny ty Ježíše?“ Převrátila oči v sloup. „Doufám, že vám ta devítka neuvízla za prsty, vrchní inspektore Taylore.“

Jeffrey se pokusil o hrozivý pohled. Odpověděla na něj salvou smíchu, který mu málem propíchl ušní bubínky. „To jméno je mi povědomé.“

„Jaké?“

„Lintonová. A taky Tolliver.“ Své drobné ruce si položila na svůj úzký pas. „Pokud jde o avízo, jsem pečlivá. Za posledních pár let jsem několikrát Sáře volala, abych jí sdělila, kde zrovna bydlí Jack Allen Wright. Je mou povinností každoročně o tom oběti napadení informovat. Kdy se jí to stalo? Před deseti lety?“

„Před dvanácti.“

„Tak to máme přinejmenším dvanáctkrát, co jsem jí volala.“

Vyšel s pravdou ven, protože viděl, že nemá smysl něco zatloukat. „Sára je moje bývalá manželka. Byla jednou z Wrightových prvních obětí.“

„To vás na tom případu nechají dělat, přestože vědí o vašem vztahu k ní?“

„Velím tomu já, paní Moonová,“ odpověděl.

Probodávala ho pevným pohledem, který možná účinkoval na její podmínečně propuštěné, ale Jeffreyho dokázal leda rozčílit. Byl zhruba o třicet centimetrů vyšší než Mary Ann Moonová a nějaká neškodná zášť ho nedokázala zastrašit.

„Wright propadl depu. Víte, jak to myslím.“

„Evidentně se mu líbí, že ho bere.“

„To má kořeny v dřívější době, těsně po Sářině napadení. Viděl jste jeho fotky?“

Jeffrey zavrtěl hlavou.

„Pojďte za mnou.“

Držel se za ní, jak mu poručila, a snažil se nestoupat jí na paty. Byla rychlá ve všem kromě chůze – v té byla jak zpomalený film. Zastavila před malou kanceláří, napěchovanou krabicemi s papíry. Překročila hromádku manuálů a ze stolu vytáhla spis.

„Mám tady binec,“ řekla, jako by se jí to netýkalo. „Tady.“

Jeffrey otevřel spis, v němž byla k první stránce připevněna starší fotografie Jacka Allena Wrighta, na které ještě nevypadal tak žensky. Měl hustší vlasy a hubený obličej. Byl dobře stavěný, jako kdyby alespoň tři hodiny denně zvedal těžká břemena, a měl pronikavě modré oči. Jeffrey si vybavil jeho podlité oči teď. Taky si vzpomněl, že Sára ho kdysi podle těch výrazně modrých očí dokázala identifikovat. Od doby, co Sáru napadl, se jeho vzezření v každém ohledu změnilo. Toto byl muž, kterého si Jeffrey představoval, když prohledával jeho dům. Toto byl muž, který Sáru znásilnil a znemožnil jí počít dítě.

Moonová se prohrabovala spisy. „Toto je fotka po propuštění,“ řekla a přistrčila mu další snímek.

Jeffrey přikývl, když na ní viděl Wrighta, jak ho znal.

„V base to pro něj nebyl žádný med, víte?“

Jeffrey opět přikývl.

„Jsou chlapi, kteří se s tím umí poprat. Někteří to ale nezvládnou.“

„Rve mi to srdce,“ zamumlal Jeffrey. „Měl ve vězení hodně návštěv?“

„Jenom matku.“

Jeffrey zaklapl spis a podal jí ho zpátky. „Co se dělo, když ho pustili? Zdá se, že vysadil depo a znovu znásilňoval.“

„Tvrdí, že to nebyl, a při dávkách, které měl brát, by se mu to ani nepodařilo.“

„Kdo nad ním měl dohled?“

„Byl pod vlastním dohledem.“ Zastavila ho, než vůbec stihl cokoli říct. „Podívejte, uvědomuju si, že to není ideální, ale jednou jim musíme začít věřit. Někdy se stane chyba. Třeba u Wrighta.“ Hodila spis zpátky na stůl. „Teď chodí na kliniku jednou týdně a depo mu píchají.

Čistá a spolehlivá metoda. A ten náramek, co jste tak laskavě rozflákal, ho držel pod spolehlivou kontrolou. Neopustil pásmo.“

„Neodjel z města?“

„Ne,“ zazněla odpověď. „V pondělí jsem ho byla dokonce osobně zkontrolovat v práci. Byl v bance.“

„To je od vás pěkné, že jste mu našli zaměstnání kousek od místa, kde se to hemží studentkami.“

„Zacházíte daleko,“ varovala ho.

V obranném gestu zvedl ruce.

„Napište mi otázky, na které se chcete zeptat,“ řekla. „Promluvím s ním.“

„Chci s ním promluvit sám.“

„Popravdě řečeno jsem vás nemusela pustit ani sem. Můžete být rád, že jsem vás osobně nevykopala až do Mayberry.“

Musel se kousnout do jazyka, aby jí taky neřekl něco ošklivého. Zítra ráno by se mohl spojit s někým známým z atlantské policie a zařídit si, aby s ním jednala slušněji, avšak teď mu nezbývalo než s Mary Ann Moonovou vyjít.

Zeptal se: „Dáte mi minutku?“ Ukázal směrem ke stolu. „Potřebuju se spojit se svým oddělením.“

„Odsud nemůžete volat meziměsto.“

Ukázal jí svůj mobilní telefon. „Chtěl bych spíš trochu soukromí.“

Přikývla a otočila se.

„Děkuju,“ řekl Jeffrey, ale na jeho poděkování nereagovala. Počkal, až vyjde na chodbu, pak za ní zavřel dveře. Překročil kupu krabic a posadil se za stůl. Židle byla spuštěná nízko, a když na ní seděl, měl pocit, že má kolena u uší. Než vyťukal Sářino číslo, podíval se na hodinky. Je zvyklá chodit brzy spát, ale potřeboval s ní mluvit. Když telefon zazvonil, pocítil nával nervozity.

Zvedla po čtvrtém zvonění a ospalým hlasem řekla: „Prosím?“

Zatajil se mu dech. „Sáro?“

Byla zticha a na chvíli si myslel, že zavěsila. Zaslechl, jak se hýbe, zaslechl šustot peřin.

Byla v posteli. V telefonu se slabě ozýval déšť a vzdálené hřmění. Sára nikdy neměla ráda bouři a Jeffrey si vzpomněl, jak ho jednou v noci, když se spustila bouře, vzbudila, protože se bála.

„Co chceš?“ zeptala se.

Přemýšlel, co říct, protože najednou pochopil, že s tím telefonátem otálel příliš dlouho. Z tónu jejího hlasu vycítil, že se mezi nimi něco změnilo. Nebyl si úplně jistý co.

„Zkoušel jsem ti už volat,“ řekl, jako by se pokoušel lhát, přestože to byla pravda. „Na kliniku,“

dodal.

„Neříkej!“

„Mluvil jsem s Nelly,“ pokračoval.

„Řekls jí, že je to důležité?“

Jeffreymu se sevřel žaludek. Neodpověděl.

Zdálo se mu, že se zasmála.

Řekl: „Nechtěl jsem s tebou mluvit, dokud nebudu něco mít.“

„A to jako co?“

„Jsem v Atlantě.“

Na druhé straně bylo ticho, pak se ozvalo: „Smím hádat? Ashtonova 633.“

„Tam jsem byl,“ potvrdil. „Teď jsem na atlantské policii. Je ve vyšetřovací vazbě.“

„Jack?“ zeptala se.

V hlase se jí ozvalo něco povědomého, z čeho znervózněl a rozklepaly se mu zuby.

„Moonová mi volala, když se mu rozbil náramek,“ vysvětlila Sára nezúčastněně.

„Napadlo mě, že v tom máš prsty.“

„Chtěl jsem si s ním promluvit o tom, co se děje, ještě než jsem zavolal posily.“

Sára těžce vzdychla. „Gratuluju.“

V telefonu znovu zavládlo ticho a Jeffrey opět nevěděl, co říct. Mlčení přerušila nakonec Sára.

Zeptala se: „To je důvod, proč voláš? Abys mi řekl, žes ho zatkl?“

„Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku.“

Krátce se zasmála. „Jo, jasně. Mám se báječně, Jeffe. Díky za optání.“

„Sáro,“ řekl s obavou, že zavěsí. „Zkoušel jsem ti volat už dřív.“

„Zjevně ne dost,“ poznamenala.

Jeffrey cítil, jak k němu přes telefon proudí její vztek. „Chtěl jsem mít něco v ruce, než ti zavolám. Něco konkrétního.“

Přerušila ho a tlumeným úsečným hlasem řekla: „Nevěděl jsi, co máš říct, a tak místo toho, abys udělal pár kroků a stavil se za mnou na klinice, nebo ses alespoň snažil dovolat se mi, se vypaříš do Atlanty, aby sis to mohl vyřídit s Jackem Wrightem.“ Odmlčela se. „Pověz mi, Jeffe, jaké to bylo, vidět jej?“

Nedokázal jí odpovědět.

„Cos měl v plánu udělat?“ Tón jejího hlasu se změnil a zaznívala z něj výčitka. „Před dvanácti lety bych to možná ocenila. Teď jsem chtěla, abys stál při mně. Abys byl tady a podržel mě.“

„Snažím se tě podržet, Sáro,“ slepě se bránil Jeffrey. „Co myslíš, že tady dělám? Snažím se zjistit, jestli ten chlap pořád řádí a znásilňuje.“

„Moonová tvrdí, že poslední dva roky nevytáhl paty z města.“

„Možná je Wright do toho, co se děje v Grantu, zapletený nějak jinak. Napadlo tě to?“

„Popravdě ne,“ řekla mnohoznačně. „Myslela jsem jenom na to, že jsem ti dala přečíst ten spis. Otevřela jsem ti své nitro a tvá reakce je ta, že se vypaříš.“

„Chtěl jsem…“

„Chtěl jsi pryč. Nevěděl jsi, co s tím, tak ses vypařil. Není to sice tak působivé, jako nechat se načapat v posteli s jinou ženskou, ale svůj účel to splní.“

Zavrtěl hlavou. Nechápal, jak se dostali až k tomuto. „Co to s tím má společného? Snažím se ti pomoct.“

Hlas se jí opět změnil. Už nepůsobila ani tak rozčileně jako spíš zraněně. Podobným tónem s ním mluvila jenom jednou v životě – těsně po tom, co ho nachytala s jinou. Tehdy, stejně jako teď, si připadal jako ten nejsobečtější ničema.

Řekla: „Jak bys mi chtěl pomáhat v Atlantě? Co seš mi platný čtyři hodiny cesty odsud? Umíš si představit, jak mi celý den bylo a jak jsem se při každém zvonění vrhala k telefonu v naději, že to jsi ty?“ Odpověděla si sama: „Připadala jsem si jako idiot. Umíš si představit, jak těžké pro mě bylo, abych ti to ukázala? Abych ti řekla, co se mi stalo?“

„Já jsem ne…“

„Je mi bezmála čtyřicet, Jeffrey. Celý život se chovám jako vzorná dcera a oddaná sestra.

Dřela jsem, abych vystudovala jednu z nejprestižnějších univerzit ve Státech. Vybrala jsem si pediatrii, abych mohla pomáhat dětem. Rozhodla jsem se vrátit se do Grantu, abych byla blízko rodině. Rozhodla jsem, že budu tvou manželkou a šest let jsem jí byla, protože jsem tě hrozně milovala. Tolik jsem tě, Jeffrey, milovala.“ Přestala mluvit a on věděl, že pláče. „To, že jsem byla znásilněna, jsem si nevybrala.“

Chtěl něco říct, ale nepustila ho ke slovu.

„Celé to znásilnění trvalo patnáct minut. Patnáct minut a všechna moje předešlá rozhodnutí byla mávnutím ruky zrušená. Pro těch patnáct minut už nic z toho nemá cenu.“

„To není pravda.“

„Že není?“ zeptala se. „Tak proč jsi mi ráno nezavolal?“

„Zkoušel jsem…“

„Nezavolals, protože se teď na mě díváš jako na oběť. Vidíš mě stejnýma očima jako Sibyl Adamsovou a Julii Matthewsovou.“

„To ne, Sáro,“ ohradil se, dotčen, že ho může obvinit z něčeho podobného. „Nedívám se na tebe…“

„Než mě vyprostili, klečela jsem na té toaletě dvě hodiny. Málem jsem vykrvácela,“ řekla.

„Když se mnou skončil, nezbylo mi vůbec nic. Musela jsem začít zcela nový život. Musela jsem se smířit s tím, že kvůli tomu ničemovi nebudu mít děti. Nemluvě o tom, že mě ani nenapadlo pomýšlet ještě někdy na sex a že jsem měla pocit, že po tom, co se mnou provedl, se mnou už žádný mužský nebude chtít nic mít.“ Přestala mluvit a Jeffrey jí toužil říct něco povzbudivého, ale nedostal ze sebe ani slovo.

Když znovu promluvila, málem ji nebylo slyšet: „Tvrdil jsi, že jsem se ti nikdy neotevřela? Tak tohle je důvod – proč. Přijdu za tebou se svým nejhlubším, nejtemnějším tajemstvím a co ty uděláš? Zmizíš do Atlanty, aby sis došlápl na nějakého chlapa, místo toho, abys přijel za mnou.

Místo toho, abys mi poskytl útěchu.“

„Domníval jsem se, že bys chtěla, abych něco podnikl.“

„To jsem chtěla,“ odpověděla hlasem plným smutku. „To jsem chtěla.“

V uchu se mu ozvalo klapnutí, jak zavěsila. Znovu vytočil její číslo, ale bylo obsazeno. Aspoň pětkrát za sebou stiskl tlačítko pro opakovanou volbu, ale Sára měla vyvěšený telefon.

Jeffrey stál schovaný za neprůhledným zrcadlem, díval se do vyšetřovací místnosti a v duchu si přehrával rozhovor se Sárou. Přepadl ho tíživý smutek. Věděl, že měla pravdu – měl jí zavolat dřív, měl trvat na tom, aby jej Nelly přepojila, měl zajít na kliniku a říct jí, že ji pořád miluje a že je nejdůležitější ženou jeho života. Měl před ní padnout na kolena a poprosit ji, aby se k němu vrátila. Neměl ji nechat na holičkách. Tak jako už jednou předtím.

Vzpomněl si, jak Lena před několika dny použila termínu oběť pro ženy, které se staly terčem sexuálně motivovaného napadení. Způsobem, jakým to slovo vyslovila, jej vlastně překroutila, protože z jejích úst znělo, jako by šlo o „slabošky“ nebo „hlupačky“. Jeffreymu se toto Lenino smýšlení příčilo a rozhodně je nerad slyšel z úst Sáry. Sáru znal lépe než kdokoli jiný a věděl, že byla především obětí svého vlastního odsuzujícího úsudku. Sám ji za oběť nepovažoval. Pokud by ji měl nějak nazvat, tak jedině statečnou. Hluboce ho zraňovalo, že o něm má tak nízké mínění.

Moonová přetrhla nit jeho myšlenek otázkou: „Připraven? Můžeme začít?“

„Jo,“ odpověděl Jeffrey a zapudil myšlenku na Sáru. Přes to, co řekla, poskytoval Wright neoddiskutovatelnou stopu k tomu, co se děje v grantském kraji. Když už byl jednou v Atlantě, neměl důvod, aby se vracel, aniž by od toho chlapa zjistil, co se dá. Zatnul čelist a soustředil se na výslech. Přes zrcadlové sklo se díval do vyšetřovací místnosti.

Moonová hlasitě vpochodovala do místnosti, zabouchla za sebou dveře, popadla židli a se skřípěním noh o podlahu si ji přitáhla k sobě. Ačkoliv na tom atlantská policie byla finančně lépe než Jeffreyho oddělení v Grantu, místní vyšetřovací místnosti byly v mnohem horším stavu.

Ta, ve které seděl Jack Allen Wright, byla ošuntělá a špinavá. Betonové zdi byly nevymalované a šedivé. Uvnitř to vypadalo tak ponuře, že člověk by přiznal cokoli už jen proto, aby se dostal ven. Jeffrey vnímal všechny tyto detaily, zatímco pozoroval, jak Moonová zpracovává Wrighta.

Nebyla sice tak dobrá jako Lena, ale pro sexuální devianty měla viditelně své osvědčené metody. Mluvila s ním jako starší sestra.

Zeptala se: „Ten křupan se do vás doufám moc nenavážel?“

Jeffrey věděl, že se snaží získat Wrightovu důvěru, ale přesto se mu to označení nezamlouvalo, protože měl pocit, že Mary Ann Moonová je považuje za výstižné.

„Rozšláp mi náramek,“ řekl Wright. „To jsem neudělal já.“

„Jacku,“ řekla a přisunula si židli ke stolu naproti němu. „Já vím, nemějte strach. Musíme zjistit, jak se pod vaši matraci dostala ta pistole. To je porušení zákona, což u vás znamená třetí přestupek. Je to tak?“

Wright se podíval směrem k zrcadlu, protože si zřejmě domyslel, že za ním stojí Jeffrey.

„Netuším, kde se tam vzala.“

„Myslíte, že by na ni dokázal dát vaše otisky prstů?“ zeptala se Moonová se založenýma rukama.

Wright se zamyslel. Jeffrey si byl jistý, že zbraň patřila Wrightovi, ale taky dobře věděl, že během tak krátké doby nemohla Moonová zjistit, jsou-li na ní otisky prstů a jaké.

„Pořídil jsem si ji ze strachu,“ podvolil se nakonec Wright. „Sousedi o mně všechno vědí.

Vědí, co jsem zač.“

„Co jste zač?“

„Vědí o mejch holčičkách.“

Moonová vstala ze židle. Otočila se zády k Wrightovi a podívala se z okna. Byla na něm mříž, přesně jako u Wrighta. Jeffrey si s údivem uvědomil, že ten chlap si zařídil domov jako vězení.

„Vyprávějte mi o těch holkách,“ řekla Moonová. „Řekněte mi něco o Sáře.“

Jeffrey při zmínce Sářina jména stiskl ruce v pěsti.

Wright se opřel dozadu a jazykem si projel po rtech. „To byla prima kundička, ta mi sedla.“

Drze se usmál. „Taky byla na mě hodná.“

Když Moonová promluvila, zněla znuděně. Dělala tuto práci už příliš dlouho na to, aby ji podobné řeči vyvedly z míry. „Hodná?“

„Byla tak sladká.“

Moonová se otočila a zády se opřela o mříž. „Nejspíš vám neuniklo, co se děje ve městě, kde bydlí. Víte, co se stalo těm holkám.“

„Vím jenom to, co se dočtu v novinách,“ řekl Wright a pohodil ramenem. „Že mě kvůli té pistoli nezašijete, šéfko? Musím se nějak bránit. Mám strach o život.“

„Promluvme si o Grantu,“ nadhodila Moonová. „Pak si promluvíme o té pistoli.“

Wright se zašklebil a zkoumavě se jí zadíval do tváře. „Doufám, že to není nějaká levota.“

„Samozřejmě že ne. Už jsem s vámi někdy jednala křivě?“

Zdálo se, že Wright zvažuje své možnosti. Jeffreymu se zdálo, že není o čem dlouze uvažovat. Má na výběr mezi vězením nebo spoluprací. Chápal však, že Wright potřebuje mít alespoň zdání, že o svém životě rozhoduje.

„To, co bylo na jejím autě,“ promluvil Wright.

„Co máte na mysli?“ zeptala se Moonová.

„Ta nadávka na jejím autě,“ vysvětlil Wright, „to jsem neudělal já.“

„Opravdu?“

„Řek jsem to svýmu obhájci, ale tvrdil, že to je prašť jak uhoď.“

„Teď to ale není prašť jak uhoď, Jacku,“ řekla Moonová s přesně odměřenou dávkou naléhavosti v hlase.

„To bych nikomu na auto nepsal.“

„Děvko?“ zeptala se. „Tak jste ji nazval na toaletě.“

„To bylo jiný,“ namítl. „To bylo v zápalu vášně.“

Moonová na to nereagovala. „Kdo to teda napsal?“

„Tak to nevím,“ odpověděl Wright. „Celý den jsem byl v nemocnici a makal jsem. Neměl jsem tušení, jaké má auto. Ačkoli mohl jsem si tipnout. Chovala se tak, jako že je lepší než ostatní.“

„To tady rozebírat nebudeme, Jacku.“

„Vím,“ sklopil zrak. „Omlouvám se.“

„Kdo to podle vás napsal?“ zeptala se Moonová. „Někdo z nemocnice?“

„Někdo, kdo ji znal a kdo věděl, jakým jezdí autem.“

„Někdo z doktorů?“

„Jak to mám vědět?“ pokrčil rameny. „Možná.“

„Nenecháváte si něco pro sebe?“

Zdál se její otázkou zaskočený. „Zatraceně, to víte, že ne.“

„Takže se domníváte, že to mohl být někdo z nemocnice. Proč?“

„Možná je srala.“

„Sere hodně lidí?“

„To ne,“ zavrtěl vehementně hlavou. „Sára byla hodná. S každým prohodila pár slov.“ Zdálo se, že si vůbec nepamatuje své předcházející poznámky. Pokračoval: „Vždycky mě na chodbě pozdravila. Víte, jak to myslím, ne nějak přehlíživě, ale tak, jako by říkala: ‚Zdravíčko, vím, že jste tady.‘ Většina lidí si vás ani nevšimne, třebaže vás pozdraví.“

„Sára je milá holka,“ řekla Moonová, aby neodběhla od tématu. „Kdo jí to mohl na to auto napsat?“

„Možná měl na ni někdo spadeno.“

Jeffrey položil ruce na zrcadlo a cítil, jak se mu ježí chlupy. Moonová se chytila Wrightovy poznámky.

„Proč?“ zeptala se.

„Nevím,“ odpověděl. „Jenom tvrdím, že já jsem jí na auto nic nenapsal.“

„Určitě?“

Wright těžce polkl. „Jestli jsem vám dobře rozuměl, přesně za tohle jste mi slíbila prominout tu pistoli.“

Moonová se na něj škaredě podívala. „Nemusíte mi to připomínat, Jacku. Já si to pamatuju.

Co dalšího mi můžete říct?“

Wright hodil pohledem směrem k zrcadlu. „Nic víc už nevím. Můžu vám říct jenom to, že já jsem jí na auto nic nenapsal.“

„Tak kdo?“

Wright pohodil ramenem. „Říkám vám, že nemám tušení.“

„Myslíte, že ten, kdo jí poškrábal auto, je ten stejný, co provádí ty věci v Grantu?“

Znovu pokrčil rameny. „Nejsem detektiv. Říkám jen to, co vím.“

Moonová si založila ruce. „Necháme si vás tu na víkend pod zámkem. Až se sem vrátíme v pondělí, uvidíme, jestli dostanete tušení, kdo to mohl být.“

Do očí se mu nahrnuly slzy. „Říkám vám pravdu.“

„Uvidíme, jestli se ta pravda do pondělka nezmění.“

„Nedávejte mě zpátky do basy, prosím.“

„Jde jenom o zadržení, Jacku,“ utěšila jej Moonová. „Postarám se o to, abyste dostal zvláštní celu.“

„Nechte mě jít domů.“

„To není dobrý nápad,“ odmítla jeho prosbu. „Necháme si vás chvíli tady, ať si vyjasníte priority.“

„Já je mám vyjasněný, opravdu.“

Moonová na nic dalšího nečekala. Vyšla z místnosti, kde zanechala Wrighta s hlavou svěšenou do dlaní.

SOBOTA

25. kapitola

Sára se vzbudila zmatená a s hrůzou si na zlomek okamžiku nemohla vybavit, kde vlastně je. Rozhlédla se po ložnici a pohledem se zachytávala pevných, uklidňujících obrysů věcí. Starý prádelník po babičce, zrcadlo z druhé ruky, široká skříň, kvůli které jí otec musel pomoct vysadit dveře z pantů, aby ji vůbec dostala dovnitř.

Posadila se na posteli a přes clonu oken se podívala na jezero. Voda byla po včerejším nočním dešti neklidná a po hladině klouzaly malé ostré vlnky. Slunce bylo skryté za mraky, obloha měla teplou šedou barvu a nad zemí se držela mlha. Dům byl studený a Sára si představovala, že venku bude ještě chladněji. Vstala z postele a zachumlaná do deky zamířila do koupelny. Bosýma nohama cupitala po chladné podlaze a krčila přitom nos.

Když přišla do kuchyně, zapnula kávovar a čekala, až jí naplní šálek. Potom se vrátila do ložnice, natáhla na sebe sportovní šortky a přes ně si vzala staré tepláky. Telefon byl ještě stále vyvěšený, jak ho nechala po Jeffreyho včerejším telefonátu, a tak vrátila sluchátko na místo. Téměř vzápětí se ozvalo zvonění.

Sára se zhluboka nadechla a zvedla sluchátko. „Prosím?“

„Ahoj, kotě,“ ozval se otec. „Kde pořád jsi?“

„Nechtěně jsem vyvěsila telefon, takže se asi nedalo dovolat,“ zalhala Sára.

Otec nepoznal, že lže, nebo to přešel bez poznámky. Řekl: „Děláme snídani, nechceš se stavit?“

„Ne, děkuju,“ odpověděla a žaludek se jí protestně ozval. „Právě si jdu zaběhat.“

„Možná by ses mohla stavit pak?“

„Možná,“ odpověděla a zamířila ke stolku na chodbě. Otevřela vrchní zásuvku a vyndala z ní dvanáct pohledů. Od jejího znásilnění uběhlo dvanáct let a přišlo dvanáct pohledů. Na každém byl na zadní straně strojem napsaný citát z bible a její adresa.

„Jsi tam, zlato?“ zeptal se otec.

„Jasně, tati,“ odpověděla a snažila se vzpomenout si, o čem mluvili. Znovu ty pohledy vrátila do šuplíku a bokem jej zavřela.

Chvíli si povídali o noční bouři. Otec jí vyprávěl, že se u nich skácela ze stromu velká větev, která jen těsně minula dům, a Sára se nabídla, že jim přijde pomoct s úklidem. Zatímco spolu mluvili, v duchu se vrátila do doby těsně po znásilnění. Ležela na nemocničním lůžku, ventilátor nasával a vypouštěl vzduch a kardiologický přístroj monitoroval, zda ještě žije – jeho zvuk jí tehdy neposkytoval žádnou oporu.

Spala, a když se probudila, byl u ní otec a držel ji za ruku. Nikdy předtím neviděla svého otce plakat, ale tehdy mu kanuly po lících slzy neštěstí. Za ním stála matka. Rukama ho objímala kolem pasu a hlavu měla položenou na jeho zádech. Sára se cítila nepatřičně a chvíli překvapeně přemýšlela, co jim je, dokud si nevzpomenula, co se stalo.

Po týdenním pobytu v nemocnici ji otec odvezl zpět do Grantu. Jeli otcovou starou dodávkou a Sára, usazená mezi rodiči jako kdysi, když ještě Tessa nebyla na světě, měla hlavu celou cestu opřenou o otcovo rameno. Matka falešně prozpěvovala hymnus, který Sára neznala.

Něco o spáse. Něco o vykoupení. Něco o lásce.

„Zlato?“

„Ano, tati,“ utřela si slzu. „Později se stavím, ano?“ Poslala mu po telefonu pusu. „Měj se hezky, tati.“

Odpověděl jí podobně a Sára v jeho hlase zaslechla obavu. Položila, ale nespouštěla ruku ze sluchátka. Tížily ji otcovy starosti. V době, kdy se musela vyrovnat s tím, co jí provedl Jack Allen Wright, bylo pro ni nejhorší vědomí, že otec zná všechny podrobnosti jejího znásilnění.

Dlouho se cítila před ním jako obnažená, což jejich vztah poznamenalo. Sára, s kterou kdysi dováděl, byla pryč. Pryč byly taky vtipy o tom, že když už, tak by měla být alespoň gynekoložkou, aby se příliš nevzdálila řemeslu, ve kterém jde konec konců taky o trubice. Už v ní nedokázal vidět svou nezranitelnou Sáru. Najednou měl pocit, že ji musí ochraňovat.

Vlastně se na ni díval podobně jako teď Jeffrey.

Sára si zavázala tkaničky na teniskách. Utáhla je příliš pevně, ale bylo jí to jedno. Minulou noc zaslechla v Jeffreyho hlase tón lítosti. Okamžitě poznala, že něco se neodvolatelně změnilo. Od této chvíle se na ni bude dívat už jenom jako na oběť. S tímto pocitem dlouho bojovala a teď se všechno znovu vracelo.

Přehodila si přes sebe lehkou bundu a vyšla z domu. Běžela na ulici a zabočila doleva, opačným směrem, než byl dům rodičů. Nerada běhala po ulici. Na to viděla příliš mnoho kolen, poškozených dlouhodobým běháním po asfaltu. Když si šla po práci zasportovat, vydala se do tělocvičny na rotoped nebo do plaveckého bazénu ve městě. V létě si zvykla po ránu zaplavat v jezeře, aby si pročistila hlavu a získala potřebnou energii na celý den. Dnes ze sebe chtěla vymáčknout co nejvíc, bez ohledu na to, co to bude znamenat pro její klouby. Odjakživa ráda sportovala. Když se pořádně zpotila, dokázala se pak lépe soustředit.

Když byla asi tři kilometry od domu, zahnula na postranní stezku, aby mohla běžet kolem jezera. Slunce začínalo pomalu vyhrávat souboj s šedivými mraky. Najednou si uvědomila, že je u domu Jeba McGuirea. Zastavila se, aby se podívala na elegantní černý člun uvázaný u mola. Rukou si zastínila oči a pozorovala zadní stranu Jebova domu.

Bydlel v domě po starém Tannerovi, který nedávno koupil. Ti, kteří vlastnili pozemky kolem jezera, je zřídka chtěli prodat. Tannerovy děti se však už před lety odstěhovaly z Grantu a byly jenom rády, když mohly po smrti otce, který umřel na rozedmu plic, dům prodat a vyinkasovat peníze. Russell Tanner byl milý člověk, ale jako každý měl své mouchy. Jeb mu osobně doručoval léky, což mu zřejmě pomohlo, aby ten dům mohl později koupit za slušnou cenu.

Sára vykročila strmým trávníkem nahoru k domu. Týden po nastěhování začal Jeb dům důkladně předělávat. Vyhodil stará oprýskaná okna, která nahradil novými s vakuovými skly, a ze střechy odstranil eternitovou krytinu. Co si Sára pamatovala, ten dům byl vždycky šedivý, ale Jeb jej přemaloval veselou žlutou barvou. Na Sářin vkus byla ta barva příliš světlá, ale k Jebovi se hodila.

„Sáro!“ vyšel jí naproti Jeb. Kolem pasu měl pásek na nářadí, na němž mu po straně viselo pokrývačské kladívko.

„Ahoj,“ zavolala a kráčela k němu. Čím víc se blížila k domu, tím víc si uvědomovala jakýsi žbluňkavý zvuk. „Co je to?“ zeptala se.

Jeb ukázal na utržený okap na střeše. „Právě se na to chystám,“ vysvětlil a rukou poplácal kladívko. „Měl jsem poslední dobou tolik práce, že jsem nevěděl, kam dřív skočit.“

Přikývla, protože podobný pocit dobře znala. „Můžu ti pomoct?“

„To zvládnu i sám,“ odpověděl a ze země zvedl žebřík. Zatímco mluvil, nesl jej k místu, kde byl okap utržený. „Slyšíš, jak ta voda padá? Okap má špatný spád, takže ta voda odkapává doslova po kapkách. Ten zvuk je jako sbíječka.“

Jak šli blíž k domu, slyšela ten zvuk stále zřetelněji. Byl to monotónní, znervózňující a nepříjemný zvuk, podobný kapajícímu kohoutku. Zeptala se: „Jak se to utrhlo?“

„Nejspíš prasklo na střeše nějaké dřevo,“ řekl a opřel žebřík o střechu. „Nerad to říkám, ale ten dům je bezedná díra, ve které mizí všechny peníze. Jen dodělám střechu a utrhne se okap.

Spravím verandu a začnou se mi propadat základy.“

Sára nakoukla pod verandu a všimla si vody, která tam stála. „Nemáš vodu ve sklepě?“

„Dům naštěstí není podsklepený, jinak bych tam měl hotovou potopu,“ řekl Jeb a sáhl do jedné z kapes svého koženého pásku. Vytáhl z něj hřebík a do druhé ruky vzal kladivo.

Sára se zamyšleně dívala na hřebík. „Můžu se na něj podívat?“

Překvapeně na ni pohlédl, pak řekl: „Jasně.“

Vzala hřebík do ruky a potěžkala jej. Měřil tak dvacet centimetrů, což rozhodně stačilo na opravu okapu. Podobným hřebíkem by taky šlo přitlouct Julii Mathewsovou k podlaze.

„Sáro,“ řekl Jeb a natáhl ruku pro hřebík. „Pár jich mám ještě v kůlně,“ řekl a ukázal na plechovou kůlnu. „Jestli potřebuješ, vezmi si.“

„Ne,“ odpověděla a podala mu jej. Měla by se vrátit domů a upozornit Franka Wallacea.

Jeffrey je nejspíš ještě pořád v Atlantě, ale někdo by měl zjistit, kdo si poslední dobou kupoval podobně dlouhé hřebíky. To byla dobrá stopa.

Zeptala se ho: „Ty máš odsud ze železářství?“

„Jo,“ odpověděl a udiveně se na ni podíval. „Proč?“

Sára se usmála, aby rozptýlila jeho zvědavost. Nejspíš ho překvapilo, že se zajímá o hřebíky.

Nemohla mu říct proč. Okruh Sářiných nápadníků byl tak úzký, že si nemohla dovolit škrtnout z něho Jeba McGuirea tím, že by mu řekla, že někdo mohl podobným hřebíkem přitlouct ženu na podlahu a znásilnit ji.

Pozorovala ho, jak spravuje utržený okap. Přistihla se, jak jedním dechem přemítá o Jeffreym i o Jacku Wrightovi. Moonová jí řekla, že Wright ve vězení zcela sešel, že jeho hrozivé, ostře řezané rysy se obalily měkkým tukem, ale Sára jej měla před očima pořád takového, jakým byl tehdy před dvanácti lety, když ji znásilnil. Kůže pevně napjatá kolem svalů a na rukou vystupující žíly. Zatímco ji znásilňoval, zuby měl zaťaté v hrozivém, nenávistném úšklebku.

Nechtěně se otřásla. Posledních dvanáct let se snažila vypudit Wrighta ze své mysli a při pomyšlení, že se k němu v představách musí vracet, ať už prostřednictvím Jeffreyho, nebo těch pitomých pohledů, se znovu cítila, jako by ji někdo znásilňoval. Zlobila se za to na Jeffreyho, protože nebyl po ruce nikdo jiný, proti komu by svůj vztek mohla zaměřit.

„Teď ticho,“ vytrhl ji Jeb ze zadumání. Přiložil si ruku k uchu a zaposlouchal se. Pořád se však ozýval stejný zvuk, jak voda padala do roury odtoku.

„Jednou z toho zešílím,“ řekl přes neutichající padání kapek.

„To ti věřím,“ řekla, protože už za těch pět minut ji z toho zvuku rozbolela hlava.

Jeb sestoupil ze žebříku a zasunul si kladivo za pásek. „Něco není v pořádku?“

„Ne,“ odpověděla. „Jenom jsem se zamyslela.“

„Nad čím?“

Zhluboka se nadechla a pak řekla: „Nad tím, jestli nám bude přát počasí.“ Podívala se na oblohu. „Nechceš se u mě stavit ve dvě na pozdní oběd? Přinesu něco dobrého z bistra v Madisonu.“

Usmál se, a když promluvil, v jeho hlase se ozvala překvapivá nervozita. „To zní skvěle,“

řekl. „Tak platí.“

26. kapitola

Jeffrey se snažil udržet svou pozornost u řízení, ale hlavou se mu honilo příliš mnoho věcí na to, aby se dokázal soustředit. Celou noc nespal a začínala se ho zmocňovat únava. Ani po třicetiminutovém spánku na odpočívadle u silnice se necítil svěžeji. Události se odehrávaly v příliš rychlém sledu. Mnoho různých stop ho vláčelo chvíli sem, chvíli tam.

Mary Ann Moonová přislíbila, že mu obstará záznamy o zaměstnancích nemocnice v Grady z doby, kdy tam pracovala Sára. Spoléhal na to, že své slovo dodrží. Odhadovala, že by ty záznamy mohl dostat někdy během neděle odpoledne. Doufal, že některé z těch jmen mu bude povědomé. Sára se nikdy nezmínila, že by v Grantu bydlel někdo z bývalých kolegů, ale přesto se jí chtěl raději ještě zeptat. Volal ji třikrát, ale pokaždé mu odpověděl záznamník. Věděl, že by nebylo vhodné nechávat vzkaz – z minulého rozhovoru nabyl dojmu, že už s ním nebude chtít nikdy mluvit.

Jeffrey zajel služebním autem před policejní stanici. Potřeboval jít domů, osprchovat se a převléknout. Taky měl pocit, že by se měl ukázat v práci. Výjezd do Atlanty mu zabral víc času, než předpokládal, a tak přišel o ranní poradu.

Právě když zaparkoval, vyšel z budovy Frank Wallace. Frank mu mávl, obešel vůz a nastoupil dovnitř k Jeffreymu.

„Naše mladá zmizela,“ řekl Frank.

„Lena?“

Frank přikývl a Jeffrey zařadil rychlost.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Volal její strýc, jestli není náhodou na stanici. Naposled ji prý viděl u ní doma v kuchyni, těsně po tom, co šla Matthewsová na onen svět.“

„To bylo před dvěma dny,“ podotkl Jeffrey. „Jak se to krucinál mohlo stát?“

„Nechával jsem jí vzkaz na záznamníku. Myslel jsem, že chce mít odstup. Nedal jsi jí volno?“

„To jo,“ připustil Jeffrey a zaplavil ho pocit viny. „Hank je u ní doma?“

Frank opět přikývl a připoutal se bezpečnostním pásem, protože ručička tachometru se hrozivě přiblížila ke sto dvaceti. Celou cestu bylo v autě cítit napětí. Když dorazili na místo, Hank Norton seděl na verandě před domem a čekal.

Jakmile je zahlédl, přiběhl k autu. „Nespala doma,“ řekl místo pozdravu. „Já jsem byl u Nan Thomasové. Neozvala se nám, a tak jsme byli v domnění, že je s vámi.“

„Nebyla,“ Jeffrey konstatoval, co bylo všem jasné. Vešel do domu a zaměřil se na hledání stop. Jako většina domů v okolí, Lenin dům byl dvoupatrový. V přízemí byla kuchyň, obývací pokoj a jídelna, v patře další dva pokoje a koupelna.

Jeffrey běžel nahoru. Schody bral po dvou, čemuž se jeho noha bolestivě vzpírala. Vešel do pokoje, který vypadal jako Lenina ložnice, a rozhlížel se, aby tomu přišel na kloub. Oči ho pálily a všechno, na co se podíval, dostávalo rudý odstín. Prohledal obsah zásuvek a prohrabal se oblečením ve skříni, aniž by tušil, co vlastně hledá. Nenašel nic.

Dole v kuchyni mluvil Hank Norton s Frankem a chrlil na něj proud útržkovitých výčitek. „Měli jste pracovat spolu, měla být s vámi,“ říkal Hank. „Jste její partner.“

Jeffrey si všiml, jak jsou si s Lenou podobní. Měl vztek a potřebu někoho obvinit a v hlase stejnou skrytou nepřátelskost jako Lena.

Jeffrey se vložil do rozhovoru, aby uchránil Franka: „Dal jsem jí volno, pane Nortone.

Domníval jsem se, že bude doma.“

„Holka si prostřelí hlavu mé neteři přímo pod nosem a vy se klidně domníváte, že bude v pořádku?“ řekl nasupeně. „Kristepane, vaše odpovědnost končí tím, že jí dáte den volna?“

„To jsem tím nezamýšlel, pane Nortone.“

„Krucinál, přestaňte mě oslovovat pane Nortone,“ vykřikl a vyhodil ruce do vzduchu.

Jeffrey čekal, že ještě něco řekne, ale on se najednou otočil, vyšel z kuchyně a zabouchl za sebou dveře.

Frank byl očividně rozrušený, a když promluvil, šlo mu to ztěžka a pomalu. „Měl jsem za ní zajít.“

„Ty se tím netrap,“ řekl Jeffrey. „To mám na triku já.“

„Všichni jsme za ni stejně zodpovědní,“ namítl Frank. Začal prohledávat kuchyň, otevírat a zavírat zásuvky a skříňky. Bylo však vidět, že se vůbec nesoustředí na to, co dělá. Třískáním dvířek a zásuvek si chtěl spíš vylít vztek, než že by hledal něco konkrétního. Jeffrey ho chvíli pozoroval, pak šel k oknu. Před domem stála Lenina černá Toyota Celica.

„Auto má tady,“ poznamenal Jeffrey.

Frank s bouchnutím zasunul zásuvku. „Všiml jsem si.“

„Půjdu se na ně podívat,“ řekl Jeffrey. Vyšel zadními dveřmi ven a prošel kolem Hanka Nortona, který seděl na schůdcích vedoucích do zahrady. Kouřil. Cigaretu držel nemotorně a ze všech jeho pohybů byl patrný vztek.

Jeffrey se ho zeptal: „To auto tu stálo celou dobu, co jste tady nebyl?“

„Jak to mám sakra vědět?“ odsekl Norton.

Jeffrey si jeho tónu nevšímal. Šel k autu a podle knoflíků ve dveřích si všiml, že jsou zamčené. Na pneumatikách na straně spolujezdce nebylo nic podezřelého, a když procházel kolem kapoty, cítil, že motor je studený.

„Šéfe,“ zavolal na něj Frank ode dveří do kuchyně. Hank Norton vstal, když kolem něj procházel Jeffrey.

„Co?“ zeptal se Hank Norton. „Našel jste něco?“

Jeffrey vešel do domu a hned ho udeřilo do očí, co Frank našel. Na vnitřní straně dveří skříňky nad troubou bylo vyryto „Děvko“.

„Úřední postup mi je ukradený,“ řekl Jeffrey Mary Ann Moonové, když pospíchal směrem ke studentským kolejím. Jednou rukou řídil, v druhé držel telefon.

„Pohřešujeme inspektorku a jediné, o co by se dalo opřít, je ten seznam.“ Nadechl se a snažil se zklidnit. „Ty záznamy o zaměstnancích prostě potřebuju.“

Moonová odpověděla diplomaticky: „Vrchní inspektore, my se musíme řídit předpisy. Tady nejsme v Grantu. Když tady někomu stoupnete na prsty, nemůžete čekat, že se to do příště spraví.“

„Víte, co ten parchant ženám dělá?“ zeptal se. „Vezmete si na zodpovědnost, že možná právě teď znásilňuje jednu inspektorku? Protože já vás ujišťuju, že nic jiného ji nepotká.“ Na okamžik zadržel dech, aby si sám nepřipustil hrůzu toho, co Lenu čeká.

Když Mary Ann Moonová nereagovala, poznamenal: „Někdo jí vyryl na dvířka linky jedno slovo.“ Odmlčel se, aby zvýšil účinek svých slov. „Tipnete si jaké, paní Moonová?“

Moonová byla zticha, jako by něco zvažovala. „Snad bych mohla promluvit s dívkou, co pracuje na personálním. Dvanáct let je dlouhá doba. Nezaručuju, že taková věc bude po ruce.

Zřejmě to bude na mikrofiši někde v centrálním skladišti dat.“

Než zavěsil, dal jí číslo svého mobilního telefonu.

„Jaké je to číslo?“ zeptal se Frank, když přijížděli ke vstupní bráně.

Jeffrey vytáhl notes a nalistoval několik stran dozadu. „Dvanáct,“ řekl. „Jeffersonova kolej.“

Služební auto se skřípěním kol zabrzdilo před kolejí. Jeffrey byl v mžiku venku a řítil se po schodech ke vchodu. Zabouchal na dveře s číslem dvanáct, a když se nikdo neozval, násilím je otevřel.

„Kristepane,“ vyjekla Jenny Priceová a narychlo se přikryla dekou. Z postele vyskočil kluk, kterého Jeffrey neznal, a nacvičeným pohybem si bleskově natáhl kalhoty.

„Vypadni,“ poručil mu Jeffrey a přešel do té části pokoje, kde měla své věci Julia Matthewsová. Od té doby, co tady byl naposled, se ničím nehnulo. Jeffrey si uměl představit, že Juliini rodiče neměli chuť procházet věci své mrtvé dcery.

Když se Jenny Priceová oblékla, tvářila se mnohem sebevědoměji než posledně. „Co tady děláte?“ zeptala se.

Jeffrey její otázku ignoroval a dál se prohraboval v Juliiných věcech.

Jenny otázku položila ještě jednou, tentokrát Frankovi.

„Policejní záležitost,“ zamumlal z chodby.

Jeffrey během několika vteřin převrátil pokoj vzhůru nohama. Nebylo se čeho chytit – podobně jako při dřívějším ohledání pokoje se nic nenašlo. Na chvíli se zastavil a porozhlédl se, zda něco nevynechal. Otočil se, aby se znovu pustil do prohledávání skříně, když si všiml stohu knih u dveří. Hřbety byly pokryty tenkou vrstvičkou bláta. Když tady byl Jeffrey poprvé, nebyly tu. Pamatoval by si na ně.

Zeptal se: „Co je tohle?“

Jenny se podívala po směru jeho pohledu. „Přinesla je univerzitní ochranka,“ vysvětlila.

„Patřily Julii.“

Jeffrey zatnul pěst a měl chuť do něčeho třísknout. „Přinesli je sem?“ zeptal se a sám nevěděl, čemu se diví. Ochranka Grantské technické univerzity sestávala převážně z neschopných chlapů ve středním věku, kterým chyběla byť jen špetka rozumu.

„Našli je před knihovnou,“ vysvětlila jim dívka.

Jeffrey si klekl, aby si je prohlédl. Napadlo ho, jestli si má vzít rukavice, ale po tom, co se s těmi knihami dělo dosud, se mu to jevilo zbytečné.

Navrchu ležela Biologie mikroorganismů, na jejíž přední straně přebalu byly skvrny od bláta.

Jeffrey ji zvedl a prolistoval. Na straně dvacet tři našel to, co hledal. Červeným zvýrazňovačem bylo přes celou stránku napsáno „Děvko“.

„Proboha,“ vyjekla Jenny a přiložila si ruku na ústa.

Jeffrey nechal Franka, ať ten pokoj zajistí. Vyběhl ven a vydal se k laboratoři, kde pracovala Sibyl Adamsová. Nejel však autem. Rozhodl se zkrátit si cestu během, takže se musel vydat opačným směrem, než před pár dny s Lenou. Když doběhl, znovu bral schody po dvou a znovu nečekal, než někdo odpoví na jeho klepání na dveře.

„Ach,“ řekl Richard Carter a zvedl hlavu od notesu. „Můžu vám nějak pomoct?“

Jeffrey se opřel rukou o stůl a snažil se popadnout dech. „Vyskytlo se,“ začal, „v den smrti Sibyl Adamsové cokoli neobvyklého?“

Na Carterově tváři se objevil podrážděný výraz. Jeffrey měl chuť ho praštit, ale ovládl se.

Carter promluvil sebejistým tónem: „Už jsem vám jednou řekl, že se nestalo nic neobvyklého.

Je po smrti, vrchní inspektore. Nemyslíte si, že kdyby se vyskytlo něco podezřelého, informoval bych vás?“

„Co třeba nějaké slovo? Nebylo někde napsané?“ snažil se ho Jeffrey podnítit k přemýšlení.

Je obdivuhodné, na co všechno si lidé vzpomenou, když se jim správně položí otázka. „Neviděl jste třeba něco napsaného v jejím notesu? Možná měla něco, co často používala a na čem se mohlo objevit něco napsaného.“

Carterovi se protáhl obličej. Bylo zřejmé, že se mu něco vybavilo. „Teď, když o tom mluvíte, mě něco napadlo,“ spustil. „V pondělí ráno před první přednáškou napsal někdo něco na tabuli.“ Zkřížil paže na své široké hrudi. „Studenti se občas baví podobnými kousky. Byla slepá, takže nemohla vidět, co dělají.“

„Co provedli?“

„No, někdo – nevím kdo – napsal na tabuli ‚děvko‘.“

„V pondělí ráno, říkáte?“

„Ano.“

„To znamená předtím, než zemřela?“

Taktně sklopil zrak, pak odpověděl: „Ano.“

Jeffrey upíral seshora pohled na jeho hlavu a chvíli mu trvalo, než přemohl nutkání zpohlavkovat ho. Vyhrkl: „Uvědomujete si, že kdybyste mi tohle řekl minulý týden, Julia Matthewsová by možná ještě byla naživu?“

Richard Carter na to neměl co říct.

Jeffrey odešel a práskl za sebou dveřmi. Právě se hrnul dolů po schodech, když mu zazvonil mobilní telefon. Zvedl ho na první zazvonění. „Tolliver.“

Mary Ann Moonová přešla rovnou k věci. „Jsem v personálním a mám před sebou to, co jste chtěl. Seznam všech, kteří v té době pracovali na pohotovosti, od doktorů až po hlídače.“

„Spusťte,“ řekl Jeffrey, zavřel oči a snažil se odmyslet si její hrozivý přízvuk, když vyslovovala jména, příjmení a někdy i prostřední jména mužů, kteří pracovali se Sárou. Trvalo jí pět minut, než přečetla všechna. Když dočetla poslední, Jeffrey zůstal zticha.

Moonová se zeptala: „Je vám nějaké z těch jmen povědomé?“

„Ne,“ přiznal Jeffrey. „Kdyby vás to příliš neobtěžovalo, mohla byste mi ten seznam odfaxovat do kanceláře?“ Nadiktoval jí faxové číslo a přitom si v duchu představil Lenu, jak leží někde ve sklepě, přibitá hřebíky k podlaze. Najednou měl pocit, jako by ho někdo praštil do žaludku.

Moonová ho vytrhla ze zadumání: „Vrchní inspektore?“

„Nasadím pár kluků na to, aby ta jména zkusili ověřit podle telefonního seznamu a seznamu přihlášených k trvalému pobytu.“ Odmlčel se a přemýšlel, má-li mluvit dál. Nakonec se v něm ozvalo dobré vychování. „Děkuju,“ řekl, „že jste vykutala ten seznam.“

Moonová se nerozloučila chvatně, jak to měla ve zvyku. Místo toho dodala: „Je mi líto, že vám žádné z těch jmen nic neříká.“

„No jo,“ vzdychl a podíval se na hodinky. „Za čtyři hodiny bych mohl být v Atlantě. Dalo by se zařídit, abych si s Wrightem mohl promluvit o samotě?“

V telefonu bylo na druhé straně cítit zaváhání, a pak se ozvalo: „Wright byl napaden.“

„Cože?“

„Podle všeho dozorčí nepokládali za nutné, aby měl vlastní celu.“

„Slíbila jste mu, že ji dostane.“

„Vím, že jsem mu to slíbila,“ odsekla. „Nemám však možnost kontrolovat, co se děje uvnitř vězení. Vy byste měl vědět ze všech nejlépe, že tahle parta kluků se řídí vlastními pravidly.“

Vzhledem k tomu, jak se včera k Wrightovi choval, nemohl říct na svou obhajobu zhola nic.

„Nějakou dobu si s ním nepokecáte,“ řekla Moonová. „Pořádně ho zřídili.“

Sám pro sebe zanadával. „Nic jste z něj už po mém odchodu nevytáhla?“

„Ne.“

„Je si jistý, že to byl někdo z nemocnice?“

„Abych pravdu řekla, tak ne.“

„Byl to někdo, kdo ji v nemocnici viděl,“ konstatoval Jeffrey. „Kdo ji tam mohl vidět pracovat?“

Rukou si zakryl oči a snažil se přemýšlet. „Mohla byste někde sehnat jména pacientů z té doby?“

„Myslíte jejich karty?“ zeptala se s pochybností v hlase. „To možná zacházíme příliš daleko.“

„Jenom jména,“ řekl. „A jenom z toho dne. Třiadvacátý duben.“

„Datum znám.“

„Můžete?“

Rukou zakryla sluchátko, ale přesto slyšel, jak se s někým dohaduje. Po krátké chvilce se znovu ozvala. „Dejte mi tak hodinku, hodinku a půl.“

Jeffrey potlačil zaúpění, které se mu dralo z krku. Hodina znamenala celý život. Přesto se přemohl, aby řekl: „Budu na příjmu.“

27. kapitola

Lena zaslechla, jak se někde otevřely dveře. Ležela na podlaze a čekala, protože nic jiného jí nezbývalo. Když jí Jeffrey řekl, že Sibyl je mrtvá, soustředila všechnu svou energii jenom na to, aby zjistila, kdo ji zabil, a aby jej postavila před spravedlnost. Nic si tolik nepřála, jak toho parchanta najít a poslat ho na křeslo. Od prvního okamžiku byla tou představou tak posedlá, že si nedopřála ani zármutek. Ani jeden den nestrávila tím, že by truchlila nad sestrou. Nenašla si ani jedinou hodinu, aby se zastavila a nad tou ztrátou se zamyslela.

Teď, když ležela v tomto domě přitlučená k podlaze, neměla myšlenky na nic jiného.

Všechen čas věnovala vzpomínkám na Sibyl. I ve chvíli, kdy byla pod vlivem drog a někdo jí přikládal k ústům mokrou žínku, z níž jí do úst vtékala hořká tekutina, kterou musela polknout, prožívala smutek nad ztrátou Sibyl. Znovu se vrátila do školních dnů, které se zdály tak skutečné, že cítila i povrch tužky, kterou držela v ruce. Seděla se Sibyl v zadních lavicích a cítila pach inkoustu. Znovu zažila výlety autem, prázdniny, mládeži nepřístupné filmy a školní exkurze. Prožívala je znovu, po boku Sibyl, jako by se právě odehrávaly.

Když vešel, znovu se objevilo světlo. Zorničky měla tak rozšířené, že nedokázala vidět nic než stíny. Přesto však používal světlo, aby jí znemožnil vidět. Bolest, kterou jí světlo způsobovalo, byla tak intenzivní, že musela zavřít oči. Nedokázala se dovtípit, proč to dělá.

Věděla, kdo je její věznitel, i kdyby nepoznala jeho hlas. To, co říkal, mohlo zaznít jenom z úst lékárníka.

Jeb si jí sedl k nohám a položil světlo na zem. Kromě tohoto jediného paprsku byla místnost úplně tmavá. Pro Lenu bylo příjemné vidět alespoň něco po tak dlouhé době ve tmě.

Jeb se zeptal: „Už je vám lépe?“

„Ano,“ řekla, aniž by si dokázala vzpomenout, cítila-li se předtím hůř. Zhruba každé čtyři hodiny jí něco stříkl. Podle toho, jak se jí potom vždy uvolnily svaly, usoudila, že jde o nějaké prostředky na tlumení bolesti. Ta droga byla účinná, protože necítila nic. Na to však, aby po ní upadla do spánku, nestačila. Usínala jenom v noci po něčem, co dostávala v té nahořklé vodě.

Modlila se, aby to, co jí dává, nebyl roztok rulíku zlomocného. Na vlastní oči viděla, co to udělalo s Julií Matthewsovou. Věděla, jak osudná je to droga. Navíc pochybovala o tom, že ji Sára najde, aby ji mohla zachránit. Nebyla si vlastně ani jistá, stojí-li o to, aby byla zachráněna.

Něco jí našeptávalo, že nejlepší by bylo umřít přímo tady.

„Snažil jsem se zastavit to kapání,“ řekl Jeb, jako by se omlouval. „Nevím, v čem je problém.“

Lena si olízla rty a držela se, aby něco neřekla.

„Stavila se tady Sára,“ poznamenal. „Představte si, že vůbec nemá tušení, kdo jsem.“

Lena zůstala zticha. V jeho hlase se ozvala osamělost, na kterou nechtěla odpovídat. Znělo to, jako by hledal útěchu.

„Chcete vědět, co jsem udělal vaší sestře?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla Lena dřív, než se dokázala ovládnout.

„Měla opar,“ spustil a svlékl si košili. Lena koutkem oka pozorovala, jak se dál svléká. Mluvil nenuceně, stejně jako když doporučoval léky, na které není třeba recept, nebo nějaké vitamínové přípravky.

Řekl: „Nechtěla si vzít žádný prášek, ani aspirin. Zeptala se, jestli znám nějakou účinnou bylinu proti kašli.“ Už byl úplně nahý a blížil se k Leně. Když si lehal vedle ní, snažila se odtáhnout, ale zbytečně. Byla dokonale připoutaná.

Jeb pokračoval: „Sára mi řekla, že půjde ve dvě na oběd. Věděl jsem, že tam bude Sibyl.

Vždycky v pondělí jsem ji pozoroval, jak jde na oběd. Byla velmi pěkná, Leno. Ale ne jako vy.

Postrádala vašeho ducha.“

Lena sebou trhla, když k ní natáhl ruku, aby ji pohladil po břiše. Prsty si lehce pohrával s její pokožkou, což v celém jejím těle budilo strach.

Položil jí ruku na rameno, a když mluvil, díval se na ni. „Věděl jsem, že Sára tam bude a že bude mít možnost zachránit ji. Ale zvrtlo se to. Sára přišla pozdě. Přišla pozdě a vaši sestru nechala zemřít.“

Lenino tělo se nekontrolovatelně zachvělo. Když ji předtím zneužíval, předem ji omámil drogami, čímž to pro ni bylo snesitelnější. Pokud ji teď znásilní, nepřežije to. Vzpomněla si na poslední slova Julie Matthewsové. Řekla, že Jeb se s ní miloval. Přesně to Julii zabilo. Lena věděla, že pokud by byl laskavý a ohleduplný, nikoli hrubý, pokud by ji líbal a hladil jako milenec, už nikdy by se z toho nedokázala vzpamatovat. Bez ohledu na to, co se s ní stane, zda přežije toto martyrium, něco v ní bude navždy pohřbeno.

Jeb se nad ni sklonil a jazykem jí putoval po podbřišku k pupíku. Spokojeně se zasmál. „Jsi tak sladká, Leno,“ zašeptal a jazykem stoupal k bradavce. Jemně vzal do úst její ňadro a druhou rukou ji hladil po druhém. Byl k ní přitisknutý tělem a na noze cítila jeho tvrdý penis.

Rozechvělým hlasem řekla: „Řekni mi o Sibyl.“

Mezi prsty jí jemně stiskl bradavku. Za jiných okolností, na jiném místě by to vyznělo prostopášně. V hlase se mu ozýval chlácholivý tón milence, z kterého jí běhal mráz po zádech.

Začal: „Šel jsem zadem a schoval jsem se na toaletách. Věděl jsem, že po tom čaji bude potřebovat jít na záchod, takže…“ Prsty sklouzl po jejím břiše a zastavil se těsně nad jejím ohanbím. „Zamkl jsem se v jedné z kabin. Všechno to šlo hrozně rychle. Mohlo mi dojít, že bude panna.“ Vydal ze sebe spokojené zabručení, jako pes po porci pořádného žrádla. „Byla tak vlhká a teplá, když jsem byl uvnitř.“

Lena se otřásla, když jí vsunul prst mezi nohy. Začal ji masírovat a upřeně se jí díval do očí, aby viděl její reakci. Přímá stimulace způsobila, že její tělo reagovalo jinak, než mu diktoval strach. Naklonil se k ní a políbil ji ze strany na ňadro. „Bože, máš překrásné tělo,“ zaúpěl a přiložil jí prst ke rtům a přinutil ji otevřít ústa. Cítila sama sebe, jak jí vsunul prst do úst – tam a zpátky, tam a zpátky.

„Julia byla taky hezká, ale ne jako ty,“ pokračoval. Ruku jí dal zpátky mezi nohy a prstem do ní hluboko pronikl. Když do ní vložil další prst, pocítila tlak.

„Mohl bych ti něco dát,“ řekl. „Něco na uvolnění. Pak bych se tam dostal celou pěstí.“

Místností se ozval pláč. Lenin pláč. Ještě nikdy neslyšela takový žal. Ten zvuk sám o sobě byl mnohem strašnější než to, co jí prováděl Jeb. Celé její tělo se pohybovalo nahoru a dolů, jak prudce jí zasunoval prsty do pochvy. Pouta, kterými byla připoutaná, se třela o podlahu, stejně jako její hlava.

Když z ní vytáhl ruku, lehl si vedle ní a bokem se k ní přitiskl. Cítila každou část jeho těla, cítila, jak ho to vzrušuje. Místnost byla plná sexuálního pachu, který jí nedal dýchat. Slyšela vedle sebe nějaké zvuky, ale nedokázala uhodnout, co dělá.

Přiložil ústa k jejím uším a zašeptal: „‚Pohleď, dávám ti moc. Budeš chodit po hadech a škorpionech a nic se ti nestane.‘“

Leně se rozklepaly zuby. Cítila píchnutí v boku a věděla, že dostala další injekci.

„‚Na malou chvíli jsem tě opustil, ale velkými dary zahrnu tě.‘“

„Prosím,“ brečela Lena, „prosím, ne.“

„Sára mohla Julii zachránit. Tvou sestru ne,“ řekl Jeb. Posadil se a překřížil nohy. Zatímco mluvil, sám sebe hladil. Jeho hlas zněl nezaujatě, jako by mluvil o něčem nepodstatném.

„Nevím, jestli se jí podaří zachránit tebe. Co bys řekla?“

Lena od něj nemohla odvrátit pohled. I když zvedl ze země svoje kalhoty a sáhl po něčem do zadní kapsy, nespouštěla z něj pohled. Tak, aby je viděla, zvedl do vzduchu kleště. Byly velké, alespoň pětadvacet centimetrů dlouhé. Ocel se ve světle hrozivě zaleskla.

„Dal jsem si pozdní oběd,“ řekl, „pak jsem měl ve městě nějaké papírování. Do té doby bylo třeba zastavit krvácení. Namíchal jsem ti něco na zvýšení srážlivosti krve. Taky jsem přidal něco proti žaludeční nevolnosti. Bude to trochu bolet. Nebudu ti lhát.“

Lena začala nechápavě vrtět hlavou ze strany na stranu. Cítila, jak droga začíná účinkovat.

Tělo jako by se jí rozlilo po podlaze.

„Krev je skvělý lubrikant. Napadlo by tě to někdy?“

Lena zadržela dech. Nevěděla, co přijde, ale cítila nebezpečí.

Když si na ni sedl, ucítila, jak se jí jeho penis tře o prsa. Silnou rukou jí znehybnil hlavu a prsty, které jí strčil do pusy, jí násilím otevřel ústa. Zrak se jí nejdřív rozmazal, pak zdvojil, když jí kleštěmi sáhl do úst.

28. kapitola

Sára ubrala plyn, protože se blížila k molu. Jeb už byl na břehu a sundával si záchrannou vestu. Bez ní nevypadal o moc lépe. Stejně jako Sára měl na sobě tlustý svetr a džíny. Po minulé noci výrazně klesla teplota a Sára si říkala, že dnes si na jezero nikdo dobrovolně nevyrazí.

„Ukaž, pomůžu ti,“ natáhl k ní ruku. Uchopil jedno lano a vydal se po molu k navijáku.

„Jenom ho tady uvaž,“ řekla Sára a vyskočila z člunu. „Pak budu muset zajet za rodiči.“

„Doufám, že je všechno v pořádku.“

„Ano,“ odpověděla a utáhla druhé lano. Podívala se na to, které uvázal Jeb, a všimla si, jak nedovedně to udělal. Za deset minut se samo rozváže, ale Sára neměla to srdce, aby ho začala poučovat o tom, jak uvazovat člun.

Natáhla se a vyndala z člunu dva plastové potravinové košíky. „Musela jsem si od sestry půjčit auto, abych mohla vůbec zajet do obchodu,“ vysvětlila. „Ještě mi nevrátili moje.“

„Myslíš z…,“ nedokončil a zahleděl se někam přes Sářino rameno.

„Jo,“ doplnila si Sára jeho nedokončenou větu a vydala se po molu na břeh. „Už se ti podařilo spravit ten okap?“

Doběhl ji a pomohl jí s košíky. „Ne, nevím, kde je problém,“ zavrtěl hlavou.

„Co kdybys dal dolů do okapové roury houbu nebo něco podobného?“ poradila mu. „Možná to ten zvuk utlumí.“

„To je skvělý nápad,“ řekl. Přišli k domu a Sára mu podržela dveře, aby mohl vejít.

Když pokládal košíky na kuchyňský pultík vedle klíčů od člunu, vrhl po ní ustaraným pohledem. „Neměla bys zapomínat zamykat, Sáro.“

„Byla jsem pryč jen pár minut.“

„Přesto,“ řekl Jeb a začal vykládat obsah košíků, „jeden nikdy neví. Hlavně teď, co se kolem dějí takové věci. Mám na mysli ta děvčata.“

Sára si povzdechla. Měl pravdu, avšak nějak si nedokázala připustit, že by mohla sama být v ohrožení. Cítila se bezpečná, protože – jak se říká – blesk nikdy neuhodí na stejné místo dvakrát. Jeb měl ale samozřejmě pravdu. Měla by si dávat větší pozor.

„Co tvůj člun?“ zeptala se a zamířila k záznamníku. Světélko uložených vzkazů neblikalo, což znamenalo, že nemá žádné vzkazy, ale když si vyvolala čísla nepřijatých hovorů, zjistila, že jí během poslední hodiny třikrát volal Jeffrey. Ať už má na srdci cokoli, Sáru to nezajímalo.

Dokonce začala vážně přemýšlet o tom, že dá výpověď na patologii. Musí existovat způsob, jak vymazat Jeffreyho ze svého života. Měla by se soustředit na přítomnost, a ne si pořád namlouvat, jak krásné to bylo kdysi. Minulost popravdě nebyla tak krásná, jak si namlouvala.

„Sáro?“ zeptal se Jeb a podal jí sklenku vína.

„Ach,“ vzala si ji, ačkoli ji napadlo, že je na alkohol ještě brzy.

Jeb pozvedl sklenici a pronesl: „Na zdraví.“

„Na zdraví,“ odpověděla a přiložila si sklenku ke rtům. Když víno ochutnala, pusa se jí stáhla do úšklebu. „Panebože,“ řekla a položila si ruku na ústa. Na rtech jí zůstala ošklivá chuť.

„Děje se něco?“

„Uf,“ zaklela Sára s hlavou u puštěného kohoutku. Několikrát si vypláchla ústa, než se otočila k Jebovi. „Je zkažené. To víno je zlomené.“

Zakroužil si sklenkou pod nosem a zašklebil se. „Páchne jako ocet.“

„Jo,“ řekla a ještě jednou se napila vody.

„Bože, to se omlouvám. Nejspíš jsem ho doma sušil příliš dlouho.“

Když zavřela kohoutek, zazvonil telefon. Omluvně se usmála a přešla k aparátu, aby se podívala na číslo, kdo volá. Znovu Jeffrey. Nezvedla to.

„Tady je Sára,“ řekl její hlas ze záznamníku. Snažila se vzpomenout si, které tlačítko po pípnutí stisknout, když vtom se ozval Jeffrey: „Sáro,“ řekl Jeffrey, „z Grady mi posílají seznam pacientů, abychom mohli…“

Uprostřed věty usekla Jeffreyho tím, že odpojila přístroj od proudu. Otočila se k Jebovi a věnovala mu ještě jeden omluvný úsměv. „Promiň,“ řekla.

„Něco se děje?“ zeptal se. „Tys pracovala někdy v Grady?“

„To bylo v jiném životě,“ odpověděla a vyvěsila sluchátko. Čekala, až se ozve oznamovací tón, a pak položila sluchátko na stůl.

„Aha,“ řekl Jeb.

Na jeho tázavý pohled odpověděla úsměvem, při kterém potlačila chuť odplivnout si, a zbavit se tak té hrozné pachuti v ústech. Přešla ke kuchyňskému pultíku a začala vybalovat obsah košíků. „Přinesla jsem nakonec nějaké hotové maso,“ poznamenala. „Rostbíf, kuře, krůtí maso a bramborový salát.“ Zarazil ji pohled, kterým se na ni díval. „Co je?“

Zavrtěl hlavou. „Moc ti to sluší.“

Sára se při té pokloně začervenala. „Děkuju,“ vypravila ze sebe a vytáhla z košíku bochník chleba. „Dáš si majonézu?“

Přikývl a na ústech mu pořád zářil úsměv. Tvářil se téměř tak, jako by ji božsky uctíval. Cítila se nepříjemně.

Aby tu chvíli přerušila, řekla: „Vyber nějakou hudbu.“

Poslechl a otočil se k věži. Zatímco projížděl prstem po hřbetech cédéček, Sára připravovala sendviče.

Jeb řekl: „Máme stejný vkus.“

Sára prohodila, že ji to těší, a ze skříňky vytáhla talíře. Překrojila sendviče na polovinu a kladla je na talíř. Z reproduktorů se ozvala hudba. Bylo to staré album Roberta Palmera, které už neslyšela celá léta.

„Máš pěknou věž,“ pochválil Jeb. „Má to surround?“

„Jo,“ přisvědčila Sára. Jeffrey namontoval kdysi reproduktory tak, aby se dala hudba poslouchat po celém domě. Jeden reproduktor byl dokonce i v koupelně. Někdy se společně pozdě večer koupali, kolem vany rozestavili svíčky a poslouchali ploužáky.

„Sáro?“

„Promiň,“ omluvila se, když si uvědomila svou roztržitost.

Položila talíře na kuchyňský stůl, každý na opačnou stranu. Počkala, až ke stolu přijde Jeb, pak se taky posadila a nohy si dala pod sebe. „Tuhle desku jsem už dlouho neslyšela.“

„Taky to už není žádná novinka,“ řekl a zakousl se do sendviče. „Moje sestra to kdysi poslouchala pořád dokola.“ Usmál se. „‚Ptáci mávají nám křídly z dáli, ó, má Sally.‘ Tak se jmenovala moje sestra – Sally.“

V naději, že zažene nepříjemnou chuť po víně, si Sára olízla z prstu majonézu. „Netušila jsem, že máš sestru.“

Opřel se dozadu a ze zadní kapsy vytáhl náprsní tašku. „Zemřela, už je to docela dávno,“ řekl a prolistoval fotografie zastrčené v peněžence. Z jedné z průhledných plastikových kapsiček vytáhl fotku a podal jí ji. „Taková obyčejná holka.“

Sáru udivilo, že o své zesnulé sestře říká něco takového. Přesto se natáhla po fotce, na které byla mladá, vesele oblečená dívka. V rukou držela bambule a natahovala je od těla. Na tváři měla úsměv a vypadala, jako by Jebovi z oka vypadla. „Pěkná holka,“ řekla Sára a podala mu fotku zpátky. „Kolik jí bylo?“

„Teprve třináct,“ odpověděl a taky se na chvíli na tu fotku podíval. Pak ji znovu vložil do plastikové kapsičky a tašku strčil zpátky do kapsy. „Rodiče byli překvapeni, když ji počali. Bylo mi patnáct, když se narodila. Otec v té době dostal první farnost.“

„Byl kněz?“ zeptala se Sára a udivilo ji, jak se mohla s Jebem znát, aniž aby to věděla. Byla by dala krk na to, že jí tvrdil, že otec je elektrikář.

„Baptistický kazatel,“ objasnil Jeb. „Měl neochvějnou víru v boží schopnost uzdravit všechny lidské rány. Jsem rád, že měl takovou víru, protože mu pomohla se přes to přenést, ačkoli…“

Jeb rozhodil rukama. „Jsou věci, které se nedají tak snadno pustit z hlavy. Na které se nedá zapomenout.“

„Je mi líto, žes prožil takovou ztrátu,“ řekla Sára, protože přesně chápala, co má na mysli, když říká, že něco se nedá jen tak pustit z hlavy. Sklopila pohled, podívala se na svůj sendvič, ale napadlo ji, že asi není vhodné, aby si kousla. Žaludek jí zabručel, aby se nedala odradit, ale Sára jej neposlouchala.

„Bylo to hodně dávno,“ řekl nakonec Jeb. „Vzpomněl jsem si dnes na ni v souvislosti s tím, co se tady děje.“

Sára nevěděla, co říct. Už měla smrti po krk. Neměla náladu ho utěšovat. Toto rande si domluvila proto, aby přišla na jiné myšlenky, a ne aby si všechno připomínala.

Vstala od stolu a zeptala se: „Dáš si něco k pití?“ Přistoupila k lednici. „Mám kolu, sprite a pomerančový džus.“ Otevřela dveře lednice a ten mlaskavý zvuk jí něco připomenul. Chvíli jí trvalo, než přišla na to, co. Gumová těsnění na dveřích v Grady vydávala přesně takový zvuk.

Překvapilo ji, že ji to nikdy předtím nenapadlo.

Jeb řekl: „Dám si kolu, dík.“

Sára se natáhla a zalovila v lednici po limonádě. Rukou sáhla po tmavočervené plechovce.

Najednou pocítila, jak se jí zlehka zamotala hlava, jako by příliš prudce vstala. Zavřela oči, aby to motání zastavila. Znovu se v duchu octla na pohotovosti. Dveře se s mlaskavým zvukem otevřely. Na kolečkových nosítkách přivezli mladičkou dívenku. Saniťáci ji zvýšeným hlasem informovali o předběžné diagnóze. Dívenka dostala infuzi a byla intubována. Byla v šoku. Měla rozšířené panenky, a když se Sára dotkla jejího těla, bylo horké. Někdo zahlásil tělesnou teplotu – třicet devět. Tlak byl vysoký až ke stropu. Silně krvácela mezi nohama.

Sára se chopila případu. Pokoušela se zastavit krvácení. Dívenka se dostala do křečí a začala sebou škubat, až si vytrhla infuzi. Přilehla ji svým tělem, aby si nezpůsobila další zranění. Najednou křeče ustaly a Sáru napadlo, že umřela. Puls však měla silný. Smysly měla otupené, ale vnímala.

Vyšetření pánevní oblasti ukázalo, že dívka před krátkou dobou podstoupila potrat, který očividně neprováděl odborník. Dělohu měla poškozenou a stěny vaginy byly rozedřené a potrhané. Sára zachránila, co mohla, ale zranění bylo velké. Jak se zahojí, bylo už jenom na dívce samotné.

Sára šla do auta, aby si převlékla košili, než půjde promluvit s rodiči. Našla je v čekárně, kde jim sdělila stav jejich dcery. Použila přitom osvědčené fráze jako „neztrácet naději“ nebo „její stav je vážný, ale je stabilizovaná“. Dívenka však nevydržela a za tři hodiny zemřela. Dostala další záchvat, který jí byl osudný.

Tato třináctiletá dívenka byla nejmladším pacientem, kterého dosud ztratila. Ostatní pacienti, o které do té doby přišla, byli mnohem starší nebo nemocnější, a přestože jejich smrt byla smutná, nebyla tolik neočekávaná. Rodiče smrt jejich dcery vzala. Neměli ani ponětí, že byla těhotná. Byli přesvědčeni, že ještě neměla žádného kluka. Nemohli pochopit, jak mohla otěhotnět, natožpak zemřít při potratu.

„Moje dítě,“ zašeptal otec. Tuto větu opakoval stále dokola, tichým hlasem, naplněným smutkem. „Bylo to moje dítě.“

„Musela jste se splést,“ vyhrkla matka. Začala se přehrabovat v kabelce a vytáhla z ní peněženku. Než ji mohla zastavit, ukázala jí fotku – obrázek dívenky ve veselé školní uniformě.

Sára se na tu fotku nechtěla dívat, ale jinak by tu ženu nedokázala utěšit. Hodila na ni letmý pohled, pak se podívala znovu, o něco podrobněji. Byla na ní dívenka ve veselém oblečení s bambulemi, které držela od sebe. Na tváři měla úsměv. Její výraz byl v ostrém kontrastu s výrazem mrtvé dívky na nemocničním lůžku, jejíž tělo čekalo na převoz do márnice.

Otec se natáhl a vzal Sáru za ruku. Sklonil hlavu a odříkal dlouhou modlitbu za odpuštění a znovunalezení víry. Sára nebyla věřící, ale tato modlitba jí pohnula. Vidět tak ohromnou víru tváří v tvář takové ztrátě bylo pro ni ohromující.

Když skončil, Sára šla k autu, aby si uspořádala myšlenky, nebo se možná projela kolem bloku a přenesla se přes tu tragickou, zbytečnou smrt. Právě tehdy našla dveře svého auta poškrábané. Právě tehdy, na cestě zpátky, zašla na toaletu. Právě tehdy ji Jack Allen Wright znásilnil.

Obrázek, který jí Jeb před chvíli ukázal, byla stejná fotografie, kterou viděla poprvé před dvanácti lety v čekárně.

„Sáro?“

Z rádia se ozvala další písnička. Sáře se sevřely vnitřnosti, když zaslechla slova „Julia, Julia,“ linoucí se z reproduktorů.

„Něco není v pořádku?“ zeptal se Jeb, a pak zazpíval útržek textu: „Chováš se tak prapodivně.“

Sára se vzpřímila, zvedla do vzduchu plechovku a přibouchla dveře lednice. „Poslední,“

řekla a zamířila ke dveřím vedoucím do garáže. „Mám ještě pár plechovek vedle.“

„Nedělej si starosti,“ pokrčil rameny. „Stačí mi čistá voda.“ Položil sendvič na talíř a nespouštěl z ní pohled.

Sára odtrhla víčko plechovky. Ruce se jí trochu chvěly, ale spoléhala se na to, že Jeb si toho nevšimne. Přiložila si kolu ke rtům, usrkla si a trochou limonády se záměrně polila.

„Jejda,“ řekla a snažila se vypadat překvapeně. „Počkej, převlíknu se. Hned jsem zpátky.“

S rozechvělými rty opětovala úsměv, kterým ji obdařil. Vyšla z místnosti a tak, aby nevzbudila podezření, přešla chodbou. Když byla v pokoji, vrhla se k telefonu. Přes okno dopadalo do pokoje jasné sluneční světlo. Až to Sáru zarazilo, v jakém nesouladu je příroda s hrůzou, kterou prožívá. Vytočila Jeffreyho číslo, ale jak mačkala tlačítka, neozvalo se obvyklé pípání.

Hypnotizovala přístroj pohledem, aby začal fungovat.

„Vyvěsilas,“ řekl Jeb. „Vzpomínáš?“

Sára vyskočila z postele. „Zkouším volat tátovi. Má se tady stavit za pár minut.“

Jeb stál ve dveřích a opíral se o zárubeň. „Říkalas přece, že se máš později zastavit ty u nich.“

„Jo, to jo,“ odpověděla Sára a ustoupila do nejzazšího rohu místnosti. Dělila je postel a Sára stála zády k oknu. Byla v pasti. „Přijede mě vyzvednout.“

„Myslíš?“ zeptal se Jeb, na rtech svůj typický, dětsky křivý úsměv, který vypadal tak trochu jako úsměšek. Tvářil se uvolněně a tak nevinně, až na vteřinu zaváhala, nedošla-li ke špatnému závěru. Pohled na jeho ruce ji z toho vyvedl. V ruce spuštěné podél těla držel dlouhý vykosťovací nůž.

„Čím jsem se prozradil?“ zeptal se. „Tím octem? Dalo mi zabrat, než jsem ho stříkačkou vpravil přes korek dovnitř. Pánbůh zaplať za kardiologické stříkačky.“

Sára si dala ruku za záda a dotkla se chladivého okenního skla. „Chtěls, abych je našla,“

řekla, když si promítla události posledních dnů. Jeb věděl, že se chystala s Tessou na oběd.

Jeb věděl, že v noci, kdy postřelili Jeffreyho, je v nemocnici. „Proto byla Sibyl na toaletě. Proto byla Julia na mém autě. Chtěls, abych je zachraňovala.“

Usmál se a pomalu přikývl. Kolem očí se mu usadil smutek, jako kdyby mu bylo líto, že hra se schyluje ke konci. „Chtěl jsem ti dát příležitost.“

„Proto jsi mi ukázal tu fotografii?“ zeptala se. „Abys viděl, jestli si vzpomenu?“

„Překvapilo mě, že sis vzpomněla.“

„Proč?“ zeptala se Sára. „Domníváš se, že něco takového se dá zapomenout? Byla ještě dítě.“

Rozhodil rukama.

„To tys jí to udělal?“ zeptala se, když si vybavila brutalitu podomácku provedeného potratu.

Její školitel Derrick Lange vyjádřil domněnku, že při něm bylo použito ramínka.

Opakovala svou otázku: „Byls to ty?“

„Jaks na to přišla?“ zeptal se Jeb dotčeně. „Řekla ti to snad?“

Jeho slova zněla zlověstně, jako by se za nimi skrývalo ještě temnější tajemství. Když znovu promluvila, aby položila další otázku, odpověď jí byla jasná, ještě než se zeptala: „Tys znásilnil svou sestru, viď?“

„Miloval jsem ji,“ bránil se Jeb.

„Byla ještě dítě.“

„Přišla za mnou sama,“ řekl, jako by ho to mohlo omluvit. „Chtěla být se mnou.“

„Bylo jí teprve třináct.“

„‚Když muž pojme svou sestru, dceru svého otce, a pohlédne na její nahotu a ona pohlédne na nahotu jeho, dopouštějí se hříchu.‘“ Podle úsměvu, který mu zářil na tváři, bylo vidět, že je sám se sebou spokojený. „Klidně mě pokládej za hříšníka.“

„Byla to tvoje sestra.“

„Všichni jsme dítky boží, nebo snad ne? Máme stejné rodiče.“

„Můžeš snad citovat verš, který by schvaloval znásilnění? A vraždu?“

„Na bibli je nejlepší to, Sáro, že je otevřená interpretaci. Bůh nám dává znamení a ukazuje nám cestu, po které buď jdeme, nebo ne. Můžeme si vybrat, co s námi bude. Neradi si to připouštíme, ale jsme strůjci svého osudu. Děláme rozhodnutí, která určují směr našeho života.“

Nespouštěl z ní pohled a na několik sekund se odmlčel. „Měl jsem za to, žes to pochopila už před dvanácti lety.“

Sáře se zatočila zem pod nohama, když ji přepadla nečekaná myšlenka. „Tos byl ty? Tehdy na toaletách?“

„Prokristapána, ne,“ řekl Jeb a mávl rukou. „To byl Jack Wright. Ale on mi vnukl inspiraci.“

Jeb se opřel o dveře a na ústech se mu usadil znovu ten samolibý úsměv. „Oba jsme muži víry.

Oba necháváme Ducha, aby nás vedl.“

„Oba jste především bestie.“

„Taky to bylo nejspíš jeho zásluhou, že jsme se dali dohromady,“ řekl Jeb. „To, co ti udělal, mi bylo příkladem, Sáro. Chci ti za to poděkovat. Za všechny ženy, které jsem od té doby poznal – myslím v biblickém smyslu slova – ti chci upřímně poděkovat.“

„Panebože,“ Sára zadržela dech a rukou si přikryla ústa. Viděla, co provedl své sestřičce, Sibyl Adamsové a taky Julii Matthewsové. Při pomyšlení, že to všechno začalo v okamžiku, kdy ji napadl Jack Wright, se jí udělalo nevolno. „Ty bestie,“ zasyčela na něj. „Ty vrahu.“

Narovnal se a výraz tváře se mu najednou zatemnil. Z tichého, nenápadného lékárníka se změnil v muže, který znásilnil a zabil nejméně dvě ženy. Z jeho postoje vyzařoval vztek. „Bylas to ty, kdo ji nechal umřít. Tys ji zabila.“

„Byla mrtvá, ještě než se dostala ke mně,“ řekla pevným hlasem. „Ztratila příliš mnoho krve.“

„To je nesmysl.“

„Navenek to nebylo vidět,“ řekla. „Měla vnitřní krvácení a byla příliš vážně zraněná.“

„Lžeš.“

Sára zavrtěla hlavou. Rukou za zády šmátrala po klice u okna. „Tys ji zabil.“

„To není pravda,“ řekl, ačkoli v jeho hlase bylo cítit, že jí částečně věří.

Nahmátla kliku a pokoušela se jí otočit. Ani se nehnula. „I Sibyl zemřela kvůli tobě.“

„Když jsem odcházel, byla v pořádku.“

„Dostala infarkt,“ řekla mu, snažila se zapřít do kliky. „Zemřela na předávkování. Dostala křečový záchvat, přesně jako tvoje sestra.“

Hrozivě zvedl hlas, který se rozléhal po celé ložnici. Když zakřičel, okna za Sářinými zády se chvěla. „To není pravda.“

Udělal krok směrem k ní a Sára vzdala pokus otočit klikou. Nůž držel pořád spuštěný podél těla, ale přesto vypadal hrozivě. „Jsem zvědav, jestli je tvoje kunda pořád tak sladká, jak tvrdil Jack,“ zamumlal. „Pamatuju si, jak jsem sledoval tvůj proces a vstřebával všechny detaily.

Nejdřív jsem si chtěl psát poznámky, ale po prvním dnu jsem zjistil, že je to zbytečné.“ Sáhl do své zadní kapsy a vytáhl z ní pouta. „Ještě máš ten klíč, který jsem ti poslal?“

Svými slovy ho zastavila. „Podruhé si to nenechám líbit,“ řekla přesvědčivě. „Budeš mě muset zabít.“

Sklopil pohled na podlahu a spustil ramena. Sára pocítila chvilkovou úlevu, než znovu zvedl oči naplněné vztekem. Na jeho rtech byl úsměv, když promluvil: „Proč si myslíš, že mi na tom sejde, jestli zůstaneš naživu?“

„Uděláš mi díru do břicha?“

Byl tak zaražený, že upustil pouta na podlahu. „Cože?“ zašeptal.

„Tys ji neznásilnil jen tak ledajak, viď?“

Viděla, jak mu po spáncích stékají čůrky potu. „Koho?“

„Sibyl,“ vmetla mu do tváře. „Jak by se jí jinak mohly exkrementy dostat do vaginy?“

„To je nechutné.“

„Aha,“ řekla Sára. „Během toho, jak jsi jí ho strkal do břicha, sis do ní taky kousl, viď?“

Vehementně zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „To jsem neudělal.“

„Na jejím rameni jsou otisky tvých zubů, Jebe.“

„To se pleteš.“

„Viděla jsem je,“ ujistila ho. „Viděla jsem všechno, cos jim provedl. Viděla jsem, jak jsi jim ublížil.“

„Nebolelo je to,“ tvrdil přesvědčeně. „Vůbec je to nebolelo.“

Sára poodešla směrem k němu, až se koleny dotýkala postele mezi nimi. Díval se na ni s výrazem, jako by ho její slova zasáhla. „Trpěla, Jebe. Obě trpěly, stejně jako tvoje sestra.

Stejně jako Sally.“

„Nikdy jsem jim neublížil,“ zašeptal. „Nikdy jsem jim neublížil. To tys je nechala umřít.“

„Znásilnil jsi třináctiletou holčičku, slepou ženu a citově labilní dvaadvacetiletou dívku. To tě rajcuje, Jebe? Napadat bezbranné ženy? Mít nad nimi moc?“

Přes zaťaté zuby procedil: „Jenom si to zhoršuješ.“

„Vlez mi někam, hajzle.“

„No jo,“ řekl. „Přesně to mám v plánu.“

„Tak pojď,“ provokovala ho se zaťatými pěstmi. „Jen si to zkus.“

Chtěl k ní přiskočit, ale Sára neváhala. Rukama si přikryla hlavu a vrhla se proti oknu.

Proletěla sklem a zaplavila ji bolest. Střepiny se jí zařezávaly do těla. Dopadla na zahrádku a schoulená do klubíčka se chvíli koulela po trávníku.

Rychle vyskočila na nohy, a aniž by se ohlížela za sebe, rozběhla se k jezeru. Způsobila si hluboký řez na bicepsu a pod kůží na čele jí uvízla střepina, ale nevšímala si toho. Než doběhla k molu, Jeb už byl těsně za ní. Bez přemýšlení se vrhla do studené vody, ponořila se a plavala, dokud jí stačil dech. Vyplavala zhruba dvacet metrů od břehu. Viděla, jak Jeb naskakuje do jejího člunu, a teprve tehdy si uvědomila, že zapomněla vytáhnout klíčky ze zapalování.

Znovu se ponořila a s dlouze zadržovaným dechem se snažila doplavat co nejdál. Když vyplavala a otočila se za sebe, viděla, jak se na ni řítí člun. Ponořila se až na dno a slyšela, jak jí prosvištěl nad hlavou. Pod vodou se otočila a zamířila ke skalnaté mělčině, která nebyla dál než deset metrů. Studená voda ji však rychle obírala o síly. Od promrznutí ji rozbolelo tělo.

Uvědomila si, jak ji chlad zpomaluje v plavání.

Vynořila se a porozhlédla se po člunu. Jeb se na ni opět řítil plnou rychlostí. Znovu se schovala pod vodu a vynořila se právě včas, aby spatřila, jak člun najíždí na skály skryté pod hladinou. Když na ně najel, vyletěl z vody a převrátil se vzhůru dnem. Pozorovala, jak přímý náraz vymrštil Jeba. Proletěl vzduchem a spadl do vody. Rukama bezradně plácal kolem sebe, aby se neutopil. Nedokázal se však udržet nad vodou a s ústy a očima dokořán zmizel pod hladinou. Se zadrženým dechem čekala, zda vyplave, ale neobjevil se.

Jeba to odhodilo směrem od mělčiny, asi dva metry od člunu. Věděla, že jedinou její šancí je proplavat mezi skály až na břeh. Vodu nedokáže šlapat příliš dlouho, protože chlad ji rychle ochromí, a molo bylo příliš daleko. K němu by nedoplavala. Nejkratší cesta na břeh vedla kolem převráceného člunu.

Přála si zůstat tam, kde byla, ale věděla, že ledové jezero ji přemůže. Voda ovšem byla dost chladná na to, aby vyvolala mírnou hypotermii, pokud by v ní zůstala déle.

Aby neztratila tělesnou teplotu, pustila se do pomalého kraulování. Když plavala přes mělčinu, hlavu držela nad vodou. Dech se jí srážel do páry. Snažila se myslet na něco teplého.

Představila si, jak sedí u ohně a opéká buřty. Horkou sprchu na plovárně. Mokrou saunu.

Vyhřátou peřinu.

Odklonila se od směru a plavala kolem zádi člunu, pryč od místa, kam dopadl Jeb. Viděla až příliš mnoho strašidelných filmů. Děsila ji představa, že by ji z hloubky popadl za nohu a začal stahovat dolů. Když míjela člun, všimla si na přídi velké díry, způsobené nárazem. Člun ležel vzhůru dnem. Jeb byl na druhé straně a přidržoval se rozbité přídě. Měl zmodralé rty a kontrastně bílou kůži. Klepal se na celém těle a dech mu stoupal od úst v bílých obláčcích páry. V zápase o to, aby udržel hlavu nad vodou, rychle ztrácel energii. Studená voda každou minutou snižovala jeho tělesnou teplotu.

Sára zvolnila tempo. Jebovo vzdychání a její ruce plácající o vodu byly na ztichlém jezeře jedinými zvuky.

„Neu-mím pla-vat,“ zasténal.

„To máš pech,“ řekla přiškrceným hlasem. Měla pocit, jako by míjela raněné, přesto ještě nebezpečné zvíře.

„Nemůžeš mě tady takhle nechat,“ drkotal zuby.

Trochu se pootočila a plavala bokem, aby k němu nebyla zády. „Ale můžu.“

„Jsi lékařka.“

„To jsem,“ řekla a stále se pohybovala směrem od něj.

„Nikdy Lenu nenajdeš.“

Sáře ztěžkly končetiny. Začala šlapat vodu a upřela pohled na Jeba. „Co je s Lenou?“

„Postaral jsem se o ni,“ drkotal. „Je na bezpečném místě.“

„Nevěřím ti.“

Udělal pohyb, který si vysvětlila jako pokrčení ramen.

„Na jakém bezpečném místě?“ zeptala se Sára. „Cos jí provedl?“

„Chtěl jsem, abys ji mohla najít, Sáro,“ řekl a hlas mu přeskočil, protože se rozklepal zimou.

Z hlubin svého vědomí Sára vydolovala vzpomínku, že hypotermie se projevuje neovladatelným třesem a pomatenými myšlenkami.

„Je na bezpečném místě,“ řekl.

Sára se o malý kousek nedůvěřivě přiblížila. „Kdes ji nechal?“

„Musíš ji za-za-zachránit,“ drkotal se zavřenýma očima. Hlava mu klesala, ústa už měl pod vodou. Jak mu voda stoupala k nosu, zafrkal a ještě pevněji se chytl člunu, který se s praskavým zvukem odíral o skály.

Sáru najednou zaplavila vlna tepla. „Kde je, Jebe?“ Když neodpovídal, řekla mu: „Zhebneš tady. Voda je na to studená dost. Srdce ti začne zpomalovat, až se zastaví. Dávám ti dvacet minut, nanejvýš.“ Lhala, mohlo by to trvat i několik hodin. „Nechám tě tady umřít,“ varovala ho a v hlase jí bylo slyšet odhodlání. „Řekni mi, kde je.“

„Až na-na b-b-břehu,“ zadrkotal.

„Chci to vědět hned,“ řekla. „Vím, že bys ji nenechal někde, kde by zemřela samotná.“

„Nikdy bych ji,“ řekl a oči se mu na chvíli rozjasnily. „Nikdy bych ji nenechal samotnou, Sáro.

Nenechal bych ji umřít samotnou.“

Sára pohybovala rukama kolem sebe, aby se udržovala v pohybu a neztuhla. „Kde je, Jebe?“

Tak silně zavrtěl hlavou, až se celý člun otřásl a k Sáře připluly malé vlnky. Zašeptal: „Musíš ji zachránit, Sáro. Musíš ji zachránit.“

„Vysyp, kde je, nebo tě tady nechám zhebnout, Jebe. Bohu přísahám, že tě tady nechám, ať se utopíš.“

Oči se mu zastřely a na zmodralých rtech se mu usadil nepatrný úsměv. Zašeptal: „Dokonáno jest.“ Hlava mu znovu klesla, ale tentokrát ji nezvedl. Sára pozorovala, jak se pustil člunu a klesal pod hladinu.

„Ne,“ vykřikla a vrhla se k němu. Zezadu ho popadla za košili a snažila se ho vytáhnout nahoru. Instinktivně s ní začal zápasit a stahovat ji pod hladinu, místo toho, aby jí dovolil, ať ho vytáhne. Chvíli spolu zápasili, Jeb se chytal jejích kalhot i svetru a lezl po ní jako po žebříku, jen aby se vyšplhal na vzduch. Nehty se jí zabořil do rány na paži, přičemž se Sára instinktivně odtáhla. Jeb znovu prsty zašmátral po jejím svetru a snažil se jí zachytit.

Jak po ní lezl nahoru, Sára klesala dolů. Vzápětí se ozvala tupá rána, jak Jeb narazil hlavou o člun. Překvapením otevřel ústa a bezhlesně klesal pod vodu. Za ním se od přídě táhla rudá krvavá stopa. Sára přemohla tlak v plících a natáhla se po něm, aby ho vytáhla nahoru. Pod vodu pronikalo jenom tolik slunce, že viděla, jak s otevřenými ústy a rukama napřaženýma směrem k ní klesá na dno.

Vynořila se, zalapala po dechu a znovu se ponořila pod vodu. Udělala to ještě několikrát – hledala Jeba. Po chvíli ho spatřila, jak leží opřený o velký balvan, oči dokořán a ruce natažené směrem k ní. Stiskla mu zápěstí, aby zjistila, má-li ještě puls. Pak vyplavala, aby se nadýchala vzduchu. S rukama od sebe šlapala vodu. Zuby jí drkotaly zimou, ale přesto nahlas počítala.

„Jedenadvacet,“ procedila přes rozklepané zuby. „Dvaadvacet.“ Pokračovala v počítání a zuřivě šlapala vodu. Vzpomněla si, jak si s Tessou hrávaly na schovávanou a jedna z nich musela šlapat vodu a odpočítávat, než mohla začít hledat.

Když napočítala do padesáti, znovu se ponořila pod vodu. Jeb tam stále ležel s hlavou opřenou dozadu. Zavřela oči a vzala ho pod pažemi. Když byla na hladině, jednou rukou ho vzala kolem krku a druhou plavala. Zamířila ke břehu.

Asi po minutě, která se však zdála jako celé hodiny, přestala plavat a začala šlapat vodu, aby popadla dech. Břeh se zdál být dál než před chvílí. Nohy téměř necítila, ale dokázala šlapat dál. Jeb ji táhl pod vodu doslova jako závaží. Hlava se jí ponořila pod hladinu, ale dokázala se vyšvihnout nahoru a vyplivnout z úst vodu. Byla jí zima a cítila ospalost. Zamrkala, aby nedržela oči zavřené příliš dlouho. Krátký oddech by jí prospěl. Odpočine si, a pak ho odtáhne na břeh.

Hlavu položila dozadu a snažila se splývat na zádech. Jeb byl však příliš těžký a nevedlo se jí to. Uvědomila si, že ho bude muset pustit. Nemohla se však k tomu přimět, přestože ji svou tíhou znovu začal stahovat pod vodu.

Najednou ji popadla něčí ruka. Vzápětí ji někdo vzal kolem pasu. Sára byla příliš zesláblá na to, aby se bránila, a příliš podchlazená na to, aby jí došlo, co se děje. Na zlomek vteřiny ji napadlo, že to je Jeb, ale ruka, která ji táhla nahoru, byla na to příliš silná. Uvolnila sevření, v kterém držela Jeba, otevřela oči a pozorovala, jak jeho tělo klesá na dno jezera.

Hlava jí spadla dozadu na hladinu a s otevřenými ústy se snažila popadnout dech. Teklo jí z nosu a s každým nádechem se jí v plících ozývala bolest. Dostala záchvat kašle, který může způsobit zástavu srdce. Než se dokázala nadechnout, z úst jí prskala voda a žluč. Cítila, jak ji někdo bouchá do zad, aby ji přiměl vyplivnout všechnu vodu. Hlava ji znova klesla do vody, ale někdo ji vytáhl za vlasy ven.

„Sáro,“ řekl Jeffrey. Jednou rukou jí podepíral čelist a druhou ji držel za rameno. „Podívej se na mě,“ řekl jí. „Sáro.“

Tělo jí ochablo a jediné, co si uvědomovala, bylo to, že ji Jeffrey táhne na břeh. Jednu ruku měl zaklesnutou kolem jejího těla a druhou se snažil plavat pozpátku na břeh.

Ruce položila na jeho paži a hlavu si mu opřela o hruď – byla ráda, že s ním může domů.

29. kapitola

Lena si přála, aby přišel Jeb. Chtěla, aby ji zbavil bolesti. Přála si, aby ji poslal na místo, kde byli otec, matka i Sibyl. Chtěla být se svými nejbližšími. Bylo jí jedno, jakou cenu za to zaplatí.

Krev jí po kapkách stékala do krku a nutila ji ke kašli. S tou pulsující bolestí měl pravdu, ale po injekci se jí udělalo lépe. Důvěřovala Jebovi, že krvácení za chvíli přestane. Věděla, že s ní ještě neskončil. Po tom, co všechno už udělal, ji přece nenechá udusit se vlastní krví. Věděla, že má v plánu něco mnohem působivějšího.

Když popustila uzdu fantazii, představila si, jak skončí na schodech domu Nan Thomasové.

Určitým způsobem ji ta představa uspokojovala. Hank by na vlastní oči viděl, co si vytrpěla.

Taky by pochopil, co si musela vytrpět Sibyl. To se jí zdálo spravedlivé.

Z přízemí se ozval známý zvuk kroků na dřevěné podlaze. Když přešly na koberec, byly tlumené, téměř neslyšné. Pomyslela si, že to musí být z obýváku. Nevěděla, jak to v domě vypadá, ale podle zvuků bot na podlaze a podle toho, kdy si je sundal a šel za ní, dokázala odhadnout, kde v domě se právě nachází.

Avšak tentokrát se zdálo, že je slyšet kroky dvou lidí.

„Leno!“ Stěží dokázala rozeznat hlas, ale instinktivně věděla, že to je Jeffrey. Na sekundu se zmateně zamyslela, co tady dělá.

Otevřela ústa, ale nic neřekla. Byla na půdě. Možná ho nenapadne podívat se nahoru.

Možná ji nechá na pokoji. Mohla by umřít bez toho, aby se kdokoli dozvěděl, co se jí stalo.

„Leno!“ ozval se jiný hlas. Byla to Sára Lintonová.

Lena měla ústa pořád otevřená, ale nebyla schopná mluvit.

Zdálo se, že celou věčnost chodí po přízemí. Slyšela šoupání nábytku a otevírání skříní.

Tlumené zvuky hlasů jí v uších zněly jako disharmonie. Usmála se, protože jí to připadalo, jako by spolu bubnovali na hrnce. Jako by ji Jeb mohl schovat v kuchyni.

Ta představa ji pobavila. Rozesmála se neovladatelným smíchem, při kterém se rozkašlala.

Za chvíli se smála tak, až jí po tváři stékaly slzy. Pak se rozplakala a při pomyšlení, co všechno se za poslední týden stalo, se jí hruď sevřela palčivou bolestí. Viděla Sibyl na pitevním stole v márnici. Viděla Hanka, zkroušeného ztrátou neteře. Viděla Nan Thomasovou s oteklýma očima a plnou úzkosti. Viděla Jeba, jak leží na ní a miluje se s ní.

Prsty ovinula kolem hřebíků, které ji držely bezpečně na zemi, a celé tělo jí zachvátilo vědomí fyzického násilí, kterého bylo proti ní použito.

„Leno!“ volal Jeffrey a jeho hlas zněl silněji než předtím. „Leno!“

Slyšela, jak se přibližuje – slyšela trhané klepání, pak ticho, pak znovu klepání.

Sára řekla: „Je to falešný panel.“

Pak se ozvalo další klepání, pak zvuky kroků na schodech do podkroví. Dveře se rozletěly a tmu rozčíslo světlo. Lena pevně zavřela oči, neboť světlo se jí do nich zabodávalo jako tisíce jehel.

„Bože můj,“ zvolala Sára. Pak řekla: „Přines ručníky, prostěradla. Všechno, co najdeš.“

Lena pootevřela oči a viděla Sáru, jak jí klečí u nohou. Z jejího těla šel chlad, byla mokrá.

„To bude v pořádku,“ zašeptala Sára s rukou položenou na Lenině čele. „To přejde.“

Lena otevřela oči o něco víc, aby si její zorničky přivykly na světlo. Podívala se na dveře a pohledem hledala Jeba.

„Je mrtvý,“ řekla Sára. „Už se není čeho…“ Odmlčela se, ale Lena věděla, co chce říct.

Přestože nebylo vysloveno, slyšela poslední slovo Sářiny věty v duchu. Už se není čeho bát.

Lena se podívala na Sáru. V Sářiných očích se objevil jakýsi záblesk a Lena najednou věděla, že Sára jí rozumí. Jeb se jakýmsi způsobem stal Leninou součástí. Odteďka až do konce života ji bude každý den pronásledovat.

NEDĚLE

30. kapitola

Jeffrey byl na cestě z augustské nemocnice. Připadal si jako voják, který se vrací z války.

Lena se zotaví, ale nebyl si jistý, vzpamatuje-li se ještě někdy z toho, co jí Jeb McGuire provedl.

Podobně jako Julia Matthewsová, nechtěla Lena mluvit s nikým, dokonce ani se svým strýcem Hankem. Jeffrey nevěděl, jak jinak jí pomoct než dopřát jí čas.

Mary Ann Moonová mu zavolala přesně hodinu a dvacet minut po tom, co spolu mluvili.

Jméno jedné Sářiny pacientky v ten den bylo Sally Lee McGuireová. Moonová si dala tu práci, že se snažila najít stejné příjmení v seznamu zaměstnanců nemocnice. Trvalo jen několik okamžiků, než narazila na Jeremyho „Jeba“ McGuirea. V době, kdy tam pracovala Sára, si dělal praxi na farmakologii ve třetím patře nemocnice Grady. Sára neměla důvod se s ním potkat, ale Jeb ji mohl znát od vidění.

Jeffrey nikdy nezapomene na to, jak se na ně Lena podívala, když vtrhli na půdu. Kdykoli si ji představil, jak leží přibitá k podlaze na půdě, vzpomněl si na Sářiny fotografie ze soudního spisu. Podkrovní místnost byla tmavá krychle. Všechno bylo natřeno černou barvou, dokonce i překližky, zatemňující okna. K podlaze byly přišroubovány řetězy a stopy po hřebících ukazovaly, kde byly oběti přibité.

Jeffrey si za volantem promnul oči a snažil se vymazat z mysli všechno, co od vraždy Sibyl Adamsové viděl. Vracel se do grantského kraje a myslel jenom na to, že už nic nebude jako dřív. Už nikdy se nebude dívat na své sousedy a na lidi z města se stejnou důvěrou, jako ještě minulou neděli touto dobou. Byl zdrcen.

Když odbočoval k Sářinu domu, uvědomil si, že i ten se mu zdá jakýsi jiný. Bylo to místo, kde zápasila s Jebem a kde se Jeb utopil. Tělo už z jezera vytáhli, ale vzpomínka zůstane.

Jeffrey zůstal sedět v autě a civěl na dům. Sára mu řekla, že potřebuje čas, ale on jí ho nehodlal dát. Musel jí říct, co se mu honí hlavou. Potřeboval ji i sebe ujistit o tom, že se nechystá zmizet z jejího života.

Dveře byly otevřené, ale Jeffrey nejdřív zaklepal, než vešel. Z přehrávače zaslechl písničku Paula Simona „Měj se dobře“. Dům byl zpřeházený naruby. Knihovna byla vyklizena a celá chodba byla obestavěna kartonovými krabicemi. Sáru našel v kuchyni s hasákem v ruce. Na sobě měla bílé triko bez rukávů a vytahané šedé tepláky. Nikdy předtím mu nepřipadala tak krásná. Zaklepal na zárubeň dveří právě ve chvíli, kdy se skláněla nad dřezem.

Otočila se k němu a bylo vidět, že ji nepřekvapuje, že ho vidí. „Tak takhle si vykládáš, že potřebuju trochu času?“ zeptala se ho.

Pokrčil rameny a ruce si strčil do kapes. Na čele měla jasně zelenou náplast a paži, zašitou po poranění sklem, měla ovázanou bílým obvazem. Jeffrey považoval za zázrak, že dokázala přežít. Síla jejího ducha ho ohromovala.

Z přehrávače se ozvala další písnička: „Padesát způsobů, jak opustit lásku.“ Jeffrey se snažil zavtipkovat a řekl: „To je písnička o nás.“

Sára na něj vrhla ostražitý pohled a natáhla se po dálkovém ovládání. Náhle hudba přestala hrát a dům naplnilo ticho. Oba potřebovali několik vteřin, aby si zvykli.

Sára promluvila první: „Co tady děláš?“

Jeffrey otevřel ústa a chtěl říct něco romantického, z čeho by se jí podlomila kolena. Chtěl jí říct, že je ta nejkrásnější žena, jakou kdy potkal, a že než ji poznal, nevěděl, co znamená láska.

Nic z toho ze sebe nedostal. Místo toho vyrukoval se sdělením: „Našel jsem záznam tvého soudního řízení, nebo přesněji řečeno Wrightova soudního řízení. Byl v Jebově domě.“

Založila si ruce. „Opravdu?“

„Odkládal si výstřižky z novin, fotky a podobné věci.“ Odmlčel se, a pak dodal: „Jeb se sem nejspíš přestěhoval proto, aby ti byl nablízku.“

Shovívavě se na něj podívala. „Myslíš?“

Nevšímal si varovného tónu, který v jejím hlase rozeznal. „V pikeském kraji bylo několik podobných případů,“ pokračoval Jeffrey. Nedokázal se ovládnout, ačkoli z jejího pohledu mu bylo jasné, že by měl zavřít pusu, protože nechtěla o těchto věcech nic vědět. Problém však tkvěl v tom, že pro Jeffreyho bylo snazší vychrlit na ni spoustu informací než vyrukovat s něčím lidským.

Pokračoval: „Tamní šerif má čtyři případy, které vypadají na Jeba. Musíme počkat na výsledky z laborky, abychom je mohli srovnat se vzorky DNA. Taky je musíme srovnat se vzorkem spermatu, který jsme získali v případu Julie Matthewsové.“ Odkašlal si. „Jeho tělo je v márnici.“

„Už to nedělám,“ odpověděla Sára.

„Můžeme pro tentokrát zavolat někoho z Augusty.“

„Ne,“ opravila ho Sára. „Špatně jsi mi rozuměl. Zítra dávám výpověď.“

Nenapadlo ho nic lepšího než se zeptat: „Proč?“

„Protože tu práci už nemůžu dělat,“ řekla a naznačila vzdálenost mezi nimi. „Už takhle dál nemůžu, Jeffrey. Jsme rozvedení.“

„Rozvedli jsme se, protože jsem udělal pitomost.“

„Ne,“ přerušila ho, „nechci to znovu probírat. A to je právě důvod, proč dávám výpověď.

Musím se stáhnout. Nechci, abychom stále do sebe naráželi. Mám svůj vlastní život.“

„Miluju tě,“ řekl, jako by na tom záleželo. „Vím, že pro tebe nejsem dost dobrý. Vím, že ti nemůžu rozumět. Taky vím, že dělám pitomosti a nikdy nedokážu najít ta správná slova, a že když jsi mi řekla – když jsem si přečetl –, co se stalo, měl jsem být tady s tebou, a ne jet do Atlanty.“ Odmlčel se. „Tohle všechno vím, ale přesto tě nemůžu přestat milovat.“ Nic neříkala, proto dodal: „Sáro, nemůžu bez tebe žít. Potřebuju tě.“

„Potřebuješ mě takovou, jaká jsem byla předtím,“ zeptala se, „nebo po tom, co mě znásilnil?“

„Pořád jsi to ty,“ odvětil. „A já tě potřebuju takovou, jaká jsi, Sáro.“ Upřeně se na ni díval a snažil se najít ta správná slova. „Nechci žít bez tebe.“

„Nemáš na výběr.“

„Ale mám,“ odvětil. „Je mi jedno, Sáro, co mi řekneš. I kdyby ses odstěhovala a změnila si jméno, stejně tě najdu.“

„Jako Jeb?“

Její slova se do něj hluboko zaryla. Nic krutějšího mu říct nemohla. Zřejmě si to sama uvědomila, protože přispěchala s omluvou: „To bylo ode mě ošklivé,“ řekla. „Promiň.“

„To si o mně myslíš? Že jsem jako on?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Vím, že nejsi jako on.“

Sklopil pohled na podlahu a pořád se cítil jejími slovy dotčený. Kdyby na něj křičela, že ho nenávidí, nedotklo by se ho to víc.

„Jeffe,“ řekla a přistoupila k němu. Položila mu ruku na tvář, on ji vzal a políbil jí dlaň.

„Nechci tě ztratit, Sáro,“ řekl.

„Už jsi mě ztratil.“

„Ne,“ nechtěl se s tím smířit. „Neztratil. Vím, že jsem tě ještě neztratil, protože to bys teď tady nestála. Nepřiblížila by ses ke mně ani na krok a křičela bys, abych odešel.“

Sára se mu nesnažila protiřečit, ale odstoupila a šla zpátky ke dřezu. „Mám práci,“ řekla a zvedla hasák.

„Stěhuješ se?“

„Dělám pořádek,“ řekla. „Začala jsem včera večer. Už se nevyznám ve věcech. Musela jsem spát na gauči, protože mám v ložnici strašný binec.“

„Aspoň uděláš radost své mámě,“ snažil se odlehčit tíživou atmosféru.

Nevesele se na něj usmála a klekla si k sifonu. Rouru odpadu omotala hadrem a pak ji uchopila do hasáku. Ramenem se do něj opřela, ale Jeffrey viděl, že závit nepovolí.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se a sundal si bundu. Než stihla cokoli namítnout, klečel vedle ní a snažil se jí pomoct. Bylo to staré potrubí a závit nechtěl povolit. Jeffrey své úsilí vzdal a řekl: „Nejspíš se to bude muset uříznout.“

„Do toho se mi nechce,“ řekla a jemně ho odstrčila stranou. Nohou se zapřela o skříňku, která stála za ní, a celou silou zabrala. Hasák se o kousek pohnul a Sára se s ním naklonila dopředu.

Na rtech se jí usadil spokojený úsměv. „Vidíš?“

„Jsi dobrá,“ řekl vážně. Sedl si na paty a pozoroval ji, jak rozmontovává potrubí. „Existuje něco, co bys nezvládla?“

„Takových věcí je! Dal by se napsat celý seznam,“ prohodila.

Nic na to neřekl a místo toho se zeptal: „Je to ucpané?“

„Něco mi tam spadlo,“ odvětila a sáhla prstem dovnitř. Vytáhla nějaký drobný předmět, ale než si stihl všimnout co, schovala jej v dlani.

„Co je to?“ natáhl ruku.

Zavrtěla hlavou a pěst držela pevně zaťatou.

Zmocnila se ho zvědavost. „Co je to?“ usmál se.

Klekla si na kolena a ruce si dala za záda. Na okamžik se jí soustředěním zachmuřilo čelo, a pak obě zaťaté pěsti natáhla před sebe.

„Vyber si,“ řekla.

Poslechl a plácl ji po pravé ruce.

Řekla: „Vyber si tu druhou.“

Zasmál se a plácl ji po levé ruce.

Sára otočila zápěstí a rozevřela prsty. Na dlani měla drobnou zlatou obroučku. Naposled ji viděl, když si ji sundávala z prstu, aby mu ji hodila do tváře.

Byl tak překvapený, že ji vidí, až málem ztratil řeč. „Říkalas, žes ho zahodila.“

„Jsem větší lhář, než si myslíš.“

Významně se na ni podíval, a pak vzal prsten do ruky. „Na co ti je?“

„Je jako falešná karta,“ řekla. „Nemůžeš se ho zbavit.“

Vyložil si to jako výzvu a zeptal se: „Co děláš zítra večer?“

Posadila se na paty a vzdechla si: „Nevím. Nejspíš budu dohánět práci.“

„A později?“

„Asi budu doma. Proč?“

Obroučku si vložil do kapsy. „Mohl bych přinést večeři.“

Zavrtěla hlavou. „Jeffrey…“

„Něco od Chutného prasátka,“ snažil se ji nalákat, protože věděl, že to je její oblíbená restaurace. Vzal ji za ruce. „Brunswické dušené maso, grilovaná žebírka, sendviče s vepřovým, fazole na pivu.“

Upírala na něj pohled a nic neříkala. Nakonec promluvila: „Víš, že to nebude fungovat.“

„Co můžeme ztratit?“

Zdálo se, že jeho námitku zvažuje. Snažil se trpělivě čekat. Vyprostila si ruce a opřela se o jeho rameno, aby si pomohla vstát.

Jeffrey se taky zvedl ze země a sledoval, jak začala uklízet jeden z mnoha rozházených šuplíků. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale nebylo co. Znal ji natolik dobře, aby věděl, že její rozhodnutí zůstávají neměnná.

Postavil se za ni a políbil ji na obnažené rameno. Pomyslel si, že musí existovat lepší způsob, jak se rozloučit, ale na žádný nepřišel. Nikdy nebyl velký řečník. Spíš konal. Alespoň většinou.

Právě šel po chodbě směrem k východu, když na něj Sára zavolala.

„Nezapomeň přinést stříbrný servis,“ řekla.

Otočil se, protože se mu zdálo, že ho klame sluch.

Stála se skloněnou hlavou a pořád se přehrabovala v zásuvce. „Zítra večer,“ upřesnila. „Za nic na světě si nemůžu vzpomenout, kam jsem uklidila příbory.“

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.